Neduživá daň a právo na moderní lékařskou techniku?

23. 04. 2019 11:59:00
Původně jsem chtěl začátkem roku sepsat dlouhý bioeticko-ekonomický blog, reflektující různé aspekty, problémy a otázky, týkající se světa postižených lidí. Nakonec alespoň něco „kratšího“, s výhledem na eventuelní pokračování.

Loni v prosinci jsem ukončil své 4 a čtvrt roku trvající dobrovolnické angažmá u jisté nejmenované sociální služby, zabývající se (téměř výhradně tělesně) postiženou mládeží. Během této doby jsem asi rok a tři čtvrtě také brigádně dělal osobního asistenta a udělal si kurz pracovníka v sociálních službách. Díky tomu všemu jsem měl možnost do „světa postižených“(1) a péče o ně trochu nahlédnout a z části také spoznat trápení, které péče o postiženého přináší či může přinášet nejen jeho rodičům. I proto se mnou určitým způsobem zacloumal starší článek Alexandra Tomského „Postižená společnost“, na který jsem v průběhu té doby narazil. a který na první přečtení může působit hodně „eugenicky“ a na Tomského standard hodně „antikonzervativně“. Přerušte prosím nyní čtení mého blogu, přečtěte si nejprve Tomského článek, a až pak pokračujte ve čtení zde, aby to mělo smysl. Když jsme začátkem loňského roku měli v dotyčné sociální službě jistou akci pro dobrovolníky, rozhodl jsem se, že Tomského článek namnožím, rozdám účastníkům a vyvolám na jeho základě diskuzi, což se podařilo. Co z této diskuze vyplynulo?

V první řadě to, že, alespoň co se týče přítomných pracovníků oné soc.služby, v podstatě všichni s Tomským souhlasili.(2) Tomský hodně řeší finanční stránku celého problému a poukazuje mezi řádky na to, že (těžce) postižené děti budou společnost po celý život ekonomicky vysávat, aniž by do ní v tomto smyslu cokoliv vraceli, což logicky ani nemohou. Nemám-li mylné informace, má sám Tomský postiženého potomka, čili jeho myšlenky nelze chápat jako sobecký a „víno pijící“ cynismus zdravého eugenika, který měl to štěstí,že jsou zdraví i jeho potomci. Když nyní pomineme, že ve společnosti žije nemalé množství geneticky i jinak fyzicky zcela zdravých nemorálních gaunerů, kteří svými zločiny (krádeže, zpronevěry, podvody, příživnictví) společnost také jen vysávají – nejen finančně - pak problém nelze zrušit moralisticky pohoršenou kritikou toho, že člověk a jeho hodnota je dnes zvráceně nahlížena jen optikou peněz. Pokud se narodí těžce postižené dítě s osudem celoživotní závislosti na péči druhých a na nutnosti přísunu finančně drahé medikace a závislosti na opakovaných lékařských zákrocích/operacích/aplikacích drahých lékařských přístrojů nutných k tomu, aby dítě vůbec zůstalo na živu, pak je jasné, že „provoz“ takového dítěte někdo finančně hradit prostě musí. A základní otázkou tohoto blogu je právě otázka, kdo by to měl být a jak by se to mělo řešit.

Nyní však musím uvést jednu informaci, kterou jsem doposud zamlčel. Ona nezisková organizace, pod jejíž hlavičkou dotyčná soc. služba funguje, se totiž ve svých stanovách explicitně hlásí ke křesťanským hodnotám. A jak je všeobecně známo, v křesťanství, zvlášť katolickém, se potrat bere jako absolutně nepřípustná věc a počatý život se hodnotí jako posvátný, bez ohledu na jeho zdravotní/genetický stav. Tím je teoreticky odstaveno jedno z nejčastějších řešení, které by se u podobných dětí nabízelo (Tomský píše o „otevřeném okně“), resp. které by mnoho členů dnešní společnosti navrhlo. Pominu nyní osobní názory jednotlivců, účastnících se teambuildgu, na otázku potratů. Musím však zmínit komentář jedné z přítomných pracovnic, která se jakoby s mírným pohoršením vyjádřila o matkách těchto dětí, které dle jejích slov berou jako absolutně samozřejmé, že společnost jim „provoz“ takového dítěte přece bude plně hradit. Podle ní totiž - tak jsem to pochopil - pokud si matka chce takové dítě ponechat, pak dobře – ale ať si jeho péči také zcela sama ze svých zdrojů hradí.

