Volební právo ctěné a vážené - jak tomu pomoci?

Již před lety jsem dostal nápad, jak v prospěch tak zásadní věci, jako jsou volby, upravit náležitosti týkající se především volebního práva, a stále se mi zdá dobrý. Tak jsem si jej sepsal a tímto jej zveřejňuji.

Bude to svým způsobem takový neformální návrh na úpravu volebního zákona a především ústavy,  což se, pravda, zdá být předem nemožným, a právě proto musím hned na začátku upozornit na novou a zcela klíčovou přednášku historika a politologa Marka Pavky o naší ústavě. Její poslech je, jak se říká, povinnost.
Ihned na začátek textu bych rád vyjádřil jeden princip, kterým se rozhodně nebudu řídit, který ovšem má určitou „emoční sílu“. Je to liberální princip, dle nějž jakákoliv sebemenší „deliberalizace“ nějakého liberálního stavu věcí znamená automaticky pád do diktatury a totality. Nepochybuji o tom, že některé (možná většinu?) čtenářů něco podobného v této souvislosti při čtení perexu článku napadlo. Nenechme se tímto nesmyslem napálit. 

Právo volit, resp. jeho aktuální nastavení je v našem státě něčím, co člověku nezavdává žádný důvod k tomu, aby si člověk vážil toho, že jím disponuje. Podmínka k jeho nabytí je velmi banální: člověk musí dosáhnout osmnácti let života, nebýt nesvéprávný, a má jej. Za stejných podmínek má právo být volen, ale to dnes řešit nebudu. Myslím, že tato banální podmínka dispozice volebním právem má svůj podíl na nevalné volební účasti v ČR a nakonec i na nižší průměrné úrovni politické gramotnosti obyvatelstva. No a mne napadl „netotalitní“ princip, jak k volebnímu právu přistupovat nově tak, aniž bych upřesňoval či zpřísňoval podmínku nabytí volebního práva tím věkem osmnácti let nebo chtěl zavádět povinné volby, a aby se jak účast u voleb, tak kvalita volebního procesu zlepšila.
Tím principem by bylo, že člověk, který si váží svého volebního práva, to prakticky dává najevo tím, že bude své volební právo uplatňovat, tj. chodit k volbám. A člověk, který si svého volebního práva neváží, to zase dává najevo tak, že své volební právo bez objektivních překážek, jako je nemoc a podobné překážky, neuplatňuje, tj. nechodí k volbám. Novým volebním pravidlem by se stalo známé rčení „třikrát a dost“. Třikrát co a dost čeho? Prostě člověk, který by se třikrát za sebou bez vážné objektivní překážky dobrovolně nezúčastnil volebního procesu v tom konkrétním typu voleb, tzn. třikrát v řadě by se nezúčastnil voleb do poslanecké sněmovny, nebo třikrát v řadě by se nezúčastnil voleb do senátu, třikrát v řadě do obecního zastupitelstva atp – vždy by muselo jít o stejný typ voleb a neúčast u nich třikrát v řadě  - takovému člověku by bylo na další troje volby toho typu, jichž se třikrát v řadě nezúčastnil, volební právo suspendováno. Prostě proto, že takový člověk dal prakticky najevo, že o své volební právo do těchto voleb vlastně nestojí. Pokud by člověk nebyl u daného typu voleb volit dvakrát v řadě, ale potřetí již ano, jeho osobní „čítač“ neúčasti u voleb by se opět vynuloval. Jelikož se jistě už teď v čtenářově hlavě objevuje spousta námitek, prosím, aby nejprve trpělivě četl dál.

Pokud by člověk byl vystaven objektivní překážce, která by mu neumožňovala dostavit se k volební urně, jsou dvě možnosti. Ta spíše teoretická a méně schůdná by byla, že by za ním, ať už domů či třeba do nemocnice, dorazila mobilní volební urna. To by však nejspíš bylo logisticky nezvládnutelné, protože podobných případů by mohlo být značné množství a dotyční voliči by se nestihli „obsloužit“. Naopak praktickou variantou by bylo, že takovému člověku by nebyla započítána neúčast u voleb na základě potvrzení od lékaře či z nemocnice, pokud by tou překážkou byla nemoc, úraz, atp. Samozřejmě by touto metodou nešlo ošetřit různé „nepřízně osudu“, kdy by člověku náhle v den voleb do života přišlo něco, jako třeba úmrtí v nejbližší rodině, nebo náhlá potřeba řešit nějakou kalamitu, co by mu účast u voleb znemožnilo. Ale takových případů by bylo předpokládaně minimum.
Pokračujeme dále. Nastíněné principy „třikrát a dost“ a „omluvenky od voleb od lékaře“ implikují nutnost, aby stát evidoval, jestli se ten a ten člověk zúčastnil těch a těch voleb. Vůči tomu se jistě ozvou námitky, že je to další věc, kterou stát bude o člověku vědět. Ale domnívám se, že je to  nesrovnatelně méně problematický „zásah do soukromí“, když bude stát vědět, jestli a jak často chodíte ke kterým volbám, než věci typu že stát bude moci vidět do vašeho bankovního účtu nebo všudypřítomné kamery na ulicích, nehledě na spoustu dalších věcí, které o nás stát již eviduje. Aktuálně mne nenapadá, jak by šla podobná informace o občanech státem zákeřně zneužít, byť to samozřejmě neznamená, že taková možnost nutně neexistuje.
Pojďme dál. Stát by tedy sice trvale evidoval, zda chodíte k volbám, ale samozřejmě by neevidoval, koho volíte, volba by nadále zůstala tajná (a neelektronická). Nabízí se ovšem námitka, co s voličem, který nechodí volit ne proto, že nechce, ale proto, že z jeho pohledu NEMÁ KOHO volit. Takový volič má jednoduše možnost vhodit do urny neplatný hlas, tak jako to může udělat už dnes. Nebo jen přijít do volební místnosti, nechat se zaregistrovat, že přišel uplatnit své volební právo, a pak prostě odejít. Rozlišovalo by se tak mezi platnými a účinnými hlasy (což se nakonec nějak děje již nyní) a samozřejmě pouze ty účinné, tj. ty, které zvolily nějaký konkrétní volební subjekt, by se započítávaly jakožto hlasy ovlivňující volební výsledek. A ve volebních výsledcích by se pak zobrazoval jak počet platných hlasů (uplatnění volebního práva), tak počet účinných hlasů (které rozhodly o výsledku voleb).
Pojďme dál. Co když by tedy člověk dle principu „třikrát a dost“ o své volební právo do toho konkrétního typu voleb opravdu na další troje volby toho typu přišel? Navrhnul bych, aby takový člověk měl možnost nějakým nefinančním a nesnadným způsobem – nefinančním proto, aby se vyloučila korumpovatelnost – své volební právo získat zpět mnohem dříve, než za další tři volební období. Takovým způsobem by mohla být nějaká dlouhodobější veřejně prospěšná a záslužná činnost, jako třeba definovaný počet hodin bezplatné dobrovolnické práce u nemocných či postižených dětí apod., nebo výjimečným skutkem typu záchrana něčího života či zdraví. Způsob to musí být opravdu nesnadný, aby člověk pocítil, že volebního práva je třeba si vážit a že jej nelze získat zpět „lusknutím prstu“ ani finanční částkou, pokud jej člověk do té doby svou pohodlností, apatií či ignorací neuplatňoval.  
Jedna další námitka, která se proti výše popsanému nabízí je ta, že stát by musel nově evidovat databázi všech občanů a jejich (ne)účasti u toho a toho typů voleb, což by znamenalo další finanční náklad. Jednak mám za to, že ten finanční náklad by nebyl nějak zásadně velký, jednak, takový finanční náklad bych viděl jako rozhodně smysluplnější, než jiné nesmyslné náklady, které stát každoročně z našich daní vyhazuje oknem. Nemohu samozřejmě detailně hovořit o technikáliích, ale teoreticky by se k takové věci ani nemusela zakládat nějaká nová databáze, proste by se „jen“ o několik sloupečků rozšířila nějaká databáze občanů státem již používaná a dle toho se poupravil potřebný již používaný software jež s tou databází pracuje. Jediné, co by bylo oříškem, by byl způsob vyřešení, jak zaevidovat (ne)účast toho a toho občana u voleb, protože by se to muselo evidovat elektronicky, což by nejspíš implikovalo nutnost přítomnosti minimálně jednoho počítače v každé volební místnosti, což by napříč republikou znamenalo značný náklad; ale může existovat možnost, jak tuto elektronickou evidenci účasti vyřešit úsporně a efektivně, jen třeba dosud nenapadla mne, ale napadne někoho jiného. Jestli by účast občana u voleb přes počítač fyzicky zaevidoval člen volební komise, nebo by to učinil sám volič ve volební místnosti, ponechávám zatím otevřené; fyzická přítomnost voliče ve volební místnosti i při „pouhém“ uplatnění volebního práva by však nadále zůstala nutnou podmínkou.

Na závěr zkusím sesumírovat plusy a mínusy celého tohoto upraveného principu voleb, tak, jak je vidím já:

VÝHODY

Předpokládaná vyšší volební účast; část občanů si pohlídá, aby k suspendování jejich volebního práva nedošlo.
Rozdílem platných a účinných hlasů se spolehlivěji zjistí, jaký počet obyvatel k volbám chce chodit, ale nemá koho.
Trvalé odstavení od volebního práva těch voličů, kteří o něj sami nestojí, což dávají najevo dlouhodobou opakovanou neúčastí u voleb, kterou sami sobě volební právo odepřou
Vyšší ctění volebního práva společností ==> vyšší povědomí občanství
Prospěšná práce prokázaná společnosti zdarma těmi, kteří po dočasné suspenzi volebního práva změnili postoj a chtějí své právo získat dříve, než za tři další volební období.

NEVÝHODY

Nová informace o občanech evidovaná státem
Vyšší volební náklady na realizaci voleb
Možnost selhání počítačové techniky potřebné k volbám.

Jelikož primární účel navrhované změny volebního principu není materiálně-ekonomický (podobně, jako u implementace veřejné služby nehledíme na úplně prvním místě na to, abychom maximálně ušetřili, protože nejvíc bychom ušetřili tím, že bychom tu veřejnou službu vůbec nerealizovali) a jelikož evidence informace o účasti občanů u voleb (stačilo by ovšem evidovat jen „čítač neúčastí“, nikoliv konkrétní termíny neúčasti) se nezdá být státem nějak extra nebezpečně zneužitelná, mám na to, že „výnosy převyšují náklady“. Další, mnou nepovšimnuté výhody či nevýhody mohou v případě zájmu identifikovat čtenáři.

Na závěr již jen poznámka, že tento návrh jako celek má smysl samozřejmě jen za předpokladu přesvědčení, že situaci ve státě ještě nějak lze změnit od volebních uren. Celý polistopadový vývoj bohužel ukazuje spíše opak. A návrh také neřeší mnoho dalších souvisejících problémů, na něž může čtenář ihned poukázat. Řeší jen otázku, jak se pokusit zvýšit společenské hodnocení faktu, že člověk má volební právo, které nechce omezovat jen na určité skupiny obyvatel, což by samozřejmě bylo ihned označeno jako "totalitní". 

A na závěr, jak je to u mých textů již tradiční, si dáme píseň.