Antropologický pesimismus (a jeho problémy)

12. 02. 2019 12:00:07
Je člověk spíše dobrý nebo spíše zlý? Inklinuje od přirozenosti spíše dobrému, nebo ke zlému chování a jednání? A pokud tíhne spíše ke zlému, může se nějak podstatně napravit? Co z toho všeho plyne?

Termín „antropologický pesimismus“ je jednou z několika možných pozic, která hodnotí člověka co do jeho dobroty či naopak zloby, jeho přirozených sklonů spíše k dobrému nebo spíše ke zlému jednání, a vyhlídkám na budoucnost stav v této věci. Než se začnu zabývat antropologickým pesimismem tím způsobem, kterým chci, zmíním se jen velmi stručně o vůči němu konkurenčních pozicích na základě dělení, které ve své práci „Člověk „dobrý“ a/nebo „zlý“? Antropologická varianta výchovy mezi autoritářstvím a liberalitou“ přednesl pedagog Jan Hábl. Hábl představuje čtyři pozice dle dvou „proměnných“, totiž ontologické a morální dobroty či zloby člověka. Dle možných kombinací hodnot, jichž mohou tyto proměnné nabývat, hovoří o:

- antropologickém optimismu, tedy přesvědčení, že člověk je dobrý jak ontologicky, tak morálně, a jehož čelním historickým představitelem je Jean Jacques Rousseau
- antropologickém pesimismu, dle nějž je člověk zlý jak ontologicky, tak morálně, a jehož typickým historickým představitelem je Thomas Hobbes
- ateistickém existencialismu, dle nějž je člověk zlý ontologicky, ale dobrý morálně, a jehož hlavním historickým představitelem je Jean Paul Sartre
- antropologickém realismu, dle nějž je člověk dobrý ontologicky, ale zlý morálně (resp. Hábl zde používá jemnější rozlišení, dle nějž je člověk morálně spíše rozporuplný) a jedním z jehož hlavních historických představitelů je Komenský.

Háblovi za jeho dobře čitelnou a srozumitelnou práci každopádně děkuji a jeho klasifikaci považuji za užitečnou, ale já ji ve svém textu používat nebudu. Antropologický pesimismus, tedy varianta o níž se chystám psát, budu definovat z malinko jiných hledisek, byť ty nemusí být a dle mne ani nebudou v rozporu s těmi Háblovými. Jako antropologický pesimismus budu chápat pozici, dle které:
- je člověk v nejhlubším ontologickém jádru dobrý, ale jeho přirozené inklinace, sklony a touhy se pohybují především v rozsahu od „spíše zlé“ po „totálně zlé“
- naděje na nápravu člověka a jeho morálky obecně se pohybují od „vidím to spíše skepticky, byť uznávám, že nevelká šance tady je“ až po „vidím to absolutně skepticky a v budoucnosti to bude ještě mnohem horší, než dnes“
- z náboženského (a v tomto textu specificky křesťanského, dostanu se k tomu později) hlediska se vyhlídky na posmrtný osud člověka pohybují od „dobrého posmrtného osudu - rozuměj nebe či spásu - dosáhne přinejlepším polovina všech lidí“ až po po „spasen nebude skoro nikdo“

V dalším textu bych chtěl postupně rozebrat uvedené tři odrážky, a na závěr zhodnotit, je-li adekvátní být antropologickým pesimistou, jestli jím jsem já a v jakém smyslu, a jaké má antropologický pesimismus problémy.
Ještě předtím se ale chci velmi stručně vyrovnat s konkurenčními pozicemi a to především antropologickým optimismem a existencialismem (i když u a. optimismu bych se odvolal hlavně na Háblovu práci). Řekl bych totiž, že aniž bychom si to uvědomovali, tak obě dvě v dnešní západní (západní myšleno především myšlenkově, nikoliv geograficky) společnosti v jistém smyslu převládají, minimálně v oblasti výchovy a školství. Všude znějící pojmy jako seberealizace, autonomie, autenticita, ale také relativismus či označování pojmů dobra a zla jako čistě lidských vynálezů, jež se mimo lidskou realitu nenacházejí a jsou jen relativní projekcí člověka do okolního světa, to jenom dosvědčují.

Pokud jde o údajnou relativitu a projektivnost dobra a zla, bylo by to na sepsání celé knihy a mnoho jich na toto téma již sepsáno bylo. Já bych se na věc podíval trochu jinak. Přes proklamovanou relativitu dobra a zla si lze každodenně snadno ověřit už třeba jen z komentářů pod články na internatu, že na přesvědčení o tom, co je dobré a co zlé, existuje stále velmi silná, sdílená společenská shoda. Jen se zkuste podívat do komentářů pod nějakou zprávu o vraždě, krádeži, týrání, znásilnění atp. Budou tam komentáře hodnotící dotyčného vraha, zloděje, tyrana či násilníka pozitivně? Budou tam pochvaly za to, jak skvěle a smysluplně vraždil, kradl, podváděl či týral, a že měl jen smůlů že ho dopadli? Ne že by se snad podobný komentář ojediněle nenašel, ale jeho dotyčný autor by to ihned pořádně schytal od ostatních komentující a možná i smazáním svého komentáře od správců serveru, na němž je článek uložen. Všimněme si toho: krádeže, vraždy, podvody, lhaní(1), příživnictví, lakomství, nadutost, sobectví, zbabělost, zneužívání druhých, vydírání, opuštění rodiny či dětí – to vše v 99.9% případů haníme a odsuzujeme a jejich pachatele chceme (resp. mnozí chtějí) nejednou v duchu „oko za oko, zub za zub“ popravovat a někdy i před smrtí mučit. Proč? Ať si každý odpoví sám. Nepochybuji, že určitý podíl odpovědí budou tvořit „Hobbesovské“ důvody, důvody založené na biologicko-evolučním a v posledku materialistickém původu světa a člověka apod. Stále se ale nedomnívám, že jejich proponenti by měli odvahu říci, že např. daná vražda byla špatná jen proto, že měla negativní efekt na společnost či biologickou fitness a že kdyby jej v nějaké specifické konstelaci neměla, mohla by být klidně označena jako dobrá. Fakt je ten, že většina lidí považuje dotyčná zla a neřesti přes všechen relativismus za zlé jaksi „o sobě“, jakkoliv to třeba neumí a nedokážou zdůvodnit.
Podobně je to u kultu autenticity, seberealizace a autonomie jako přímého dědice Sartrova existencialismu. I zde u většiny zel, jež jsou jako zla většinovou společností hodnocena platí, že proponenti kultu autenticity budou popírat, že by konání takových zel měl být prostředek na cestě k seberealizaci. Zdůvodnili by to nejspíš odkazem nikoliv na objektivní morálku, kterou neuznávají, nýbrž na svobodu a autonomii jako posvátnou a nedotknutelnou hodnotu každého individua. Nevím, jak by zdůvodnili tuto nedotknutelnost, byť jejich intelektuálové asi nějaké zdůvodnění mají, ale to už by bylo nad rámec tohoto textu.

Pojďme již ale k oněm třem odrážkám, jež v mém pojetí charakterizují antropologický pesimismus.

1. Přirozená inklinace ke zlu

Pokud bychom se měli zeptat, jestli člověk přirozeně inklinuje k vraždění, znásilňování, týrání či jiným „extrémním“ zločinům, pak by odpověď jistě byla ne, nebo přinejmenším „spíše ne“. Pokud se přesuneme ke lžím, podvodům, využívání druhých a krádežím, pak už to bude horší – tady už vůbec není snadné odpovědět ne; v mnoha případech, hlavně pokud jde o „malé“ věci, nám staletá zkušenost ukazuje, že takové sklony v člověku mnohdy jsou. Ale jádro odpovědi se nakonec bude odvíjet od pojmu morálního zla. Nemohu zde psát traktát na obhajobu smysluplnosti a identity pojmu zla, takže na to půjdu spíše z praktického a zkušenostního hlediska. Myslím že se nebudu zásadně mýlit, když jako zlo označím touhu mít rozkoš, příjemnost, úspěch a prosazení svého hned a bez ohledu na druhé, či na jejich úkor. Když jako zlo označím trvalé upřednostňování „nižších“ tužeb a přání před „vyššími“ (např. trávit každý víkend v hospodě, místo kultivovaného aktivního odpočinku, který mne vzdělává či jakkoliv posunuje dopředu). Když jako zlo označím jakési každodenní praktické sobectví, v němž mají já a moje touhy vždy nejvyšší prioritu bez ohledu na druhé. Můžeme to velmi dobře pozorovat už na malých dětech. Ty se většinou a jaksi od přirozenosti považují za jakýsi střed vesmíru, každé přání, které se jim (ihned) nesplní, je jim ihned důvodem k pláči a vzteku a vůči rodičům jsou velice často neposlušné a vzpurné. Jistě to neplatí o všech dětech stejně: jsou děti přirozeně „hodné“ a děti přirozeně „zlobivé“. Ale mám za to, že popsaná tendence je všeobecná či většinová.
V tomto smyslu je konat „zle“ většinou snadnější a jaksi lákavější, kdežto konat „dobře“ je většinou namáhavé. Jsem celkem přesvědčen, že je to zkušenost téměř či spíše úplně každého člověka, který je k sobě trochu pravdivý a upřímný. Když si vezmu na mušku nás dospělé, a tedy jistě i sebe samého, pak jistě máme zkušenost s tím, že je pro nás snadné a leckdy lákavé se ulívat v práci (pokud to její povaha umožní), ukradnout si z práce prupisku, být neukázněný ohledně sezení u televize či internetu, neupozornit prodavačku že nám při nákupu vrátila větší obnos než měla (je to přece „její problém“, ne můj) a mnoho dalších „drobných“ zel, které omlouváme jako drobnosti, by se dalo najít. Ono totiž platí, že kdo je věrný v maličkostech, bude věrný i ve velkých věcech. A kdo si zvykne na drobné prohřešky jako na bezvýznamné nic, začne si snadněji postupně zvykat i na horší věci.
Tudíž mám za to, že staletá, ba tisíciletá zkušenost opravdu – BOHUŽEL – ukazuje, že dobro se nám většinou koná obtížněji a namáhavěji než zlo a že na rozdíl od zlého jednání musíme na vytvoření a zakořenění dobrých návyků dlouhá léta vytrvale a nepřetržitě pracovat. Konání dobra, či alespoň nekonání zla, od nás často požaduje oběť a sebezápor. Antropologický pesimismus má tedy ve zkušenosti reálný a opodstatněný základ.
A v tomto odstavci spíše pro zajímavost: i Bible křesťanů de facto legitimizuje antropologický pesimismus např. Ježíšovým výrokem „Nikdo není dobrý, jedině Bůh

2. Vyhlídky na morální nápravu člověka (lidstva)

V 18 století v Evropě, především díky osvícenství, začala převládat myšlenka pokroku jako neustálého zdokonalování a vylepšování člověka, jeho poznání, jeho schopností a vlivem toho světa kolem něj – především v přírodně-vědeckém a technickém smyslu. Ale jak tomu je a bylo s pokrokem morálním? Podařilo se lidem či lidstvu důkladněji a hlouběji vykořenit zlé inklinace a vypěstovat ty dobré tak, že po nich tyto inklinace zdědily a dědí i jejich a naši potomci a stávají se tak přirozeně mravně lepšími?
Myslím, že na málokterou otázku existuje tak evidentní odpověď NE. A nejen to, je tomu spíše naopak; jako bychom byli stále horší. Nyní bych mohl bych chycen za slovo jako nějaký skuhrající staromódní moralista a konzervativec, který vše vidí černě a nostalgicky vzhlíží ke starým časům, kdy bylo vše lepší, protože „dobře už přece bylo“. Ale není tomu tak. Je jisté, že na nějaké „vědecké“ či statistické zhodnocení morálního pokroku či naopak úpadku bychom potřebovali důkladný a velmi dobře parametrizovaný historicko-sociální výzkum. Pokud nějaký takový existuje, určitě mi o něm napište. Ale zkuste se hlavně zeptat sami sebe: mám dojem/pocit, že je za posledních řekněme 100-200 let méně válek, vražd, znásilnění, týrání, zneužívání, příživnictví, podvodů, lhaní, kradení, vydírání atp? Rád si to od vás přečtu v komentářích. Přiznám se, že příliš kladných odpovědí nečekám, ale třeba mne odůvodněně překvapíte.
Máloco mi přijde tak evidentně nepravdivé, jako Whigovská teorie dějin, podle níž jsou dějiny neustálým pokrokem a ten „nejpřítomnější“ okamžik je okamžikem, kdy jsme dosáhli všeobecně největšího pokroku. Může to snad platit ve vědě a technice. Ovšem žádné hledisko pokroku není tak důležité, jako právě hledisko morální. A z dlouholeté zkušenosti se zdá adekvátní a podložené tvrdit, že asi nelze příliš doufat v nějaké radikální globální zlepšení „morálního zdraví“ světového obyvatelstva. Jinak řečeno je to další opodstatněný důvod pro antropologický pesimismus.

3. Teologické vyhlídky na posmrtný osud

Toto hledisko má samozřejmě význam především pro ty, kteří věří v nějakou formu posmrtné existence a tedy většinou vyznávají nějaké náboženství. Jako „oficiálního“ katolíka se to týká i mne, jinak bych o tom nakonec nepsal. Hledisko křesťanství bude pro mne v této věci z osobních důvodů to nejzásadnější.
Bude to ale velmi stručné: je konzistentní být pesimistický ohledně morálních inklinací člověka a nadějí na jeho zásadní zlepšení, ovšem být optimistický ohledně jeho posmrtného osudu, který na pozemském mravním životě závisí? Je to asi složitější otázka než se na první pohled zdá. Nicméně se zdá být zcela logické dovodit, že je-li pohled na pozemský morální osud člověka pesimistický, logicky takový bude i ohledně jeho posmrtného osudu. Nemám v této věci velké znalosti ohledně islámu, judaismu či jiných ne-křesťanských náboženství, zastávajících individuální posmrtný osud, ale v křesťanství, zvlášť katolickém, lze relativně snadno doložit převládající pesimismus: většina, včetně křesťanů, bude zavržena (a jak se teď dívám, v Islámu to rozhodně není lepší. V judaismu je to naopak mnohem složitější a rozhodně ne tak „žhavé“). Nelze v této věci opomenout Ježíšův výrok z Matoušova evangelia: „Prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

Být antropologickým pesimistou je tedy opodstatněné, odůvodněné a legitimní. Lze jím však být v různém stupni. Lze být mírným antropologickým pesimistou, což je nejspíš můj případ, minimálně ohledně prvních dvou bodů uvedených výše. Lze však také být velmi silným antropologickým pesimistou, což byl podle všeho případ mnohých významných katolických osobností (pro mne je např. typickým představitelem antropologického pesimismu nikoliv především Thomas Hobbes, jak uvádí Hábl, nýbrž především sv. Augustin z Hippo, hovořící o lidstvu jako o „mase zavržení“) a zřejmě i některých současných křesťanských konzervativců/tradicionalistů.

Problémy antropologického pesimismu

Být antropologickým pesimistou je tedy legitimní a opodstatněné. Není to však bez problémů. V čem problémy antropologického pesimismu spočívají?
V první řadě je třeba říci, že problémy budou vyvstávat tím více, tím bude tento pesimismus silnější. V praktickém pozemském smyslu může takový pesimismus vyústit v to, že nad člověkem jako takovým zlomíme hůl. Mnohokrát jsem v komentářích pod články nad internetu četl, že lidstvo si nezaslouží přežít a že si zaslouží být vyhubeno, a to v reakci na zprávě o nějakém velmi zlé chování či jednání. A pokud si dle těchto názorů nezaslouží výt vyhubeno jako celek, tak minimálně některé skupiny či jedinci. Nebo se nad nimi láme hůl alespoň v tom smyslu, že se rezignuje na veškerou snahu na jejich nápravu a společnost se od nich v rámci možností izoluje. Otázkou je, je-li to konstruktivní a správná cesta.
Ruku v ruce s tím jde, že silný antropologický pesimismus bere člověku naději – naději na to, že dobro zvítězí nad zlem, že je větší a silnější. Pro mne má tato věc svou důležitost na prvním místě v náboženském smyslu. Matně si vzpomínám na myšlenku z knihy C.S.Lewise „Velký rozvod nebe a pekla“, v němž pisatel hodnotí peklo jako něco velice malinkého. Antropologický pesimismus naopak, možná nevědomky, dělá mikroskopicky malinkým nebe a peklo obrovským. Všichni silní katoličtí antropologičtí pesimisté, aniž by si to uvědomovali nebo s tím souhlasili, činí z křesťanského evangelia zvěst nikoliv radostnou, nýbrž zcela hororovou. Bude-li většina zavržena, včetně křesťanů, jak se lze k věčnosti vzhlížet s nějakou velkou nadějí?
Antropologický pesimismus může být také důsledkem velmi, až „extrémně“ náročné koncepce dobra. Dle ní aby něco mohlo být jednoduše nazváno dobrým, musí být dobrým v každém možném ohledu, jinak je to vždy nějak zlé. A to platí samozřejmě i o jednání. Lze to přirovnat k velikému terči na šipky: dobro je jen trefa do toho malinkatého kolečka uprostřed, všechno ostatní je větší či menší zlo. Kvantitativním pohledem je tedy dobro malinké a jen jedno, kdežto zel je mnoho a jsou veliká. Je tu také katolická teologie těžkého hříchu: ten funguje jako „mínus před závorkou“ - stačí udělat jeden a „skončili jste“, ztratili jste nebe. Žádný „těžký dobrý skutek“, který by ten těžký hřích smazal, však neexistuje (nepočítáme-li zpověď). Takže např. pokud manželé celý život žili dobře, ale jednou v životě použili při sexu kondom a nevyznali to u zpovědi a nelitovali toho, jdou dle katolické teologie do pekla. Dobro tedy není jen náročným, je extrémně náročným, a člověk pak může být hodnocen – či se tak sám zhodnotit - jako prakticky neschopen jej vůbec konat. V historii to už jednou vyústilo v tzv. jansenismus.
Posledním problémem antropologického pesimismu, který zmíním, je problém politický. Jak správně uvedl Hábl, antropologický pesimismus ústí v autoritativní pojetí státu, který nepřeje svobodě jednotlivce, protože taková svoboda by znamenala ohromnou invazi zla do společnosti. Pak se ale politický antropologický pesimista musí vyrovnat s tím, že pokud je člověk silně nakloněn ke zlému, pak se to přece týká i jej samého a je velká otázka, kdo by měl vládnout a proč by to měl být zrovna on. Snadno může být obviněn z toho, že za proklamovaný antropologický pesimismus jen schovává svou touhu po moci a po vnucování svých představ o životě a státu ostatním. Další problém je už více katolicky-teologický: došlo-li by ke vzniku tradicionalisty vysněného teologicky-katolického státu a současně by u jeho vůdců panovalo přesvědčení o zavržené většině, pak mám za to, že takový stát by měl logicky aplikovat přinejmenším něco jako „dvojí rodinnou politiku“ (prorodinnou vůči katolíkům, protirodinnou vůči nekatolíkům) či jiná opatření zamezující vzniku nových velmi-pravděpodobně-po-smrti-zavržených lidí. Něco jsem o tom psal už zde a zmínil jsem se o tom i v následujícím filosofickém streamu, takže to tady už nebudu déle rozvádět – tento odkaz spustí přímo dotyčné místo.

Závěr

Jak jsem již lehce zmínil, jsem mírným antropologickým pesimistou. Chci věřit v morální zlepšení lidí, ale nevidím to příliš nadějně. Nemám jinou možnost – a stejně tak všichni ostatní - než s tím zlepšením neustále začínat sám u sebe. Vím, jak je to náročné, ale nikdo z nás to nesmí vzdát. Zároveň přiznávám, že se zdráhám být tímto pesimistou v teologickém smyslu. Ano, je v tom asi kousek wishful thinkingu, ale lze určitě pochopit proč. Jasně, už slyším to tradicionalistické „pravda je tvrdá!“. Mám ale za to, že tu „pravdu“ nakonec přes všechny (údajné?) mystické vize nejspíš neznáme, a že je to v tomto případě spíše dobře, že ji neznáme. K hodnocení spekulací o počtu spasených a zavržených jsem se nakonec ve druhé hodině výše streamu vyjádřil taky: zveřejňování takových spekulací bych zakázal, ideálně pod těžkým hříchem.

Co vy, jste antropologičtí pesimisté? Pokud ano i pokud ne - z jakých důvodů?

A jelikož mám v posledních blozích tendenci zakončovat blog nějakou písní (většinou z mé dílny :-) ), nebude tomu dnes jinak, byť tentokrát to moje píseň nebude. Co myslíte, jsou či byli antropologickými pesimisty i členové slavné polské kapely Lady Pank? Z refrénu následující písně by se mohlo zdát, že ano. Tak si ji na závěrečné odlehčení pusťte. Je moc fajn.

Poznámky

1. Je pravda, že v českých poměrech se zvlášť v posametovém období bohužel poněkud negativně změnil přístup ke lhaní a podvádění, což se odráží v upravených příslovích „s poctivostí nejblíž dojdeš“ nebo „lež má krátké nohy, ale dlouhé ruce“. A již z období komunismu je známé rčení: kdo nekrade, okrádá rodinu.

Autor: Jakub Moravčík | úterý 12.2.2019 12:00 | karma článku: 7.58 | přečteno: 340x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Jak srovnat lásky řád pokřivený?

Po delší době delší text o jedné skutečnosti resp. pojmu tuto skutečnost vyjadřující, která se bytostně týká každého člověka, aniž by si to spousta lidí dostatečně uvědomovala.

6.12.2018 v 12:01 | Karma článku: 4.79 | Přečteno: 230 | Diskuse

Jakub Moravčík

Dvě poznámky: k determinismu a antinatalismu

Přestože filosofie u mne za poslední 3-4 roky šla do velmi silného útlumu, rád bych krátce uvedl dvě své aktuální myšlenky týkající se dvou filosofických směrů, které mne z určitých důvodů filosoficky hodně interesovaly.

4.11.2018 v 19:59 | Karma článku: 6.31 | Přečteno: 216 | Diskuse

Jakub Moravčík

Czechoslovakia - země, co znal celý svět

Tak už jen pár dní a již téměř 26 let neexistující Česko(-)slovenská republika oslaví své sté narozeniny, byť už jen „in memoriam“. A to je určitě důvod, proč při této příležitosti po delší době sepsat pár řádků.

22.10.2018 v 11:59 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 758 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Pavel Hewlit

Věř, a víra Tvá tě uvěří – i když fakt nevěříte (a přejete si)

Řeknu to na rovinu, nejsem věřící člověk, věřící v Boha. Mám proti němu výhrady. Sem tam mi něco v Bibli neštymuje a všemocnou bytost si představuju jinak - jako bytost, co může všechno, a ne že nás v tom všechny nechá plácat.

19.2.2019 v 20:09 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Katerina Kaltsogianni

Kohout

Měla jsem jako dítě tři vážné momenty, které mě skutečně ovlivnily do mojí dnešní podoby. Nemyslím si, že jsem někdy něco tak silného zažila, co se do mě tak vrylo, co mi zformovalo moji povahu. Kohout byl velmi silným zážitkem.

19.2.2019 v 17:28 | Karma článku: 19.36 | Přečteno: 336 | Diskuse

Jiří Turner

Kdo nemá rád Lucii Vondráčkovou, ať se někam podepíše.

Já jí rád nemám, stejně jako nemám rád celou tu jejich famílii. Její tetu úplně nesnáším, to kvůli Kubišové, a její tatík mě žere taky, protože jako předseda svazu autorů a interpretů z nás tahá ty tantiemy. Ale Plekyho miluji.

19.2.2019 v 15:49 | Karma článku: 28.75 | Přečteno: 2137 | Diskuse

Mária Tvrdoňová

Bol Ježiš východným Guruom?

Keby ste nikdy nepočuli o tom, či máme nejaké dôkazy Ježišovho pobytu v Indii, pokiaľ poznáte evanjeliá a ich historický kontext, zo samotných Ježišových slov je jasné, že nebol ovplyvnený východnými náboženstvami.

19.2.2019 v 15:41 | Karma článku: 5.01 | Přečteno: 103 | Diskuse

Ladislav Jakl

Brexit: Tvrdý? Chaotický? Divoký? Čistý!

Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš. To spolu s Viktorem Dykem vzkazuje Brusel všem vazalským zemím EU.

19.2.2019 v 15:33 | Karma článku: 31.97 | Přečteno: 594 | Diskuse
Počet článků 70 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 646

Něco jako písničkář. Ostravák, etnický čechoslovák s láskou ke Slovensku. A snad ještě stále i (teistický) filosof. 

Politicky pronárodní konzervativec, odpůrce EU, globalismu a podobných zvěrstev.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz