Apologeticko-ďábloadvokační blog 1: úvod a civilizační přínosy křesťanství

Je trochu ošemetné uvést text tvrzením, že jím začínám nový nepravidelný seriál, protože ten seriál může prvním dílem také ihned skončit. Ale přesto budu věřit, že se to nestane.

Seriál rozjíždím mimo jiné jako částečnou náhradu za nevzniklou apologeticko-ďábloadvokační skupinku, o které jsem psal tady – doporučuji nejdřív přečíst pro lepší rozumění tomu, o co v novém seriálu půjde. Ne že bych si o jejím vzniku dělal nějaké naděje, ale možná jsem tajně doufal v nalezení alespoň jednoho solidního diskuzního partnera pro taková témata. Takže seriál, který začíná tímto dílem, bude možné mimo jiné chápat i jako takový druhý pokus o nalezení zájemců o apologeticko-ďábloadvokační diskuze a témata.
Abych neopakoval to, co jsem už napsal v odkazovaném textu, tak jen stručně: v seriálu půjde o argumenty pro (to jsou ty apologetické) a proti (to jsou ty ďábloadvokační) křesťanství jak obecně, tak konkrétně v jeho katolické variantě. Cílem bude tyto argumenty rozvinout, zhodnotit a – což už bude ponecháno jak na mně, tak na každém čtenáři – usoudit, zda jsou dobré či špatné a případně z toho vyvodit praktické důsledky, což už bude věc každého jednotlivce. Žádné téma, resp. žádná možná oblast či rovina sporu či námitek není vyloučena. A pokud jsem zmínil slovo téma, tak jedním z hlavních cílů blogu bude právě určité téma nastolit a vyvolat o něm diskuzi. Takže za komentáře budu velmi rád, nebudou mi vadit ani flamewars, pokud budou opravdu k tématu, udrží se v mezích věcnosti a zdrží se urážek či jiných invektiv.

To by k úvodu stačilo a pojďme na první téma. To mi bude takovým úvodem či přípravou půdy k sepsání jiného textu, který bude nejspíš zařazen jak druhý díl seriálu. Tím tématem je něco, co můžeme označit jako „civilizační přínosy křesťanství“; bude to tedy téma převážně historické a filosofické. Konkrétně proberu čtyři body, které si křesťanství přisuzuje jako své velké civilizační přínosy společnosti a to víceméně v celosvětovém měřítku, popř. kam, kde kulturně převládlo. Než uvedu, které to jsou, rád bych uvedl trochu širší kontext.
Asi všichni známe rčení „dějiny píšou vítězové“ - rčení, které bereme jako pravdivé, a to docela opodstatněně. Když totiž nějaká mocnost, ideologie, náboženství či státní útvar násilným či nenásilným způsobem dobije či ovládne určitou společnost, určitý kousek světa s lidmi, kteří v něm sídlí, a nastolí v něm svou vládu a své pořádky – tzn. dějinně tam aspoň na nějakou dobu zvítězí -  tak se potřebuje před dotyčnou společností, nehodlá-li ji např. zcela vyhubit nebo se jen prosadit nejhrubší silou (což dlouhodobě ovšem není moc efektivní metoda), nějak legitimovat. A to – pokud jsou dotyční „vítězové“ trochu inteligentní – nejen před současnými či toho času současnými členy oné společnosti, ale i před jejich potomky včetně těch, kteří teprve v budoucnu vzniknou. A jednou z nejčastějších metod takové legitimace bývá přepisování či upravování historie. Pokud nyní zaujmu „ďábloadvokační“ hledisko, pak lze říci, že křesťanství po mnoho staletí bylo a mnohdy stále je oním vítězem – a doplňme: vítězem píšícím dějiny. Pokud se však pod sloganem „dějiny píšou vítězové“ myslí to, co se pod ním myslí, tzn. „dějiny si vítězové upravují či přepisují k obrazu svému“, potom to o křesťanství musí platit taky. Nebo snad ne? Proč by z toho mělo být vyňato? Jistě, důvody pro takové vynětí mohou existovat. Jedním z nich je např. to, že křesťané mají pod hříchem zakázané lhát a to samotným Bohem. Takový zákaz je však jednak možné snadno nedodržet, jednak z historie víme, že i křesťanští historici či životopisci si různé věci PŘINEJMENŠÍM přibarvovali. Takže: možná má křesťanství výjimku z onoho „vítězně-píšícího“ pravidla, ale možná – a dle mne mnohem pravděpodobněji – taky ne. Takže i toto je jedním z motivů pro dnešní text a texty, které (doufám) budou následovat: nastolit témata, o nichž by se třeba mohlo ukázat, že jsou důsledkem „psaní dějin křesťanskými vítězi“ a že se to s nimi třeba nemá tak, jak to křesťanství či ta která jeho denominace prezentuje.
Pokud se na tu samou věc podíváme z apologetického hlediska, tak útoky na křesťanství právě i v této věci neustávají. Jedna linie těchto útoků, která motivovala i tento blog a která je pro mne už delší dobu z více důvodů zajímavá, je vedena především z řad tzv neopohanů či prostě moderních samozvaných pohanů, kteří rozporují popř. ignorují dějinné přínosy křesťanství a jeho dějinná vítězství naopak hodnotí jako tragédie pro danou společnost, v níž křesťanství (často brutálním násilím) zvítězilo; dotkl jsem se toho už tady. Jako filosof a v jistém ohledu silně racionálně založený člověk odmítám ze strany křesťanů jak ignoraci takovýchto útoků či výtek, tak metodu jakéhosi zesměšnění oponenta či lehce povýšené bagatelizace jeho argumentů jako stokrát vyvrácených nesmyslů; setkat se lze zvlášť na internetu s obojím. Naopak mám za to, že je třeba se tím vážně zabývat, a to i s postojem aspoň teoretického připuštění možnosti, že se křesťané mohou mýlit (toto připuštění u nich, resp. u nás, mám-li zahrnout i sebe, není moc častý jev). A v tomto duchu bude veden i dnešní, úvodní text apologeticky-ďábloadvokačního seriálu. 

Takže můžeme přejít k těm čtyřem mnou zvoleným civilizačním přínosům křesťanství světu, které se pokusím – spíše stručně – nějak „apologeticko-ďábloadvokačně“ okomentovat. Je třeba říci, že těch křesťanstvím nárokovaných přínosů je samozřejmě více, ale já jsem se omezil jen na následující čtyři:

1) skoncování se zabíjením nemluvňat 
2) skoncování s lidskými oběťmi pohanským bohům
3) zlepšení situace žen
4) zrušení otroctví

Pojďme je postupně "apologeticko-ďábloadvokačně" probrat:

1) Skoncování se zabíjením nemluvňat

Zabíjení nemluvňat, tzv. infanticida, byla v očích křesťanství vždy odmítanou ohavností a hříchem. Kde křesťanství zvítězilo, tam – alespoň pokud je mi známo – byla infanticida, byla-li praktikována, postupně vymýcena. Ano, nebylo to hned (viz závěr tohoto článku historika Dušana Třeštíka) a trvalo to třeba pár stovek let, ale podařilo se. Dosud jsem se nesetkal s popíráním toho, že by vymýcení zabíjení nemluvňat bylo zásluhou křesťanství; vedle toho, zabíjení (narozených) kojenců dnešní svět přinejmenším v drtivé většině chápe jako ohavnost, odmítá ji a je rád, že se podobné věci již nedějí. Že se infanticida poněkud „přesunula“ do oblasti potratů je fakt, ale z druhé strany jiné téma a přes jejich ohavnost nejde o zabíjení již narozených. Zde tedy vše vypadá na jasné vítězství „apologetického pohledu“.
Přesto zde však jeden „ďábloadvokační pohled“ najdeme. Křesťanství bývá ze strany jeho oponentů vytýkáno mj. to, že je příliš individualistické a že každá počatá bytost, bez ohledu na svou „biologickou kvalitu“ má nekonečnou hodnotu – tedy i děti těžce geneticky poškozené či jinak vážně postižené. Z toho plyne i povinnost nezpůsobit úmyslně smrt těchto dětí/lidí i za cenu obrovských finančních částek nutných k jejich „údržbě“ a obrovských obětí nejen jeho rodičů (kteří je, opět hnaní především biologickými důvody, což platí zvlášť o matkách, často podstoupí rádi), ale nezřídka i dalších lidí v té péči nějak zainteresovaných. Důsledky tohoto „křesťanského individualismu“ jsou z ďábloadvokačního hlediska ty, že společnost je na těchto jedincích v mnoha ohledech pouze ztrátová, neboť tito do ní nikdy nic nevrátí a budou ji celý život jen “zbytečně vysávat“ a ničit životy pečujících. Já jsem se k tomuto problému již vyjádřil zde. Uznávám velkou obtížnost problému a nijak jej nebagatelizuji, ale už jen vzhledem k tomu, že problém se týká jen těžce postižených nemluvňat a nikoliv nemluvňat jako takových, jak tomu bylo v historických „pohanských“ společnostech, stále považuji skoncování se zabíjením nemluvňat jako neoddiskutovatelný přínos, za který vděčíme právě křesťanství. Jak to vidíte vy? Souhlasíte, nebo máte nějaké „ďábloadvokační protiargumenty“?

2) Skoncování s lidskými oběťmi pohanským bohům

Že lidské bytosti bývaly dříve v různých „pohanských“ společnostech obětovány jejich bohům je skutečnost, na kterou jsme z velké části „zapomněli“ a která je nám dnes obecně ohromně cizí už jen co do představy. Přesto to byla před staletími běžná skutečnost (možná ještě na nějakém ojedinělém místě světa needj Bože stále je) a bylo to opět právě křesťanství, které s touto praktikou skoncovalo (byť opět ne ze dne na den), což lze myslím jen těžko rozporovat. Avšak ďábloadvokačních argumentů bude v této věci trochu více než u infanticidy.
První věcí je ta, že velmi častou obětí pohanským bohům byly opět právě děti. Bylo tomu tak mj. proto, že byly tím nejcennějším, co lidé měli, a důležitost a vážnost oběti dávala větší naději, že podání takové oběti naplní účel, kvůli němuž byla přinesena (např. tzv. stavební oběť, zazdění dítěte např. do zdi hradu – v naší zemi např. v hradech Svojanov či Rokštejn – za účelem, aby hrad nebyl dobyt nepřáteli). Tato oběť však ze strany dítěte v žádném případě nebyla dobrovolná a dítě k ní logicky nedalo žádný souhlas. Z hlediska individualismu (který ale starověké a středověké společnosti neznaly) a respektu svobody a práv jednotlivce tedy šlo o těžký zločin. Ďáblův advokát však může namítat, že malé dítě je v plné moci rodičů, kteří tak či tak rozhodují o tom, co se s ním stane či nestane (podobně jako křesťanští rodiče rozhodují o křtu svého dítěte, aniž by se jej na něco ptaly), a pokud se jej rozhodnou obětovat, je to nakonec jejich věc, plně spjatá s kulturou a náboženstvím, v němž žijí a jež my nemáme právo kritizovat či nějak do ní zasahovat. Kdyby dítě vyrostlo, možná by později v dospělosti samo, plně sžito s vlastní pohanskou kulturou a náboženstvím, obětovalo své vlastní dítě. Je to tedy kulturně-relativistický, popř. i kulturně-pluralistický argument.  Nejdříve bych se zde asi veřejně zeptal, zda je zde někdo, kdo s takovým kulturním relativismem/pluralismem souhlasí, resp. kdo souhlasí s argumentem takto vyvozeným. Z vnitřku kulturního relativismu/pluralismu je takový argument asi platný; otázkou samozřejmě je, je-li pravdivý samotný kulturní relativismus/pluralismus, s tím, že jsem si jistě vědom, že kulturní relativismus a kulturní pluralismus není to samé; dotyčný ďábloadvokační argument by se však dle mne dal obhájit z obou těchto pozic. Nemohu se zde pouštět do případného vyvracení těchto filosofických pozic, což ani nebylo cílem blogu. Myslím však, že dnes existuje plus mínus celosvětová shoda civilizovaných společností na tom, že obětování nevinných nemluvňat pohanským bohům je zrůdnost a že jsme všichni rádi, že na „oficiální“ úrovni jsme se jí zbavili. Koneckonců, i v dobách, kdy tato zrůdnost byla praktikována se stávalo, že zámožní rodiče, po nichž byla oběť dítěte společností vyžadována, obětovali místo svého dítěte dítě otroků či chudých rodičů, od nichž si jejich dítě koupili, z čehož lze snadno usoudit, že jim představa obětování vlastního dítěte byla děsivá. Ve věci obětování nemluvňat pohanským bodům je tedy podle mne přínos křesťanství – jak jakožto přínos, tak jakožto něco, co přineslo právě křesťanství – neoddiskutovatelný, ale samozřejmě si rád přečtu a podiskutuju o případných dalších protiargumentech ďáblových advokátů, pokud s nimi přijdou.

Složitější to však bude, pokud jde o obětování dospělých či dospělejších lidí. U těch, kteří obětováni být nechtěli a bránili se, lze použít podobný argument, jako u kojenců. Z kulturně relativistického či pluralistického hlediska asi lze říci, že takový jedinec se odmítáním podat se v oběť zrazuje náboženství, kulturu a společnost, jíž je členem, ale jelikož v této věci nechci „fuchovsky“ polemizovat s jakýmsi ideálním oponentem, počkám si, jestli tuto argumentaci někdo fakticky rozvede v diskuzi. Ale jsou také doklady o tom, resp. aspoň se o tom lze dočíst, že takové podání se v oběť bohu bylo v dané společnosti chápáno jako nejvyšší čest samotným obětovaným, k němuž se navíc ve dnech před vykonáním samotné oběti zbytek společnosti choval divže ne jako k (polo)bohu. A zde by tedy argument kulturního relativismu, ale i liberálního individualismu byl nejsilnější, neboť podobně jako dnes zákonem nezakazujeme sebevraždy, tak by bylo možno oponovat zakazování podávat se dobrovolně, bez nátlaku a s plně informovaným souhlasem v oběť pohanským bohům. Otázku však lze otočit a lze se zeptat, čím byla vlastně dobrovolná sebeoběť tak velice přínosná a zda by kulturní relativisté měli či vůbec byli schopni podat nějaký důkaz o takové přínosnosti. A hlavně – opět nebudu polemizovat s ideálními oponenty. Nevybavuji si momentálně že bych někde četl i slyšel, že zastavení i takovýchto dobrovolných sebeobětí bohům nebylo ze strany křesťanství pozitivním přínosem, nýbrž nepřípustným a škodlivým vyvracením jiných kultur imperiálním nesnášenlivým náboženstvím z blízkého východu. A minimálně do doby, než se objeví – ideálně v komentářích pod tímto textem - považuji i tuto věc jako neoddiskutovatelný přínos křesťanství.
Na závěr ještě dvě doplnění. První je to, že některá tvrzení o lidských obětech dávných pohanských společností bývají zpochybňována či nedokázána. Druhým by pak mohlo být poukázání na to, že i starozákonní Bůh, kterého křesťané ztotožňují s Bohem Ježíše Nazaretského, občas taky nějakou tu lidskou oběť akceptoval. Např. viz zámý příběh Jiftácha a jeho dcery z 11 kapitoly knihy Soudců , který nezapomněl okomentovat i Michal Hanko na svém portále i-ateismus. Uznávám, že tento příběh je hodně zvláštní a komentář oblíbeného biblisty katolických tradicionalistů Jana Hejčla k němu mne příliš neuspokojil, ale z druhé strany je třeba říct, že jde o výjimku a že jinak je Starý zákon, resp. Jahve, rozhodně proti lidským obětem. Lze sice přijít s námitkou vyvražďování tzv. pronárodů Jozuem vedenými izraelskými kmeny, což i já považuju za obrovský problém, ale s obětováním lidí pohanským bohům nemá tato věc nic společného.

3) Zlepšení situace žen

Nyní se již dostávám ke kontroverznějšímu tématu a myslím, že nejeden čtenář si již jen při samotném tvrzení, že křesťanství v dějinách ženám nějak pomohlo, ťuká na hlavu. Pojďme si to trochu rozebrat.
Přestože různé pohanské společnosti (ale např. i starozákonní židovská společnost) mohly mít resp. měly různé chápání postavení žen a jejich vztahů k mužům, tak např. ve starém Řecku či Římě měla žena vůči muži vždy jednoznačně druhořadé postavení. Prakticky se to projevovalo např. tak, že muž mohl vlastní ženu kdykoliv vyhnat z domu na ulici bez prostředků (což se mohlo rovnat i faktickému odsouzení k smrti), nebo ji prodat do otroctví. Také v případě zabíjení novorozenců – otec rodiny měl právo nepřijmout vlastní novorozeně - byly častěji zabíjeny holčičky než chlapečci. S ženou bylo občas zacházeno jako s bezprávnou věcí, než jako s člověkem. Tyto věci, které by jistě dnešní feministky a liberálové považovaly za ohavnost a nejhorší diskriminaci žen, křesťanství zatrhlo. Velmi silně za tím stojí také teologický význam panny Marie: žena se stala matkou samotného Boha, kteréžto přesvědčení dodalo ženám důstojnost. Chce to někdo nepovažovat za přínos, a nebo popřít, že by taková věc byla zásluhou křesťanství? Ať to napíše a odůvodní v komentářích.
Z druhé strany je však křesťanství dlouhá desetiletí napadáno z faktické nenávisti k ženám. Zde je však třeba rozlišit dvě roviny důvodů takového napadání. První je vedena z, řekněme, v kulturním smyslu progresivně-levicových, liberálních a feministických pozic a je záležitostí plně moderní. Odsud pramení všechno to odsuzování v křesťanství přetrvávajícího „patriarchátu“, kritika představy žen jako lidí, jež mají údajně strávit celý život u plotny a u kolébky a kterým je upírána spousta práv. Celý tento problém je nutno zasadit do širšího kontextu bytostných odlišnosti a z nich plynoucích většinových rolí obou pohlaví v průběhu historie, ale o tomto tématu tento článek není. Aniž bych se pouštěl do detailního hodnocení tohoto obviňování, pak lze přinejmenším říct, že v této věci křesťanství úděl žen v dějinách rozhodně nijak nezhoršilo. Asi v průběhu historie existovalo pár komunit či etnik, v nichž ženy hrály vůči mužům v různých ohledech dominantnější roli v porovnání s „průměrem“, ale společnost, z nějž křesťanství historicky vzešlo, k nim určitě nepatřila. V tomto smyslu je kritika křesťanství ohledně jeho vztahu k ženám neoprávněná.
Je zde však ještě i druhá rovina, která souvisí s hodnocením žen jednak jako ontologicky méněcenných vůči mužům (viz Tomáš Akvinský a jeho označení ženy jako nedokončeného muže) a především, v teologickém smyslu, jako trvalých smyslných pokušitelek a jako těch, které lehce podléhají ďáblovým nástrahám (viz příběh z knihy Genesis, kdy to byla Eva, kdo celou tu věc s hadem a jablkem začala a zatáhla pak do ní i Adama). O tom svědčí mj. řada historických malířských děl, v nichž byl ďábel zobrazován v podobě ženy. Kombinace „výhradně muži ve vedení církve + muž jako sexuálně aktivnější a „chtivější“ pohlaví + přísný Ježíšův požadavek na sexuální kázeň (Matouš 5,28) + přirozená tendence shazovat své vlastní chyby na druhé“ pak udělala z žen v očích mužů nositelky smyslného zla. Na relevantní zhodnocení by bylo třeba mít mnohem více historických znalostí než těch, kterými disponuji, ale i v případě, že popsané hodnocení žen především křesťanskými muži skutečně v něčem znamenalo zhoršení jejich situace, toho pozitivního, co křesťanství ženám přineslo a čím jejich situaci zlepšilo, se to nedotklo. Pokud se však někdo domnívá, že se v tomto pletu a má pro to i nějaké historické doklady, jsem už teď velmi zvědavý na jeho komentář. Z druhé strany však křesťanství za popsané ztotožnění ženy s pokušitelstvím a z toho plynoucí důsledky opravdu pochválit nelze. Nebo nás apologetové v komentářích přesvědčí, že ano?

4) Zrušení otroctví

Jako čtvrté a poslední jsem si záměrně nechal téma otroctví. Zrušení otroctví jakožto zásluha křesťanství je totiž věcí, kterým se křesťané velmi rádi pochlubí jako neoddiskutovatelným přínosem svého náboženství, za který jsou rádi všichni, ať věřící či nevěřící. Věci jsou zde však přece jen složitější, než se na první pohled zdá.  
První problémy už začínají u samotného pojmu otrok, jeho definice. Na té bude bezesporu problém se shodnout, nicméně zkusím zde vypsat znaky, které otroctví definují dle mne:

- s otrokem není nakládáno jako s člověkem, ale jako s věcí, majetkem, se kterým lze libovolně obchodovat. Jako takový nemá otrok práva.
- otroka je možno beztrestně zbít, trestat nebo i zabít
- otrok vykonává práci pro svého pána nedobrovolně a bez vlastního souhlasu, z donucení fyzickým násilím či jeho eminentní hrozbou, či v důsledku různých typů vydírání. A samozřejmě bez „výplaty“
- otrok je otrokem z podstaty, je to jeho přirozený stav a účel jeho bytí. Potomek otroka je rovněž otrokem.

Kterýkoliv z těchto znaků sám o sobě v mém pohledu činí člověka otrokem. Ve starém Římě a dalších pohanských společnostech platily většinou všechny tyto znaky zároveň. Mám za to, že takto definované otroctví křesťanství opravdu víceméně zrušilo. Nicméně jsou zde jednoznačně třeba určitá upřesnění a "výhrady". 
V první řadě: v těch částech světa, kde již fenomén otroctví skončil a ve kterých křesťanství jakožto náboženství převládlo, bylo otroctví zrušeno v devatenáctém století. Upřímně, pokud křesťanství vzniklo ve století prvním, tak to není zrovna krátká doba; praktiky infanticidy nebo obětování lidí pohanským bohům ve srovnání s otroctvím vymizely mnohem rychleji. Proč tomu tak bylo? První důvod bych spatřoval v tom, že Bible, resp. její jednotlivé knihy či listy, zvlášť starozákonní, žádné jednoznačné odsouzení otroctví neobsahuje. Paul Johnson ve své knize Dějiny křesťanství správně tvrdí, že apoštol Pavel nechal problém otroctví víceméně nerozřešený. I později se postoj vůči otroctví liší u jednotlivých církevních otců; někteří jako Řehoř z Nyssy, jej jednoznačně odmítají, jiní ne. Tato ambivalence přetrvávala dlouhá a dlouhá staletí a obsahovala tak protikladné fenomény, jako na jedné straně papeže vlastnící otroky, na druhé straně křesťany, kteří otroky za své vlastní peníze vykupovali nebo se dokonce sami nabídli k otroctví výměnou za vysvobození jiného otroka. Ve středověku se pak ani křesťanství nevyhnulo dvojímu metru, tolik vytýkanému islámu či židovství, kdy křesťané otroky být nemohli ale nekřesťané ano. Metodějův Zákon sudny ljudym pro české slovany hned v prvním bodě nařizuje prodat (do otroctví) ty, kteří budou konat pohanské oběti a bohoslužby pohanským bohům, a obchod s otroky čile probíhal v Praze za dob katolíky tolik vyzdvihovaného sv. Václava. Nebudu se o těchto věcech dál rozepisovat, jsou pěkně zpracovány např. tady. Nicméně vyjmenované skutečnosti  a dějiny tzv. křesťanských států i v době novověku odpůrcům křesťanství  celkem pochopitelně „nabíjejí“: co na tom, řeknou, že určití  papežové papírově bojovali proti zotročování, když (papíroví?) křesťané křesťanských mocností jako Anglie či Španělsko bez ohledu na to vesele zotročovaly tisíce lidí? Byly to přece křesťanské státy, nikoliv islámské. Koncepce sociální bezpečnosti dokonce - byť dle mne neoprávněně - staví věc na hlavu a obviňuje křesťanství, že otroctví de facto záměrně udržovalo.
Podobných upřesnění by bylo potřeba rozvést více, ale jelikož už text nechci příliš protahovat, zmíním je už jen heslovitě. Bylo by třeba analyzovat rozdíly v přístupu ke zrušení otroctví mezi katolicismem a protestantskými denominacemi, kdy ty druhé jmenované měly v této věci asi větší „tah na branku“. Bylo by třeba také více rozebrat rozdíl mezi otroctvím a nevolnictvím a námitce, že nevolnictví byla vlastně tak trochu forma otroctví. A nelze asi ani odepřít určitý nepřímý podíl liberalismu a idejím vzešlým z osvícenství a francouzské revoluce na definitivním skoncováním otroctví na evropském kontinentu. Řečeno krátce, podíl křesťanství na zrušení otroctví je určitě neoddiskutovatelný a největší, pokud jde o ideologie či náboženství , které k němu přispěly, ale už jen v délce trvání doby, než bylo otroctví v křesťanských částech kontinentů úplně vymýceno, lze spatřovat relativně oprávněnou výhradu proti jednoduchému a stručnému zhodnocení křesťanství jako rušiteli otroctví. Ještě v takovém osmnáctém století by takové tvrzení bylo trochu k smíchu. V tomto tématu tedy vyzývám apologety i ďáblovy advokáty, aby každý ze své strany přidali své argumenty.

Závěr

První díl seriálu vyzněl jednoznačně více apologeticky než ďábloadvokačně. Je tomu tak i proto, že, jak jsem naznačil již v závěru, text je z části přípravou terénu na příští text, který bude pravděpodobně druhým dílem seriálu. A s tím velmi úzce souvisí i dotaz, který bych nyní rád položil všem neopohanům, kteří často nemají pro křesťanství jediného dobrého slova: litujete toho, že křesťanství svým dějinným vítězstvím nad pohanskými náboženstvími a na nich postavenými společnostmi skoncovalo i s čtyřmi, resp. třemi výše uvedenými praktikami? Všímám si totiž – pokud jsem samozřejmě něco nepominul - že při svých obhajobách pohanství a kritice násilných, nezřídka krvavých křesťanských  konverzí „pohanů“ na křesťanskou víru o zmíněných praktikách pohanských společností jaksi mlčíte. Netvrdím, že přítomnost těchto praktik je pro pohanství něčím esenciálním; neznám zdaleka všechny historické pohanské společnosti a tudíž je možné, že v některých z nich tyto praktiky přítomny nebyly. V mnoha však každopádně ano. Budu tedy rád, když napíšete, zda jejich eliminaci považujete za civilizační přínos, nebo naopak za katastrofu, a pokud by to byla ta druhá varianta, velmi rád se dozvím proč. Já o násilných prvcích christianizace „pohanských národů“ mlčet nehodlám a pokud si v této věci načtu dostatek patřičných informací (kterých, uznávám, nemám v současnosti až tolik), je dost možné, že tomuto tématu v budoucnosti věnuji jeden díl tohoto seriálu. A násilné konverze na křesťanství, neobjeví-li se nějaký opravdu silný a pochopitelný argument, který by je do určité míry plausibilně „obhájil“, v nich obhajovat nehodlám.

Na závěr snad mohu naznačit, že v příštím dílu se kolem „pohanství“ budu také motat. Do té doby však doufám, že se pod dnešním článkem rozběhne živá a přínosná apologeticko-ďábloadvokační diskuze. A že se v ní vzhledem k převážně apologetickému vyznění dnešního textu dočkám hlavně  podněntých ďábloadvokačních argumentů.