Koncepce sociální bezpečnosti versus křesťanství: přehled a první zhodnocení

Protože většina čtenářů nejspíš neví, že je a co je Koncepce sociální bezpečnosti (dále jen KSB), natož že je a jak je v opozici vůči křesťanství, musím začít jejím stručným představením.  

Spolu s ním ovšem nemůže chybět vyložení toho, jak jsem se ke KSB dostal, co mne motivovalo se jí začít zabývat a jak došlo k myšlence sepsání tohoto blogu.

Co je to koncepce sociální bezpečnosti? Základy můžete zjistit z tohoto krátkého textu a pokud má více času, pak z tohoto záznamu. Ani jedno není  triviální k pochopení, což není ani celá KSB, kterou zde však v podrobnostech nemůžu vysvětlovat. Proto bych si dovolil ještě svou vlastní stručnou „definici“, či spíše popis toho, v čem jádro KSB vidím já:
KSB je komplexní nauka a výklad, zasahující především do tzv. humanitních – filosofie, sociologie, historie, psychologie, teologie, politika a další – ale z části i přírodních věd a také do etiky, praktického jednání vůbec a speciálně teorie řízení, jehož jádrem je teze o dvou světových systémech (přesněji koncepcích), z nichž jeden je parazitický-zotročující, druhý naopak spravedlivý, svobodný a lidský potenciál plně rozvíjejí. Právě v této tezi je i souvislost s křesťanstvím, ale v tuto chvíli ještě nechci předbíhat.

Původ KSB je v Rusku či spíše ještě v tehdejším SSSR druhé poloviny 80. let a stojí za ní plus mínus anonymní, desítky členů čítající autorský kolektiv nazvaný „Vnitřní prediktor SSSR“ (dále jen VP), kde po rozpadu Sovětského svazu se zkratka SSSR interpretuje jako „Souborná, sociálně spravedlivá Rus“. Veřejnými „mluvčími“ celého kolektivu jsou resp. byli tři jeho členové: Vladimír Michajlovič Zanzobin (+ 2018), Michail Viktorovič Veličko a Viktor Alexejevič Jefimov, všichni působící na Petrohradské státní univertitě, na níž základ KSB vznikl. VP čítá neznámý počet členů pocházejících údajně nikoliv jen ze zemí bývalého SSSR. Avšak zdaleka nejznámějším „KSB člověkem“, zvlášť v česko-slovenských končinách - byť nejde o člena VP - je v současnosti jednoznačně analytik Valerij Viktorovič Pjakin, jehož videa jsou již několik let zveřejňována na youTube s českými titulky, a  jemuž už i vyšla první do češtiny přeložená kniha „O světě křivých zrcadel“ a další snad budou následovat. A ještě by bylo vhodné dodat, že prvním a základním veřejně vydaným spisem VP, který poprvé vyšel již v roce 1991, je kniha nazvaná „Mrtvá voda“ - mimochodem, moskevským soudem byla svého času zařazena do seznamu extrémistických materiálů, což její autoři považují za zločinný a protinárodní počin, doprovázený porušením mnoha právních úprav. S přimhouřenýma očima se dá říct, že všechny další spisy VP jsou už „jen“ rozvíjením toho, co bylo v Mrtvé vodě nastoleno. Mimochodem, na základě právě Mrtvé vody byl VP v Rusku lidově nazýván (nepletu-li se) „mrtváci“ a přinejmenším v česko-slovenském prostředí stoupenci KSB sami sebe nazývají „konceptuálové“.

Nejobsáhlejším a nejznámějším česko-slovenským webem věnovaným KSB je jednoznačně leva-net, kde je zdarma ke stažení i množství přeložených materiálů VP. Dále je zde nakladatelství KSB press, kde si materiály VP můžete koupit v knižní podobě a zmínit mohu ještě dva méně známé weby konceptual.eu a nedávno založený KonceptualCZ. A nelze pominout ani youTube kanály, na nichž lze nalézt množství česky či slovensky otitulkovaných videjí o KSB jako Irena Aneri, Osveti Manak nebo hox55. V česko-slovenském prostředí se KSB těší jisté popularitě, která však rozhodně nepřekračuje hranice popularity tzv. alternativních webů a zdrojů, mezi něž bývá KSB nejspíš zařazována. V tuto chvíli je už ale čas představit můj osobní „příběh“ toho, jak jsem se o KSB dověděl a co mne podnítilo sepsat tento blog.

Tedy: o existenci stránek leva-net jsem sice věděl někdy cca od r. 2017, ale nikdy jsem jim nevěnoval větší pozornost. Na facebooku jsem však někdy v r. 2018 narazil na sdílený politický komentář (mám nejistý pocit, že to byl tento) jistého uživatele jménem Petr Novák. Jelikož mne zajímá společenské a politické dění, přečetl jsem si ho a zaujal mne. Začal jsem P. Nováka sledovat a jeho společensko-politické komentáře a analýzy mi přišly – a dodnes přijdou – velmi podnětné, erudované a dávající smysl, přičemž jsem si všiml, jak u nejednoho svého statusu zmínil právě Koncepci sociální bezpečnosti a její nedílnou součást, tzv. Dostatečně všeobecnou teorii řízení (dále jen DVTŘ) jako něco, co je třeba studovat. Jeho statusy postupně slavily stále větší úspěch – nadšený aplaus čitatelů, stovky lajků a sdílení, čímž vzrůstala i jeho autorita. Jednou však, nevím zda ve statusu či komentáři, na svém profilu Novák v určitém kontextu negativně zhodnotil křesťanství. Kdo čte můj blog, asi ví, proč to zmiňuji. Těch negativních komentářů vůči křesťanství začalo z jeho strany přibývat, na což reagovali i někteří křesťané čtoucí jeho statusy a dostali se s Novákem do křížku (já v určité míře také), 1-2 z nich pak Novák i zabanoval. Petr Novák ve své kritice křesťanství zmiňoval nějaký „biblický projekt zotročení lidstva“ a ironicky, někdy až na hranici posměchu, odmítal teze tradičního křesťanství jako zmrtvýchvstání, vykupitelskou oběť apod, kterým dle něj už dnes nikdo normální a zdravý přece nemůže věřit; na druhou stranu se zdálo, že se v problematice celkem orientuje a že jeho kritika není humpolácky prvoplánovitá. Většina křesťanů, o kterých vím že jej na fb čtou či v té době četli, k tomu však skoro vždy mlčela, což mi vadilo. Já na jednu stranu mlčel také, protože jsem se po znalostní stránce necítil dost kompetentní, ale protože jsem racionálně založený člověk, horlivý zastánce principu audietur et altera pars a navíc ač křesťan, nezapírám značné potíže se svou vlastní vírou, vrtalo mi to trochu hlavou. Začátkem letošního roku jsem se přidal do fb skupiny Koncepcia spoločnej bezpečnosti a v únoru začal číst svou první knihu autorského kolektivu VP - DVTŘ. Zanedlouho přišel covid-19, já přešel na spis ZS1 a někdy u následného čtení ZS2, kterou jsem své čtení materiálů VP nejprve hodlal zakončit, jsem se rozhodl jednak číst další materiály a paralelně s tím postupně vzniklo rozhodnutí sepsat tento blog. Přičemž to, o co mi u čtení především šlo a o co takřka výhradně půjde v blogu, bylo zjistit, co tedy KSB o křesťanství tvrdí, proč a v jakém smyslu jej hodnotí negativně resp. odmítá a pokusit se její argumenty nějak zhodnotit. Takže jsem v období karantény (březen-květen, z části i červen 2020) četl takřka výhradně materiály VP SSSR, až jsem v jednu chvíli usoudil, že čtení „stačilo“ a že vím dost k tomu, abych tento blog mohl sepsat.

Tento blog bude tedy mít tři cíle, z nichž dva jsou vyjádřené už v jeho názvu a třetí bude zmíněn až na závěr článku. Prvním je podat přehled toho, co KSB tvrdí o křesťanství a proč a v čem jej odmítá, přičemž se v této části vyhnu veškerému hodnocení. Součástí přehledu budou i některé informace z KSB, které s křesťanstvím souvisí jen nepřímo popř. vůbec, ale které v kontextu tématu považuji za nutné zmínit. Přehled bude ozdrojován odkazy na konkrétní stránky v materiálech VP nebo i přímými citacemi a bude moci posloužit těm ať už křesťanům či nekřesťanům, kteří budou mít zájem zjistit, jak a proč je KSB vůči křesťanství, resp. tomu, co KSB nazývá „historicky zformované křesťanství“ v podobě všech jeho klasických církví a sekt, na nože, a udělat si o tom případně vlastní úsudek.
Druhým cílem bude mé subjektivní zhodnocení a kritika toho, co se mi v argumentaci KSB zdá chybné/mylné, ale také poukázání na to, v čem je ve své kritice křesťanství podnětná a vyžadující odpověď. Předložím také nějaké komentáře a návrhy k budoucnosti střetu „KSB versus křesťanství“, součástí čehož bude i představení třetího cíle blogu.

Tudíž, směle do toho!

1. Přehled

Na začátek je třeba uvést pár „technických“ informací ohledně spisů z pera VP a jejich překladů.
Tedy, spisů VP je značné množství (desítky knih a ještě více článků či kratších prací), přičemž ne všechny jsou přeloženy do češtiny nebo slovenštiny. Je jich ale přeloženo poměrně dost.  Ty, které jsem četl, uvádím níže s přímým odkazem na dokument ke stažení v PDF verzi, přičemž i odkazy na čísla stran těchto spisů nebo přímé citace z nich se odkazují právě na PDF verze (na webu leva-net je daný překlad ke stažení většinou v různých formátech) a když ne na PDF, protože tento formát zrovna není k dispozici, tak na DOC verzi. Je však i dost těch, které jsem nečetl, nebo z nich četl jen malou/menší část. Proč? I když mne zajímala KSB jako taková, v prvé řadě mne zajímalo to, co a proč tvrdí o křesťanství. A proto jsem primárně četl ty spisy, v nichž se o křesťanství pojednává. Bohužel ne všechny takové spisy už jsou přeložené, např. vzhledem k tématu blogu jistě důležitý spis „Otázky metropolitovi Jánovi a hierarchii Ruskej Pravoslávnej cirkvi“, já rusky víceméně neumím a originály tedy číst nemohu. Nicméně – a to bude snad jediná hodnotící věta této sekce – na základě toho, co jsem přečetl, se domnívám, že pro základní posouzení konfliktu KSB versus křesťanství je to, co jsem přečetl, dostačující.
Vedle přečtených spisů jsem si také přečetl knihu Valerije V. Pjakina „O světě křivých zrcadel“, poslechl řadu tématických „KSB videjí“ na youTube, kromě posledního dílu především výkladový seriál „Rozmluvy o životě“ jednoho z členů VP Michaila Velička a větší část videjí generála Vadima Petrova, které lze nalézt na zmiňovaných yt kanálech Irena Aneri popř. Osveti Manak.
Zde je tedy abecedně řazený seznam spisů VP, které jsem přečetl buď celé, nebo jejich podstatnou část. V závorce za názvem spisu je uvedena zkratka názvu spisu, kterou se na daný spis budu odkazovat v dalším textu, a za zkratkou je upřesnění v případě, kdy jsem spis nepřečetl od A do Z, ale přečetl jsem jeho podstatnou část:

Ako a prečo sa písma robia svätými (AAPSPRS) 
Bohoslovie ruskej civilizácie (BRC)
Dostatečně všeobecná teorie řízení (DVTŘ, kromě příloh)
K současné situaci č. 6 (127): Konceptuální kabala Pravoslaví a jak se může Pravoslaví transformovat (KonK)
Majster a Margaréta: Hymna démonizmu, alebo Evanjelium oddanej viery? (MaM)
Mrtvá voda - první svazek (MV)
Nastal čas o Stalinovi pohovořit (NČOSP, kromě poslední kapitoly)
O principech tandemové činnosti (OPTČ)
Príď na pomoc mojej neviere (PNPMN, pouze část 2 – Koránický fundamentalismus)
Psychologický aspekt historie a perspektiv civilizace (PAHPC)
Sinajský pochod (SP)
Srovnání Abrahamovských věroučení (SAV)
Základy sociologie 1 (ZS1)
Základy sociologie 2 (ZS2)
Základy sociologie 3 (ZS3, kromě stran cca 198-392)
Základy sociologie 4 (ZS4, strany 1-115)

Přečetl jsem i některé statě ze spisů, které v tomto seznamu neuvádím, protože šlo třeba jen o několik popř. nemnoho stránek, jako např. Dialektika a ateizmus: dve nezľučitelné podstaty (DaA – dávám zkratku i zde, protože se i na věty či odstavce zrovna z tohoto díla budu také víckrát odkazovat.)
Tolik tedy k technickým informacím a nyní již mohu přistoupit ke konkrétnímu představení KSB, pokud je vztažena ke křesťanství.

1.1. Filosofické a metodické principy KSB

Jak jsem uvedl v úvodu, pokud bude z mého hlediska potřebné zmínit se z KSB i o věcech, které s křesťanstvím bezprostředně nesouvisí, zmíním je. A poprvé to udělám hned na úvod, neboť je třeba zmínit pár obecných „filosofických“ principů, s nimiž KSB počítá. Jde o následující:

• princip „praxe je kritériem pravdy“ (hovoří se o něm např. V ZS1 v kapitolách 1.7 nebo 5.5, z části i 5.8). Jde o princip teorie poznání a podle VP SSSR platí absolutně a bez výjimky ve všech oborech. Definice pojmů pravda a praxe v mnou přečtených spisech není uvedena. Nicméně z charakteru všech spisů víceméně vyplývá, že pravda je chápána klasicky korespondenčně (jako shoda poznání/pojmu a reality). Trochu horší je to v tomto směru s „praxí“, která je chápána víceméně intuitivně, což je ale pro KSB typické.
• přednost intuice a svědomí před rozumem. V ZS1 (str. 151-167) VP předkládá dělení tzv. typů struktury psychiky člověka, přičemž principem tohoto dělení je dominance určitého typu aparátu (VP SSSR hovoří o tzv. informačně-algoritmickém vybavení) mezi těmi, kterými je člověk vybaven. Mezi tyto aparáty VP řadí: a) instinkty a nepodmíněné reflexy, 2) kulturní tradice, 3) rozum omezený smysly a pamětí, 4) intuice a 5) tzv. Boží vedení, které je později v podstatě ztotožněno se svědomím. Dle dominance toho kterého aparátu KSB v poznání a jednání člověka stanovuje 4 typy struktury psychiky druhu Homo sapiens: a) zvířecí, pokud dominují instinkty a reflexy (s variantou „zvrácený do nepřirozenosti“, podléhá-li člověk návykovým látkám jako drogy a alkohol),  b) zombie-biorobot, pokud dominují kulturní tradice a autority, c) démon, pokud dominuje rozum (a sobectví) a d) Člověk (velké Č je důležité), dominují-li intuice a svědomí. Jak je v KSB chápáno svědomí, o tom se ještě zmíním, ale nyní je důležité říct to, že právě toto upřednostnění intuice a svědomí před rozumem je jedním z charakterů, v němž se ukazuje „ruskost“ popř. „východnost“ KSB vůči „racionalistickým“ naukám a filosofiím tzv. „západního“ regionu planety. Mám-li připomenout dělení evropské filosofie na analytickou, ve které jde na prvním místě o co nejdokonalejší (racionální) přesnost, a tzv. fenomenologickou, ve které jde více právě o intuitivní vhledy a „vytušení“, pak, ačkoliv „analytický“ rozměr KSB neneguje, je v tomhle směru přece jen o něco více „fenomenologická“. To lze dokumentovat i tím, co KSB hovoří o dialektice jakožto (Sokratově) metodě hledání pravdy cestou pokládání návodných otázek (ZS1 str. 207-cca 213). Otázky v průběhu procesu dialektického poznání a odpovědi na ně mohou dle KSB vyplývat mj.z „vaření z vody“ – tj. z nijak neodůvodněných (v logice na to „mají právo“ pouze axiómy) intuitivních předpokladů a pojmově nejasného pocitu existence formálně nevyvozených příčinných vazeb mezi různými, zdálo by se, vzájemně nesouvisejícími jevy.“ (ZS1 str. 211) 
• „ladička filosofie“. V ZS3 kap. 10.6.3 (str. 174) se VP vyjadřuje filosofii, a to v rámci širší kapitoly věnované vědě. Filosofie je v KSB chápána jako „ladička“; proč, to je vysvětleno tamtéž na str. 175. Z onoho vysvětlení i z kontextu kapitoly o vědě mi vyplývá, že pojetí filosofie ze strany KSB má nejblíže „scientistickému“ pojetí filosofie jakožto metodologie věd. Platí to však jen v omezené míře, protože na str. 177-178 tamtéž je uvedeno, co je filosofickou ladičkou KSB. Cituji:

1. Praxe je kritériem pravdy.
2. Mravnost podmiňuje vzájemné vztahy rozumných subjektů v rozsahu od absolutního odmítání do absolutního odevzdání se.
3. V souladu s bodem 1 a 2: Bůh existuje a je Stvořitelem a Všemohoucím.
4. Život (Všehomír a Bůh) je ve všech svých aspektech poznatelný přiměřeně sobě samému v rámci Všemohoucnosti, což potvrzuje bod 1.
5. Všehomír objektivně existuje a představuje (včetně fyzického vakua) různorodé matérie. Veškerá matérie je ve všech svých stabilních agregátních stavech a přechodných formách (různorodá záření materiálních objektů) nositelkou objektivně existujících informací a míry. To znamená, že Všehomír a jeho fragmenty jsou trojjediností matérie-informace-míry:
   - míra je definovatelná číselně – množstvím a pořadím (matričně- vektorově);
   - ve vztahu k matérii je míra matricí jejích možných stavů a přechodů z jedněch stavů do jiných;
   - ve vztahu k informacím je míra systémem kódování informací.
6. Díky tomu, že se dialektické poznání neomezuje na intelektuálně- rozumové (a tím spíše ani na výlučně formálně logické) důkazy, nejsou výše uvedené teze z větší části intelektuálně-rozumově dokazatelné a algoritmicky-procedurálně obnovitelné.
7. Přitom však jsou všechny výše uvedené teze dialekticky potvrditelné (viz hl. 5) na základě faktů dostupných čtenáři a na základě jeho vlastní smyslově-intelektuální činnosti za podmínky, že je čtenář připraven přijmout řečené jako hypotetickou možnost, kterou je princip „praxe je kritériem pravdy“ (bude-li se jím upřímně řídit) schopen potvrdit v případě, že: 
   - tato hypotetická možnost je objektivně pravdivá,
   - a čtenář není zotročen svými předešlými předsudky o tom, že pravdivé jsou nějaké obsahově jiné názory ladičsky filozofického charakteru (oběti iluzí subjektivismu jsou přesvědčeny o tom, že iluze uspokojující jejich psychiku jsou pravdou a Příroda žije pod jejich diktátem.

Je tedy vidět, a to nejen z výše uvedeného, ale z dalších míst ve spisech VP, že v KSB je – pokud jde o poznání a důkazy – přítomen jakýsi empirismus a kognitivní individualismus (v jiných oblastech života je však individualismus ze strany KSB rozhodně odmítán). Dále je vidět, že KSB je „teistická“: s existencí Boha (a jeho zájem o svět) se v ní počítá. Krom toho v mí velmi důležitou roli hraje pojem mravnosti, k čemuž se ještě dostanu níže, nicméně je jasné, že v těchto věcech se „scientistickou“ ladičkou metodologie věd ladička KSB opravdu příliš neladí.

• adekvátnost životu. KSB na mnoha místech ve svých spisech hovoří o tzv. adekvátnosti Životu. Bohužel si nevybavuji místo v mnou přečtených spisech VP, kde by byl tento pojem „analyticky“ definován, nicméně stoupenci KSB mi to možná připomenou. Mám-li použít intuitivně-induktivní metodu, tak za předpokladu definice Života v bodě 4 uvedeného v předchozí kapitole o ladičce se zdá, že adekvátnost Životu znamená prosperující a plnohodnotný mravný život jednotlivce i společnosti v souladu s přírodou i Bohem, přičemž takovému životu musí odpovídat společenské i přírodní vědy, což se všechno může ověřit principem „praxe je kritériem pravdy“. V MaM na str. 200 je Život také definován takto: „Život je posvätným jazykom, ktorým sa Boh rozpráva s každým a so všetkými.“ Adekvátnost Životu by pak mohla znamenat, že člověk tomuto jazyku rozumí, hovoří skrze něj s Bohem a tomu odpovídá i jeho mravně správné každodenní chování a jednání.
• „fideistický“ teismus. KSB jednoznačně počítá s Bohem a to, zdá se, s Bohem osobním. Nicméně podle KSB zároveň „všechny intelektuálně-rozumové důkazy a stejně tak intelektuálně-rozumové vyvracení boží existence jsou nesmyslné.“ (ZS1 str. 217) Podle KSB „Bůh neposkytuje důkazy Svého bytí lidem prostřednictvím jejich rozumu, ale víry: Důkaz boží existence má svou podstatou mravně-etický charakter a spočívá v tom, že Všedržitel odpovídá na modlitbu toho, kdo Mu věří tím, že se okolnosti jeho života mění v souladu se smyslem jeho modliteb tím jasněji a zřetelněji, čím více je on sám pravdověrnější a vnímavější k Bohu, který se k němu osobně obrací prostřednictvím jeho svědomí, skrytého vnitřního světa, jiných lidí, kulturních památek, nebo jinak jazykem životních okolností.“ Podrobněji je o tom pojednáno v ZS 1 v kapitole 5.7, kde se mimo jiné pro podporu teze Boží existence uvádí několik citátů různých přírodních vědců, uznávajících Boží existenci. 
  V souvislosti s tímto fideismem KSB – tedy tvrzením, že existenci Boha nelze racionálně dokázat a můžeme (popř. i musíme) v ni jen věřit - je vhodné uvést i citaci z BRC (str. 2): „Jediné, o čom väčšina na Rusi nikdy nepochybovala, je to, že Najvyšší Boh, predurčivší jestvovanie Stavby Sveta, existuje a že s Ním človeku treba žiť v súlade.“ Takže onen „empirický fideismus“ KSB může být opět chápán jako projev její „ruskosti“.

1.2 Mravnost a svědomí

Mravnost je ve spisech KSB velmi často zmiňovaným pojmem, v některých částech některých spisů doslova v každé druhé větě. Co KSB chápe pod pojmem mravnost je na prvním místě uvedeno v ZS1, kapitole 4.4 (str. 141-143). Dovídáme se, že mravnost je systém mravních norem, které lze připodobnit k výhybkám nebo – řečeno programátorským žargonem – k příkazům IF-ELSE. Jsou-li tyto vyhýbky v neurčité poloze, nebo jsou vzájemně konfliktně nastaveny, takže hrozí vykolejení vlaku, pak se jedná o nemravnost: „Nemravnosť je časťou celkovej mravnosti subjektu, sama osebe v podstate vyjadruje, po prvé, neurčitosť mravných kritérií, spôsobenú absenciou niektorých z kritérií alebo ich multiplicitou, ktorých použitie je možné v jednej a tej istej situácii, a po druhé, neurčitosť ich hierarchického usporiadania“ (DaA str. 94 pozn. 1)
O mravnosti se nejednou hovoří také v MaM, např. str. 279: „Z informačného hľadiska predstavuje mravnosť jednotlivca súhrn popisov rôznych reálnych a potenciálnych životných situácií s hodnotením každej z nich: «dobre», «zle», «nepodstatné» alebo «neviem» alebo «závisí od sprievodných okolností».“ A tamtéž na str. 28 v pozn. 5: „Nemravnosť je zásadné želanie neriadiť sa vo svojich názoroch tým, čo je Dobro a čo Zlo“. V MaM str. 292 a ZS1 str. 231 pak najdeme něco, co je konkrétně v MaM nazváno základním mravním kritériem tzv. Bohocentrického mozaikového vidění světa a je definováno takto (cituji ze ZS1): „Všedržitel chyby nedělá: všechno, co se děje, se děje k lepšímu; všechno, co se stalo a co se stane, se stalo a stane se nejlepším možným způsobem s ohledem na záměry a etiku plynoucí z reálné mravnosti, jejímiž nositeli jsou jedinci ve svém souhrnu tvořící společnost; Všedržitel je veliký a všemocný a Jeho milost je nekonečná.“ Pod pojmem Všedržitel je zde míněn Bůh a pod mozaikovým viděním světa, zjednodušeně řečeno, vidění světa, procesů a událostí v něm v souvislostech (ideálně „všeho se vším“). 
Mravnost hraje v KSB obrovsky důležitou roli a KSB jí podmiňuje i úspěšnost a kvalitu poznání, např. poznání Boha. V MaM str. 20 čteme: „Avšak uveriť niečomu má svoje špecifiká: uveriť, ako aj odmietnutie uveriť nejakej konkrétnej informácii, konkrétnemu zmyslu je v konečnom dôsledku podmienené v psychike jednotlivca jeho skutočnou mravnosťou, ktorá určuje aj algoritmus jeho vedomej i podvedomej intelektuálno-rozumovej činnosti.“ Mravnost dle KSB podmiňuje i schopnost lidí vůbec si porozumět, viz MaM str. 162: „Potreba jazykových prostriedkov na výmenu informácií medzi ľuďmi nevzniká len preto, že väčšina ľudí nedokáže priamo čítať myšlienkové obrazy z psychiky druhých ľudí, ako skôr v dôsledku rozdielnosti ich mravných kritérií určujúcich algoritmiku psychickej činnosti ako celku, pretože jednota mravných kritérií predovšetkým otvára pomerne široké možnosti priameho čítania myšlienkových obrazov druhého človeka ...“ Zde můžeme ze strany VP vidět i náznak existence ne-jazykového předávání informací mezi lidmi (telepatie?), ale to je teď úplně odlišná otázka. 
Další důležitá role mravnosti dle KSB je naznačena v ZS1, kapitole 4.3 (str. 132-141) o tzv. dvouúrovňovém modelu psychyky „vědomí – nevědomí“ a jejich propojenosti a součinnosti. Zde je mravnost hodnocena jako jakýsi most, spojovatel nevědomých a vědomých úrovní psychiky do jediného informačně-algoritmického systému.
S mravností úzce souvisí další důležitý pojem, se kterým KSB pracuje, a to je svědomí. To je vnitřním prediktorem definováno jako „vrozený náboženský smysl (tj. smysl registrující vzájemné spojení duše jedince s Bohem) napojený na nevědomé úrovně individuální psychiky“ (ZS3  str. 326), přičemž „Funkčním významem svědomí v psychice jedince je na základě dialogu vědomí a nevědomých úrovní psychiky s předstihem informovat jedince o tom, že ty či ony jeho záměry a jednání z nich vyplývající (včetně projevení jeho souhlasu s určitými názory a jednáním jiných lidé) jsou hříšné.“ (tamtéž) Lidský typ struktury psychiky, tzn. ten, kterého má každý dosáhnout, je pak „diktaturou svědomí na základě víry Bohu (a ne víry v Boha), tj. život v dialogu s Bohem při uvědomělém plnění své mise v rámci Božího Záměru.“ (ZS1 str. 157) Tamtéž VP o svědomí tvrdí: „v psychice jedince je hlas svědomí odlišitelný od všech ostatních vnitřních hlasů: svědomí – s předstihem ve vztahu k rychlosti průběhu událostí v životě – zavazuje člověka něco udělat, nebo vzdát se nějakých svých určitých záměrů, nebo odmítnout jednání, ke kterému ho ponoukají ostatní. Přitom se svědomí dotýká problematiky Dobra a Zla a jeho názor je ve vztahu k jedněm a těm samým otázkám ve vzniklých okolnostech neměnný. Svědomí se neodkazuje na představy jedince o prospěchu a výhodnosti nějakých činů pro něho samotného, jeho blízkých apod., a to jej odlišuje od vnitřních hlasů, neboť svědomí apeluje bezprostředně na Pravdu-Skutečnost jako takovou“. V KSB je tedy svědomí jakýmsi drátem, přímou linkou mezi jednotlivcem a Bohem, skrz který jedinec přijímá od Boha signál v předstihu upozorňujcí na to, že nějaké (zamýšlené) jednání je zlé. To vše zde zmiňuji mj. proto, že v pojetí náboženství (či přesněji religie, jak to VP nazývá) ze strany KSB, je přítomno odmítnutí principu prostřednictví mezi Bohem a člověkem (např. zmínka ve spise Krátký kurz str. 178 nebo MaM str. 147), především prostřednictví kněžské vrstvy, které je hodnoceno jako prostředek kontroly a ovládání podřízených jedinců. Podle VP je totiž jediným skutečným náboženstvím „diktatura vlastního svědomí, a člověk, který se stal Člověkem, uplatňuje svou uvědomělou vůli podřízenou diktatuře svědomí“ (ZS4 str. 63)

1.3 Dostatečně všeobecná teorie řízení a doktrína Deuteronomium-Izaiáš

Již se dostávám k jádru důvodů kritiky a odmítnutí křesťanství – resp. toho, co VP nazývá „historicky zformované křesťanství“ - ze strany KSB. Předtím však musí padnout pár potřebných slov o tzv. Dostatečně všeobecné teorii řízení (DVTŘ). Kdo někdy „štrejchnul“ o KSB, zcela jistě se s tímto termínem setkal, protože jde o naprosto klíčovou část celé KSB a údajně tím historicky prvním, co z ní vzniklo. Nemohu zde v žádném případě podrobněji vysvětlovat, co to DVTŘ je – v této věci se odkážu buď na stejnojmenný spis VP, nebo na 7-9 díl seriálu Rozmluvy o životě jednoho z členů VP Michaila Velička, který najdete na youTube kanálu Irena Aneri. Ale v maximální stručnosti lze říci, že: DVTŘ je plus mínus matematická teorie (patřící do podobné škatulky jako třeba kybernetika,) která se údajně vyučovala či stále vyučuje na mnohých ruských vysokých školách, především na fakultě aplikované matematiky Petrohradské státní univerzity. Jak už říká sám název, jde o jednu z teorií řízení, pro kterou je specifické mj že:

• není světonázorově neutrální, vznikla jako důsledek určitého světonázoru/filosofie (DVTR, str 1)
• dle slov jednoho z autorů M. Velička maximálně přesně definuje pojmy používané v popisu všech myslitelných řídících procesů
• největší důraz je v ní kladen na řízení společností, resp. toho, co je v ní nazváno „složité sociální supersystémy“, ačkoliv je aplikovatelná na jakýkoliv proces cílevědomého uvádění stavu věcí do požadovaného cíle, což je mnou jinak a zjednodušeně pojmenovaný pojem „řízení“. Takže podle DVTŘ je možné popsat jak řízení koloběžky či auta, tak řízení státu, společnosti, včetně té „celosvětové“. A to, co VP nazývá globálním historickým procesem současné civilizace, je dle KSB opravdu řízeno a sice „světovým zákulisím“ (viz např. ZS3 str. 448 dole).

V kontextu tématu blogu je nutné DVTŘ zmínit již nyní, což bude patrno z následujícího. Nejprve v ZS2 na str. 24 čteme: „Posledních asi tři tisíce let je dominantou celosvětové historie biblický projekt zotročení lidstva jménem Boha nebo bez Boha (v jeho ateistické verzi), a veškerá faktologie dějin tohoto období je buď realizací biblického projektu, nebo snahou jeho realizaci čelit.“ A kapitola 8.4 téhož spisu je totiž vzhledem k tématu blogu zcela klíčovou. Čteme tam následující:

„Čtete-li Bibli z pozic dialektické kultury poznání a porovnáváte obsah Bible s fakty, které jsou známy z historie, a aktuální politikou na základě Dostatečně všeobecné (ve smyslu univerzálnosti jejího použití) teorie řízení, tak zjistíte, že Bible je zdrojem ne-li všech, tak většiny těch nejtěžších útrap v životě současné lidské civilizace kvůli tomu, že její sociologická doktrína je prostředkem k zotročení lidstva nějakou menšinou ve jménu Boha.“ (zvýraznění je moje)

To asi čtenáře značně překvapí. Proč by měla být Bible takto hodnocena? VP to na dalších řádcích vysvětluje citací následujících biblických veršů: Deuteronomium 23:20-21 (dle Bible schválené Moskevským patriarchátem, na kterou se autoři odkazují, jsou to verše 23:19-20), Deuteronomium 28:12-14, dále Izaiáš 60:10-12 a pod čarou také Deuteronomium 15:6. Co mají tyto verše společného? Očima VP následující:

• Bohem posvěcené praktikování lichvy
• ovládnutí a zotročení národů světa národem Izraelců (resp. jeho prostřednictvím)

Tzn, parazitický způsob života, v němž jedni budou pracujícími otroky a druzí pány, kteří budou otrokům vládnout a žít z jejich práce po všechny věky věků. A ZS2 (str. 61) uvedené citáty z Bible shrnuje: „Výše uvedený výběr citátů z Bible – podíváte-li se na něj z pohledu pojmového aparátu Dostatečně všeobecné teorie řízení – je koncepcí řízení globalizace.“ (zvýraznění je moje) A tato koncepce je tvůrci KSB nazvána koncepcí biblickou a na jejím základě je v očích VP realizován „biblický projekt zotročení lidstva ve jménu Boha“. Celá tato koncepce je pak nazvána „doktrína Deuteronomium-Izaiáš“ (viz také kapitola 5.2 ze spisu Krátký kurz)

Křesťané se proti takové interpretaci jistě ohradí, ale i ti trochu přemýšlivější možná namítnou: co to má společného s křesťanstvím? Vždyť je to ze Starého zákona, jehož platnost příchodem Božího syna Ježíše skončila! Na to by VP ihned odpověděl citátem z 5 kapitoly Matoušova evangelia, který je v ZS 2 ihned uveden na str. 61: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane.“ Z hlediska VP je tedy tento verš potvrzením platnosti doktríny Deuteronomium-Izaiáš i samotným Ježíšem, který je v křesťanství (nikoliv v KSB, ale o tom později) hodnocen jako vtělený Bůh, jako Boží syn.
Jak se v očích VP tato doktrína propisuje do křesťanství? KonK str. 9 uvádí: „Hierarchie všech církví ve jménu Krista trvají na svatosti této doktríny, neodvažují se nazvat ji zvráceností ...“ a tedy „Víra v boží inspiraci této zvrácenosti dělá národy psychologicky bezmocnými před ekonomickým diktátem transnacionální lichvářské mafie, protože zavádí věřící v tím větší dopuštění ve vztahu k nim, čím větší je jejich víra v to.“ Jak plyne už jen z těchto formulací, VP naprosto odmítá sebemenší božskou inspirovanost takové doktríny a nazývá jí zvráceností (viz také SP  str.9: „Na náš vzhled je to hnusnost. Proroci Boží nemohli přinést lidem takovou ohavnost.“).  A v článku „Dlouhodobá strategie Globálního prediktoru k překonání koranického islámu“ VP píše: „Přitom ti, co jsou přesvědčeni že jsou křesťané, pracují ve skutečnosti na biblickou doktrínu skoupení světa na základě židovského monopolu na lichvu, protože za 1600 let existence „křesťanství“ od Nicejského koncilu nebyli schopni vypracovat svou vlastní globální politickou doktrínu, v důsledku toho, že nemohou prohlásit rasově-lichvářské přikázání Starého zákona za satanizmus.“ To je tedy první, z hlediska křesťanství, hereze, které se VP „dopouští“: odmítnutí Bible jako v každé větě nějak  neomylného, samotným Bohem inspirovaného slova, přesněji jeho vlastního slova a jak ještě uvidíme, odmítnutí hodnocení takových těžko pochopitelných biblických pasáží jako „nevyzpytatelných Božích tajemství“.
VP v ZS2 (str. 64) o křesťanství ve vztahu k doktríně Deutero-Izaiáše dále píše: „Nový zákon v jeho historicky vzniklé podobě programuje psychiku věřících církví založených jménem Krista a působících Jeho jménem k podřízenosti tomuto projektu zotročení lidstva ve jménu Boha:“ A následují známé citace z Matoušova evangelia o nastavení druhé tváře, nechání i pláště tomu, kdo by se chtěl soudit o košili, a nesouzení, abychom nebyli souzeni. A v tom spočívá podle VP SSSR „konkrétní smysl Bible, a právě tímto smyslem je řízena celá biblická regionální civilizace. Všechno ostatní v sociální doktríně Bible jsou drobnosti a přidružené okolnosti. “ (ZS2 tamtéž) Podle VP SSSR se judaismus a to, co nazývají „pseudokřesťanství“ (což jsou dle nich všechny historicky zformované křesťanské církve), navzájem doplňují v biblickém projektu zotročení lidstva ve jménu Boha: judaismus realizuje agresi a nadvládu nad zotročenými národy a „pseudokřesťanství“ zajišťuje, že křesťané se zotročení nebrání a jsou pokorně poddajní, v kontextu čehož je citována výzva apoštola Pavla z listu Efezským 6:5-8, aby otroci poslouchali své pány a to nejen naoko, ale jako otroci Kristovi (viz ZS3, str. 149-150). Ovšem „kresťanský stereotyp «ak niekto chce … vziať ti spodné rúcho, daj mu aj plášť; … milujte svojich nepriateľov … a modlite sa za tých čo vás urážajú a prenasledujú» je podriadený židovskému stereotypu, ktorý dáva židovi právo vlastniť všetkých nežidov aj s ich majetkom.“ (MV str. 99)
Ač se tedy jádro kritiky KSB vůči abrahamovským náboženstvím (tzv. doktrína Deutero-Izaiáš) nachází v biblickém Starém zákoně, historicky reálné křesťanství této doktríně v očích VP SSSR nejen neodporuje, ale fakticky ji brání. A téměř v závěru spisu AAPSPRS (str. 41) VP vyvozuje: „A tak môžeme vyvodiť záver, že v kresťanstve je uskutočnená zámena pojmov: oficiálne — spasenie duše, ? v skutočnosti — vybudovanie globálneho úžerníckeho systému.“
Ale to není jediný důvod kritiky křesťanství ze strany KSB. O dalších bude řeč níže.

1.4 Egyptské znacharstvo, Sinajský pochod a obřízka

Argumentace KSB vůči (židovství a) křesťanství je velmi komplexní a vzájemně popropojovaná; proto je obtížné ji předložit stručně, v tématicky jasně oddělených odstavcích. „Identifikace“, kritika a odmítnutí doktríny Deutero-Izaiáš je ze strany KSB sice klíčová, ale zdaleka není ve vztahu ke křesťanství tím jediným podstatným. Kritika křesťanství je v KSB součástí komplexního světonázoru, zahrnujícího výklad a hodnocení světových dějin. O těch KSB tvrdí mj to, že v minulosti došlo na Zemi ke globální katastrofě, o které nás z části spravuje kniha Genesis v příběhu o Noemově arše a věcech jí předcházejících (viz MV, kapitola VIII „Čo sa stalo jasným neskor“; k Noemově arše od str. 223) a při které byla minulá, zvrácená civilizace „shora“ vyhubena pro nenávratně zvrácenou mravnost a etiku. V době po této katastrofě vzniklo na zemi více tzv. regionálních civilizací, z nichž jednou z nejdůležitějších byl starověký Egypt. Egyptské žrečstvo resp. znacharstvo (označení vůdčí společensko-politické hierarchie Egypta, které dle KSB podléhal i samotný faraón; přičemž znachar = morálně zvrácený žrec, kde žrec je tím, kdo rozumí řeči Života – slovo žrec má být výslednicí slov „života rečenie“) jako první pochopilo neefektivnost „horké“ války jako sice rychlého, ale špatně dlouhodobě udržitelného prostředku ovládnutí a řízení cizího regionu a začalo údajně jako první v dějinách používat studeno-válečné metody kulturní spolupráce. Ty sice nesou plody nesrovnatelně později, než „horká“ válka, ale za to mnohem účinněji a trvaleji. Klíčovou etapou této metody bylo ovládnutí židovského národa nejprve skrz egyptské zajetí a následný exodus z Egypta, o kterém pojednává spis SP (tento spis o pouhých 13 stranách doporučuji přečíst všem těm, kteří dočetli až sem a kteří budou ochotni číst i dál, i kdyby si nic jiného z pera VP SSSR přečíst nehodlali). Záznam o něm v biblickém Pentateuchu je dle KSB do značné míry zmanipulován a dle hypotézy, na níž KSB staví, proběhly události ve skutečnosti takto:

• až do události popsané v Numeri 14 byl Mojžíšem vedený izraelský lid vyučován v Božím poselství, které měl předat světu. Dosud bylo vše v pořádku, resp. až na dle VP velmi podivnou epizodu s rozbitím desek Mojžíšem, u kterého si prý lze něco takového těžko představit, protože dle Numeri 12,3 byl Mojžíš nejpokornějším a nejtišším ze všech lidí.
• v Numeri 14 nastávají dle VP velmi podivné změny, vrcholící v usmrcení izraelitů hady na údajný Boží zásah a následné záchraně v měděném hadu, který jakožto modla je dle VP v rozporu s předchozím zakazováním výroby model
• VP, v návaznosti na předchozí epizodu izraelských dějin s pobytem izraelců v Egyptě a problematickým sňatkem Josefa s dcerou egyptského žrece (díky čemuž již Josefovi potomci měli patřit do klanů hierarchie žrečstva Egypta) z toho vyvozuje, že po onom roce a měsíci v poušti izraelité vlastní vinou vyměnili Boží misi za plán egyptského znacharstva na zotročení světa (a jeho skoupení lichvou)
• Mojžíš byl při této „výměně mise“ pravděpodobně zabit či vyměněn
• během 40 let v poušti (v „kočovném koncentračním táboře“) byla izraelitům programována psychika ideami rasové vyjímečnosti a nadřazenosti nad ostatními národy (což se později projevilo v Jozueho genocidách pronárodů), při absenci nutnosti dobývat chléb vezdejší (viz údajně falešná pozemská mana, dopravovaná na patřičná místa do pouště údajně egyptským znacharstvem) a naprosté izolaci od ostatních kultur
• aby si nikdo z izraelitů nepamatoval události a „před-hadovou“ misi, mělo z pouště vyjít až jejich třetí pokolení, „neznající dobra a zla, ničeho nemyslící“ (zde se VP odvolává na „verše v závorkách“ ze Septuaginty; v českých překladech jsem je nenašel a v anglických také chybí, nicméně v Septuagintě opravdu jsou)

Toto je ještě potřeba doplnit komentářem starozákonního rituálu obřízky, prováděného od těch dob na novorozenci mužského pohlaví osmý den po narození. VP tuto praktiku velmi kritizuje s tím, že se jedná o těžký invazivní zásah do psychiky jedince, která je tak spolu s intelektuálním vývojem obřezaného chlapce těžce narušena v kritické fázi vývoje, přičemž argumentace hygienou má být jen zástěrka. Proto, že je obřízka provedena v průběhu údajně zvlášť důležitých prvních dvou týdnů vývoje dítěte, sloužila v poušti ke specifickému ohlupení židů. VP se také odvolává na Ježíšův  argument z apokryfního Tomášova Evangelia (stať 58), dle kterého kdyby obřízka prospívala, tak by byl chlapec v lůně matky počat rovnou bez předkožky. Více k tomu ZS2 238-239 a ZS3 417-418.
Tak tedy, velmi zhruba řečeno, došlo ke studeno-válečnému vítězství egyptského znacharstva nad židy, kteří si ovšem za svou porážku mohli zcela sami a jsou jí v očích VP vinni. A tato egyptská lichvářsky-otrokářská koncepce od těch dob tíží svět. Ježíš, vyslán od Boha, měl lidstvo této koncepce zbavit a naučit jej žít skutečně lidsky (viz tzv. Lidský typ struktury psychiky, zmíněný v 1.1), čemuž ale znacharské elity plus mínus úspěšně zabránily. O tom níže.

1.5 Getsemanská zahrada, nemožnost popravy světce a Trojice

Výše jsem mj. vysvětlil, že a proč dle KSB není problémem jen židovství, ale i křesťanství (viz Matouš 5,17-19). Ale KSB nezůstává u doktríny Deuteronomium-Izaiáš a specificky odmítá i „historicky zformované křesťanství“. To je popsáno především v příloze č. 3 spisu ZS3 a také ve spisu MaM. Vyberu argumenty, které považuji ze strany KSB za nejdůležitější.
VP SSSR věnuje zvláštní pozornost událostem v Getsemanské zahradě. Poukazuje zvlášť na dvě věci. Tou první je trojí usnutí apoštolů přes trojí výzvu k modlitbě Ježíšem a varování, aby bez modlitby neupadli do pokušení. Apoštolé neobstáli, z čehož VP v DVTR (str. 31 pozn. 1) vyvozuje radikální závěr: „A tak po tom, čo apoštoli neobstáli v bdení a modlitbe, nemožno už veriť ani jednému ich slovu o ďalšom osude Krista, ak máme veriť Bohu a Kristovi.“. A tou druhou, související, je Ježíšova modlitba o „odejmutí tohoto kalicha“. Analýzou (dis)harmonie určitých evangelních výroků zvlášť mezi Matoušem a Markem, kteří u událostí v Getsemanech osobně přítomni nebyli, dochází VP k následujícím závěrům:
Ježíš nebyl ukřižován, nýbrž vzat Bohem na nebe – Bůh vyslyšel jeho prosbu o „minutí tohoto kalicha“, i když Ježíš byl zároveň připraven oběť života v případě potřeby podstoupit (viz např. DaA str. 83). A byl-li před hrozícím ukřižováním vzat Bohem na nebe, pak samozřejmě nemohl vstát z mrtvých. Ukřižování končící smrtí Ježíše byla kolektivní halucinace apoštolů, potrestaných tak za spánek místo modlitby před pokušením, které je v podobě této halucinace přemohlo (viz např. ZS3 str. 482, 151-152). V tom i v dalším se VP odvolává i na Korán, o kterém ještě bude řeč. Idea vykupitelské oběti za hříchy světa (viz „ne má, ale tvá vůle se staň“) je odmítnuta jako nemožná, protože Bůh si údajně nemůže přát popravu světce (viz ZS3 str.444-448). Na str. 436 je taková idea označena „urážlivou pomluvou Boha Milostivého Milosrdného“). Bůh nemohl Ježíše vydat na smrt, protože by to bylo popřením Ježíšových výroků typu Matouš 7, 7-10 nebo Matouš 9,13; verš o andělovi dodávajícím Ježíšovi síly byl proto dle KSB dodán až později za účelem, aby křesťané uvěřili tezi o vykupitelské oběti. (ZS3 str. 446) Jako argument, že Bůh o žádnou vykupitelskou oběť Ježíše nestál, používá VP SSSR dokonce i tvrzení z Talmudu, dle kterého už 40 let před zničením chrámu, a tedy 3 léta před Ježíšovým „ukřižováním“, Bůh nepřijímal oběti v den vykoupení (ZS3, str. 486). Ježíš tedy nebyl ukřižován a rozhodně ne hřeby (VP předkládá argumenty typu, že v té době, kdy se křižovalo jako na běžícím pásu, nemohlo být plýtváno v té době tak luxusním a nedostatkovým zbožím, více viz ZS3 str. 453), imitace popravy za pomocí provazů byla zinscenovaná „světovým zákulisím“ za účelem manipulace davu a zabránění tomu, aby lidstvo mohlo přijmout skutečné Ježíšovo poselství, které globálním, v Egyptě kořenícím elitám maximálně nevyhovovalo (viz. ZS3 cca 448-459, kde jsou rozebrány i různé detaily této „mystifikační popravy“ jako zatažení Říma do celé věci atp). Mimochodem, toto potrestání apoštolů kolektivní halucinací ukřižování mělo dle VP pro lidstvo fatální dopad, protože stálo za založením falešného křesťanství, jehož údajně hořké plody plně sdílíme dodnes. 
Dále VP SSSR odmítá jako blud dogma o Trojici (viz ZS3 příloha 3.2 Dogma o Trojici a jeho následky), které bylo „vymyšleno“ (protože z biblických veršů podle autorů nijak nevyplývá) až v době po imitované popravě a kodifikováno Nicejským koncilem, svolaném a vedeném ne-křesťanem, imperátorem a „žrecem kultu Nepřemožitelného Slunce“ Konstantinem (MaM str. 304 pozn 13). Dogma mělo být sestrojeno (také) jako reakce na zrušení obřízky apoštolem Petrem a plnilo místo ní funkci mrzačení rozumu skrze vnucování rovnice 1=3 (ZS3 str. 418) Podle VP, kdyby byla teze o trojici božských osob pravdivá a tak ohromně důležitá, tak by ji Ježíš sdělil a vyslovil jednoznačně a nikoliv v jinotajných výrocích, ze kterých by ji pak bylo nutné složitě odvozovat (viz ZS3 str. 149).
Je mnoho dalších konkrétních věcí, v nichž VP odmítá „historicky zformované křesťanství“ a  označuje různé výroky či statě z Bible za překroucené a cenzurované globálními elitami. Nemohu ale uvádět všechny, protože již tak velmi dlouhý blog by se ještě neúměrněji prodloužil. Pár z nich bude nicméně ještě zmíněno.

1.6 Apoštol Pavel 

Apoštol Pavel je VP hodnocen také zásadně odlišně, než v „historicky zformovaných církvích“. Proč a v čem? Dočteme se o tom především v ZS3 příloha č. 3 od str. 462 a také v DaA v kapitole 6.3. VP SSSR odmítá, že by to byl Ježíš, kdo způsobil Pavlovu konverzi cestou do Damašku ze dvou důvodů:

• Ježíš za svého pozemského působení nemocné a mrzáky vždy léčil, a zde najednou jedná zcela opačně: Pavla zcela oslepí, byť dočasně. Takovým jednáním by v očích VP Ježíš popřel své pozemské působení.
• "Skutečný Kristus nikdy nikoho nenutil silou, strachem ani vydíráním, aby ho následoval, zde však byl Saul vyveden z míry a vyděšený, když se podřizoval tomu, kdo ho vyzval, aby mu sloužil" (ZS3 str. 464) Kristovo vyhrožování a násilí vůči Pavlovi má být dokumentováno mj. výrokem Skutky 9,5: „Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“

Pavel se tedy dle VP v Damašku stal obětí přeludu, za kterým stál v lepším případě „drobný antikrist“, v horším Antikrist sám (DaA str. 78) Mohl si za to ovšem do značné míry sám kvůli své „fanaticko-policajtské“ mravnosti (DaA str. 78), jíž byl na cestě do Damašku vybaven – mravnosti, jež mu velela konat represe vůči jinak věřícím a smýšlejícím a jež mu nedovolila zamyslet se nad tím, zda tím, kdo se mu v Damašku zjevil, byl opravdu Ježíš (DaA str. 74).
Pavel také v 1 Korintským 3:18,19 vyslovil princip, vlastní dle VP v té době všem křesťanům, o moudrosti tohoto světa, která je před Bohem bláznovstvím (a vice versa). Souhlasit zde s Pavlem dle VP SSSR znamená „nástojiť na principiálnej pochabosti a nepoznateľnosti Života, a tiež na absolútnej nepochopiteľnosti Božieho Zámeru.“ (DaA str. 80) a zahodit rozum. Princip má být prakticky vyjádřen v normě „Treba skrátka veriť v to, čomu učí apoštolská cirkev“ (tamtéž) a podle VP vede k agnosticismu, k nepochopitelnosti Božího záměru a k upadnutí rozumu do egregoru, který není v jeho rukou (tamtéž). Na dalších stranách DaA následuje srovnání Ježíšových výroků s Pavlovým „Otroci, podriaďujte sa svojim fyzickým pánom so strachom a chvením, v úprimnosti srdca svojho“ a kritika nutnosti vykupitelské oběti světa Ježíšem jako „magie krve“. Na str. 82 je pak Pavel označen jako ten, kdo věří více mrtvým písmům než živému Bohu, což je protiklad, na který je na stranách spisů VP poukazováno opakovaně.
Suma sumárum, Pavel je ze strany VP hodnocen ne jako záměrný ničitel, loutka kurátorů biblického projektu, nýbrž jako jeho kvůli své mravnosti poblouzněný propagátor, přičemž důsledky jeho činnosti byly pro další dějiny lidstva fatální a zastřely skutečné (dle VP. Ježíšovo poselství lidstvu.
Mimochodem, na základě principu Kristova „nenásilí“, podpořena také tvrzením ruského vládce Alexandra Něvského „Bůh není v síle, ale v pravdě“, je ze strany VP SSSR odmítána také pravost evangelního příběhu o vyhnání kupců z chrámu bičem, který je nezřídka používán v argumentacích „ne-pacifistických“ křesťanů jako obhajoba radikálnějších a „násilných“ řešení vnitrokřesťanských problémů (argumentace k tomuto odmítnutí viz ZS3 str. 463 pozn. 2).

1.7 Izaiáš versus Šalamoun

VP dokládá údajnou „nepopravu“ Ježíše poukázáním na z jeho hlediska rozpor mezi starozákonními proroky Izaiášem a Šalamounem. Zde nejprve uveďme, že v pravoslavné církvi, která je pro VP vzhledem k ruskému domácímu prostředí nejvíc na očích, nebyly Knihy moudrosti aneb Moudrost Šalomounova na rozdíl od katolické církve uznány jako kanonické, což je pro VP také důkazem manipulace a cenzury; katolíci ale nezůstávají moc pozadu tím, že až do II. Vatikánského koncilu laiky odrazovali od soukromého čtení Bible nebo jim ho přímo zakazovali (MaM str. 136 pozn. 9) – a doplňme, že minimálně v některých časech za takové čtení hrozily i sankce. V čem má spočívat rozdíl mezi Izaiášem a Šalomounem? VP v MaM (str. 134 a dále) srovnává kapitolu 2 z Knihy moudrosti a slavnou kapitolu 53 z Izaiáše, která bývá používána jako hlavní argument křesťanů o tom, že mesiáš v osobě Ježíše a jeho ukřižování s vykupitelským záměrem byl prorokován. Verše v Knize moudrosti 2,18-20 VP interpretuje jako proroctví o Ježíši, který ale bude nakonec Bohem zachráněn od smrti před těmi, kdo mu budou ukládat o život; přičemž tyto verše měly být napsány 200 let před Izaiášem. Izaiášovo proroctví je hodnoceno ironickou řečnickou otázkou, jestli si snad Bůh své proroctví předané Šalomounovi za 200 let rozmyslel. Izaiášův odkaz, že se bude Ježíš dělit s mocnými o kořist (Iz 53, 12), je pro VP nepřijatelný, protože patří do života pirátů a ne pravdověrných lidí. Ve výsledku je Izaiáš odmítnut jako falešný, „zombifikovaný“ prorok jedoucí v biblickém projektu zotročení lidstva a Šalamoun přijat jako skutečný Boží prorok, což má být doloženo i skrze Lukáše 11,29-32, kde se Ježíš odkazuje na Šalomouna a ne na Izaiáše. Krom toho, údajně dle Talmudu zemřel Izaiáš tak, že byl rozřezán dřevěnou pilou králem Manassesem, který tak posloužil jako nástroj Boží odplaty za Izaiášovu zlomyslnost. 
Ještě lze upozornit na pár argumentů VP kritizujících odmítání Šalamounova autorství knihy moudrosti na základě určitých nesourodostí jako údajných pomluv v MaM str. 137-144.

1.8 Materialistický / idealistický ateismus a historicky zformované církve

KSB pracuje s pojmem ateismu a ateismus je z její pozice jednoznačně odmítnut. Věřím však, že se „nedopustím hodnocení“ v této první části blogu, když označím pojetí ateismu ze strany KSB za přinejmenším velmi neobvyklé. KSB totiž dělí ateismus na dva základní typy (viz např. ZS1 str. 44):

• materialistický ateismus – to je ten ateismus, jak jej většinou známe: Bůh podle něj neexistuje a existuje jen materiální svět a jeho projevy
• idealistický ateismus – to není nějaká idealistická filosofická koncepce všehomíra bez osobního Boha, nýbrž „ateismus“, který reprezentovaný tou kterou církví prohlašuje: „Bůh existuje. Přijďte k nám, a my vás naučíme pravé víře, na jejímž základě budete žít v souladu s Bohem a spasíte tak svou věčnou duši od hříchů a posmrtných muk jako odplaty za ně.“ (ZS1 str. 44) Idealistický ateismus v očích VP SSSR popírá Boha, který je, a nahrazuje jej egregorem boha, který neexistuje a pod jehož mocí uvadá svědomí i rozum (viz DaA str. 93)

Materialističtí ateisté jsou na tom podle KSB dokonce o něco lépe, než ti idealističtí: „Pritom rozmýšľajúci ateisti sa nachádzajú v lepších podmienkach, než rituálne dogmaticky veriaci, pretože oni chápu, že záchrana topiacich sa je v rukách samotných topiacich sa; kým väčšina veriacich celkom zabudla na dve príslovia: 1) Na Boha sa spoliehaj, no sám pritom nechybuj; 2) Boh pomáha tomu, kto si pomáha sám. Veď ani jedno zo Zvestovaní nehovorí o tom, že by Najvyšší niekedy plánoval Sám robiť to, čo má robiť človek, no človek to nerobí.“ (MV str. 80) A v DaA (str. 94) se dostává „idealistickému ateismu“ ze strany VP ještě tvrdšího odsouzení: „ ... idealistický ateizmus je horší, rafinovanejší a nebezpečnejší než otvorený materialistický ateizmus, ktorý v mnohých prípadoch, ako ukazujú dejiny, býva svojimi činmi (pripravenosťou prevziať na seba nesebecky starostlivosť o osirelý – z jeho pohľadu – svet) bližšie k objektívnej pravdovernosti, sám si to neuvedomujúc a nevedúc prázdne alebo lživé debaty o Bohu. A idealistický ateizmus, preplnený klebetami na Boha Milostivého, Milosrdného, nie je v práve odsudzovať otvorený materialistický ateizmus, hoci karhať ho je povinný každý.“
Oproti idealistickému ateismu staví KSB „pravou nábožnost“, viz ZS3 str. 125: „Pravá nábožnost se od idealistického ateismu liší tím, že vychází z principu, jehož podstata je jiná: Bůh existuje, ale nikdo si nemůže činit nároky na to, aby pod rouškou zprostředkování vazby mezi člověkem a Bohem (a tím spíše monopolním zprostředkováním této vazby ať už individuálním nebo korporativním) bránil přímému dialogu lidí s Bohem, a proto musí každý sám hledat cesty, jak navázat s Bohem vzájemný vztah, a učit se žít s vírou Jemu podle svého svědomí.“ KSB tedy odmítá ve vztahu mezi Bohem a člověkem a cestou člověka k Bohu jakékoliv prostřednictví, to je vždy pouze hrozbou a metodou k ovládnutí věřícího jinými lidmi. Podle VP totiž „Boh nikdy a nikoho nevyberá nato, aby výlučne tento Ním vybraný hlásal pravdu všetkým ostatným, na ktorých sa Boh akože odmietol obrátiť priamo.“ (MV str. 279)
Všechny „historicky zformované církve“ jsou tedy podle KSB organizované instance idealistického ateismu. Jsou označeny za „systémy sociálnej mágie, zotročujúcimi ľudí a odkláňajúcimi ich od Boha“ (MaM str. 16). O všech platí, že „priamo alebo nepriamo obmedzujú a potláčajú v človeku jeho poznávací a tvorivý princíp jak dogmami, tak aj kultivovanými strachmi“ (tamtéž, str. 78), zvláště strachem z pekla, o kterém bude ještě řeč níže. O všech církvích „idealistického ateismu“ dle KSB platí Ježíšovy výroky viz Lukáš 11:52 a Matouš 23:13 a 6:6. Katolicismus a pravoslaví jsou „totalitnými sektami, na vládu ktorých si už všetci za dlhý čas ich existencie zvykli.“ (MV 267 pozn. 1). VP tedy – to není hodnocení, nýbrž konstatování faktu – nemá pro tzv. historicky zformované církve takřka jediného dobrého slova. Mimochodem, v AAPSPRS str. 16 dokonce autoři vážně spekulují o názvu církve „katolická“ jako odvozené od slova „kat“ - popravčí.

1.9 Bible a apokryfy

Už bylo řečeno a jasně vyplynulo, že KSB Bibli za svatou, nedotknutelnou a neomylnou knihu, v níž je jen a pouze to co tam Bůh chtěl mít, rozhodně nepovažuje. Naopak už teď mohu předeslat, že Bible to od KSB schytává ještě mnohem tvrději kvůli mnoha věcem. Ale z druhé strany, mnoho věcí z ní stále považuje za pravé Boží poselství. V ZS1 str. 211 se k tomu uvádí: „V jiných případech se k principiálně významným důvěryhodným informacím přilepí mnoho doprovodných lží, čehož příkladem je Bible v její historicky vzniklé podobě: Bůh existuje, to je skutečnost potvrzovaná Životem, ale nejednou je prohlašování této skutečnosti v Bibli doprovázeno tolika lživými výmysly, že čím více je jedinec přesvědčen o pravdivosti Bible, tím více problémů má v životě se vztahem k Bohu.“
Spisy KSB často obsahují kritiku jednotlivých biblických pasáží (hlavně z Nového zákona, ty nejpodstatnější jsem uvedl výše ve stati o Getsemanské zahradě a popravě světce) nebo jejich církevních výkladů, přičemž tato kritika se často odvolává na jiné verše rovněž z NZ. Údajné cenzorské zásahy do Bible nespočívají jen ve vložení nějakých veršů navíc, ale také např. přehození pořadí určitých statí, typicky v případě Matouš 15,21-28 a Lukáš 10,25-37 (podobenství o milosrdném Samaritánovi), viz ZS4 str. 59-65, nebo ve změně překladů vydání Bible v průběhu dějin - např. ve stati o pokušení Ježíše na poušti satanem VP v MV str. 230 pozn. 1 poukazuje na dřívější překlady statě, překládané jako „Jdi mi z očí, satane“, jejichž původní překlad měl být „následuj mne!“, což údajně podrývalo doktrínu o Satanovi jako knížeti tohoto světa a nemožnosti jeho nápravy. MaM str. 192-200 obsahuje na určitých filosoficko-teologických základech KSB založenou kritickou analýzu stati Lukáš 7 a jí paralelní stať Matouš 11, z níž usuzuje na podvrženost určitých veršů. Odmítnuto jako lživé je i tvrzení o trámu ve vlastním oku a třísce v cizím (DaA, str. 75 pozn. 3), protože prý znepřáteluje lidi při řešení podstatou společných problémů. V MaM str. 193 pozn. 14 je na základě informace z Numeri 6, 2-4 Ježíš označen jako nazír, který jako takový nemohl pít víno ani jíst pokrmy z něj připravené a na základě toho je eucharistie vína proměněného v krev označena jako „opilecká“ a statě o ní jako podvržené. Výsledkem překroucení má v posledku být i verš Levicitus 19,18 o lásce k bližnímu svému, neboť v SZ se bližním myslel pouze žid. Apoštol a evangelista Jan je v ZS3 str. 445-446 dokonce zhodnocen jako figurka světového zákulisí a v pozn. 1 na str. 446 je dokonce osočen ze styků z démony. A na základě výše představené kritiky apoštolů kvůli jejich „nemodlitby“ v Getsemanské zahradě vyvozuje VP zásadní tezi: „Pritom si treba spomenúť, že pred zatknutím Krista v Getsemanskom sade, on trikrát vyzval apoštolov aby sa modlili s ním, varujúc ich, že v opačnom prípade sa stanú obeťami pokušenia. Po tomto varovaní, vždy keď sa k nim Ježiš vrátil, tak ich našiel spať. A tak po tom, čo apoštoli neobstáli v bdení a modlitbe, nemožno už veriť ani jednému ich slovu o ďalšom osude Krista, ak máme veriť Bohu a Kristovi.“ (DVTR str. 31, pozn. 1. Zvýraznění je moje)
Dále jsou ve VP přesvědčeni o tom – a předešlu, že nejde o nijak ojedinělou věc, podobné věci tvrdí mnoho „nábožensky-alternativních a proti církevnímu křesťanství zaměřených jedinců“ - že skutečnost, že se určité tzv. apokryfní spisy nedostaly do kánonu Bible byla cenzurním záměrem „kurátorů biblického projektu“, kteří nepotřebovali, aby se o věcech tam napsaných lidé dověděli. VP SSSR v této souvislosti klade největší důraz na tzv. „Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana“, známé také pod názvem „Esejské evangelium míru od Esejců“, které mj obsahuje i „ódu na lásku“, známou od apoštola Pavla (viz 1 Korintským 13), po které v Esejském evangeliu následuje negativní zhodnocení vykladačů Písma. Toto evangelium má také vegetariánskou (nikoliv veganskou) a ekologickou povahu a vedle Nebeského Otce zde figuruje Matka Země. V této „ekologické“ souvislosti také VP SSSR kritizuje mocenský a kořistnický biblický postoj vůči přírodě, jak je vyjádřen v knize Genesis o „podmanění si země“ a vládnutím nad všemi jeho tvory, aniž by však byla předložena ideologie, jak konkrétně má tato vláda vypadat. (MV str. 151) Tomášovo evangelium bylo zmíněno již výše v souvislosti s obřízkou. ZS3 str, 411-414 se také částečně zasazuje za pravost fragmentu nazývaného „Tajné Markovo evangelium“.

1.10 Posmrtný život

Co tvrdí KSB o posmrtném životě? V první řadě to, že posmrtný život dle KSB určitě existuje. Této skutečnosti není věnována nějaká zvláštní stať, ale že s ním KSB počítá, je vyjádřeno na relativně mnoha místech roztroušených po různých dílech, byť někdy jakoby mimochodem - např. ZS1 str. 218, MV str. 280 nebo explicitně v DaA str. 89 přímo v souvislosti s Ježíšem. 
KSB samozřejmě tematizuje otázku nebe a pekla jako dvou variant posmrtného života v křesťanství (ale třeba i islámu). Kdybych to měl vyjádřit velmi zjednodušeně, pak by se dalo říci, že dle VP: 

• do „nebe“ půjdou nakonec nejspíš všichni, přičemž ovšem povaha tohoto nebe resp. pozitivní varianta posmrtného života se v jeho dílech víceméně neřeší. V ZS4 str. 62 čteme: „Náš Pán je Bůh – Stvořitel a Všedržitel, Kterému věříme a svěřujeme svůj život na tomto světě i po smrti. V důsledku toho není problém „spasení duše“ aktuální.“
• peklo v křesťansko islámském smyslu, tedy místo/stav nikdy nekončícího utrpení, převyšujícího všechny pozemské hrůzy, neexistuje. MV str. 278: „Kráľovstvo Božie nemôže byť postavené na ľudskom strachu pred Bohom alebo pred nekonečným peklom. A preto v Predurčení bytia niet miesta pre peklo“ Aby však takové tvrzení nebylo špatně pochopeno, tatáž věta pokračuje: „toto však nie je vyslovené odpúšťanie hriechov, povzbudzujúce k beztrestnému páchaniu zla na Zemi zo strany slabých a padlých, pretože všetkým hriešnikom je dané poznať pocit hanby.“ Námitka, že pocit hanby je příliš malé zadostiučinění spravedlnosti za spáchané zlo je předjímána v ZS1, kde se na str. 158 píše: „V podstatě je vlastní stud pro mnohé horší než smrt, nedokáží jej v životě unést a raději volí smrt a páchají sebevraždu v bezdůvodné naději zbavit se studu po smrti, a to dokonce i v těch kulturách, kde jim náboženství jako odplatu za sebevraždu slibuje nekonečné peklo. Peklo je pro ně v porovnání se studem méně nesnesitelné.“ Konkrétní příklady takových sebevražd uvedeny nejsou.  A pokud by se na „peklu hanby“ někomu stále něco nelíbilo, tak to od VP v MV na str. 279 morálně schytá: „Názor o zdanlivej bezvýznamnosti a ľahkom odpustení hriechov, tým skôr spáchaných so zlým úmyslom, pri poznaní hanby — je prejavom akejsi pomstychtivosti a mravno-etickej nepríčetnosti“. Trochu jinými slovy v MaM str. 74: „Názor, že trest v podobe hanby je príliš mierny, vyjadruje istú mieru pomstychtivosti a vo svojej podstate je chybný a lživý.“ To, co se v křesťanství nazývá dnem posledního soudu, má v KSB analogát ve „Dni hanby“ (MaM str. 76) Peklo dle VP SSSR existuje jako „egregor“ (výraz, kterým je ve spisech KSB pojmenována kolektivní psychika, kolektivní duch) a prostředek morálního teroru, v ruském prostředí vykonávaném duchovní policií okupantů – hodnostářů pravoslavné církve (tamtéž).

Hlavní stať věnovaná neexistenci pekla najdeme ve spisu MaM (str. 63-76), kde je na str. 64 předložen i dle mého soudu hlavní argument proti existenci pekla byť jen prázdného. Je použito srovnání dvěma variantami realizace nějakého (výrobního) projektu. V první variantě je projekt realizován tak, že jeho výsledkem je 100% kvalitních výrobků bez odpadu a 0% zmetků. Ve druhé variantě jsou zmetky a odpad ve větším či menším množství přítomny. A jádrem argumentu je, že není hodno Božího Předurčení, aby z variant univerza vybralo tu se zmetky a odpadem (pro zajímavost – VP v této souvislosti odmítá jaderné elektrárny jako „satanské“ právě pro tuto produkci odpadu, který nejde nijak ekologicky zlikvidovat).

1.11 Chiliasmus a Království Boží na zemi

Jaké tedy bylo skutečné Ježíšovo poselství lidstvu? Ve světle výše napsaného asi nebude překvapením, že dle VP kladl Ježíš důraz především na pozemský život. Mezi hlavní Ježíšovy vzkazy lidstvu dle VP patří např. Matouš 5:20, Lukáš 11:9-13, Lukáš 17:20-21, Matouš 6:33 a Lukáš 16:16, přičemž u tohoto posledního verše je použit na mé zvyklosti velmi netypický překlad: „od té chvíle se zvěstuje Království Boží a každý úsilím do něho vstupuje“, který jsem v mi dostupných českých překladech nenašel, ale k tomu více až v hodnotící části blogu. Úkolem, který Ježíš dle VP SSSR uložil lidstvu, je tedy vytvoření Království Božího na zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením (upřesním, že nikde není použit termín „nebe na zemi“, nýbrž vždy „království Boží na zemi“). Historicky zformované církve však takové učení odsoudily jako herezi chilliasmu (viz např. ZS3 str. 141-142) a svou naukou o krvavé vykupitelské oběti Krista tuto nauku zastínily (DaA str. 80). A biblické verše jako ten o nastavení druhé tváře, nesouzení se o košili, neodporování zlému nebo Pavlovo „otroci, poslouchejte své pány“ a důrazem na spasení skrz tu jedinou správnou víru v očích VP SSSR vytvářejí určitý egregor, kterým je tento „chiliasmus“ blokován samotnými křesťany, díky čemuž to na našem světě vypadá tak, jak to vypadá – tj. velice bídně.

1.12 Analýza dějin křesťanství očima VP

VP se v kratším (43 stran) spise nazvaném „Ako a prečo sa písma robia svatými“ snaží o analýzu dějin v kontextu tezí představených výše. Uvedu z ní některé teze:
První stať je věnována apoštolu Pavlovi. Je zmíněno tvrzení Ernesta Renana, dle nějž nebyl Pavel ve středověku vůbec populární ani známý (nestaví se mu kostely, málokdo uvádí jeho jméno, které se jen zřídka najde na štukových památkách), aby jeho hvězda najednou vyletěla nahoru v 16. století. Další strany jsou věnovány revizionistickým závěrům anglického historika 19. století Edwina Johnsona, se kterými, jak se zdá z dalších stran, VP souhlasí. Johnson tvrdil např. následující (uvádím jen výběr, více viz AAPSPRS str. 4-9):

• listy sv. Pavla byly vytvořené po rozkolu v církvi a vzniku knihtisku v 16 století, do té doby byl Pavel neznámý. Listy byly zpočátku velmi krátké.
• mniši vymysleli množství heretiků, z nichž nejvýznamnější o něm (Pavlovi) podali svědectví, a tak byl Pavel proslaven
• dějiny křesťanství mezi 7 a 14 stoletím byly vymyšleny a sepsány mnichy-spisovateli
• rukopisy o dějinách církve z před počátku 16 století se nezachovaly. Mniši-literáti vytvořili abecedy, pergameny a černidla, aby vytvořili „rukopisy“ z různých období
• přijetí vyznání víry z Niceje je výmysl a Katolická církev byla vytvořena až v době Tridentského koncilu
• historické cirkevní osoby jako Tertullián, Eusebios, Jeroným, Origenes nebo Augustin byly vymyšlené, včetně jejich prací, a to opět středověkými mnichy. O falšování knih těchto autorů, a dokonce i knih Bible,  měl hovořit i francouzský jezuita Barthélémy Germon
• Johnsonovy závěry mají údajně potvrzovat i staroruské spisy jako Povest vremennych lat či apokryf „Zjevení apoštola Pavla“, kde se nepíše nic o tom, že by Pavel byl Židem.

Další část je věnována tzv. Kultu Černé Madony a to na základě spisu belgického finančního odborníka Bernarda Lietaera „Duše peněz“. Jsou prezentovány Lietaerovy teze o tom, že (AAPSPRS str. 10-14):

• během cca 10-13 století se lidé v západní Evropě těšili dobrému zdraví a prosperitě, lidé měli větší průměrnou výšku. Panoval hospodářský rozkvět a vzrostl počet obyvatel.
• Podle Lieatera měl v té době primát kult tzv. Černé Madony, mající původ v předkřesťanských dobách, symbolizující původně Matku Zemi. Pád jejího kultu je doprovázen, a dle VP SSSR zapříčiněn, změnou tehdejšího finančního systému, doprovázeném změnou náboženství.
• morové rány té doby nebyly příčinou, ale spíše následkem ekonomického úpadku, jež začal o 50 let dříve vlivem změny finančního systému

VP zde změnu finančního systému dává do souvislosti s nástupem „latinského křesťanství“, údajně spojeného s lichvářskou doktrínou a následný oddíl je věnován právě dějinám „instalace“ latinismu nejprve v Evropě a posléze především v Rusku. Začíná se Avignonským zajetím, Kostnickým koncilem, pokračuje Janem Husem a husitskými válkami. Pokračuje se Florentským koncilem, kde se mělo jednat mj o sjednocení latiníků s pravoslavnými, kteří byli údajně podvedeni, neboť v rozporu s dohodou po dobu pěti měsíců nedostávali na koncilu peníze na obživu. (k tomu srovnej i tento zajímavý článek z pohledu pravoslavné církve) Je pojednán Tridentský koncil, na němž mělo být mj. rozhodnuto o expanzi katolicismu mj. i do Ruska. Přejde se k tématu inkvizice, která je odsouzena jakožto rozporná s Kristovými slovy i jednáním. Boje katolíků proti katarům, Valdenským a Bogomilům (kteří dle VP zastávali prakticky stejnou nauku, dle níž Ježíš nebyl ukřižován a nebyl synem Božím) jsou kladeny až do 16-17. století mj. I kvůli tomu, že katarská pevnost Monségur měla velmi hrubé stěny jako způsob obrany proti dělostřelectvu, které ale vstoupilo do dějin až v 15 století; do té doby nemělo smysl tak hrubé stěny stavět. Nyní přichází podstatný moment: v návaznosti na zmíněné „heretické skupiny“ ztotožní VP tzv. ariánství s původním křesťanstvím a prohlásí, že bylo v Evropě přítomno ještě v 18 století. Ariánství mělo být běžně přítomno i v Rusku, což je dokládáno odkazy na patřičnou stať v Povesti vremennych lat či výrok cara Ivana Hrozného o ariánském Satanailovi, včetně jeho obrazu s katarským-ariánským křížem na hrudi (str. 26). Je z toho vyvozeno, že sv. Vladimír, „křtitel Rusi“, byl pokřtěn na ariánství, změna náboženství znamenala jen nevýznamné změny jako přejmenování „pohanských“ bohů a po x dalších staletí spolu toto „ariánské křesťanství“ a původní „pohanská“ víra žily na Rusi v syntéze.
Poslední, nejdelší část spisu AAPSPRS, je věnována „hybridní/studené válce“ latinského katolicismu proti původnímu ruskému „ariánskému“ pravoslaví, v níž největší neslavnou roli měli hrát vnitřní ruští „disidenti“ (kolaboranti). Prvním vítězstvím latiníků měla být instalace dynastie Romanovců (tzn. „římských“) na ruský trůn. Fedor Romanov alias patriarcha Filaret a první faktický vládce rusi byl v průběhu zajetí polským králem Zigmundem III. Vasou přinucen přistoupit na požadavky katolíků výměnou za podporu jeho ambic na ruský trůn západem. Že do té doby na Rusi „současné“ křesťanství nebylo má dosvědčovat fakt, že první město bylo v Rusku nazvané dle svatého – San Archangelsk (bývalé Nové Cholmogory) -  až r. 1613. Za Filareta mělo být vytištěno množství nových náboženských knih a staré naopak páleny. Následuje odhalení křtění knížete Vladimíra na konci 10 století jako ideologický výmysl latiníků; Vladimír měl být pokřtěn až ve 12-13 století. Pokračuje se popisem procesu výměny, v Rusku řízené patriarchou Nikonem na moskevských koncilech, původních ruských bohoslužebných a jiných knih a textů za nové, „katolizující“ a nově vytištěné, za pomoci (resp. zrady)  kyjevských a řeckých kolaborantů. Latinismus se začal prakticky projevovat např. fyzickou likvidací heretiků, legalizované přes Výnos zemského sněmu cara Alexeje Michajloviče. Katolizace Ruska pak měla vrcholit za trojice vládců s německými kořeny – Petrem Velikým, Kateřinou Velikou a Pavlem I., kdy až za Petra Velikého byla nařízena povinná účast na bohoslužbách a každoroční zpověď pod hrozbou pokuty za její vynechání, údajně za účelem zjištění, kdo se hlásí ke „staré víře“ (aby mohl být dvojnásobně zdaněn). Pozitivně hodnocený car Mikuláš I. sice z pohledu VP katolizující procesy na Rusi na čas zarazil, ale úplně nezastavil. Proces byl v očích VP završen nežádoucím překladem Starého zákona (obsahujícím doktrínu Deutero-Izaiáš) do ruštiny v důsledku příchodu řady židů do Ruska díky trojího dělení Polska, a spis je zakončen zmínkou o volání episkopa Ignáce Brjančaninova (19. stol) po koncilu, na němž by se údajně mělo ruské křesťanství vrátit k ariánství.

1.13 Rusko a ruskost – dějiny, myšlení, náboženství

Vhodným navázáním na předchozí oddíl bude téma týkající se Ruska, protože z něj celá KSB vyšla. Jeho autoři jsou rusové a světová role a dějinné hodnocení Ruska, resp. „ruské regionální civilizace“, patří k podstatným částem celé koncepce.
Dá se říct, že základem hodnocení Ruska a jeho dějinné role, resp. toho, co VP nazývá ruskou regionální civilizací, je srovnání ruského vůči západnímu přístupu k národům, nacházejícím se v tom kterém z těchto dvou regionů. Jak to srovnání vypadá? Cituji z MV str. 116: „Rusko, ako regionálna civilizácia (minimálne v období do r. 1917), zachovala svojbytné kultúry všetkých národov a kmeňov, ktoré do nej vstúpili. Lotyši, Estónci a ďalší sa v jeho zložení sformovali ako národy vďaka, a nie napriek ruskému „impérskemu“ zmýšľaniu. Aj židovské pogromy, o ktorých sa neustále vraví, neboli štátnou politikou centra riadenia bloku, ale incidentmi naplánovanými mimo Ruska. Ruské vojsko chránilo židovské obyvateľstvo od iniciátorov pogromov.“ A jak se ve srovnání s Ruskem dle VP SSSR chovaly západní státy? „Impérske zmýšľanie Španielska zotrelo z tváre Zeme kultúry Inkov, Aztékov, Mayov. … Impérske zmýšľanie zákonodarkyne parlamentných manierov Anglicka sa pretavilo do poľovačky na domorodcov v Afrike a Austrálii, dalo novú recidívu obchodovaniu s otrokmi … Nemecké impérske zmýšľanie zanechalo z Prusov, Kuršov a časti slovanských kmeňov len názvy krajín a osád na mape. … Výsledkom impérskeho zmýšľania „demokratických“ USA a Kanady zostali z pôvodného mnohomiliónového obyvateľstva len názvy v mapách a vtáčie perá v oddeleniach hračiek a suvenírov v supermarketoch“ (tamtéž) Výsledek srovnání je tedy jednoznačný: ruská civilizace udržuje národy při životě, západní je ničí. Tento rozdíl je manifestován i na příkladu srovnání osudů ruského etnografa Miklucho-Maklaje a anglického kapitána Jamese Cooka: zatímco po prvním údajně dodnes papuánci pojmenovávají své děti, druhého na Havaji divoši zabili a pak snědli. VP SSSR ten rozdíl vidí jako důsledek dvou rozdílných civilizačních misí reprezentantů dotyčných regionů (MV str. 233-234) 
To ale neznamená, že by v Rusku problémy neexistovaly: „Impérske zmýšľanie Ruska nepoškvrnilo Rusko ničím podobným, hoci jeho expanzia sa nezaobišla bez vojen, masakrov a krvi, tak ako každá expanzia sociálneho systému, v ktorom dochádza k vykorisťovaniu človeka človekom.“ A jak problémy začaly? “Prvým otrasom bol import kresťanstva z Byzancie, exportnej verzie judaizmu; výsledkom čoho padla konceptuálna moc starojazyčníckeho žrectva. … Kresťanstvo bezcitne ničilo pamiatky jazyčníckej kultúry, samotnú kultúru aj jej nositeľov. Biblické inverzie cieľov umožnili feudálnu rozdrobenosť, porážku na Kalke, vpád Batuchána a jarmo. Za toto vďačí Rus kresťanstvu.“ Takže jako příčiny ruských problémů vidí VP křesťanství, i když v PAHPC (str. 47-52) ukazuje i na (morální) selhání společenských vůdců původní Rusi jako na připravení půdy pro ten „tragický okamžik přijetí křesťanství“. I přesto však, po analýzách na předchozích stránkách, učiní VP v ZS3 na str. 60 závěr: „To vše dohromady nám dává důvody tvrdit, že původní Rus se stala a byla počátkem Království Božího na Zemi.“ A v poznámce 1 tamtéž je to podpořeno i odkazem na apokryfní evangelium sv. Ondřeje PrvoPovolaného (dle legendy apoštola Rusi), kterému spolu s dalšími apoštoly Ježíš na dotaz, kam mají donést jeho učení, měl v odpovědi údajně říci: „K pohanům na severu nechoďte, neboť ti jsou bez hříchu a neznají neřestí a hříchů domu Izraelitů.“ (ZS3 str. 60 pozn. 1) Mimochodem, speciálně o tomto tématu je tento článek na leva-netu.
VP tedy vzhlíží ke staré, pohanské Rusi, jako k době, kdy byl stav věcí v pořádku. Je ovšem na místě upřesnit, jak VP chápe pojem pohanství. V MV (str 91 pozn 1) čteme: „slovo pohan je hanlivé označenie viery našich predkov zo strany tých, čo sem prišli šíriť biblický kult“ Takovou definici VP odmítá a jako pohanství (či také tzv. jazýčnictví, tamtéž) označuje praxi hovoření a rozumění jazyku životních okolností, kterým Bůh hovoří s každým jedincem; v tomto smyslu má být Bůh pohanem, tj. Jazýčníkem, který s člověkem hovoří jazykem životních okolností. VP odlišuje pojem pohanství od pojmů modlářství a mnohobožství a naopak vytýká ruské pravoslavné církvi, že je zlovolně a úmyslně ztotožňovala a takto šířila (ZS1 str. 206 pozn. 1).
Plody křesťanství na Rusi tedy VP vidí takřka výhradně negativně. Do příchodu křesťanství na Rusi dle VP nebylo otroctví, a tudíž ani feudalismus. Absence otroctví také, mimochodem, měla znamenat absenci masivních architektonických objektů; příčinou jejich absence tedy nebyla ruská „zaostalost“. Ale zpět ke křesťanství: jak proběhlo jeho přijetí Ruskem? V MV str. 118 čteme: „Ak si spomenieme na mýtické letopisné rozprávanie o krstení Rusi, tak pozornosť sa mimovoľne začne obracať k tomu, že delegácia, vyslaná Vladimírom-krstiteľom do iných zemí, si vybrala ten kultový rituál, ktorý sa jej najviac páčil, avšak porovnávacou analýzou svätých písem a od nich odvodenými dogmami viery a sociálnymi následkami sa príliš nezaoberala. K výberu nového NÁBOŽENSTVA pre spoločnosť pristupovali ako k výberu zábavy (typu diskotéky alebo reštaurácie), keďže islam, trvajúci na triezvosti, bol Vladimírom odvrhnutý pod zámienkou: «Veselosťou Rusi je pitie…» Obrať vládnucu „elitu“ o jednu zo zložiek ich tradičného menu anti-intelektuálnej zábavy bolo označené ako nežiaduce.“ Tvrzení o alkoholu jako veselosti Ruska VP odmítá a zdůvodňuje jako hloupost a naopak tvrdí, že alkoholismus v Rusku propukl až vlivem působení pravoslavné církve (ZS3 str. 80-81).  V souvislosti se sv. Vladimírem se poukazuje na jeho chazarský původ ze strany matky Malky, jejíž otcem měl být rabín (tamtéž, str. 79, str. 321 pozn. 1). Pravoslavná církev je svou neschopností řešit reálné problémy (spolu)obviněna z vydláždění cesty k marxismu a revoluci r. 1917. (ZS3 str. 85-86). Opakovaně, např. v MaM str. 39, je citováno svědectví historika a původně studenta v semináři V.O.Ključevského o tom, že „ruské duchovenstvo nikdy neučilo „ovečky“ poznávať a milovať Boha, ale iba sa báť čertov, ktorých aj samo rozmnožilo so svojimi manželkami. Nivelizácia ruského krehkého srdca týmto pekelným strachom je jediná vec, ktorá sa tejto príživníckej vrstve podarila“. Ve výsledku, dle VP mnohasetleté působení pravoslavné církve znamenalo regresi a to i v případě opuštění představ autorského kolektivu o staré předkřesťanské Rusi (ZS3 str. 83). Ruský patriot, který přijme Bibli, není dle VP rus ani patriot (OIPČ str. 124 pozn. 77), nýbrž odpadlík od Boha a otrok židů (MaM str. 151).
Jak dle VP vypadá původní, autentická ruská duchovnost, ruské bohosloví, potlačené křesťanstvím? Oproti „církevnímu křesťanství“ je mnohem více „rovnostářské“, nehierarchické: „... z pohľadu teológie podľa svedomia Ruskej civilizácie sú všetci ľudia na tomto svete bez výnimky vlastne vyslancami Najvyššieho k ich okoliu, v niečom pravdoverní, v niečom sa úprimne mýliaci ...“ (MV str. 279). Narozdíl od Západu, který „se nejprve podíval do Bible, než něco udělal“ se na Rusi i po příjetí křesťanství u lidových vrstev Bible hodnotila vlastním rozumem a potřebami života, díky čemuž se Rus mj nerozpadla v důsledku ducha individualismu (MV str. 169). Pospolitost a jednotu ruského lidu mají manifestovat tzv. Hadí valy, starobylé fortifikační opevnění v blízkosti současného Kyjeva, které by v té době nebylo možné zbudovat v rozhádané a rozkmotřené společnosti, kterou mělo rozdělito až křesťanství (MaM str. 38 pozn. 17).  Ve spise PAHPC je na poslední straně – paradoxně? - ztotožněna ruskost, ruská etika, s biblickými verši Matouš 20:25-28. 
Krátký, čtyřstránkový článek BRC se snaží shrnout jakousi typizovanou ruskou duchovnost a duchovní přesvědčení ruské civilizace, jak jí vidí VP. V bodech ji lze shrnout tak, že pro ruskou duchovnost je typická:

• absence pochybnosti o Boží existenci a přesvědčení, že je třeba žít s Bohem v souladu
• nevykořenitelná snaha o odhalení a ztělesnění pravdy
• chybnost či lživost všech věrouk obsahujících peklo
• každý člověk je Božím vyslancem, neexistují Bohem výlučně vybraní a vyslaní zvěstovatelé pravdy
• žádný člověk není Božím otrokem, nýbrž jeho svobodný a dobrovolný pomocník a spolupracovník

1.14 Korán a islám

Všechna tři velká abrahámovská náboženství jsou v dílech VP SSSR kritizována a hodnocena v posledku negativně. Jedno z nich, resp. především jeho hlavní svaté knize, je však ve srovnání se zbylýma dvěma kritizováno jen minimálně a naopak je v něm řada věcí vyzdvihována. Ano, je to – zřejmě k překvapení čtenáře – Islám, resp. především jeho svatá kniha Korán.
Ten je hodnocen takto: „Zo všetkých svätých písem regionálnych civilizácii, tak či onak uznávajúcich fakt Zvestovania Mojžišovi, Korán ako jediný je celistvý, vyzýva k dobrote, spravodlivosti, nerozosieva antagonizmy v spoločnosti ani v ľudskej duši.“ (MV str. 102) Oproti Bibli prý Korán neobsahuje vzájemně se vylučující tvrzení a dvojsmyslnosti a má nejblíže k Lidskému režimu psychiky (viz MaM str. 101-104). A co jsou hlavní teze Koránu dle VP SSSR, kvůli nimž jej tak favorizují?

• zakazuje lichvu (oproti biblické doktríně Deuteronomium-Izaiáš)
• zakazuje podřizování lidí sobě navzájem (každý má být podřízen jen Bohu) a zakazuje otroctví. To bude pro čtenáře znít jako čistokrevný nesmysl, ale v PNPMN str. 77. VP podává své vysvětlení, že slovo otrok je v Koránu údajně používáno v jiném smyslu, než v tom pozemském jak jej známe.
• odporuje privatizaci a tzv. hermetizaci poznání, tzn. principu, že některé poznání a vědění má být z principu přístupno jen vyvoleným (DVTR str. 146) . Tzv. odhermetizace poznání a především metodiky řízení je mimochodem jedním z hlavních cílů KSB; i proto její česko-slovenští stoupenci (a samozřejmě i Pjakin) neustále vyzývají k jejímu studiu. K tomu srovnej s Koránem a Islámem sice nesouvisející, ale velmi zajímavou stať o v Plútarchově díle uvedeném „hermetickém“ rozhovoru Alexandra Makedonského a Aristotela v ZS1 (str. 73-75)
• jako jediná z knih abrahamovských náboženství explicitně hovoří o tzv. Rozlišení daným člověku Bohem jako základu jeho poznávací cesty životem (k tomu srovnej ZS1 str. 185-195)

VP souhlasí s pozicí, že Korán je poselstvím lidstvu, aby napravilo to, co bylo pokřiveno lidmi v učení předchozích proroků jako Mojžíše a Ježíše. V ústech Krista – nikoliv v ústech církví jeho jména – se Korán s Evangelium doplňují a vzájemně neodmítají (NČOSP str. 49); citátů z Koránu, pozitivně hodnocených, nalezneme ve spisech VP mnohem víc než těch biblických a často, možná většinou, jsou koranické výklady dějin Izraele upřednostňovány před biblickými. Díky koranickým ideám spravedlivosti a soužití nikdy na Rusi až do r. 1917 údajně neexistovalo žádné stabilní nepřátelství mezi pravoslavnými křesťany a muslimy (MV str. 169) a islámský svět je Rusku údajně světonázorově nejblíž (tamtéž str. 183). Spis ZS1 byl dle slov VP v mnohém výsledkem četby Koránu a jeho uvedení do souvislosti se Životem (ZS4 str. 109). A Korán údajně nikdy za 1300 let nebyl nikým ze zainteresovaných oponentů odhalen jako snůška nesmyslů, obsahující lži a zlo (PNPMN str. 102-103).
Avšak i Korán byl dle VP zdeformován a překroucen, byť ne tolik jako Bible: hlavním překroucením je nesmyslné seřazení jeho súr od nejdelší po nejkratší. Před falšováním je však Korán údajně chráněn nenapodobitelnou básnickou formou a pozdější doplňky jsou díky tomu lehce oddělitelné (MV str. 169). Nicméně ani Korán není bez bludů, např. kvůli strašení peklem (MaM str. 90) , a hlavně – VP SSSR nakonec zhodnotí fenomén tzv. svaté knihy jako pouhé občasné připomínky živé religie – neustálého vnitřního dialogu člověka s Bohem – a nikoliv něčeho primárního; Bůh Mohamedovi nevštípil pokyn sepsat autoritativní „svaté písmo“. Prvními deformátory učení negramotného, a tedy sepsat Korán neschopného Mohameda, byli určití jeho bezprostřední (a ohledně identity Mohamedova učení  spolu vzájemně nesouhlasící) pokračovatelé, kteří jeho myšlenky sepsali a v důsledku tak rozpoutali následně krvavou rozhádanost muslimů hned v počátku islámské éry (k tomu všemu viz MaM str. 90-96)
Jednou věcí je Korán, druhou pak Islám. Dle VP je zde analogie ke dvojici skutečné/historicky zformované křesťanství: reálně historicky zformovaný islám je pouze pseudoislám, tj. bezduché hromadné vykonávání rituálů těmi, kdo se za muslimy jen považují, a nesmyslné klanění se modlitebnímu koberečku (viz PNPMN str. 111-113 nebo čtvrtý díl videoseriálu Rozmluvy o životě na kanále Irena Aneri, čas 1:26:37). V PNPMN (str. 73 a dále) je provedeno rozlišení mezi pozitivně hodnoceným koranickým fundamentalismem, a negativně hodnoceným islámským fundamentalismem, který ponižuje ženy, zakazuje vědu a vrací společnost do doby kamenné (ovšem fenomén islámské expanze, zotročování káfirů a zabíjení nevěřících nijak zmíněn není). Jak už jsem však naznačil, přesto všechno to islám, ve srovnání s křesťanství, „schytává“ od VP nesrovnatelně méně. Význam samotného slova islám v ruštině je ve spisech VP vyjádřen jako „Království Boží na zemi“ (SAV str. 8 pozn. 23, ZS3 str. 152), což je značně odlišné od českého překladu „podrobení se“ nebo „odevzdání se Bohu“, ale dává nám to pochopit, proč je i přes kritiku islám Vnitřním prediktorem favorizován před křesťanstvím.

Tímto bych si dovolil pro mnohé jistě již tak "neúnosně" dlouhý přehled na téma „co KSB tvrdí o křesťanství a proč“ (včetně témat souvisejících) ukončit. A jelikož adresátem tohoto blogu jsou vedle česko-slovenských stoupenců KSB – protože ti ruští, natož členové VP či dokonce V. Pjakin – si jej samozřejmě už kvůli jazykové bariéře na 99.9% nikdy nepřečtou – česko-slovenští křesťané, z nichž někteří pravděpodobně sledují videa Valerije Pjakina, ale z nichž si spisy vnitřního prediktoru zřejmě nikdo nepřečetl, dovolím si pro ně poznamenat: výše uvedené jsou věci, kterým V. Pjakin věří a se kterými – především s doktrínou Deuteronomium-Izaiáš - ve svých výkladech počítá. A pro doplnění - Pjakin v jednom z dílů svého pořadu Otázka / odpověď říká, že prohlašovat KSB za DVTR za kacířství je stejné, jako prohlásit za kacířství matematiku ...
Nyní již půjdu hodnotit výše představené. Principem hodnocení bude maximální úsilí o spravedlnost: když se mi bude zdát, že se v něčem mýlí KSB, nebo že by měla něco vysvětlit či na něco odpovědět, napíšu to – a u křesťanství stejně tak. A bude lepší předem dodat, že o křesťanech budu tentokrát psát ve třetí, a ne první osobě množného čísla.

2. První zhodnocení

Proč „první zhodnocení“ a ne jen „zhodnocení“? Z následujícího důvodu. Aby bylo možné KSB opravdu kvalitně kriticky posoudit, mám za to, že člověk by musel disponovat velmi dobrými znalostmi z mnoha oborů: lingvistiky, znalostí různých jazyků včetně jejich historických forem a používání, filologie, filosofie, biblistiky, biblické i jiné archeologie, religionistiky, historie (zvlášť dějin Ruska, Egypta a Hebrejců), egyptologie, hebraistiky, arabistiky, filosofie, politiky a taky velmi dobrou znalostí Bible a Koránu či křesťanství a islámu. A jistě by se našly i další obory. No a já dostatečnými znalostmi z větší části těchto oborů, jako asi většina lidí, bohužel nedisponuji. Přesto si nemyslím, že bych proto neměl právo se ke KSB vyjadřovat. Jednak nějaké znalosti mám, jednak jsem si, na rozdíl od povrchních hodnotitelů, nemálo spisů VP skutečně přečetl, některé části i opakovaně. Proto to, co bude následovat, bude takový „hodnotící výkop“. Jestli v něm budou pokračovat jiní je už druhá věc, která souvisí právě s třetím cílem mého blogu, který představím v závěru.

Když si nějaký křesťan přečte ať už tento můj blog, nebo přímo nějaké spisy VP, nebo shlédne Veličkův popř. Petrovův KSB videokurz či jeho část, pak podle mne mohou následovat následující typy reakcí (pořadí od nejnegativnější k „nejpozitivnější“) popř. jejich kombinací:

1. Dotyčný křesťan KSB ihned odsoudí jako satanovo pokušení a nebezpečnou snůšku herezí a bude před ní případně varovat ostatní křesťany.
2. Dotyčný křesťan prohlásí KSB za snůšku nesmyslných propagandistických blábolů ruských neopohanů, kterými nemá sebemenší smysl se vážně zabývat.
3. Dotyčný křesťan bude s KSB nesouhlasit, ale tato se pro něj stane zajímavým námětem či impulzem k vyvracení jejich argumentů (včetně veřejného), aby KSB jiným křesťanům nepletla hlavu, pokud se jí budou cítit znejistěni.
4. Dotyčný křesťan v KSB, byť s ní nesouhlasí, spatří velmi zajímavou teorii, jejímž argumentům bude třeba se vážně pověnovat v nějakém seriózním (apologetickém) „výzkumném programu“.
5. Dotyčný křesťan bude znejistěn (některými) argumenty vnitřního prediktoru, které mu nasadily brouka do hlavy, a bude se jimi vážně zabývat, protože se mu zdá, že mají reálnou šanci „vyvrátit křesťanství“.
6. Dotyčného křesťana argumenty KSB přesvědčí a bude následovat jeho osobní opuštění křesťanství jako omylu, kterému po delší či kratší dobu v minulosti podléhal.

Ze všeho nejdřív napíšu, že osobně osciluji mezi body 4 a 5 (blíže k bodu 4) a nelíbí se mi, že neexistují křesťané (nebo jsem na ně dosud víceméně nenarazil) spadající do bodu 3, což je ale pochopitelné natolik, nakolik u nás KSB stále není moc známá. Naopak se mne naprosto netýká bod 1, s vědomím, že tato reakce je, či přinejmenším byla podle všeho závazně vyžadována od laiků té které církve ze strany jejich církevních představených (např. v katolicismu katolík nesmí ohrozit svou víru nebo se vystavit pokušení její ztráty, před desítkami let to bývalo i v katechismu). Kdo čte můj blog, toho to asi příliš nepřekvapí. Netýká se mne ani bod 2, pokud jde o KSB jako celek, v několika málo jednotlivostech však nejspíš ano. Netýká se mne ovšem ani bod 6.
V hodnocení budu postupovat plus mínus dle sekcí v části Přehled. Začnu ale věcí mimo tento přehled, a sice anonymitou autorského kolektivu VP SSSR, nepočítáme-li tři jeho veřejné „mluvčí“.  Totiž, je velká otázka, proč je tento autorský kolektiv anonymní. Je to první důvod k předběžné opatrnosti a nedůvěře k jejich tvrzením. Sice někde ve svých spisech kritizují přístup, kdy se lidé ptají hlavně na to, KDO tvrdí nějakou věc, a nezajímají se o samotný obsah. Ale je důležité i to, kdo tvrdí nějakou věc, např. v politice, o které KSB také hodně je, to považuji za zásadní. Prohlásí-li něco např. Kalousek či Saša Vondra, pak skutečnost, že to říká právě on, je důležitá: Pokud nebereme v úvahu kontext a jeho minulá vyjádření, může mít pravdu, ale může se také projevit jako pokrytec, pokud např. v minulosti tvrdil přesný opak a věří, že lidé si to už nepamatují. Ale autorskému kolektivu bych v této věci vytknul jinou věc, a to jejich vlastní nekonzistenci. V MaM str. 112 pozn. 15 a textu k ní vztaženém VP tvrdí, že prvním a nejdůležitějším přikázáním daným Mojžíšovi, odstraněném kurátory biblického projektu, je „neboj se!“, k čemuž vyzýval i Ježíš v evangeliích. Když pominu, že VP pro to uvádí jen filosofický, avšak žádný historický, archeologický apod. argument, pak se lze členů VP zeptat: proč nedodržujete toto dle vás první přikázání a skrýváte se do anonymity? Čeho se bojíte? Perzekuce za vaše myšlenky? Víte dobře, že byli jiní, kterým za šíření svých myšlenek také hrozila perzekuce, a přesto se do anonymity neschovávali. Krom toho, taková anonymita logicky zavdává ke spekulacím, že ve skutečnosti žádný autorský kolektiv čítající desítky členů neexistuje a je/byl tvořen pouze trojicí Veličko+Jefimov+Zanzobin. Takže by mne velmi zajímaly skutečné důvody anonymity autorského kolektivu.
A nyní již přejdu k hodnocení dle statí z první části.

2.1 Filosofické principy KSB (hodnocení)

Začnu principem „praxe je kritériem pravdy“, dle KSB platícího univerzálně a bez výjimky, a zkusil bych jej zhodnotit užitečným principem autoreflexe, který jsem osobně poznal hlavně z noetiky filosofa Jiřího Fuchse. Výrok „praxe je kritériem pravdy“ je tzv. kategorický soud, vyjadřovaný s nárokem na objektivní stav věcí, vyjadřuje tedy nějakou (nárokovanou) obecnou pravdu. Jinak řečeno, z pohledu KSB výrok „praxe je kritériem pravdy“ je také pravda, a to nutně korespondenčně chápaná: vyjadřuje objektivní realitu. Pak ale nastává problém, protože dle tohoto principu se i tento výrok samotný musí ověřovat prakticky, neboť kritériem pravdy má být praxe. Jak to ovšem jeho tvůrci chtějí udělat, zvlášť, když si pojem praxe ani pořádně nezadefinovali? Pokud tedy samotný princip, kladený z mého pohledu prostě dogmaticky, nejde praxí ověřit, pak sice možná platí, ale zcela jistě ne univerzálně. A pokud neplatí univerzálně, pak KSB musí předložit a zdůvodnit konkrétní mantinely, v nichž platí, jinak hrozí, že se toto kritérium bude aplikovat zcela účelově. KSB v tomto principu navíc neuniká námitce starořeckých skeptiků, podle kterých každé kritérium pravdy, aby bylo rozpoznáno jako pravdivé, musí jako takové být rozpoznáno opět nějakým kriériem pravdy, které musí být opět rozpoznáno nějakým kritériem pravdy a tak až do nekonečna.
KSB by možná namítla něco ve stylu, že podobný typ uvažování je démonický typ uvažování „hyper-racionalistického zápaďáctví“, založený na potlačení předmětně-obrazového „myšlení“ pravé mozkové hemisféry a přepísknutého výhradního používání abstraktně-logického myšlení levé hemisféry (která je na rozdíl od pravé schopna lhát). Odpověď: i když to, co VP píše o funkcích pravé a levé mozkové hemisféry (např. ZS1 kap. 4.6, ZS2 str. 237-238), je jistě velmi zajímavé a doporučuji si to přečíst, výroky resp. soudy mají nějaké objektivní vlastnosti bez ohledu na pravou či levou hemisféru a rozdíly mezi tzv. západním a východním myšlením.
Nebudu si ale zde „fuchsovsky“ vymýšlet další možné námitky či odpovědi ze strany tvůrců a stoupenců KSB. Raději si počkám, zda a jak na mou námitku nějak fakticky odpoví.

Tezi o přednosti intuice a svědomí před rozumem nyní přeskočím a přejdu k sedmi bodům „ladičce filosofie“. První bod jsem okomentoval v předchozím odstavci. Na druhém bodu je podle mne důležité, že se odkazuje na mravnost. A byť je mravnost v pojetí KSB chápaná trochu jinak než v pojetí „běžném“,  její postavení jako „základu čehokoliv“ je pro KSB rovněž dost typické, ale z druhé strany ne specificky „ruské“. „Existenciálně-etické“ přístupy k životu i filosofii již dlouho existují i v západním regionu, a je pravda, že i když „noetickými“, tedy na primát racionálního poznání důraz kladoucími přístupy jsou spíše odmítány, mám za to, že se jim to úplně nepodařilo, což jsem naznačil i ve své vlastní „etické námitce“ prezentované zde. Teistický fideismus (třetí bod) s tím jde ruku v ruce, ovšem má-li být praxe kritériem pravdy, pak praxe ukazuje, že takový fideismus proti ateistickým argumentům většinou v dějinách – alespoň těch filosofických – příliš neuspěl. VP může ale z druhé strany říct to, co by řekla i spousta filosofů, co nemá o existenci KSB potuchy, a sice že filosofický, racionální důkaz Boží existence má jen velice málokdy vliv na skutečný život a praxi. Ovšem na třetí straně, pokud chce KSB přesvědčit společnost o své pravdivosti – což jistě chce, jinak by své knihy ani nepsali – pak má praktický problém: ateisti se k ní už jen kvůli jejímu "dogmatickému" filosofickému teismu nepohrnou a křesťané, pro většinu z nichž bude VP vnímán jako banda heretiků a kteří to navíc od VP v jeho spisech těžce schytávají, také ne. Tím se ale autorskému kolektivu oslovitelné publikum dost omezuje.
Čtvrtý a pátý bod bych nyní vynechal, no a šestý a sedmý víceméně potvrzují onen eticko-empiricko-fideistický základ KSB. K tomu, aby na něj člověk přistoupil, musí mít velmi dobré důvody, ať již racionální či neracionální. A přinejmenším dogmatičnost, ne-evidentnost a dost možná i rozpornost bodu 1, do kterého KSB klade eminentní důležitost, pro mne dostatečně dobrým důvodem prozatím nejsou. A problematický je i onen víceméně nedefinovaný termín „adekvátnost životu“.

2.2 Dostatečně všeobecná teorie řízení a doktrína „Deuteronomium-Izaiáš“ (hodnocení)

Podle pořadí v části Přehled by nyní mělo následovat hodnocení pojmů Mravnost a svědomí (v očích VP), ale z určitých důvodů je nechám až na později. Nyní pojďme k podle mne zcela klíčové tezi VP. Dostatečně všeobecná teorie řízení patří určitě mezi to nejlepší a nejužitečnější, co z pera autorského kolektivu vypadlo. A to přesto že, jak autoři píší, je jejím východiskem určitý světonázor, což ale asi neplatí jen u málo teorií. Pojmy jako plná funkce řízení, bezstrukturní řízení, neadresné šíření informace, stabilita ve smyslu předpovídatelnosti, prediktor, korektor apod. se rozhodně hodí znát. Nicméně tím klíčovým je, že dle slov VP je výsledkem čtení Bible „očima DVTR (a v kontextu světových dějin a politiky)“ teze o biblickém projektu zotročení lidstva menšinou prostřednictvím lichvy, parazitismu a ovládání celých národů, projektu řízeném doktrínou „Deuteronomium-Izaiáš“. A mou první výtkou vůči VP je to, že na to, o jak klíčové vyvození se jedná, není v přehledné a dostatečně polopatické formě vyloženo, jak toto vyvození vypadá. Čtenář to má asi dle VP nahlédnout sám. V této souvislosti lze poznamenat, že výkladově-pedagogická rovina spisů VP v mých očích dost pokulhává. Autoři sami zmiňují (viz spis O imitačně-provokační činnosti, str. 118-122) stížnosti čtenářů a stoupenců KSB na obtížnou srozumitelnost jejich textů, ale stručně řečeno, odpovídají na to ve stylu, že problém je na straně čtenáře, a že ti, kdo KSB chápou stejně jako VP, ji mohou klidně různými formami vyjádřit jinak a srozumitelněji. Tím ale čtenářům (a zvlášť těm křesťanským) nedávají příliš důvodů proto, aby byli o takovém vyplývání teze o biblickém projektu přesvědčeni. Takže, jelikož těžko mohu vyzvat přímo VP SSSR, vyzývám tímto alespoň česko-slovenské stoupence KSB, aby takové vyplývání-odvození sepsali do srozumitelného článku.
„Naštěstí pro KSB“, samotné Biblické verše, z nichž VP existenci biblického projektu vyvozuje, patří mezi ty nejkontroverznější, které v Bibli najdeme. Jsem navíc přesvědčen, že značné množství křesťanů o existenci zvlášť těch, v nichž se cizinci umožňuje půjčovat na úrok, ale bratrovi ne, ani neví – a upřímně, přiznávám se, že celý Starý zákon od začátku do konce jsem nikdy nepřečetl ani já. Každopádně, dochází zde k poměrně jasně definovanému střetu:

• na jedné straně křesťané, kteří dané verše (které jsou součástí všech kánonů Bible bez ohledu na denominaci) považují za v nějakém smyslu neomylné a nedotknutelné slovo Boží a neomylností Bible jako slova Božího se cítí být vázáni, byť to nemusí platit o každém jednom
• a na druhé straně VP SSSR, který se Biblí nijak vázaný necítí být, za slovo Boží ji v žádném případě nepovažuje, a který bez váhání myšlenky z daných veršů označí za satanské a zvrácené

Co s tím?
Můj první „verdikt“, který zde vyslovím, je tento: ohledně těchto – a zdaleka nejen těchto – veršů jsou to křesťané, kdo by „měli něco vysvětlit“, a ne VP SSSR.
Křesťané jsou si „obtížnosti“ mnoha stránek zvlášť Starého zákona vědomi. V moderní době o nich vycházejí i knihy jako např. tato. V dřívějších časech, kdy křesťanství (v Evropě zvlášť katolická, na Rusi pravoslavná církev) ve společnosti těžce dominovalo, by namítání vůči takovým veršům bylo možná ihned označeno jako rouhání proti nejsvětějšímu slovu Božímu a namítajícího by možná stihly i citelné sankce. Pokud tomu tak opravdu bylo, moc mne těší, že dnes je to již mírnější: v tomto jsem liberál. Ale zpět k věci. Když jsem se zamýšlel nad tím, jakým způsobem křesťané na tyto a podobné obtížné verše reagují – týká se to zvlášť veršů o genocidě celých měst a národů, včetně žen dětí a dobytka, na Hospodinův pokyn; docela mne překvapilo, že VP na tyto verše naráží jen ojediněle a všeobecně – tak se tyto reakce dají rozdělit do cca tří typů:

1. Souhlas s těmito genocidami a vším ostatním „kontroverzním“ ve Starém Zákoně, protože Bůh je absolutní Pán; případně s dodatkem ve stylu, že současná Evropa a Amerika by si zasloužily za své chování vyhladit úplně stejně, jak to píše křesťanka Jana zde. Tyto reakce jsou ale, aspoň z mé zkušenosti, v menšině.
2. Obhajoba těchto genocid tím, že dotyčně pronárody měly údajně být tak mravně zvrácené, že je už nebylo možné napravit. Případně doplněné dodatkem, že ostří meče byl často jediný jazyk, kterému tehdejší kmeny a národy rozuměly a že by, když by přišlo na věc, Izraelce v posledku vyhubily stejně, jako on vyhubil je.
3. Třetí reakcí je výzva „Čti Nový zákon!“ Tedy jakési odvedení pozornosti od problému s tím argumentem, že nikoliv Starý zákon, nýbrž Ježíšovo poselství je jádrem Bible a konečným Božím slovem, a že na to se máme zaměřit. O této metodě informuje ve své knize „Proč židé zavrhli Ježíše“ i konzervativní žid David Klinghoffer

Může některá z těchto reakcí být pro KSB uspokojivou odpovědí? Asi nemusím psát, že v žádném případě, ostatně, nebyla by uspokojivá ani pro mne. K bodu 2 by se např. dalo říci, že to je prostě výmluva, a že stejně mravně zvrácená je i dnešní západní společnost, ale Bůh ji nijak nevyhlazuje. Bod 3 je zvlášť rafinované odvedení pozornosti, funkční vůči mnoha lidem, ale těžko vůči VP. Navíc, i když Bible není úplně „román na pokračování“, dá se to přirovnat k doporučení: začni číst Pána prstenů Návratem krále!
Pozornost musíme každopádně zaměřit na dvě věci: genezi a důvodům vzniku ideje „svatého, neomylného spisu“ a dále fenomén a vznik tzv. křesťanské tradice. Proč? Troufnu si říct, že když se křesťanů zeptáte, proč vlastně věří v neomylnost Bible v každé její větě (byť napříč denominacemi existuje pluralita chápání biblických textů – tu více doslovná, tu více alegorická), tak vám napůl nebudou schopni kloudně odpovědět, a napůl se odvolají na autoritu své církevní denominace a fenomén tzv. tradování, posvátné křesťanské tradice (od latinského tradere – předávat), kdy se takové přesvědčení mezi křesťany předávalo z generace na generaci (pro KSB – jasná známka biorobotizace, viz typ struktury psychiky biorobot). Totiž, i Bible – tak by to alespoň řekli zvlášť konzervativní katolíci – je, byť velmi významná a speciální – „pouze“ písemně zaznamenaná součást oné křesťanské tradice. Jak ovšem ona křesťanská tradice vlastně začala, kde se v ní vzala a jak byla zdůvodněna přesvědčenost o neomylnosti a inspirovanosti právě těch knih, popř. dokonce i jejich překladů, které byly tou kterou církví kanonizovány? (např. v katolické církvi je závazným a „správným“ překladem jeronýmova Vulgáta; naopak Septuaginta je odmítnuta, což autorskému kolektivu snadno zavdává k argumentům o falšování, cenzurování nepohodlných textů atp) To jsou otázky, na které zde neodpovím prostě proto, že jsou předmětem i mého zájmu, byť odpovědi na ně by jistě spadaly do tzv. obecné apologetiky, tzn. obrany křesťanství před oponujícími mu „světonázory“. KSB na tyto otázky svou zjednodušující odpověď má, a přestože bude křesťanům připadat bizarní a fantasmagorická (stejně jako však KSB připadně bizarní a fantasmagorická spousta věcí, kterým křesťané věří – Trojice, transsubstanciace), dokud nepodají kvalitní vysvětlení toho, jak je to s inspirovaností, neomylností a Božím autorstvím doktríny Deutero-Izaiáš, ať nečekají, že autoři KSB sebeméně změní své stanovisko.
Jelikož exegeze, tzn. výklad Bible je v křesťanství přítomen odedávna, podíval jsem se do pár výkladových komentářů některých českých překladů Bible; i když nutno ihned poznamenat, že – tuto informaci mám od katolického teologa Efréma Jindračka OP – až na nějakých cca 7 vět údajně žádný oficiální katolický výklad Bible neexistuje (jak je to u jiných denominací, netuším). Jenže většinou tyto verše komentovány nejsou, a když už jsou, tak se např. ohledně Izaiáše 60:10-12 u tradičními katolíky oblíbeného Hejčlova překladu z r. 1925 dočkáme alegorického výkladu: tak vystavěním zdí Jeruzaléma cizinci z verše 10 má být myšleno vystavění nového Jeruzaléma, tj. Katolické církve, pohany, a králové pohanů z verše 11 budou přivedeni „jako zajatci, spoutáni pouty pravdy Kristovy ve vítězných průvodech Mesiášových“. Dvanáctý verš pak podle Hejčla pokládá biblická kritika za glosu, rušící postup myšlenek. Proč bychom však ty verše měly chápat zrovna takto? Na to odpověď není, ale v předmluvě Hejčl ujišťuje, že spisy proroků je „nutno pokládati za dokonale ověřené, opravdu svaté a prorocké spisy, od samého Boha vnuknuté a dané všem, kdož poctivě po pravdě touží ...“. Na webu se dají najít nějaké biblické komentáře v angličtině, ale není to o moc lepší. Jeden zmiňuje, že svolení půjčovat na úrok bylo dočasné kvůli tvrdosti izraelských srdcí, jiný dodává, že Bible jinde úroky zakazuje, s odkazy na patřičná místa – některá ovšem míří na nepůjčování na úrok bratrům, čili opět židům. Ezechiel 18:8 (13) sice lichvu odsuzuje, ale Matouš 25,27 se dá snadno vyložit tak, že je povolena. KSB by takovou situaci nejspíš terminologií DVTR nazvala „konfliktem ve vektoru cílů“, což by v jejích očích opět poukazovalo na defektnost Bible.

Sečteno a podtrženo: KSB, jejíž autoři nejsou (popř. se necítí) nijak vázáni autoritou Bible, celkem pochopitelně odmítá odkazy na Boží nevyzpytatelnost a nazývá to, co označuje jako „doktrínu Deuteronomium-Izaiáš“, jako zvrácenost a satanismus. Vidí totiž celodějinné působení lichvy, vidí postupné skupování světa, které je dnes ve stadiu, kdy mikroskopická skupina několika nejbohatších rodin/klanů vlastní 90 a více % (přesné číslo není úplně důležité) veškerého světového majetku, což jeji autory pravděpodobně utvrzuje v jejich přesvědčení. A obviňuje křesťanství, že tuto doktrínu fakticky petrifikovalo, mj skrz přesvědčení o neomylnosti Bible. A ač mám za to, že je úkolem KSB předložit odvození toho, jak se z aparátu DVTR a ze světových dějin odvodí existence biblického projektu zotročení lidstva, už jen samotná „obtížnost“ probíraných starozákonních veršů znamená, že v tomto sporu je „míček vysvětlování“ více na straně křesťanů.
Jako takové doplňkové addendum zde mám přece jen ještě jednu otázku vůči KSB. Totiž, zdá se mi, že uvažuje způsobem: pokud lze za pomocí aparátu DVTŘ něco interpretovat jako řízení, pak to vždy také JE řízení, vykonávané nějakým řídícím subjektem. To se ale nezdá být zřejmé. Chtělo by to opět na konkrétních případech doložit.

2.3 Egyptské znacharstvo, Sinajský pochod a obřízka (hodnocení)

Zde budu v hodnocení oproti předchozím odstavcům docela stručný. Dějin a náboženských představ starého Egypta jsem neznalý a tudíž k tomu, co se Egypta týká, se nemohu příliš vyjadřovat. Pokud jde o interpretaci resp. analýzu starozákonních textů vnitřním prediktorem, tak: oceňuji každý výklad, byť „netradiční“, který na zaběhané křesťanské výklady zvyklému člověku ukáže, že i jiné výklady mohou dávat smysl, i když jej nikdy nenapadly. Pokládám za obohacující dovědět se o alternativních a oficiálnímu křesťanskému „narativu“ odporujících výkladech různých biblických událostí minimálně ze stejného důvodu, z jakého Aristoteles kladně hodnotí i své předchůdce, kteří se v jeho očích mýlili (Aristoteles: Metafysika, II, 1, 993 b 11-15, srovnej také s Roman Cardal: Bůh ve světle filosofie, Úvod pozn 2. Vydal Krystal OP 2001). Na zevrubnou analýzu a zhodnocení výkladu „sinajského pochodu“ ze strany KSB ve srovnání s tradičním křesťanským výkladem však nemám dostatečné znalosti a nechci se pouštět do povrchních prohlášení. Proto si dovolím jen pár poznámek k pár konkrétním bodům:
V ZS2 str. 230-231 VP kriticky poukazuje na to, že tzv. vykladači-tradicionalisté (myslí se vykladači Bible, vykládající ji na základě historicky zformovaného křesťanství) neposkytli žádné komentáře k pokynu izraelcům utvořit měděného hada, na kterého když se dotyčný žid uštknutý pouštním hadem podívá, bude uzdraven (viz Bible, Numeri 21:8). KSB poukazuje na rozpor tohoto pokynu a předchozí zákaz výroby model. Je možné, že k této scéně neposkytli komentáře ruští pravoslavní vykladači, ti katoličtí však jistě ano: např. zmiňovaný Hejčl komentuje takto: „Aby byli nyní Israelité poučeni, že had není bytost rozhodující o životě a neživotě člověkově, aby tedy byl živý had v očích Israelitů pokořen, rozkázal Hospodin udělati měděného hada, který jsa nástrojem v rukou Hospodinových makavě přesvědčoval Israelity, že jediný Hospodin jest Pánem života i smrti a nejvyšším lékařem (Moudr 16, 7.). Nelze tedy viděti v měděném hadu zbytek bohopocty prokazované Israelity hadům (ofiolatrie), nýbrž naopak silný protitlak proti podobným směrům v nižších vrstvách lidu! Rozkaz udělati měděného hada nepříčil se zákazu Ex 20, 4. n., protože měděný had nebyl ani obrazem pravého Boha Jahve, ani nepravého boha, nýbrž mrtvým nástrojem Hospodina, který skrze něj uděloval zdraví. Teprve později, když měděného hada zneužíváno proti původnímu jeho určení, král Ezechjáš jej zničil (4. Král 18, 4.).“ Je-li to výklad uspokojivý a zdařilý je druhá věc, nechť si to členové a stoupenci VP zhodnotí sami, ale výklad byl poskytnut. Takže není pravda, že dle VP, který podobnou věc tvrdí na více místech, vykladači-tradicionalisté neposkytují potřebné výklady.
Z dalších argumentů, spadajících do rámce interpretace „sinajského pochodu“ jakožto přípravně-programovací etapy vlastní vinou upadlých izraelců egyptským znacharstvem k projektu zotročení lidstva mi přijde nejlepší argument škodlivosti obřízky, který se jeví být docela přirozený a logický oproti jeho čistě náboženské interpretaci. I argument z Tomášova nekanonického evangelia docela udeřil hřebíček na hlavičku. A i tyto jsou pro mne důvodem, že „míček vysvětlování a odpovědi na námitky“ se ve věci „Sinajského pochodu“ věci ocitá především na straně křesťanství. 

2.4 Getsemanská zahrada, nemožnost popravy světce a Trojice (hodnocení)

V této věci bych nejprve rád okomentoval onen radikální úsudek, vyslovený vnitřním prediktorem na základě jeho analýzy příslušných biblických textů a jeho (VP) interpretací: „A tak po tom, čo apoštoli neobstáli v bdení a modlitbe, nemožno už veriť ani jednému ich slovu o ďalšom osude Krista, ak máme veriť Bohu a Kristovi.“
Pokud je nemožné na základě onoho selhání věřit slovům apoštolů o dalším osudu Krista, jak z toho plyne, že je možno jim věřit jejich slovům o osudu Krista z doby před touto událostí? Pokud za své selhání byli potrestáni kolektivní halucinací ukřižování, proč by nemohli být potrestáni i „zpětnou halucinací o Ježíšově „předgetsemanském“ životě a slovech“? Pak by přesně ty Ježíšovy výroky, na které se autoři rádi odvolávají jako na „ty pravé a skutečné“, byly rovněž výmysly a bludem. Odpoví nám na to členové či stoupenci VP?
VP zdůvodňuje a odmítá myšlenku „popravy světce“ (tj. Ježíše) jako zvrácenost a odvolává se v této věci i na Korán. Hodnocení odvolávání se na Korán si nechám na později, nicméně je otázka, proč VP (pokud jsem tedy na nějaké místo v některém jejich spise, na němž se tomu opravdu věnují, nezapomněl) ignoruje Ježíšova opakovaná oznámení o tom, že musí být zabit a třetího dne vzkříšen; seznam těchto míst např. zde. Takové ignorování totiž zcela logicky zavdává k následujícímu zhodnocení: VP si z evangelií vybírá prostě jen to, co se mu hodí do jeho světonázoru / filosofických předpokladů a ostatní odvrhuje s univerzálně použitelným odvoláním se na zmanipulování a cenzuru evangelií kurátory biblického projektu, aniž by pro takové tvrzení měl jakékoliv historické a archeologické důkazy.  V DaA od str. 89 VP kritizuje tzv. zástupnou Ježíšovu oběť, tak jak je chápána v „historicky zformovaných církvích“; Bůh při její hypotetické platnosti údajně vypadá tak, jako by se sám dopouštěl jednoho ze čtyř mravně-etických zločinů, jež jsou následně představeny (tamtéž str. 90). A v popisu druhého z nich čteme toto: „on nastavuje Ježiša pod úder miesto seba. Eticky bezchybné voči Ježišovi i všetkým ostatným by to bolo vtedy — ak by sa sám stelesnil v ľudskej podobe, vykonal skutok sebaobetovania a poskytol tak etický príklad ľuďom“ Jenže to, co popisuje VP jako „eticky bezchybnou variantu“ je přesně to – tedy, kromě toho „detailu“, že šlo (jen) o etický příklad lidem – v co věří tzv. historicky zformované církve: Bůh se vtělil a sám obětoval v Ježíši! Zdá se mi být nemožné, že by si autoři, kteří jsou bezesporu inteligentní, tuto variantu, která je ale samozřejmě možná jen v autory odmítané trojiční doktríně, neuvědomili, ale z druhé strany v tom ani nebudu apriorně hledat zlý úmysl. Takže opakované evangelní výroky, v nichž Ježíš předpovídá svou smrt a zmrtvýchvstání po třech dnech VP nemůže prostě vyřídit tím, že byly do evangelií vložené kurátory biblického projektu. Jinak lze jednoduše a odůvodněně prohlásit, že si vybírá jen to, co se mu hodí do krámu, čímž by se ovšem značně diskreditoval . V této věci je jednoznačně míček na straně VP, který – popř. česko-slovenští znalci KSB – má co vysvětlovat. 
O něco zajímavější je argument, že a proč Ježíš nebyl ukřižován hřeby. Jenže i když se bezesporu křižovalo i bez hřebů, hřeby se ke křižování používaly taktéž, k tomu viz např. článek zde, takže tím ukřižování Ježíše hřeby není nijak vyvráceno. Navíc, KSB argumentaci hřeby používá v rámci svého spekulativního a chce se mi říct až „fantasmagorického“ zdůvodňování tzv. imitace popravy světce světovým zákulisím. Takové „zdůvodňování“ však může být přinejlepším spekulací, která se v posledku musí historicky a archeologicky ověřit, jinak ničím jiným než spekulací není.
A nakonec zde máme obtížné téma Trojice, doktrínu, kterou KSB hodnotí jako vytvořenou za účelem mrzačení rozumu rovnicí 1=3 v době, kdy rozum přestal být mrzačen rituálem obřízky v raném věku. Na úvod možná poskytnu informaci, že jako člověk s vysokou racionální potřebou budu vždycky na podobné argumenty nějak slyšet. Pokud KSB opakovaně kritizuje umísťování té či oné křesťanské doktríny či teze do hájemství nepochopitelnosti a nevyzpytatelnosti Boha, do tzv. „tajemství“, budu s ní v tom vždy nějak souznít. Je ale třeba být spravedlivý a nestranný. 
Opakem k nauce o Trojici je arianismus, nazvaný podle raného křesťanského biskupa Aria, který odmítal trojiční učení a Ježíše viděl jako stvořeného Bohem. Arianismus je opravdu „striktně monoteistický“ a jako takový je snadno pochopitelný a lidskému rozumu, na rozdíl od trinitarismu, nic nekomplikuje. Navíc se může naskytnout otázka, proč se vlastně nauka o Trojici stala tak ohromně důležitou, že dnes je už dlouho křesťanem nazýván jen ten, kdo uznává učení o Trojici. Česká wikipedie sice poukazuje na možné politické důsledky arianismu a na trinitarismus jako spolehlivou protilátku proti antropomorfizaci Boha, ale maximálně pochybuji, že hrozící politické důsledky arianismu by byly hlavním důvodem, kvůli nimž byl trinitarismus na Nicejském koncilu „odhlasován“ jako objektivní skutečnost. Tím důvodem byly spíše jednak (subjektivní) přesvědčení o pravdě trinitarismu, popř. potřeba harmonizovat různé části rané křesťanské víry; dějiny vývoje trinitarismu podrobně neznám, nicméně obvinění ze strany VP v PNPMN str. 117, že křesťanské církve „vyvyšujú osoby druhu Človek rozumný na božskú dôstojnosť (napr. Ježiša*) bez akýchkoľvek k tomu podkladov“ (podtržení je moje) není nic než bohapustá ignorace faktů, v horším případě zlomyslné pošpinění církví bez jakýchkoliv argumentů. Nicméně, námitky KSB, že pokud je trinitarismus tak důležitý, vyjádřil by se o něm Ježíš jednoznačně a ne v „jinotajích“, nebo poukázání na fakt, že Nicejský koncil byl svolán prakticky stále „polopohanem“ císařem Konstantinem (v pravoslavné církvi ctěném dle mne zcela nesmyslně jako „apoštolům rovný“), který se na smrtelné posteli stejně nechal pokřtít od ariánského kněze, by ze strany křesťanství jednoznačně stály minimálně za nějaký věcný komentář.
Netuším však, jestli VP ví, že trinitarismus se v křesťanství bere i jako základ tvrzení, že Bůh je láska, a že láska je dokonce Boží podstatou. To proto, že v absolutnu je přítomen vztah mezi jednotlivými osobami Trojice, a osoba Ducha svatého je hodnocena jako substancializovaná láska mezi Otcem a Synem. Nakolik je pojetí Boha jako lásky možné ve „striktním monoteismu“ je otázkou, každopádně z konceptu striktně monoteistického Boha by se asi snadněji odvozoval „totalitní“ poměr Boha k člověku (viz jak je to v islámu), než v trinitarismu.
Na závěr lze ještě okomentovat tvrzení VP ze ZS3 str. 419, kde se odvolávají na 2 Korintským 11:3 jako na údajné Pavlovo varování proti spekulování (apoštolů) o vnitřní Boží podstatě a „struktuře“, což vyústilo až do (dle VP) nesmyslné trojiční doktríny. Ale to opět není nic jiného než dvojí metr VP:  list apoštola Pavla se vnitřnímu prediktoru hodil do krámu a úplně se zapomnělo na to, že Pavlovo obrácení u Damašku, bez něhož by své listy nenapsal, dle VP způsobil „přinejmenším nějaký malý antikrist“.

2.5 Apoštol Pavel (hodnocení)

Hodnocení příběhu a slov apoštola Pavla je ze strany KSB do značné míry založeno na zčásti dogmatickém a nezdůvodněném předpokladu autorského kolektivu o tom, jaký je Bůh. A o Bohu má platit výrok připisovaný Alexandrovi Něvskému, že „není v síle, ale v pravdě“, přičemž se zdá, že v pojetí KSB je zde pod silou míněno násilí. VP se v této souvislosti odvolává na verš v knize Moudrosti 2:11 „Naše síla ať je zákonem pravdy; neboť co je slabé, ukazuje se být bez užitku.“, který má jakožto vysloven svévolníky zřejmě poukazovat na pravdivost Něvského tvrzení. Na základě toho je to, čemu křesťané věří jako zázračnému obrácení apoštola Pavla u Damašku, hodnoceno zcela negativně. Argument oslepení Pavla jako principielního opaku Ježíšova jednání za pozemského života je sice zajímavý a nějaký komentář ze strany křesťanství by si zasloužil, ale pokud jde o to násilí (v případě události v Damašku VP kritizuje hlavně verš „těžko se ti vzpírat proti bodcům/ostnům“), napadlo mne přirovnání k jednání rodičů vůči svým dětem, přičemž v křesťanství je právě takto často nahlížen vztah mezi Bohem (rodičem) a člověkem (Božím dítětem). Rodiče vůči svým dětem také čas od času používají „násilí“, když děti silně vzdorují, zlobí nebo třeba ubližují jiným dětem a rodiče jsou zrovna u toho. A nikdo rozumný takové chování rodičů neodsuzuje. Co na takové přirovnání řeknou autoři a stoupenci KSB?  Odkážu ještě na komentář (str. 108-109) v katolickém prostředí ceněného exegety, kněze a národního obrozence F. Sušila, aniž bych jeho komentář jakkoliv hodnotil; to ať učiní stoupenci KSB sami.
Pokud jde o princip z listu Korintským o vzájemné prohozenosti toho, co je moudrostí před lidmi a bláznovstvím před Bohem, je kritika VP celkem pochopitelná. Křesťanství na podobných paradoxech nejen často staví, ale ještě se jimi i „chlubí“. Tím si však ale zároveň zadělává na prekérní problémy, které se týkají toho, co je pro mne osobně na křesťanství možná úplně nejbolestnější věcí vůbec: vztah křesťanství a rozumu, se kterým se křesťanství potýká po celou dobu své existence a který byl v různých etapách dějin křesťanství hodnocen různě. Např. katolická církev se honosí tím, že je dnes jedinou, která ještě hájí lidský rozum; polský poslanec a katolický tradicionalista Grzegorz Braun dokonce tvrdí, že katolicismus je JEDINÝ RACIONÁLNÍ. Asi nemusím psát, že taková tvrzení budou pro KSB absolutně k smíchu a upřímně, moc se jí za to nedivím. Jakmile totiž něco učiníme pro rozum principielně tajemným a nepochopitelným, něčím, co je „nad rozumem“, budou obvinění z toho, že jsme jen svědky rafinované metody na ovládání lidí, absolutně očekávatelná a pochopitelná. Zde se v posledku dostáváme (my křesťané) ke kritickému bodu, totiž tomu, jestli věříme nebo nevěříme vírou ve smyslu toho, co KSB nazývá „historicky zformovaným křesťanstvím“, podle něhož je tato víra navíc tzv. nadpřirozeným darem. Jsme tedy přímo v ohnisku otázky toho, jestli a proč by pro nás varianta „historicky zformovaného křesťanství“ měla být pravdivá. A je celkem pochopitelné, že podobné paradoxy, jako ten z listu Korintským 3:18-19, pro KSB důvodem k takové pravdivosti určitě nebudou. Tato věc je ale součástí celé obrovské apologetické diskuze mezi křesťanstvím a jeho oponenty včetně KSB, kterou v tomto už tak dlouhém textu nelze rozvíjet.
Na závěr této sekce ještě krátce ke kritickému komentáři VP ke scéně vyhnání kupců z chrámu, kterou VP hodnotí jako později záměrně doplněnou (zřejmě globálními elitami). Argumenty jsou na jedné straně zajímavé, na druhé straně ale sám VP de facto nabízí jejich vyvrácení ve svém spise PAHPC na stranách 35-36 v popisu metody obyvatel prvotní Rusi, jak se dostat do „bojového transu“. Do tohoto „bojového transu“ se dle výkladu na oněch stranách mohl snadno dostat i Ježíš před vyháněním kupců z chrámu a argumenty VP proti autenticitě této scény by se tak rozsypaly.

2.6 Izaiáš versus Šalamoun (hodnocení)

Otázka vnitřním prediktorem tvrzené rozpornosti mezi proroky Izaiášem a Šalamounem je věc náročné biblistiky, která nutně musí pracovat s texty v originálně sepsaných jazycích. Nic takového ovšem KSB, alespoň v díle MaM, nedělá. Místo toho poté, co ocituje důvody z pravoslavné Výkladové Bible pro to, proč kniha Moudrosti nebyla původně sepsaná v hebrejštině, ale v řečtině, uvede následující:
„O čom hovorí text tohto citátu? — Ak súdime podľa Života, tak iba toľko, že Kniha múdrosti nie je uznaná za kánonickú z dôvodov, ktoré sa nespomínajú. Všetko ostatné sú len prázdne pseudovedecké výhovorky. Dokážeme to.“ (zvýraznění je moje)
Ono „souzení podle ž(Ž)ivota“, které „aplikuje“ také jeden z členů VP Vadim Jefimov ve svém textu o apoštolu Ondřejovi, je extrémně nejasná, mlhavá a záhadná metodika, kterou VP vcelku nikde – ani v ZS1, kde bych to čekal - nevysvětluje a nepopisuje, o kritériu pravdivosti takového souzení ani nemluvě. Jak ale potom rozpoznat, že takové posouzení či zkoumání bylo adekvátní a bezchybné, ví jen Bůh. Pokud by to VP chtěl vysvětlit podobně jako důkazy Boží existence, které dle něj dává Bůh každému zcela individuálně, pak nevím, jak se chce ubránit obvinění z libovolnosti výkladu a wishful thinkingu. Čili tady je míček vysvětlování jednoznačně na straně KSB, ale zpět ke knize Moudrosti. Pár alespoň na první pohled zajímavých argumentů o arabšitně jako údajně původním jazyku mnoha biblických knih s odvolávkou na jistého ruského arabistu N.N.Vaškeviče prezentuje VP v MaM str. 138-139. Nemohu k nim nic říci, protože nemám patřičné znalosti, ale líbí se mi následný komentář VP, že by bylo dobré, kdyby se pravoslavná hierarchie k Vaškevičovým argumentům vyjádřila. S tím úplně souhlasím a úplně stejnou věc tvrdím já, pokud jde o katolickou církev a nejen argumenty Vaškeviče, nýbrž celou KSB, zvlášť pokud jde o její hodnocení křesťanství; ale k tomu více v závěru blogu. Zajímavé je i tvrzení (MaM str. 142), že Klement Alexandrijský, Tertullián nebo Cyprián byli přesvědčeni o Šalomounově autorství knihy Moudrosti; zmiňovaný katolický exegeta Hejčl s tím nesouhlasí a stanovisko aktuální biblistiky, nakonec vůbec může být nějak jednotné, mi není známé. Tamtéž na str. 144 naproti tomu VP uvede kolosální nesmysl, že „západní církevní hodnostári … podľa hesla «čo oči nevidia, to srdce nebolí» a v súlades Izaiášom stiahli Knihu Múdrosti z verejného dostupu.“ Netuším, proč má VP zapotřebí se nepřesvědčit o skutečném stavu věcí a psát takové blbosti; svou důvěryhodnost tím jistě nezvýší. Tamtéž pak VP uvede, že zdůvodnění, proč považují Šalamouna za pravého proroka a Izaiáše jako přelud sepsali v do češtiny dosud nepřeloženém spisu „Otázky metropolitovi Janovi ...“, takže jej nemohu posoudit. Jedno ale posoudit mohu. VP na pár místech ve svých dílech trefně poukazuje na tzv. sexbomby – ženy, sloužící jako mocné sexuální zbraně na vyšších prioritách řízení, schopné takto získávat klíčové politické informace a hýbat politickým děním světa na základě učinění příslušného mužského politického vůdce sexuálně a emočně závislým na nich. Jako příklad uvádějí mj i biblickou Ester, čtenáři pak bude jistě známá slavná špiónka Mata Hari. Ale je velká otázka, proč už VP neuvádí, že obětí takových sexbomb se na stáří stal právě jejich favorit Šalamoun, údajně oproti Izaiášovi pravý prorok Boží! Proč to neuvádějí je otázka, ale vysvětlení zamlčením nehodících se pasáží se jistě nabízí. Na vysvětlení ze strany VP či jejich stoupenců čekám(e), ale dopředu napíšu, že nedoložené vysvětlení tím, že dotyčná pasáž byla „vložena později kurátory biblického projektu za účelem diskreditace Šalamouna“ by bylo opravdu úsměvné. Nicméně i komentář patřičně vzdělaných „historicky zformovaných křesťanů“ ke (zdánlivému?) rozporu mezi Izaiášem a Šalamounem je určitě na místě.

2.7 Materialistický / idealistický ateismus a historicky zformované církve (hodnocení)

I ateistický – ve smyslu toho, co KSB nazývá „materialistický ateismus“ - čtenář se mnou bude jistě souhlasit v tom, že použití termínu ateismus pro to, co KSB označuje jako idealistický ateismus, je velmi bizarní a v podstatě nesmyslné. Více k tomu názvu "idealistický ateismus" nemám co dodat, ale pojďme ke konkrétním věcem.
Začnu pojmenováním dvou principů, za kterými KSB neochvějně stojí. Tím prvním je negativní hodnocení jakéhokoliv prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Jakékoliv podobné prostřednictví je v očích KSB pouze a jen nástrojem ovládání a řízení, vždy je jen hrozbou v duchovním životě. Druhým je pak něco, co by se dalo nazvat „skutkařstvím“. Zakladatel jezuitského řádu, Ignác z Loyoly, měl takový princip: jednej tak, jako by vše záleželo na tobě, a modli se tak, jako by vše záleželo na Bohu. Z těchto dvou částí by KSB jednoznačně zdůraznila tu první a ačkoliv by na jedné straně jistě povzbuzovala modlitbě, zcela jistě by k ní nepovzbuzovala v duchu „jakoby všechno záleželo na Bohu“. 
Co říct k prvnímu principu? Pokud jej KSB zastává, pak by mne velmi zajímalo, jak vysvětlí verše Lukáš 10,16 a Matouš 18,18, z nichž „historicky zformované církve“ odvozují svou moc a roli  prostřednika vůči laickým věřícím. Že by to byly zase pozdější vsuvky kurátorů biblického projektu? To nám musí říct členové VP či jejich stoupenci, ale stejně tak nám musí sdělit, z čeho odvozují a jak dokazují své odmítání jakéhokoliv prostřednictví mezi Bohem a člověkem. Jediné zdůvodnění, které si vybavím je v podstatě to, že takové prostřednictví je obrovsky zneužitelné. Ano, to bezesporu je, stejně jako je zneužitelný třeba nůž, automobil nebo skoro cokoliv, ale je nesmysl kvůli zneužitelnosti nožů tyto zakazovat, jak to už částečně činí některé zdegenerované západní státy. Přinejmenším z důvodu vedení sporu musí VP připustit možnost, že Bůh si takové prostřednictví mohl přát. Možná je zde souvislost s mým dojmem, že VP hodnotí aplikaci dostatečně všeobecné teorie řízení na realitu takto: pokud lze z pohledu DVTR něco interpretovat jako řízení, pak to stoprocentně JE řízení. A z takového pohledu, pokud lze fenomén prostřednictví interpretovat jako řízení, pak to v očích VP je řízení a „je to celé špatně“. Pokud se mýlím, nechť členové/stoupenci VP uvedou v čem.
Druhý princip „skutkařství“ pak podle KSB souvisí s tím, co tato vytýká historicky zformovaným církvím, a to je egregor určitého „fatalismu“ vůči (údajné) Boží vůli spolu s pojetím světa jako slzavého údolí, neprotivení se zlému, nastavování druhé tváře, odsouzení „chiliasmu“ a odsouvání království Božího do posmrtného zásvětna. Tuto výtku adresovanou „idealistickému ateismu“ považuji za do značné míry oprávněnou a vrátím se k ní v samostatném odstavci.
Je nutno uvést, že VP je vůči „idealistickému ateismu“ ve všech svých spisech velmi nabroušený a nejednou se vůči nim pohybuje na hraně urážek. Pak je ale těžké jeho kritiku brát jako věcnou a objektivní. Tak např. V ZS3 str. 128 čteme: „věrouky idealistického ateismu tvoří osobitý koktejl z výmyslů zaostalých lidí a cílevědomého úmyslu těch, kteří si přejí svévolně vládnout nad společnostmi ve jménu Boha, který existuje“. Takže takový sv. Augustin, Tomáš Akvinský, Justin mučedník a další jsou v očích KSB buď „zaostalí“, nebo svévolní vládci nad společnostmi; možnost, že by se – z pohledu KSB – mohli „jen“ upřímně mýlit, VP, zdá se, vylučuje. Dle VP existují kultury, které „v nadväznosti mnohých generácií zámerne fanaticky alebo nevedomky reprodukujú vieru v boha, ktorý neexistuje, pretože ich vierouka predstavuje buď krásne nezmysly, alebo lživé ohováranie Boha, ktorý existuje, (alebo oboje), možno trochu okorenené zrnkami Pravdy-Istiny“ a Boha „nielenže nepoznajú, ale ani poznať nechcú, skrývajú sa pred Ním vo svojich vlastnoručne vyrobených temniciach aktuálnych a starých výmyslov spoločnosti, alebo zlostne reagujú, dokonca aj keď sa Boh sám k nim obracia cez ich svedomie alebo iných ľudí.“ (MaM str. 118). Takže VP si dokonce zpupně nárokuje, že vidí do srdcí a skutečných motivů těchto „zaostalců“. Ale že v důsledku právě díky těmto zaostalcům dnes např., díky různým středověkým charitativním řeholním řádům, sirotčincům atp. dnes existuje celý široký zdravotnicko-sociální systém, o tom ani slovo. Zjednodušeně řečeno, VP je v mnohém vůči „idealistickým ateistům“ krutě nespravedlivý – nikde ani zmínka o tisících jednotlivých „idealistických ateistů“ kteří v nezištné lásce obětovali celý svůj život službě druhým, třeba i za cenu vlastního života.
Z druhé strany VP uvádí i věci, v nichž se s ním přinejmenším „na úrovni srdce“ shodnu. Tak např. V ZS4 str. 10 pozn. 1 se o historicky zformovaných církvích píše: „Zástupci jednotlivých konfesí se mezi sebou neustále přou a bojují kvůli neshodám v názorech na otázku: Čí rituály a dogmatika jsou ty jediné „správné“? O Boží Záměr a cesty jeho uvedení do života se tito věřící nezajímají“ Je pravda, že dle minimálně některých „historicky zformovaných církvích“ je nutnou podmínkou spásy víra v ty jediné správné „technicky-teologické“ teze a formální příslušnost právě k jejich církevní organizaci; např. moje domovská církev (katolická) v tomto byla historicky nekompromisní. Toto stanovisko se opírá o biblické verše jako Marek 16,16 a Židům 11,6 (mimochodem, list Židům je dnes biblisty všeobecně hodnocen tak, že jeho autorem není apoštol Pavel), které církve interpretují tak, že se musí jednat o pravou víru v její celosti. Více k tomu napíšu v odstavci o hodnocení pojetí posmrtného života dle KSB, ale toto tvrzení VP se mnou jednoznačně souzní. A souzní se mnou asi i následující tvrzení z MaM str. 78: „všetky kultové vierouky „jednobožstva“ bez výnimky, tak či inak, priamo alebo nepriamo obmedzujú a potláčajú v človeku jeho poznávací a tvorivý princíp jak dogmami, tak aj kultivovanými strachmi.“ Mám-li mluvit čistě za sebe, je to do značné míry pravda – žít s pocitem neustálého ohrožení spásy vám na pokoji nepřidá a váš poznávací a tvořivý princip opravdu nerozvine; to jedině ve chvílích, kdy na tyhle věci zapomenete, což ovšem asi není něco, co by po vás církve chtěly, resp. co by hodnotily jako pozitivní.
Na závěr se nicméně lze autorského kolektivu zeptat, jak je dle něj možné, že když jsou ty „historicky zformované církve“ tak strašné a nemorální, že se jim přesto podařilo ovládnout polovinu planety, dokonce včetně jejich domovské a vysoce idealizované Rusi. 
No a spekulaci o tom, že katolická církev bere svůj název od slova kat ve smyslu popravčí, raději nechám bez komentáře.

2.8 Bible a apokryfy (hodnocení)

Co říci o postoji KSB vůči Bibli? Bohužel, nenašel jsem ve spisech VP jiný klíč, podle kterého by se dalo určit, které verše považuje VP za „inspirované“ a které za výmysly a hlouposti než tento: pokud dotyčný verš ladí s našimi (tedy Vnitřního prediktoru) filosoficko-sociologicko-psychologickými předpoklady, které jsou „adekvátní Životu“, je „inspirovaný“, jinak není. Tedy opět polopaticky řečeno, je to princip „vybírám si, co se mi hodí“. A tento princip platí i v těch výkladech/kritikách určitých biblických statí, jejichž výklad ze strany KSB rozhodně stojí za komentář/vyvrácení ze strany „historicky zformovaných církví“, jako je to např. v případě Syrofeničanky, které Ježíš řekl, že „není dobré vzít chléb dětem a hodit jej psům“ (Marek 7:25-
30). Pokud by VP takový princip u sebe popřel, nechť dobrými důvody prokáže, proč to není pravda.
Pokud jde o poukázání na změnu pasáží v různých biblických překladech, tady mají zase naopak co
vysvětlovat „historicky zformované církve“. V této věci se mi zdá, že v ní mají křesťanské církve, včetně mé domovské, tak trochu „guláš“. Jak se může u překladu knihy, který je hodnocena jako neomylné slovo samotného Boha, tu něco přeložit tak, tu onak, tu nějaký verš či část vynechat a tu zase ne a nevidět v tom žádný problém? A to už se vůbec nebavím o takzvané „inspirovanosti překladu“; tzn. tvrzení, že je inspirovaný nejen text napsaný na originálním rukopise (z nichž se, pokud vím, ani jeden nezachoval!), ale i jeho překlad – ovšem jen některý, totiž ten, o němž to rozhodne příslušná církevní autorita. V této (jediné) věci se mi zdá, jakoby měl islám oproti křesťanství jakousi výhodu: v islámu je totiž Koránem pouze originální znění v arabštině, jakékoliv překlady jsou pouze "významem Koránu", ale nikoliv Koránem samotným. Samozřejmě považuji za nesmysl islámské přesvědčení o věčnosti Koránu a o arabské „národnosti“ Boha, navíc staroarabštině, v níž je Korán napsán, dnes ani většina samotných muslimů nerozumí; ale s identitou spisu a původního jazyka, v němž byl napsán, odpadá  vícero problémů, které naopak křesťanství musí řešit. Každopádně, v poukazování na podobné nesrovnalosti ohledně Bible ze strany VP stojím na jeho straně.
No a na závěr tohoto odstavce něco k apokryfům, tedy spisům, které buď byly „kandidáty“ na zařazení do biblického kánonu ale z nějakých důvodů se tam nedostaly, nebo jimi sice ani nebyly, ale spadaly např. pod literární žánr „evangelia“. A zde naopak VP „nepřekvapil“, protože jeho uvažování jede plně v moderním klišovitém principu „apokryfy jsou spisy, které zlá zlomyslná církev schválně nezařadila do kánonu, aby před ovcemi utajila věci, které se jí nehodí“. Konkrétně se VP suverénně nejvíce odkazuje na apokryf „Evangelium míru Ježíše Krista od učedníka Jana“ aneb tzv. Esejské evangelium, nezařazené do kánonu církvemi údajně právě z důvodu, popsaném v předchozí větě. Jenomže když si přečteme článek na anglické wikipedii o údajném objeviteli tohoto evangelia jménem Edmond Bordeaux Szekely, který byl vegetariánem (a v dotyčném evangeliu Ježíš obhajuje vegetariánství), dočteme se, že podle odborníků jde o padělek, jehož autorem je sám Szekely, a že podle vyjádření Vatikánu Szekely v roce 1923 nebyl do vatikánské knihovny, kde měl v onom roce dle svých slov rukopis evangelia najít, vůbec vpuštěn. Pokud se někomu nelíbí, že se v této otázce odkazuji na "nedůvěryhodnou wikipedii", tak ať si je vědom, že VP se na ní v AAPSPRS odkazuje úplně stejně. A pokud by snad vysvětlení z wikipedie VP odbyl tvrzením, že šlo o cílenou mystifikaci Vatikánu a církví „jedoucích v algoritmice biblického projektu“, pak jsme opět u principu „tvrdím bez důkazu to, co se mi hodí do krámu“. Takže zde má naopak co vysvětlovat VP.

2.9 Posmrtný život (hodnocení)

Jak jsem uvedl, KSB hodnotí otázku posmrtného života zjednodušeně takto:

• do nebe - i když KSB tento termín prakticky nepoužívá a víceméně se k „pozitivní posmrtné variantě“ nijak konkrétněji nevyjadřuje - půjdou v podstatě všichni. Tedy něco trochu ve stylu Origenovské apokatastaze
• do věčného zatracení ve věčných mukách v pekle nepůjde nikdo, protože varianta Božího předurčení, v němž existují „zmetky“ (tj. věčně zatracení lidé) není Boha hodna
• posledním soudem, pokud k něčemu takovému vůbec dojde, bude „Den hanby“, která bude trestem za na zemi spáchané zlo a zároveň jakýmsi očistcem. A pokud se někomu zdá takový trest příliš mírný, je to v podstatě jeho morální problém.

V první řadě, je maximálně překvapivé, s jakou snadností a stručností si KSB vyřeší nejen existenci posmrtného života a jeho variant, ale hlavně jak ve dvou větách odbude problém tzv. spasení duše jako neaktuální. Jakoby samotná důvěra Bohu, nijak blíže neokomentovaná a nerozvedená, zajišťovala spásu tak samozřejmě, že ji na zemi vůbec nemusíme řešit. Z takového předpokladu pak  logicky plyne, že pokud je posmrtný život na rozdíl od pozemského „zajištěn“, je třeba vrhnout všechny síly do řešení problémů života pozemského; později se o tom ještě zmíním. Soustředění se na pozemský život má v KSB i své další důvody, které by se daly zjednodušeně vyjádřit takto: soustředění se na posmrtný život bude mít za nutný důsledek to, že v pozemském životě necháme všechno na pospas kurátorům biblického projektu zotročení světa ve jménu Boha lichvou a zotročování společností a národů. Protože svět je přece pod vládou satana, štěstí na zemi – v slzavém údolí - neexistuje, pozemský život je v podstatě důležitý „jen“ v tom, že se v něm rozhoduje toliko o našem posmrtném osudu a ten dle historicky zformovaných církví závisí na prvním místě a především ve víře v ty správné teologické teze, a až na druhém místě v oponování lichvě a zotročování společností.
Jakkoliv má tento argument v mých očích leccos do sebe, nedává nám to žádné důvody pro tvrzení, že posmrtný život existuje a to v takových a takových variantách. Z pohledu západní „racionalistické“ filosofie by byl VP v této věci zhodnocen jako totálně dogmatický; tahá svá tvrzení, které mají dalekosáhlé důsledky, podobně jako kouzelník králíka z klobouku. VP by se v této věci pravděpodobně odvolal na ruského ducha (viz také odstavec 1.13 tohoto blogu), což je téma, které budu komentovat až níže. Každopádně, podobně jako platí, že „to, že jste paranoidní neznamená, že vás nepronásledují“, platí i to, že „to, že je otázka posmrtného života zneužitelná pro ignoraci problémů života pozemského a pro ovládání lidí neznamená, že život posmrtný je zajištěn v jeho pozitivní variantě“. 
K věci by se dalo uvést ještě to, že KSB neobsahuje – na rozdíl od křesťanství – dostatečně  rozpracovanou koncepci zla. V MaM str. 52-53 se VP přihlásí k Ješuovu tvrzení z románu Mistr a Markétka „zlých ľudí na svete niet„ a na straně 56 pak k jeho „platónskému“ zdůvodnění „Títo dobrí ľudia (…) sa nikdy nič nenaučili“. Zdá se tedy, jakoby se v tomto KSB nějak hlásila k platónskému „gnostickému“ přesvědčení, že zlo je pouze nedostatek poznání; tamtéž na str. 58 je pak zásadní rozdíl mezi lidmi, kteří jsou všichni dobří, postaven na úhelném kamenu důvěry či nedůvěry Bohu.  Otázka možnosti „mravně zaviněného omylu“ pak vůbec tematizována není. A ať si tedy každý sám na základě zkušeností se sebou i s událostmi ze světa blízkého i vzdáleného zodpoví, zda se mu teorie o zlu jako (pouhém) nedostatku poznání jeví plausibilní. Křesťanství s jeho učením o zlé vůli se plausibilní každopádně nezdála a nezdá. Jestli důsledky křesťanské teorie o zlé vůli nezašly příliš daleko, je už jiná otázka – a byť důležitá, zde ji řešit nebudu.
Oproti tomu argument VP, že svět resp. bytí s peklem, v němž lidé trpí věčná muka za své hříchy spáchané za pozemského života, není jako finální varianta světa hodna Božího předurčení, je mnohem zajímavější a podnětnější. V tomto bodě se nám střetává více problémů, jimiž se teističtí resp. křesťanští filosofové a teologové perou celá staletí. Křesťanství by totiž argumentovalo asi takto: Bůh chce, aby jej člověk miloval (viz Ježíšova dvě přikázání lásky, z nichž ovšem „milovat Boha“ je to první a největší ; tato dvě Ježíšova přikázání uznává i VP jako autentická). Skutečná láska však může být pouze a jedině zcela svobodná, jinak není láskou. Morálně relevantní svoboda však musí z podstaty zahrnovat tragickou možnost definitivního odmítnutí Boha milovat. Aby to odmítnutí bylo opravdu vážné a definitivní a člověku tak byla přiznána opravdová důstojnost, nesmí člověk zaniknout. A tento trvalý stav odmítnutí Boha, jehož tragédii člověk pozná po smrti do všech důsledků, mu bude působit trvalé utrpení – a to je právě peklo.
Lidská svoboda rozhodování, se kterou počítá i KSB, je ovšem největším filosofickým oříškem všech teistických světonázorů, protože vždy je zde problém jejího konfliktu s Boží vševědoucností a s tím, že Boží poznání není receptivní – Bůh se nedovídá nic, co by „dříve nevěděl“, např. jestli ten a ten člověk bude spasen či ne; to by nebyl absolutní – ale svým způsobem „konstruktivní“. Jedno z oblíbených „křesťanských“ řešení tohoto problému, které reprezentuje např. filosof Roman Cardal lze formulovat jako „víme, ŽE svoboda je, ale netušíme, JAK je možná; svoboda je tajemství“. Máme zde tedy opět odkaz na „tajemství“ a nevyzpytatelnost, opakovaně kritizovaný na stránkách spisů VP SSSR. Pro tuto kritiku mám jakožto „racionalista“ jednoznačné pochopení, nicméně křesťanská filosofie alespoň do šroubků rozebrala když ne všechny, tak většinu detailů  vztahu lidské svobody a Boží vševědoucnosti, zatímco KSB lidskou svobodu předpokládá bez sebemenších důkazů a vyrovnání se s námitkami proti její existenci. A tedy, jak na jedné straně argument KSB proti existenci pekla považuji za velmi podnětný a za výzvu křesťanům, z druhé strany je možné říct, že KSB tímto argumentem morálně relevantní svobodu člověku (něvědomky?) upírá a svobodu rozhodování jen naivně dogmaticky předpokládá. V této věci tedy mají co vysvětlovat, resp. odpovídat na námitky, obě strany – křesťanství i KSB.
VP se nikde ve svých spisech – těch, které jsem četl – nevyrovnává se známým Ježíšovým výrokem z 16 kapitoly Matouše „co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ V KSB totiž člověk ztratit svou duši nemůže, a tudíž by VP nejspíše prohlásil, jak to je u něj nedobrým zvykem, že tento verš a jemu podobné jsou výsledkem cenzury a práce kurátorů biblického projektu. Pokud by to neprohlásil, tak nechť se k tomu explicitně vyjádří, a ať ke svým radikálním tvrzením o zmanipulovanosti Bible předloží nějaké relevantní historické důkazy. Jinak se zde nabízí přirovnání KSB k německému filosofovi Hegelovi, který na dotaz co s fakty, které neodpovídají systému, odpověděl „tím hůře pro fakta“.
Na začátku hodnotící sekce blogu jsem uvedl, že budu spravedlivý. I proto uvádím argumenty „pro-peklo“, ač je jinak pro mne právě tento koncept v křesťanství asi největším kamenem úrazu, zvlášť při vědomí hororových vyjádření katolické církve na toto téma jako to z Florentského koncilu, před kterými opakovaná Ježíšova výzva „nebojte se“ zní docela směšně. Tudíž jakýkoliv „protipekelný“ argument si vždy získá mou pozornost a ten, který přednesla KSB, za ni rozhodně stojí. Nicméně všechny argumenty je třeba nestranně zhodnotit a zvážit. Platí totiž recipročně: to, jestli peklo existuje, je nezávislé na faktu, že je konceptem zneužitelným na ovládání lidí, a právě tak to, že je koncept pekla zneužitelný na ovládání lidí, nijak nevylučuje jeho existenci.

2.10 Mravnost a svědomí (hodnocení)

Jak jsem již zmínil, pojem mravnost je v některých spisech VP zmiňován takřka v každé druhé větě. A je jistě pozitivní, pokud VP na mravnost silně apeluje. V některém svém spisu VP na časté  skeptické povzdechnutí si na to, že v dnešní společnosti nemá osamělý jedinec šanci nic podstatného změnit (jistě to všichni známe) odvětí, že každý může přinejmenším změnit svou mravnost. To vůbec není málo a jistě s tím lze jen souhlasit. Druhou věcí však je, co konkrétně v pojetí VP mravnost znamená.
Hlavní věc, které si můžeme všimnout je ta, že KSB tematizuje především to, co bychom mohli nazvat formální (v opozici k obsahové) stránkou mravnosti. Běžný člověk by pod mravností chápal souhrn jakýchsi konkrétních principů a habitů, které mu říkají, co konkrétně je dobré a co máme konat, a co je naopak zlé a co konat nemáme. Tak např. člověk, který nelže, nepodvádí, je ohleduplný k druhým a pomáhá jim, poctivě pracuje a odmítá jakkoliv parazitovat na druhých, chrání slabší atp. by byl většinou hodnocen jako člověk mravný. Naopak lhář, podvodník, zloděj, parazit, lichvář či dokonce vrah by byl hodnocen jako člověk vysoce nemravný. KSB se však v kapitole speciálně věnované mravnosti k takovým věcem vůbec nevyjadřuje: mravnost je vyjádřena jen formálně jako souhrn mravních kritérií a nemravnost – překvapivě a netypicky – jako absence, neurčitost či konfliktnost těchto kritérií. Proč je úplně pominuta obsahová stránka mravnosti zůstává  nevysvětleno, stejně jako to, proč KSB definuje mravnost právě tak jak ji definuje. Trochu mi to připomíná Descartovu metodu filosofického postupu z Rozpravy o metodě, kdy se Cartesius rozhoduje odvrhnout veškerou předchozí tradici a začít filosofické zkoumání úplně odznova, sám a od čistého stolu. Pokud je postup KSB motivován něčím podobným, pak důvod, který by za tím mohl stát – i když teď jen spekuluji – je vědomí toho, že pojem mravnosti byl traktován a do společnosti aplikován hlavně na základě světonázoru vnitřním prediktorem tvrdě kritizovaného „historicky zformovaného křesťanství“ a také to, že VP má obavu, aby se „ohledem na tradici“ nedopustil biorobotického jednání (viz typ struktury psychiky biorobot zmíněný v 1.1 v tomto blogu). Ze spisů KSB vyplývá, že většinově by se na materiálním obsahu mravnosti fakticky shodl s mravností „historicky zformovaného křesťanství“ (byť by jistě odmítl kladení jejích základů do Bible, církevních autorit atp), ale proč obsahová stránka mravnosti není samostatně traktována, zůstává nepochopené. 
Nicméně, v MaM na str. 292 je uvedeno něco, co VP nazývá „základním mravním kritériem Bohocentrického mozaikového vidění světa“. Zopakujme si to:
„Všedržitel chyby nedělá: všechno, co se děje, se děje k lepšímu; všechno, co se stalo a co se stane, se stalo a stane se nejlepším možným způsobem s ohledem na záměry a etiku plynoucí z reálné mravnosti, jejímiž nositeli jsou jedinci ve svém souhrnu tvořící společnost; Všedržitel je veliký a všemocný a Jeho milost je nekonečná.“
Toto základní a „optimisticky-Leibnizovsky znějící“ (viz teorie filosofa G. Leibnize o našem světě jako nejlepším z možných světů) mravní kritérium je však označeno jako kritérium člověka se strukturou psychiky Člověk, tedy finálního stádia psychiky, do nějž má každý člověk dle KSB dospět. Jenže pokud máme hovořit o nějakém univerzálním mravním kritériu, tak toto musí být objektivní a platné pro všechny typy struktury psychiky, protože dle KSB má každý člověk bezesporu povinnost usilovat o dospění k nevratné změně struktury psychiky na Člověka. Jaké je však toto mravní kritérium VP nikde explicitně neuvádí, byť z některých míst v jejich spisech se asi dá dovodit, že spočívá ve snaze poznat objektivní pravdu a zařídit svůj život podle ní. 
Jenomže – a teď se dostávám k hlavnímu šťavnatému a kontroverznímu tématu této hodnotící kapitoly – KSB vidí mravnost jako podmínku „absolutně všeho“. Mravnost podmiňuje uvěření té či oné informaci, určuje algoritmiku intelektuálně rozumové činnosti, schopnost lidí si vzájemně porozumět, určuje i víru v náboženském smyslu. A dle KSB tedy i uvěření dle víry „historicky zformovaných církví“ je důsledkem mravnosti, či přesněji nemravnosti: idealističtí ateisté, tj věřící historicky zformovaných církví, dle KSB skutečného Boha „nielenže nepoznajú, ale ani poznať nechcú, skrývajú sa pred Ním vo svojich vlastnoručne vyrobených temniciach aktuálnych a starých výmyslov spoločnosti, alebo zlostne reagujú, dokonca aj keď sa Boh sám k nim obracia cez ich svedomie alebo iných ľudí.“ (MaM str. 118). Mravní měřítka těchto idealistických ateistů, především pak apoštolů a křesťanů ranné církve, „se lišila od mravních měřítek Krista a Všemohoucího Boha, který existuje, a proto je obraz Boha v jejich duších zdeformován doktrínou Deuteronomia-Izajáše, které Kristus čelil.“ (ZS3 str. 444 pozn. 1, k tomu také viz ZS3 od str. 430 dále) Mravnost, resp. nemravnost je tak příčinou doktríny o smírné Kristově oběti a o Trojici (srovnej ZS3, str. 432-435) Křesťan, který přes argumenty KSB trvá na tom, že Bůh si přál „popravu světce“ (tzn. - z hlediska křesťanství - si přál krvavou oběť sebe sama ve druhé osobě Trojice), je rovněž veden přetvářkou-nemravností: „Preto ten, kto stále trvá na tom, že Kristova poprava sa reálne uskutočnila v rámci plnenia Božieho Predurčenia, nech si aspoň pre seba odpovie na otázky: Prečo si želám popravu Krista teraz dokonca ešte viac, než si to v minulosti želali Kajfáš a veľrada? Prečo fakticky zaväzujem Boha, aby mi odpustil hriechy položením utrpenia na obetujúceho sa svätca? — Preto, aby som mohol kľudne ďalej hrešiť a nemusel sám nosiť svoj „kríž“ pri plnení Božieho Zámeru. Všetky ostatné odpovede sú len pretvárka.“ (MaM str. 261). I když tedy KSB nepoužívá slovo morálka, nebo jen vyjímečně, stručná konkluze, kterou lze vše toto shrnout je: podle KSB jsou křesťané „historicky zformovaných církví“ takovými křesťany proto, že jsou nemorální. Jak to zhodnotit? 
V jednom ohledu to hodnotím rozhodně negativně, ale v jiném – pro někoho překvapivě – pozitivně. V čem a proč pozitivně? Totiž, specialisty na obviňování druhých z nemorálnosti jakožto příčiny toho, proč jsou takoví, jací jsou (např. že nejsou křesťany, nebo že od křesťanství odpadli) jsou právě křesťané. Častá bývají např. obvinění z pýchy, např. pýchy rozumu, jinou častou oblastí obvinění bývá nedodržování křesťanské sexuální morálky a celkově „hovění si v hříchu“, kterého se daný hříšník odmítá vzdát a proto se třeba (údajně) nechce stát křesťanem. Bylo tomu tak po celou dobu křesťanské historie; veškeří z pohledu křesťanství „heretici“ měli být v očích těch "pravověrných" hrozně nemorální, pyšní, synové ďábla atp a z těchto důvodů měli být heretiky. Takže když z nemorálnosti obviňuje KSB křesťany a to ještě na základě zmíněných důvodů, tak jim jen dává ochutnat jejich vlastní medicínu a vrací jim jejich obvinění jako bumerang. Vzhledem k tomu, že obviňování z nemorálnosti jako příčiny omylů vidím jako slepou cestu pokud jde o možnost se v polemické debatě k něčemu kloudnému dobrat, může být toto „ochutnání vlastní medicíny křesťany“ prospěšné – avšak jenom z tohoto důvodu. Jinak bych toto obviňování vnitřnímu prediktoru vůbec nedoporučoval, protože se mu jako bumerang může vrátit stejně tak. Mohou být obviněni, že jejich učení je jen výsledkem jejich pýchy, nadutosti a jiné nemorálnosti. A vzájemné štěkání na sebe, že ten druhý je nemorální, nevede vůbec k ničemu.
Nicméně, domnívám se také, že většina obvinění křesťanů z nemorálnosti ze strany KSB je nespravedlivých až urážlivých a VP v těchto věcech vůbec neprojevil jakousi „akademickou nestrannost“; možná to ani nechtěl. To však může snadno zavdat k domněnce, že VP je proti „historicky zformovanému“ křesťanství silně zaujatý a upřímně, na mne to právě takto dost působí. To pak mohu zhodnotit pouze negativně. 

2.11 Chiliasmus a království Boží na zemi (hodnocení)

Neexistuje-li v pravém smyslu peklo, tedy možnost definitivně prohrát svůj život, a je-li – byť s očistným utrpením „dne hanby“ - zajištěno trvalé posmrtné společenství s Bohem, pak dává logiku, že se hlavní soustředění bude zaměřovat na život na této zemi. Jak zhodnotit „chiliasmus KSB“?
Otázku, jestli skutečným Ježíšovým posláním bylo učit nastolení království Božího na zemi (tedy to, pro co KSB používá termín chiliasmus) a nikoliv spasitelná vykupitelská oběť a založení „jediné církve chránící jedinou pravou víru, skrze níž lze dojít spásy a uniknout věčnému zavržení“ nyní pominu. Spíše bych rád obrátil pozornost na něco, co jsem sám pro sebe nazval „pasivisticky-submisivně-trpitelský egregor“, což je, řečeno terminologií KSB, pojmenování určité algoritmiky psychiky, kterou dle KSB zbudovaly ve svých ovcích elity historicky zformovaných církví a která je ze strany KSB odsuzována a kritizována. Zaměřím se na to, zda něco takového v křesťanství opravdu existuje, co to je a jestli a nakolik je vůči tomu kritika KSB oprávněná.
Pod termín „pasivisticky-submisivně-trpitelský egregor“ lze shrnout všechny biblické a křesťanské pobídky, normy a výzvy, které člověka motivují k:

• rezignaci na morálně-sociálně-ekonomickou proměnu pozemské společnosti k zásadně a trvale lepšímu stavu
• soustředění se výhradně na posmrtný život na úkor pozemského, který je nedůležitý
• trpitelskému postoji trpělivého přijímání všech ran a protivenství bez jakéhokoliv jejich oplácení či reptání
• poslušnosti vůči autoritám
• pozemskému životu jako slzavému údolí a trvalé křížové cestě, na níž je třeba trpět jako oběť za hříchy své i ostatních
• neustálé vidění sebe sama především jako nedostatečného, zlého a hříšného

Do pasivisticky-submisivně-trpitelského egregoru by se tedy, bez ohledu na kontext, daly zařadit následující biblické pasáže či výzvy: Matouš 5,39-42, Efezským 6,5-8, Římanům 13,1-2, Žalm 51,7  nebo různé výzvy k poslušnosti až k smrti a také křesťanské vyzdvihování mučedníků. Dle tohoto egregoru jde v životě o to, „Nájsť si pre seba vhodnú „Golgotu“ a trpieť na nej «miesto Krista»“ (DaA str. 89). Jednou jsem četl o názoru, že pád říše západořímské byl vyčítán mj. křesťanům právě proto, že viděli současný svět a jeho stav jako nedůležitý a tak proti pádu říše nijak nebojovali. Nevím, zda je taková výtka oprávněná, domnívám se, že spíše ne, ale plně by do takového egregoru zapadla.
Existuje takový egregor v „historicky zformovaných církvích“? Já mám za to, že ano. A nabírá síly zvlášť v momentech, kdy na jedince či společnost dopadnou utrpení a těžkosti, od menších po ty tragické a katastrofické, což se v historii křesťanství projevovalo pravidelně v hodnocení „za všechno mohou naše hříchy!“. Je tedy výtka KSB v této věci vůči křesťanství oprávněná?
Osobně mám za to, že tak napůl. Kdyby platila úplně, tak by křesťanství buď již dávno zaniklo díky jakési pasivní sebedestrukci (k níž ovšem ani Ježíš, ani apoštol Pavel rozhodně nevyzývali), nebo by přežívalo v malých, skrytých skupinkách nemajících zásadní vliv na společnost. Historická pravda je však taková, že křesťanství prakticky ovládlo půlku světa, prodchnulo společnost křesťanskými morálními normami a stalo se vítězem píšícím dějiny, a to se s univerzálně a ortodoxně žitým životem dle pasivisticky-submisivně-trpitelského egregoru prostě nemůže podařit. Důležitým mezníkem v této věci je také oficiální „akceptace“ aristotelismu západním katolictvím (kritizovaná pravoslavným východem), která umožnila a legitimizovala větší zájem o hmotný svět a věci vezdejší; ta je nejspíš také jedním z důvodů, proč se vědeckotechnický pokrok objevil na západě mnohem dříve než v ruských končinách. Je pravda, že někteří západní autoři více či méně opatrně kritizují i tuto akceptaci aristotelismu (např. Richard Weaver ve své knize Ideje mají následky), ale jsou v naprosté menšině. 
Nicméně, z druhé strany nelze popřít, že dotyčný egregor v křesťanství jednoznačně existuje; a já se svojí psychickou výbavou, řadou přečtených křesťanských knih a článků a vyslechnutých kázání o tom musím za celý život něco vědět. Pamatuji si např. na jistý článek či rozhovor o lichvě a finančním systému z tradicionalistického časopisu Te Deum (je možné, že se jmenoval „Nepůjčuj si“), kde na konci po otázce, jak celý ten průser s lichvářským systémem vyřešit byla vyslovena myšlenka, že snad ani vyřešit nejde a že by bylo možná lepší, aby už brzy skončil svět. Jinak, je také pochopitelné, že se tento egregor bude více týkat vrstvy laiků nebo obyčejných „řadových“ řeholníků, kteří mají větší či menší povinnost poslouchat církevní „elitu“, tedy klérus v čele s papežem, biskupy a řádovými představenými. A tak z části dávám KSB za pravdu a domnívám se, že troška toho „chiliasmu“ by křesťanství vůbec neuškodila. Obávám se však, že konzervativní křesťanství by jej okamžitě odmítlo na základě strachu z toho, že jakýkoliv příklon k pozemskému světu je nutně přímo úměrný k odklonu od světa posmrtného, protože člověk je hříšný a nakloněn ke zlému a protože tělo touží proti duchu a vice versa – což je z pohledu KSB opět algoritmika fungující plně v rámci pasivisticky-submisivně-trpitelského egregoru. A tak jakákoliv cesta ven z tohoto egregoru bude zvlášť pro křesťana, který je na jeho algoritmiku za celý život navyklý, byť je s ní třeba nespokojený, poměrně obtížná. Abych však byl spravedlivý, je třeba také poukázat na to, že – paradoxně opět zvlášť konzervativní – křesťané se umí hlasitě ozvat a veřejně zabojovat za věci veřejné, byť většinou jen jen v úzkém omezeném okruhu témat jako potraty či eutanazie. Skupin jako např. Akce DOST, která se angažuje přece jen v širším spektru, je minimum.
Zmínil bych ještě jeden bod, v němž jsem vůči KSB pokud jde o její myšlenky ohledně „chiliasmu“ kritický. Jde o to, jak VP překládá verš Lukáš 16:16, viz např. ZS3 str. 483: „od té chvíle se zvěstuje Království Boží a každý do něho vstupuje svým úsilím“, který v této formulaci VP opakovaně používá jako doklad toho, že Ježíš učil o nastolení Božího království na zemi úsilím samotných lidí pod Božím vedením. Prošel jsem si v této věci vícero překladů českých, slovenských i anglických, ale nikde nebyl použit výraz úsilí, nýbrž vždy výraz významově odpovídající pojmům násilí či vynucení. Pojmy úsilí a násilí, popř. vynucení, jsou však jednoznačně významově odlišné, takže nevím, proč VP použil tento výraz. Je na něm, aby to zdůvodnil, jinak se opět nabízí vysvětlení, že si autoři překlad upravili k obrazu svému. 

2.12 Analýza dějin křesťanství očima VP SSSR (hodnocení)

Kvalitně zhodnotit pohled VP na dějiny křesťanství, představený především ve spise AAPSPRS, bohužel nemůžu, protože na to nemám dostatečné historické znalosti. Dovolím si tedy jen velmi stručný komentář.
Pokud jde o tvrzení Edwina Johnsona o vymyšlenosti různých církevních otců, sepsání jejich knih  katolickými mnichy, vymyšlenosti Nicejského koncilu atp., ta nutně působí tak extrémně, že jen málo lidí (jako třeba já :-) ) na ně zareaguje jinak, než pochopitelným mávnutím rukou a odmítnutí se jimi sebeméně zabývat. Na podobná extrémní tvrzení je třeba mít extrémně silné důkazy a ty VP nepředložil. Věc zde opět zavání příklonem k tomu, co se hodí či zapadá do určité, již připravené koncepce. Pokud pak jde o popis latinské „studené války“ vůči ruskému pravoslaví – tak, jak jej chápe VP – jeho zhodnocení je práce pro nezávislé historiky. Otázka ovšem opět je, co by je k tomu mělo či mohlo motivovat. Jako zajímavé mi však každopádně přijdou určité jednotlivosti, jako např. otázka prvního pojmenování města v ruském regionu po světci až v 17 století, nebo tloušťka stěn pevnosti Montségur jako poukaz na její pozdější vznik než jaký se datuje, vzhledem k době objevení se technologie děl. K těm by se (nejen) křesťanští historikové měli vyjádřit.

2.13 Rusko a ruskost – dějiny, myšlení, náboženství (hodnocení)

V první řadě je třeba uvést, že VP hodnotí Rusko a „ruskost“ v jeho dějinném poslání velice pozitivně; z jeho spisů je hodně cítit idealizace staré, předkřesťanské Rusi, která dle autorů měla dokonce být Božím královstvím na zemi. Věc je to hodně dvojsečná: na jedné straně je vyzdvihování pozitivní hodnoty vlastního národa či regionu, zvlášť v kontextu současné zvrácené západní sebedestrukce spojené s popíráním pozitivní hodnoty čehokoliv vlastního něčím zcela pochopitelným a v podstatě normálním. Na druhé straně „samochvála smrdí“ a silné prosazování vlastní zastávané koncepce reality, dějin atp. varuje před možností přinejmenším značného přibarvování si věcí k vytouženému obrazu svému a opomíjení faktů, které se „nehodí“. A nějaké objektivní zhodnocení nestrannými odbornými kruhy bude o to těžší proto, že konflikt mezi západními elitami a Ruskem v minulých letech značně eskaloval a jakékoliv hodnocení současného i historického Ruska „zápaďákem“, stejně jako hodnocení historie západu „rusákem“ , může a pravděpodobně i bude druhou stranou osočeno ze zaujatosti, nakolik to hodnocení nebude pozitivní vůči druhé straně. K naději na nějaké objektivní zhodnocení nepřispěl ani člen VP Michail Veličko např. svým výrokem z videokurzu „Rozmluvy o životě“ (tuším že v prvním či druhém dílu), že západní filosofii je sice možno studovat, ale pouze jako chorobopis.
Ohledně mého hodnocení v následujících řádcích bude bohužel opět platit to, že osobně na něj prostě nemám dostatečné historické znalosti: dokonce vlastně spisům VP v této věci naopak vděčím za to, že jsem se v mi dříve téměř neznámých ruských dějinách aspoň malinko zorientoval. Nicméně je třeba uznat, že v jedné věci má VP želízko v ohni, které navíc dokumentuje autorským kolektivem prosazovaný princip „praxe je kritériem pravdy“. A tímto želízkem je právě tvrzení, že zatímco ruská regionální civilizace z povrchu zemského nevyhladila ani jeden národ ani ve smyslu krvavé ani ve smyslu „nacionální“ genocidy, naopak národy integrovala a umožňovala jim se rozvíjet, západní, v očích VP doktrínou Deuteronomium-Izaiáš vedená civilizace, fyzicky vyhladila mnoho národů a etnik jak v Evropě, tak v Americe. Nakolik je to skutečně pravda a nakolik se z toho dají vyvozovat určité dějinně-filosofické a jiné zásadní závěry, však bude věcí především nestranných historiků. Ti také budou muset odhalit, zda srovnání Niklucho-Maklaje a Jamese Cooka jako reprezentantů dvou opačných koncepcí náhodou není účelově vybrané a zda by se v dějinách nedal nalézt vnitřním prediktorem opomenutý či záměrně zamlčený analogický příklad – pokud takový existoval – v němž se západní a ruská strana zachovaly přesně „prohozeně“. Z ničeho zde VP neobviňuji, je zcela možné, že má pravdu, nicméně platí ono osvědčené „důvěřuj, ale prověřuj“.
Druhá věc, k níž bych se rád vyjádřil, se týká toho, jak VP interpretuje pojem pohanství a jak hovoří o pojmu „jazýčnictví“ jako rozumění a hovoření jazykem životních okolností. Důležitá je zde výtka, že pravoslavná církev údajně zlovolně ztotožnila pojem pohanství/jazýčnictví s pojmy modlářství a mnohobožství a takto jej šířila - a potírala. Inu, pokud je praxe kritériem pravdy, tak bychom v dějinách měli najít příklad nějakého kmene či etnika (byť třeba už neexistujícího), ať už z ruského či jiného regionu planety, který ono tzv. „jednobožské pohanství“ praktikoval zcela bez modlářství a mnohobožství. Žádný takový příklad však VP nepředložil a k tomu, aby za něj prohlásil předkřesťanskou Rus, nemá a asi ani nemůže mít jiné než „spekulativní“ důkazy. Třeba VP s takovým příkladem ještě v budoucnu přijde, ale dokud to neučiní, je jeho zmíněné obvinění pravoslavné církve nespravedlivé. A pokud žádný kmen, národ či obecně společenská skupina, praktikující ono jednobožské pohanství neexistovala a pohanství bylo vždy praktikováno ve formě mnohobožství a/nebo modlářství, pak je pojem jednobožského pohanství pravděpodobně iluze či výsledek zbožného přání.
Velké téma negativního hodnocení (vnuceného?) přijetí křesťanství vladimírovskou Rusí je v posledku součástí širší historicko-filosofické otázky, totiž hodnocení christianizace slovanů vůbec. K této otázce jsem se již vyjádřil v samostatném blogu a nezbývá než si přát, aby i tento blog malinko přiblížil uskutečnění mé v odkazovaném textu „vysněné“ polemické konference právě na toto téma. Více se k této otázce v tuto chvíli kompetentně a plodně vyjadřovat bohužel nemohu. Nicméně, pokud bylo křesťanství přijato jak západními, tak východně-slovanskými regiony včetně ruského, pak by mne ze strany VP zajímalo např. zdůvodnění toho, proč západ Rusko vždy předbíhal po stránce přírodních věd a technologií, takže i M. Veličko ve svém videokurzu uznal, že nebýt importu západních technologií „zápaďáckým“ carem Petrem Velikým, dopadlo by Rusko ve válce s Napoleonem dost špatně. Ze strany západu bych naopak rád slyšel nějaký nezávislý komentář k fenoménu Hadích valů v kontextu toho, co o nich píše VP, a ze strany křesťanství zase komentář k zajímavému a vážnému tvrzení VP, že pravoslavná církev svou neschopností řešit reálné problémy spolu s toutéž církví svatořečeným carem Mikulášem II, fakticky vydláždila cestu tragické marxistické revoluci. A po odborném okomentování z různých stran volá řada dalších „ruských“ tvrzení vnitřního prediktoru.

2.14 Korán a islám (hodnocení)

Téměř na závěr sekce Hodnocení jsem si nechal tu z jistého hlediska nejkontroverznější část KSB, pokud se jedná o souvislost s křesťanstvím, byť nepřímou, a tou je postoj KSB k Islámu a Koránu.
Jako první je asi třeba uvést, že historické vztahy Rusi a islámu jsou (údajně) odlišné a mnohem klidnější ve srovnání vztahu islámu s euro-americkými státy: islám na Rusku existoval po staletí a byl tam v jistých oblastech dokonce přijat o nějakých 60-70 let dříve, než křesťanství. VP s tím počítá a tuto skutečnost vyzdvihuje, což lze akceptovat jako jedno z částečných vysvětlení jinak nepochopitelné ignorace skutků a praktického působení a vlivu historicky reálného islámu ve spisech VP. Druhá věc, kterou musím uvést a ke které se bez mučení přiznám je ta, že jsem Korán (resp. jeho překlad, z islámského pohledu tzv. „význam Koránu“) nikdy nepřečetl – ne, že bych do něj nikdy nenahlédnul, ale dosud do pro mne nebylo prioritou a pár přečtených statí mne k tomu moc nenamotivovalo. Doufám, že se mi to v budoucnu podaří napravit. O to stručnější v hodnocení doufám budu.
V přehledové části zmíněné – dle VP - tři principiální teze Koránu, aspoň dle toho jak jsem je já identifikoval, lze chápat jako hlavní důvod oné, pro „většinového“ česko/slovenského občana nepochopitelné favorizace Koránu/islámu vůči Bibli/křesťanství. Za mne je to ovšem favorizace, která jednoduše ignoruje realitu. Fenomén ohromného zotročování nemuslimů islámem (jaká podobnost vůči dvojí morálce židů: jinak k vlastním, jinak k cizím! To Vnitřnímu prediktoru na islámu opravdu nevadí!?) od doby jeho vzniku, prostě nelze odbýt napůl mlčením, napůl vysvětlováním, že pod otroctvím se v Koránu myslí něco jiného, než co pod ním běžně chápeme my. To vše, doplněno neustálou tvrdou kritikou Bible a křesťanství, musí i umírněně konzervativního česko/slovenského občana, nepostiženého liberálním odporem ke všemu ruskému (ti postižení by navíc spisy KSB nikdy nečetli), neskutečně negativně praštit do očí. Je jasné, že KSB je orientována primárně na Rusko, kde je situace s islámem trochu jiná. Ale např. v česko-slovenském prostředí, kde stále panuje vlastizrádnými politiky značně živená rusofobie a kde KSB může velmi snadno získat hodnocení vypjaté ruské propagandy, může mít kombinace „ruská propaganda + pozitivní hodnocení Koránu/islámu + negativní hodnocení Bible/křesťanství" vskutku smrtící účiněk,  pokud jde o získávání nových stoupenců či alespoň zájemců o studium KSB. Kdyby si některé konkrétní statě ve spisech VP na téma křesťanství vs islám přečetl takový Petr Hampl, pravděpodobně by prohlásil, že VP je financován arabskými penězi. A upřímně, nedivil bych se mu.
Kdybych měl napsat jeden zjednodušený důvod, který vidím za odmítáním Bible a současnou akceptací Koránu (byť s určitými, avšak nemnohými, výhradami) ze strany KSB, tak bych řekl: protože Korán odmítá lichvu. Jsou tam i další důvody které VP uvádí, jako odpor Koránu vůči hermetizaci a privatizaci poznání, ale myslím, že ta lichva přece jen dominuje. Je pravda, že Bible je v explicitním odmítnutí lichvy nejednoznačná: některé pasáže ji odmítají, jiné – hlavně to, co VP nazývá doktrínou Deuteronomium-Izaiáš – přinejmenším zdánlivě povolují; a dokonce v Novém Zákoně, na který se křesťané odvolávají přirozeně především, je v podobenství o hřivnách (Mt 25,14-30) lichva ve smyslu úroku nepřímo či alespoň zdánlivě schválena. A souhlasím, že křesťané by tyto skutečnosti měli přinejmenším nějak velmi komplexně a zevrubně okomentovat. Ale je to snad jediný důvod, proč tváří v tvář historické realitě islámu – desítky milionů zabitých, zmrzačených a nepočítaně zotročených, které mají muslimové na svědomí, ponižování žen, nenávist k nevěřícím včetně těch nejbližších z vlastní rodiny, trest smrti za odpad od islámu, džizja – o tomto všem zarytě mlčet, ale do křesťanství bušit co to jde? Na rovinu, něco takového přinejmenším hraničí s chucpe. Platí-li princip „praxe je kritériem pravdy“, pak praxe islámu hovoří sama za sebe. Praxe onoho dle VP „biblí zotročeného západu“ je mimo jiné ta, že byť mu to trvalo dlouho, historicky zrušil otroctví ten „biblickým projektem ovládaný západ“, nikoliv islám.
VP nepřijímá Bibli, zato Korán ve většině přijímá a ještě se dokonce v PNPMN na str. 102-103 ptá: „... Prečo za viac ako 1300 rokov existencie Koránu v kultúre ľudstva nikto zo zainteresovaných oponentov v ňom neodhalil a nepotvrdil jalové táraniny, lži a zlo — ani počas života Mohameda medzi ľuďmi, ani po jeho smrti?“ Až mám tendenci se ptát, zda je tato otázka skutečně myšlena vážně. Ostatně, už výše jsme viděli, jak VP tvrdil, že vykladači-tradicionalisti k určitým Biblickým pasážím mlčí a nevykládají je, což bylo vyvráceno odkazem na výklady českých biblických komentátorů. Tudíž nevím, proč bych měl věřit předpokladu VP, že v Koránu !nikdo! neodhalil lži a zlo, zvlášť když se podíváme na staletou praxi historicky reálného islámu, který se na něj odvolává. Ostatně ihned jeden příklad: VP se velmi silně ohrazuje proti lhaní a tvrdí, že lhát se nesmí absolutně nikdy, tzn. popírá i tzv. milosrdnou lež. Ale zároveň v klidu a bez sebemenší kritiky cituje súru 3 (Rod Imránův), kde se píše: „I strojili mu úklady, avšak i Bůh strojil lest a Bůh nejlépe umí strojit lest.“ Bůh Koránu tedy strojí vůči svým tvorům lest a umí to nejlépe. Každý ať si odpoví sám, je-li takový Bůh dobrý a milující pravdu.
Jestliže byl opravdu, jak tvrdí VP, Korán a islám ihned po Mohamedově smrti překroucen, špatně pochopen atp a jako takový pak způsobil všechna ta obrovská dějinná zla, pak tuto skutečnost musí VP důkladně okomentovat především. To však – alespoň ve spisech, které jsem četl – neudělal. Důvěryhodnost vůči celé KSB tak v mých očích rozhodně neposílil.

2.15 O čem VP mlčí a co neřeší (i když by měl)

Předchozí sekcí jsem ukončil hodnotící část těch v KSB předkládaných témat, která jsem pojednal v první přehledové části. V mých očích je však třeba se vyjádřit ještě k jednomu tématu: k tomu, co VP neřeší, o čem mlčí, co přechází, k čemu by se však nějak vyjádřit, vzhledem k šíři svého záběru a vzhledem k souvislostem, jednoznačně měl. O které věci tedy jde? Rozdělil bych je do dvou kategorií: filosofické a, řekněme, biblicko-křesťanské. 
Mezi ty filosofické bych úplně na prvním místě zařadil otázku či problém toho, proč dle KSB Bůh vůbec něco tvořil. Zde se ihned může nabídnout možná odpověď v duchu kritiky apoštolů v ZS3 za jejich spekulaci o vnitřní povaze Boha (viz ZS3 str. 419), tj. odpověď ve stylu „přemýšlet nad takovými věcmi je škodlivé a nemá žádný smysl“. Pokud by takto VP opravdu odpověděl, náleží se předložit a zdůvodnit princip, dle kterého se rozliší, který typ otázek je dle KSB hoden pokusu odpovědět a který ne, jinak je taková odpověď bezvýznamná. Každopádně, křesťanství na tu otázku nějakou odpověď – byť třeba pro někoho ne uspokojivou – má, KSB ne.
Že KSB příliš neřeší otázku původu zla, odkud se bere celodějinný lidský sklon k němu nebo problém lidského utrpení, už bylo zmíněno v hodnotící kapitole o posmrtném životě.
Pokud jde o biblicko-křesťanské, vnitřním prediktorem neřešené záležitosti, pak je třeba v první řadě připomenout alespoň mnou identifikovaný princip přístupu VP, který by se dal formulovat jako „co je v Bibli v souladu s našimi, životem a svědomím identifikovanými a zastávanými principy, je autentické, co není, je vsuvkou či překroucením způsobeným globálními elitami“. Věřím, že VP bude dost soudný na to, aby uznal, že takový princip je, mírně řečeno, velmi problematický. Mnohem přesvědčivější by byla důkladná historicko-biblicko-archeologická analýza a na ní založené argumenty. VP tímto směrem opravdu zčásti šel, ale z mého pohledu na tak zásadní teze, jaké ve svých dílech předkládá, stále nedostatečně. A tu nedostatečnost lze vyjádřit i těmito otázkami:

• proč VP vůbec neřeší postavu panny Marie a mariánského kultu, zvlášť když měl tento kult jednoznačně pozitivní vliv na zlepšení postavení žen ve společnosti? Srovnejme si ten vliv s faktickým vlivem vnitřním prediktorem favorizovaného Koránu a islámu a není co dodávat.
• proč KSB úplně pomíjí fenomén tzv. křesťanské tradice, dle níž, přinejmenším dle radikálnějších katolíků, je Bible „jen“ součástí této tradice a v jejímž rámci mohla nauka o Trojici klidně existovat už od prvního století? Jistě, nejen vzhledem ke vnitřním prediktorem proklamovanému typu psychiky „biorobot“ a jejího hodnocení se lze snadno dovtípit, jak by asi VP fenomén křesťanské tradice hodnotil. Ale úplně jej pominout je nepoctivé.
• proč KSB vůbec nekomentuje a nehodnotí Ježíšovy (Biblí tvrzené) zázraky a jejich vliv, nepočítáme-li jejich srovnání s oslepením sv. Pavla u Damašku použitým ke kritickému vyhodnocení fenoménu Pavlova obrácení? Shrnout celou problematiku eticky nálepkujícím tvrzením „Najgrandióznejším prejavom Božieho Zámeru je samotný Vesmír, v ktorom žijeme a ktorého sme súčasťou, a na jeho pozadí blednú všetky ostatné „grandiózne“ zázraky, ktorých sa domáhajú neveriaci a prázdni ľudia.“ (MaM str. 257) je stejně neadekvátní jako dvouvětné vyvození neexistence problému spasení duše po smrti, viz kapitola o posmrtném životě v tomto blogu
• proč KSB nekomentuje řadu Ježíšových biblických výroků, v mých očích velmi problematizujících, ne-li přímo vyvracejících některé teze VP, jako výroky „co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši“, „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Matouš 18:18), „kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Lukáš 9:23), „Vám je dáno znáti tajemství Božího království, ostatním však jen v podobenstvích, aby hledíce neviděli a slyšíce nechápali.“ (Lukáš 8:10. To má být od Ježíše jakože dehermetizace??) a mnoha dalších, nebo jeho činů vyvolení dvanácti apoštolů (to má být rušení davo-elitářské společnosti?)? Spoléhám se na soudnost, díky níž se mi nedostane odpovědi typu „zmanipulováno světovým zákulisím“.

To vše jsou oprávněné otázky, jež čekají na své odpovědi a vysvětlení.

3. Závěr

Je tady závěr. Kdo po dočtení až sem stále očekává, že alespoň ten bude stručný, bude asi zklamán. Je toho ještě relativně dost k napsání, i když už to bude určitě kratší než předchozí kapitoly. Rozdělím to opět do odstavců.

3.1 Přínos KSB pro křesťana?

Po všem tom, co jsem výše uvedl, se ortodoxnímu křesťanovi bude zdát nadpis této subkapitoly jako protimluv: jak může snůška herezí a urážek křesťanství (z jeho pohledu) křesťanovi dát něco pozitivního? Přesto se domnívám, že může a to v následujícím:

• i když by to z tohoto blogu tak mohlo vypadat, KSB není na prvním místě kritikou křesťanství a předložením alternativní filosoficko-náboženské koncepce. Tím prvním, co z KSB vzniklo, byla údajně Dostatečně všeobecná teorie řízení. Kdo sleduje Pjakina ví, že se na prvním místě věnuje globálně politickým analýzám popř. predikcím. A Dostatečně všeobecná teorie řízení je něčím, co stojí za prostudování relativně nezávisle na vší kritice křesťanství ze strany KSB.
• KSB ve vás může vyvolat zájem o ruské dějiny i dějiny vůbec, popř. o ruský jazyk. Jsem toho do určité míry příkladem.
• KSB může křesťana motivovat k tomu, aby si konečně přečetl úplně celou Bibli, protože co si budeme namlouvat, řada křesťanů – možná i většina – ji nikdy sama úplně celou od začátku až do konce nepřečetla. Bohužel se do této většiny ještě stále také řadím.
• KSB může křesťana motivovat ke studiu biblistiky, dějin Bible a vzniku kánonu, vzniku překladů a jejich porovnávání, důvodů a okolností vzniku „svatých knih“ atp. Kdo se bude pokoušet KSB (její protikřesťanskou část) vyvrátit, ten se tomuto bodu zřejmě nemůže vyhnout.
• a KSB zcela samozřejmě může v křesťanovi stimulovat jeho apologetické mozkové závity a vůbec jej přimět vzít vážně výzvu apoštola Petra z 1 Petrův 3.15

A čistě za sebe: asi nemusím ani uvádět, že KSB je znamenitým materiálem pro mnou vysněnou a samozřejmě nikdy nevzniklou „apologeticky-ďábloadvokační“ skupinku.

3.2 Polemika křesťanů a stoupenců KSB v rámci Česko-Slovenska: možnosti a vyhlídky

Nemohu samozřejmě předpokládat, že si tento blog přečtou sami členové VP SSSR – už jen z toho důvodu, že je napsán v češtině. Přesto jsem měl dobrý důvod obracet se v blogu právě na něj a nikoliv na česko-slovenské proponenty a stoupence KSB. Nicméně je mi jasné, že pokud tento blog vyvolá nějaké reakce z konceptuální strany, pak přijdou právě od nich. Zde bych chtěl v první řadě uvést, že mám za to, že - pokud nepracují s mi neznámou strategií, v jejímž rámci není rozšiřování povědomí o KSB prioritou - není úplně v jejich zájmu tento můj text prostě a jednoduše odignorovat. Křesťanství totiž dnes publicitu nepotřebuje: je dějinným vítězem (byť v euroamerickém regionu začíná přinejmenším v posledních několika desetiletích prohrávat) a nikoho nemusí informovat o své existenci. KSB je přesným opakem: v našich luzích a hájích ji zná jen "pár lidí" a pokud ji jak její autoři, tak její stoupenci, považují za něco vyjímečného a takřka „spasitelného“ (zmiňovaný Petr Novák 4.12.2018 na svém facebooku uvedl : „Dovolím si a nemyslím, že přehnaně, tvrdit, že mít znalosti KSB je v dnešní době doslova a do písmene otázkou mezi životem (svobodou) a smrtí (otroctvím).“ ) a co chtějí dostat mezi lidi (viz opakované facebookové výzvy některých jejich proponentů „Studujte KSB!“), pak ignorace tohoto blogu z jejich strany je jednak spíše kontraproduktivní, jednak může být i mnou vyhodnocena jako vyhýbání se odpovědi na námitky, analogicky jako VP ve spisu PAHPC na str. 5 poukazuje na údajnou „paniku a mlčení biblistů“ a absenci smysluplných námitek vůči KSB ze strany historicky zformovaných církví, zvlášť té pravoslavné. Navíc, i vzhledem k faktu po mnohá staletí platného dějinného vítězství křesťanství leží důkazní břemeno ohledně pravdivosti své pozice více na straně KSB, než na straně křesťanství.

Stejně tak mám ale i za to, že ani křesťanství by nemělo KSB ignorovat. Zde je třeba říct, že ignorace může být jednou z nejspolehlivějších metod, jak se zbavit či porazit oponenta či protivníka. Např. politici ví, že je lepší, když o nich média píšou negativně, než když o nich nepíšou vůbec. V Česku a Slovensku křesťanské církve o existenci KSB, předpokládám, zatím ani neví. Jestli bude obeznámenost s KSB v našich dvou státech stoupat a i církve ji budou registrovat, budou stát před volbou, zda ji za účelem eliminace jejího vlivu ignorovat či ne. Ignorace může být riskantní metodou boje s protivníkem, protože čím více se protivníkovi bude dařit, tím méně bude ignorace jako metoda boje fungovat. I proto, ač budu hodnocen jako ten, kdo v tomto sporu stojí na straně křesťanství, bych metodu ignorace rozhodně nedoporučoval. Mám k tomu ale i jeden osobní důvod, a tím je prostě a jednoduše racionální tíhnutí mé bytosti a stále nezlomená důvěra ve věcnou, byť třeba tvrdě polemickou diskuzi, skrz kterou se dá k něčemu dobrat a někam se posunout. Proto bych velmi přivítal, kdyby došlo k uspořádání – sám bych byl možná ochoten se na něm nějak spolupodílet – takové veřejné polemické diskuze nazvané třeba „Křesťanství versus KSB“, z níž by se měl určitě pořídit videozáznam. Jedna veřejná diskuze o KSB u nás již proběhla, což dává rozumnou šanci tomu, že ze strany KSB by se aktéři ochotní do takové veřejné diskuze jít mohli nalézt. Ze strany křesťanství to bude, předpokládám, obtížnější, protože křesťanům bude k něčemu takovému nejspíš přirozeně chybět motivace a metodu ignorace budou v současném stavu, vzhledem k malé obeznámenosti s KSB v Česku popř. Slovensku dost možná považovat za účinnou. Ze strany stoupenců KSB by však v přístupu k takové potenciální diskuzi nesměl převážit kontroverzní a dle mne až povýšený přístup již párkrát zmíněného Petra Nováka, podle nějž s těmi, jejichž mysl „naplno funguje v algoritmice biblického projektu“, nemá sebemenší smysl diskutovat; a když už ano, tak jen proto, aby si tu diskuzi později mohli přečíst a něco si z ní přečíst lidé, jejichž mysl algoritmikou biblického projektu zatížena není, nebo jen částečně. S takovým přístupem ať se pak nikdo nediví, pokud analogicky nějaký křesťan prohlásí, že nemá smysl diskutovat s heretiky. Nicméně šance, že podobný přístup nepřeváží, je podle mne docela velká. Nakonec, člen VP M. Veličko ve svém videoseriálu Rozmluvy o životě na jednom místě (11 díl, čas 38:36) v kontextu výkladu biblických dějin říká: „přinášíme jednu z koncepcí dějin, kterou má každý právo buď přijmout nebo odmítnout, nebo pomocí důkazů vyvrátit.“ Odmítání diskuze s křesťany kvůli jejich údajné „zombifikovanosti“je s explicitní nabídkou možnosti vyvrácení koncepce dějin dle KSB – a tedy i předpokládanou následovnou kritikou či odpovědí na takové vyvrácení – neslučitelné.
Kromě veřejné polemické debaty bych také přivítal, kdyby nějaká příslušná katedra nějaké humanitní univerzity (teologická, rusistická, filosofická popř. historická) vypsala KSB jako téma diplomové práce, ať už specificky na téma „KSB versus křesťanství“ nebo KSB obecně. V tuto chvíli v to ale asi také nelze z uvedených důvodů příliš doufat. Každopádně, udělá mi radost, když ti přemýšlivější a „filosoficky založení“ členové křesťanského spektra, kteří na KSB narazí (třeba skrz tento blog), z výběru dvou metod oponentury, totiž ignorace nebo (veřejné) vyvracení a polemika, zvolí tu druhou a chtěl bych je k tomu tímto srdečně vyzvat. Odmítnutí se stoupenci KSB diskutovat ze strany křesťanů proto, že jejich teze působí strašně bizarně a nesymyslně, mohou totiž konceptuálové relativně snadno a trefně okomentovat tvrzením, že ač se na první pohled mohou teze KSB takovými jevit, nejsou o nic bizarnější, než např. katolické učení o transsubstanciaci nebo trojjediném Bohu.
Na závěr této statě lze předložit otázku možná podobně „absurdní“ jako otázku možného přínosu KSB pro křesťana: je snad dokonce možná představa nějaké spolupráce mezi křesťany a stoupenci KSB? Na druhý pohled se to nemusí zdát až tak absurdní: přes všechnu kritiku křesťanství se s ním KSB zároveň i v mnohém shodne. Dále, zvlášť mezi konzervativními křesťany lze často vnímat pozitivní hodnocení politiky Vladimíra Putina, který je pro stoupence KSB světovým politikem číslo 1 a za nímž stojí. Mnozí křesťané také přirozeně kritizují parazitický způsob života elit, zločinecké světové bankéře, lichváře, zednáře a globalisty a prostě všechno to, čemu každý morálně trochu zdravý člověk musí odporovat. Přesto je však tato spolupráce asi na hranici nemožnosti. Zopakuji, co ve svých spisech tvrdí VP: Ruský patriot, který přijme Bibli, není rus ani patriot (OIPČ str. 124 pozn. 77), nýbrž odpadlík od Boha a otrok židů (MaM str. 151). V tom, v čem vidí křesťan svým způsobem klíč k řešení všech světových neduh, vidí konceptuál naopak jejich příčinu a proto je asi nějaká forma byť velmi omezené spolupráce velmi těžko představitelná. 

3.3 Česko-Slovenská KSB komunita

Vyjadřování se k české a slovenské KSB komunitě z mé strany může být samozřejmě jen velmi omezené, jelikož nejsem její součástí, pozoruji ji jen z vnějšku a ne ze všech dostupných zdrojů, především nečtu hlavní diskuzní fórum konceptuálů Voda KSB a s nikým z nich, snad až na jednu výjimku, se osobně neznám. Přesto nějaké postřehy a myšlenky vyjádřím.
Česko-Slovenská KSB komunita působí nepřekvapivě především na internetu. Facebooková skupina Koncepcia spoľočnej bezpečnosti má nějakých 1700 členů, existují řádově jednotky webů, jmenoval jsem je už na začátku článku. Zmínil jsem i pár youTube kanálů, z nichž ten nejdůležitější se již léta věnuje překladům analýz a predikcích světového KSB člověka číslo 1, Valerije Pjakina. Vedle internetové činnosti je patrná také právě vydavatelská činnost, přibývá překladů a portálů, na nichž lze tištěné vydání knih vnitřního prediktoru získat. Pokud se pak týče nějakých akcí s osobní účastí stoupenců, zaregistroval jsem na youTube záznam jakéhosi KSB semináře na slovensku a letos v lednu se v Praze uskutečnilo tzv. Pražské konceptuální fórum. Stoupenci KSB se nalézají i v neparlamentní straně Aliance národních sil, která dokonce považuje KSB za své ideologické východisko.
Sleduji tuto komunitu poměrně krátce a ne nějak podrobně, ale mám momentálně dojem – možná neoprávněný – jakoby malinko stagnovala. Nemohu samozřejmě tušit, co připravuje (pokud něco připravuje), ale myslím, že např. založení nějakého vlastního analytického videopořadu (např. zmiňovaným Petrem Novákem, který byl už i v jedné diskuzi nazván „českým Pjakinem“), popř. v případě oboustranné domluvy nějaký pravidelný pořad s některým z jejich hlavních protagonostů na nějakém českém či slovenském alternativním rádiu, nebo diskuze v youTubovém projektu Debatní klub, by ji zase mohl posunout o něco dále. Hraje zde roli také otázka, na jakou část lidské společnosti, pokud jde o získávání dalších stoupenců a propagátorů KSB, komunita cílí; v tom budou jistě hrát podstatnou roli i její čelní osobnosti a jejich preference v této oblasti. Zmiňovaný Petr Novák si svými statusy získal relativně početnou skupinu následovníků a také autoritu, s níž může dění v česko-slovenské KSB komunitě i v jejím blízkém okolí citelně ovlivňovat, jeho přístup ke křesťanům mi však samozřejmě vůbec sympatický není; překladatel Pjakinovy knihy O světě křivých zrcadel  a svým vystupováním nekonfliktní Jindřich Vavruška zůstává dost v jeho stínu a ve webovém prostoru se tolik neangažuje, možná zcela záměrně. Každopádně z toho, co lze pozorovat na „veřejných zdrojích“ - weby, skupiny, profily jednotlivců, diskuze – neplyne, že by se v česko-slovenské KSB komunitě aktuálně chystalo něco speciálního a zajímavého. Navíc, tato komunita – nakolik o ní vůbec lze mluvit jako o nějakém trochu jednotném celku – je, nebo se alespoň zdá být, stále příliš malá, nemluvě o počtu jejich byť jen trochu „vyčnívajících“ osobností. Tím více by jim slušelo, aspoň pokud jde o subjektivní dojem který na mně někteří její členové dělají ve webovém diskuzním prostoru, ubrat na jakémsi intelektuálním elitářství a povýšému projevu.

3.4 Závěrečné shrnutí

Nesmím zapomenout zvýslovnit, co bylo tím, v úvodu naznačeným třetím cílem blogu. Tedy, bylo jím to, co už asi bylo poznat mezi řádky – pokus, který by ve finále přispěl k vyvolání veřejné debaty na téma „křesťanství versus KSB“. Je mi jasné, že délka blogu bezesporu odradila nejednoho čtenáře, který by jej jinak možná přečetl, ale nepsal jsem jej primárně pro „konzumní“ čtenáře, kteří nic delšího než tři stránky nestráví. Šance, že blog k vyvolání takové debaty přispěje, existuje.
Konceptuálové to budou mít a mají, pokud jde o šíření KSB ve společnosti, bezesporu těžké. Nejen kvůli předpokládané nálepce putinových agentů a konspirátorů, co blouzní o nějakém globálním prediktorovi a vyzývají ke čtení tlustých knih, na jejichž četbu přece „nikdo rozumný nemá čas“, ale po nahlédnutí pod pokličku také díky tíhnutí ke Koránu se současným tvrdým odmítáním Bible a křesťanství,  morální kritice křesťanů za věci „netušené“ a náznakům, že „kdo s KSB nesouhlasí, má nejspíš problém s mravností“ - to vše vytváří kombinaci doslova vražednou. A to jsem v blogu záměrně nezmiňoval další kontroverznosti, které ve spisech VP, ale i na některých KSB webech čtenář najde. Pokud jde o mne, momentálně nehodlám – na rozdíl od šilhání po ruské historii a ruském jazyce - pokračovat ve čtení dalších KSB spisů (snad jen pokud by vyšel český překlad díla „Otázky metropolitovi Janovi“).

Budu tedy zvědavý, jestli tento blog vyvolá nějaké – a jaké – reakce jak ze strany česko-slovenské KSB komunity, tak ze strany česko-slovenských křesťanů různých denominací, v mém případě jistě zvlášť té katolické, nebo jestli jeho účel vyjde vniveč. Když si sečtu dobu mé četby KSB spisů, dělání si výpisků, jejich třídění a nakonec postupné sepsání tohoto blogu, strávil jsem nad ním půl roku, byť samozřejmě zdaleka ne souvislého času. Tím víc děkuji všem, kdo tento text dočetli až sem, ať už si o jeho obsahu myslí cokoliv.