Zbylá část mého blogu se tedy bude obracet především na ty čtenáře obecně, pro které zůstává potrat v jakémkoliv případě nepřípustný. Je logické a konzistentní chtít, aby předložili řešení objektivně existujícího problému s financováním péče o diskutované jedince. Protipotratovým iniciativám jako u nás např. Hnutí pro život bývá totiž opakovaně (a podle mně z části oprávněně) vytýkáno něco v tom smyslu, že jim jde jen o to, aby zabránili umělému potratu, ale cokoliv dalšího – tzn. jak rodiče či matka své dítě uživí, popř. jak jej v případě těžkého postižení „ufinancuje“ a globálně „zvládne“ - je už nezajímá, protože cíl „nepotratu“ byl splněn: Hnutí pro život bylo některými svými kritiky přejmenováno na „Hnutí pro porod“. A jelikož jako filosof rád předjímám diskuzní námitky či možné odpovědi na otázky, zkusím možné odpovědi či návrhy předejmout i zde a trochu tuto hypotetickou diskuzi rozvinout sám. V zásadě mne napadají 2-3 linie možné argumentace:

První a „nejradikálnější“ argumentační linie by vedla zhruba tímto směrem: je povinností, nakolik to jen půjde, život zachránit a samozřejmě se žádným způsobem intencionálně nepodílet na ničem, co by svou povahou mělo vést k umrtí dítěte. Zabýváme se zde totiž životem na svém přirozeném začátku a nikoliv životem na svém přirozeném konci jako u starých lidí, takže námitku o nesmyslném udržování při životě za každou cenu by zastánci této argumentace nejspíš považovali za neadekvátní. Proto předpoklad oné matky, že společnost jí bude veškerou péči o její postižené dítě hradit, je v posledku správný: společnost takovou povinnost opravdu má a stát je tudíž eticky oprávněn uvalit na své občany třeba i tzv. „neduživou daň“, z níž by se péče o tyto jedince povinně hradila. A jelikož záchrana postiženého/těžce nemocného života dítěte, nebo aspoň záchrana alespoň minimální kvality jeho života, je naše povinnost, plynulo by z toho dle této argumentace nejspíš i právo na stále modernější lékařskou techniku, pokud je k dispozici – tedy přesný opak toho, co si myslí ve svém článku Tomský. Tato argumentace je samozřejmě hypotetická, protože ji mám ze své hlavy a ne z hlavy nějakého skutečně existujícího člověka, jenž by ji zastával. Hodně by mne ale zajímalo, kolik pro-life zastánců by se za ní v této podobě postavilo, resp. nakolik a v čem by ji modifikovalo. Pokud to zde nějaký „pro-lifer“ čte, srdečně jej vyzývám, aby to uvedl v komentáři pod článkem, nebo aby mi to napsal na mail uvedený nahoře v pravém sloupci blogu. Každopádně, pokud bych měl hodnotit celkovou konzistenci této argumentace, pak mi přijde, že teoreticky konzistentní je: otázkou je, je-li také konzistentní prakticky, tzn. jestli její faktičtí zastánci podnikají také konkrétní kroky např. k zavedení neduživé daně (např. skrz založení politické strany, která by takovou věc měla v programu).

Druhá argumentační linie by vedla trochu jiným směrem, trochu podobým onomu vtipu „voda teče, řešení existuje“. Totiž, v této linii by se neprosazovala žádná neduživá daň a možná ani právo na nejmodernější lékařské přístroje, ale jednoduše by se vyslovila jediná věc: kdyby politici a různí zločinci nerozkrádali veřejné prostředky, kdyby se finanční prostředky nevyhazovaly na nesmysly, kdyby si různí ředitelé a manažeři neudělovali nemorálně vysoké platy apod, tak by peněz na péči o tyto děti bylo dost a státní rozpočet ani běžné občany by to po finanční stránce nijak zásadně nezatížilo. Jinak řečeno, tato argumentační linie by, podobně jako ten matematik z uvedeného vtipu, poukázala na bezrozporně možné řešení, které by žádnou neduživou daň či něco podobného nevyžadovalo: morální změna společnosti. Řešení se opět jeví teoreticky konzistentně, ale otázka je, jak by to bylo s jeho konzistencí praktickou. Ta by spočívala v tom, že by zastánci této argumentace také aktivně podnikali kroky vedoucí k tom, aby došlo k nápravě oné morálně a ekonomicky zlé situace. Jenomže: pokud by šlo o vytížené pracovníky soc. služeb nebo přímo rodiče celodenně pečující o postižené dítě/děti, kteří musí řešit to, co je tady a teď, s vypětím všech sil shánět prostředky na péči o své dítě a hlavně tuto péči nepřetržitě vykonávat, pak je asi dost nelidské od nich očekávat, aby se vedle toho ještě nějak speciálně angažovali např. politicky či jakkoliv ve smyslu kroků vedoucích k nápravě zlé společensko-morálně-politické situace. Ale i tak zůstává otázkou: když to nebudou řešit oni, pak kdo? Ten, kdo poukazuje na resp. verbálně prosazuje řešení uvedené v tomto odstavci, ale sám pro ně v rámci možností nic nedělá, určitě konzistentní není – a pak je navrhované řešení minimálně z poloviny jen alibismem. A to i při vědomí, že dosáhnout navrhovaného řešení je nesrovnatelně obtížnější, než prostě na společnost uvalit „neduživou daň“.

Třetím a posledním řešením-neřešením by bylo prostě to, co de facto funguje teď: spolehnout se na to, že jednak různé nadační fondy, jednak „dobří a ochotní sběrači víček“ a podobní milosrdní a dobrosrdeční jednotlivci zacálují všechno, co bude možné, z dobrovolných darů z vlastních kapes, a že zdravotní pojišťovny se smilují. Prostě ad-hoc škemrat a prosit všechny okolo, ať pomůžou, a doufat, že se to „podaří“, protože v řešení v předchozím odstavci realisticky doufat nelze. Uvádím to jen pro úplnost, protože takový přístup za uspokojivé řešení rozhodně nepokládám. Bohužel je faktem, jehož jsme denodenně svědky.

To by bylo asi všechno. Věřím, že je srozumitelné, o co mi jde a na co se ptám – především různých prolifistů, faktických (a ne jen hypotetických) lidí zastávajících nepřípustnost jakéhokoliv potratu, na to, jak by celá věc měla být po finanční stránce řešena. Samozřejmě, nevím jistě, jestli je problém tak palčivý, jak jej Tomský ve svém článku předkládá: nemám po ruce nějaké srovnávací statistiky finančních výdajů ve zdravotnictví. Jde mi ale hlavně o tu konzistenci a o to, jaké návrhy řešení fakticky existují. Budu se tedy těšit, že k tomu někdo něco kloudného napíše do komentářů.

Poznámky

1. V dotyčné neziskové organizaci, pod níž tato sociální služba spadala, nám hustili do hlavy, ať něříkáme „postižení“ ale „handicapovaní“. V rámci svého fungování v oné organizaci jsem to víceméně respektoval, ač to jinak považuji za malý projev určité politické korektnosti.

2. Hodně by mne zajímalo, jaké by bylo názorové rozložení vůči myšlenkám v Tomského článku (souhlas, nesouhlas) napříč českými sociálními službami podobného zaměření.

Autor: Jakub Moravčík | úterý 23.4.2019 11:59 | karma článku: 8.55 | přečteno: 292x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Důsledky bytí tvorem (aneb I am God, you are not)

Dnešním textem volně a nepřímo navážu na pár mých starých článků, které by snesly označení „veřejná zpověď“. Podle reakcí z toho možná bude miniseriál.

16.5.2019 v 12:00 | Karma článku: 5.28 | Přečteno: 168 | Diskuse

Jakub Moravčík

Práva? Ano. Ale nejdřív povinnosti!

Prohráváme. Kdo? My, lidé, kteří bychom se snad mohli zhruba a zjednodušeně nazvat kulturně-pravicoví a konzervativní. Chtělo by se říct, lidé se zdravým rozumem. My a naše civilizace. Je důležité si to přiznat.

6.5.2019 v 11:55 | Karma článku: 24.40 | Přečteno: 729 | Diskuse

Jakub Moravčík

Eurovolby: jít, či nejít?

Či v mém případě přesněji: vhodit u eurovoleb do urny planý, či neplatný lístek? Jsem v této věci trochu na vážkách a tak jsem se rozhodl sepsat na toto téma kratší veřejnou meditaci.

26.4.2019 v 11:55 | Karma článku: 14.90 | Přečteno: 394 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Tichý(Bnj)

Pravidlo 80/20 v Česku

Je celkem logické, že Praha je jiná než zbytek země. Rozdílnost se dá pozorovat v mnoha oblastech života. Asi i tady platí ono známé Paretovo pravidlo 80/20.

22.5.2019 v 20:18 | Karma článku: 18.58 | Přečteno: 526 | Diskuse

Jarka Jarvis

Máme rádi zvířata

Ovšem ne všechna. Přednost dáváme těm hezkým a roztomilým, jako jsou pejskové a kočičky. Ale mazlit se s hadem? K tomu je zapotřebí značného přídělu - no, řekněme "podivnosti." Jen se zeptejte Indiany Jonese!

22.5.2019 v 15:30 | Karma článku: 6.86 | Přečteno: 95 | Diskuse

Marek Valiček

Radosti po málu a štěstí po kotníky

Ta paní vypadala spíš jako trpaslík. Trpaslík s ruksakem, se kterým na zádech mašírovala ulicí dolů a nahlas si přitom prozpěvovala. Internacionálu...

22.5.2019 v 13:39 | Karma článku: 25.41 | Přečteno: 546 | Diskuse

Vladislava Chourová

Život v krabici.

President Václav Havel nazval paneláky králíkárnou. Já ho trochu poopravím. Jsou to krabice. Zvláště menší byty do 30 metrů čtverečních připomínají spíše hotelový apartmán.

22.5.2019 v 11:06 | Karma článku: 16.18 | Přečteno: 581 | Diskuse

Jan Tomášek

Altamira v Jetřichovicích – aneb pozdrav z pravěku

V současnosti, kdy je pečivo – alespoň ve městech k dostání téměř na každém třetím rohu – tedy aspoň od osmi ráno do osmi – se pořád občas najde někdo, kdo zatouží po vůni chleba domácího, neřku-li pradávného – či pravěkého.

22.5.2019 v 8:53 | Karma článku: 5.21 | Přečteno: 229 | Diskuse
Počet článků 77 Celková karma 11.39 Průměrná čtenost 626

Ostravák, etnický čechoslovák s láskou ke Slovensku. A snad ještě stále i (teistický) filosof. 

Politicky pronárodní konzervativec, odpůrce EU, globalismu a podobných zvěrstev.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz