Jak srovnat lásky řád pokřivený?

6. 12. 2018 12:01:16
Po delší době delší text o jedné skutečnosti resp. pojmu tuto skutečnost vyjadřující, která se bytostně týká každého člověka, aniž by si to spousta lidí dostatečně uvědomovala.

Řád lásky – původ pojmu

Pojem „řád lásky“ (latinsky ordo amoris), či přesněji „řád lásky a nenávisti“ pochází od katolického biskupa Augustina, nejvlivnějšího západního křesťanského myslitele všech dob. Ještě než uvedu citaci z Augustinova spisu, z nějž bude patrné, co jím Augustin myslel, musím podotknout, že moje definice řádu lásky nebude úplně stejná jako ta jeho. Augustin totiž pod pojmem řád lásky myslí především objektivní řád lásky, řád lásky jakožto něco nadčasového a neměnného, objektivně daného Bohem. Já budu řád lásky chápat především jako něco faktického, co v každém člověku je a co se může od onoho Augustinova objektivního řádu samozřejmě radikálně lišit. Ale koncept řádu lásky jakožto něčeho objektivně daného a neměnného rozhodně nebude a nemůže být pominut.

Pojďme již tedy k Augustinově definici Řádu lásky (či přesněji Řádu lásky a nenávisti), jak ji uvádí ve svém spisu Křesťanská vzdělanost XXVII (tuto informaci přebírám z diplomové práce Hany Oravcové „Ordo amoris jako rámec sociální práce“):

„Řád lásky pořádá vztahy mezi věcmi a lidmi a stanovuje míru lásky, která je pro pořádek věcí a lidí nezbytná a kterou má člověk vůči nim i vůči Bohu zachovávat, když „nemiluje to, co nemá být milováno; miluje to, co milováno být má; nemá větší lásku k tomu, co má být milováno méně; nemiluje stejnou měrou ty věci, které mají být milovány buď v míře větší nebo menší; nemiluje ve větší nebo menší míře ty věci, které mají být milovány stejnou měrou. Žádný hříšník jako takový nemá být milován, každý člověk jako takový má být milován kvůli Bohu. Bůh však má být milován kvůli sobě samému. A má-li být Bůh milován víc než kterýkoli člověk, má každý milovat Boha víc než sebe samého. A jiného člověka máme milovat víc než své tělo: to vše totiž máme milovat kvůli Bohu a jiný člověk se spolu s námi může z Boha těšit“.

Moje definice Řádu lásky

A nyní definice tohoto Řádu lásky, jak jej budu chápat já, i když v principu se od té Augustinovy neliší až tolik:

Řád lásky je hierarchická relační struktura lásek či milování, kterými každý jednotlivý člověk miluje (tzn. chce) různé věci, přičemž u každého jednotlivce může být tento řád jiný a samozřejmě se u každého jednotlivce může v průběhu času měnit a fakticky také mění. Tato relační struktura je dána dvěma typy relací (vztahů) a to:

  • relací „více než“, „méně než“, „stejně“ (tzn. určité věci milujeme více než jiné, určité méně než jiné a jiné zase stejně jako některé další)

  • relací cíle a prostředku, tzn. některé věci milujeme jako cíl a jiné jako prostředek k cíli, přičemž o jedné a té stejně věci může platit, že ji v jednom ohledu milujeme jako cíl, ale v jiném jako prostředek.

Nutnou součástí této definice Řádu lásky musí být upřesnění chápání pojmu věc. Rozhodně pod tímto pojmem není myšlena věc v dnešním „materialistickém“ slova smyslu, tj. věc jako nějaký materiální kus hmoty. Je jím naopak myšlena věc ve smyslu klasické filosofie, tzn věc jako transcendentálie – to znamená úplně naprosto cokoliv, co má nějakou vnitřní či myšlenou identitu: člověk, zvíře, figurka, halucinace, Frodo Pytlík, absence bolesti, písmeno R, příjemné zakoušení, elektron, myšlenka, Ohmův zákon, Bůh atp.

Další důležitou věcí, kterou je třeba upřesnit, je chápání pojmu lásky. Láskou zde budeme myslet především, opět ve smyslu klasické filosofie, chtění nějakého (subjektivně chápaného) dobra. Budu však mít na mysli především chtění, nakolik je pociťované, zakoušené, habituální, nakolik je v nás zakořeněné, nakolik jej můžeme pociťovat nezávisle na naší vůli. A až na druhém místě budu mít na mysli chtění, nakolik je vyvíjené radionální vůlí třeba i v rozporu s tímto chtěním habituálním-pociťovaným (a které tak může v člověku působit velmi frustrující a deprimující emoce).

To by asi stačilo k definici řádu lásky. Je tedy vidět, že dle této definice se v tomto řádu něco musí nutně nacházet nejvýš: může-li to být jen jedna věc, nebo více věcí, to v tuto chvíli nechám stranou: každopádně to nemusí být, a hrozně často také fakticky není Bůh, jak to požaduje Augustin.

V tuto chvíli je ovšem třeba zastavit se u jedné nesmírně důležité věci. Totiž, to, jakou důležitost a roli budeme řádu lásky v životě přisuzovat, nesmírně závisí na tom, jestli se domníváme, že opravdu existuje nějaká, změnám času a doby nepodléhající neměnná norma, nějaký objektivní řád lásky v Augustinově smyslu, kterému by měl každý jedinec svůj osobní řád lásky přizpůsobovat, nebo jestli to popíráme. Samotný pojem řád lásky pochází od katolického biskupa sv. Augustina a z jeho citace je jasné, že Augustinova odpověď na tuto otázku je nejen jednoznačné ano, ale i samotný pojem Řád lásky je ztotožněn právě s tou objektivní normou, vycházející z Boha. Ohromné množství lidí především ze západní společnosti, a zřejměě jsou mezi nimi i někteří čtenáři tohoto článku, však na tuto otázku odpovídá jednoznačné ne. Žádný takový objektivní řád podle nich neexistuje a existovat nemůže, většinou proto, že v jejich myšlenkovém systému je člověk a v posledku i celá společnost výsledkem nikoliv Božího stvořitelského aktu, nýbrž slepé biologické evoluce, v níž nejvyšším principem je princip přežití. Jediný „objektivní“ řád lásky dle nich pak snad může být sestaven právě dle principu přežití, fitness a dalších evolučních principů, popř. je takový řád vždy relativní, dějinně proměnný a omezený mnoha okolnostmi. Je pravda, že tato otázka by byla na jinou debatu, o níž zde nejde, nicméně není možné ji úplně pominout, protože povaha tématu to prostě vyžaduje. Já k tomu pro potřeby dalšího textu nyní napíšu pouze tolik, že se v této věci budu počítat mezi „objektivisty“ (konkrétněji objektivisty křesťanského ražení, i když různých filosofických či náboženských směrů, které by zastávaly objektivitu řádu lásky, je bezesporu více).

Charakteristiky Řádu lásky

Vraťme se tedy ale k popisu vlastností řádu lásky a z něj vyplývajících důsledků. Co dalšího důležitého lze o něm říci? (následující číslování je bez pořadí)

  1. Řád lásky má v sobě každý člověk, a to už od narození (možná i před ním, ale to teď nebudu řešit). Každý člověk „vždy už nějak něco miluje“, byť v případě např. kojenců jsou tyto lásky víceméně pudového charakteru, jelikož láska v pravém smyslu je až tam, kde člověk věci alespoň nějak elementárně chápe a nějak elementárně mu funguje rozum; což u kojenců příliš neplatí. Ale neexistuje člověk, který by něco nějak nemiloval: z lásky, ať už je jakákoliv a k čemukoliv, se nikdy nelze úplně „vysvléct“.

  2. I když má v sobě tento řád každý člověk, nemusí o tom dokonale vědět a detaily a jemnosti tohoto řádu v sobě odhaluje postupně v průběhu života. Člověk prostě v průběhu života postupně objevuje, co je mu drahé, co miluje a co ne, a pojmenovává to. Příklad pro vysvětlení: u mne tomu tak bylo např. v případě lásky či zamilování do žen. V jistou chvíli svého života jsem si pomalu a ne právě radostně musel přiznat, že má láska k těmto ženám byla do značné míry ne ani tak láskou k těm ženám, jako spíše láskou ke způsobům, jak danou ženu získat. Myslím to tak, že představa, že by mi ženu-manželku domluvili resp. určili rodiče, nebo že by mi nějakou ženu, potajmu či otevřeně, „dohodil“ či domluvil nějaký kamarád, kterému bych mu tedy za to měl být potom třeba celý život vděčný, a že by se tím vším měla jakože vyjevit má skutečná či domnělá neschopnost „ulovit“ ženu sám, byla pro mne hrůzostrašná. Koketoval jsem nejspíš i s myšlenkou ve stylu „než mít ženu získanou takto, to raději zůstat bez ženy“. Je to prostě příklad toho, kdy se nějaká láska k něčemu později odhalí jako zakuklená forma jiné lásky – nejčastěji sebelásky, ale k tomu se asi dostanu ještě později. Myslím, že je to opět především křesťanství, které přichází s tvrzením „ďábel se skrývá v detailech“ (s tím, že do maličkého detailu se může „schovat celé peklo“) - a můžeme dodat, že se skrývá především v detailech řádu lásky: čím více nějakou naši lásku analyzujeme, konkretizujeme, rozkládáme na „prvočísla lásky“, tím více obnažujeme to, co skutečně na dané věci milujeme a je-li to to, o čem jsme si třeba i celý život mysleli či nalhávali, že milujeme, nebo něco zcela jiného. Často se tak zjistí, že to bylo něco jiného a že oním něčím jiným bývá naše vlastní já, ale k tomu se ještě dostanu později.

  3. O tomto řádu platí, že každý jeho prvek je srovnatelný s každým jeho prvkem. Čte-li to tu náhodou někdo, kdo studoval matematický obor relační a algebraické struktury, pravděpodobně slyšel o pojmu nesrovnatelnost prvků. O prvcích, které nejsou srovnatelné, nelze říct, že jeden je větší než druhý, nebo menší, nebo lepší, nebo jakkoliv vztaženy, protože se tyto prvky nenachází v žádné relaci – jsou nesrovnatelné. Jsem však bytostně přesvědčen, že v řádu lásky je každý prvek srovnatelný s každým: o každém prvku (resp. věci) můžeme říci, jestli jej milujeme více/méně než jiný a jestli bychom mu dali přednost.

  4. Jako takový korektiv předchozího bodu je třeba dodat, že ačkoliv je každá věc v řádu lásky srovnatelná s každou, tak neplatí, že se v řádu lásky toho kterého jedince nachází každá věc, která existuje nebo kterou lze myslet. Pokud dotyčný jedinec nikdy neslyšel o Harry Potterovi, těžko může říci, že jej miluje více nebo méně než to či ono. Na druhé straně, lze provést určité zobecnění prvků (např. z křesťanského hlediska je každá věc buď stvořená, nebo nestvořená, mimo tyto kategorie se nic nenachází) a pokud toto zobecnění transcendentálně pokrývá celou realitu, pak v jistém smyslu každá myslitelná věc do řádu lásky nějak patří: lze zkoumat, zda více miluji stvořené, nebo nestvořené.

  5. Zdá se, že každý problém lidského života, jakožto i problém lidského života vůbec, lze nakonec převést na jeden jediný problém: problém řádu lásky. Někteří možná znáte rčení jako: chceš-li změnit svět, změň sebe! A tato změna sebe není nakonec ničím jiným, než změnou osobního řádu lásky – proměnou hierarchie našich lásek k věcem, reorganizace toho, co milujeme či měli bychom milovat jako cíl a co jako prostředek a proč.

  6. Pokud jsem tvrdil, že řád lásky má v sobě každý člověk – což je celkem banální tvrzení, které si každý může subjektivně sám na sobě ověřit – pak jej v sobě samozřejmě mají i ateisté či obecně lidé nevěřící v žádnou objektivní „zásvětnou“ skutečnost. Zde se velmi nabízí uvedení jedné, řekl bych celkem známé informace: totiž, když křesťané (nebo třeba i muslimové a někteří další) zdůvodňují ateismus ateistů, pak jej velmi často zdůvodňují de facto špatným řádem lásky ateistů. Tvrdí, že ateisté natolik milují svou domnělou vlastní suverenitu, nebo je natolik děsí představa, že by nad nimi měla být nějaká absolutní bytost, pod jejíž absolutní moc dokonale spadají ať chtějí či ne, nebo že mají tak velkou zálibu v nějakém hříchu, kterého se za žádnou cenu nechtějí vzdát, že odmítají Boha nikoliv kvůli nějakému objektivnímu důkazu jeho neexistence, nýbrž protože jeho existence by jim přikazovala tyto jejich lásky transformovat či úplně zničit. Nechme stranou otázku, jestli je to pravda či ne: ateisté by nakonec mohli kontrovat, že křesťanství křesťanů či muslimství muslimů je zase postaveno na lásce k představě posmrtného šťastného věčného života nebo na hrůze z jeho definitivní konečnosti, jíž křesťané odmítají přijmout a proto si vymýšlejí Boha jako garanta posmrtného života a také posmrtného vykonavatele definitivní spravedlnosti, jíž na světě není učiněno zadost. Ale všimněme si, že určité lásky velice silně určují náš život ve všech jeho detailech a maličkostech a že řád lásky má na náš život nesmírný, ba přímo fatální vliv. A právě tato důležitost lásek v našem životě je pro mne osobně i známkou, že pravdu ohledně pojetí řádu lásky mají spíše objektivisté než relativisté. I když je pravda, že vyřešení této otázky velmi závisí také na identitě pojmu či faktu lásky – toho, lze či nelze fakt lásky převést na/vysvětlit pouze jako ryze materialisticko-biologický fenomén. Ale to by byla zase trochu jiná otázka (na kterou já samozřejmě odpovídám, že lásku takto redukovat nelze).

Lásky na „medailových pozicích“

Tvrzení, že řád lásky má v sobě každý člověk, je celkem banální a nekontroverzní. Můžeme ale ze zkušenosti tvrdit, že určité konkrétní lásky v řádech lásky velké většiny lidí pravidelně obsazují „medailové pozice“? Mám za to že ano a že jsou to následující:

  1. Láska k vlastnímu příjemnému prožívání, k vlastnímu dobrému bydlu, k vlastní radosti a rozkoši. Ať milujeme cokoliv, co nám dělá radost a potěšení, jakkoliv může být předmět takové lásky rozdílný (pivo, žena, fotbal, věda, sex, umění, náboženství), to, co mají tyto věci společné a kvůli čemu je milujeme, je právě ono naše potěšení a radost. Proto je hedonismus či eudaimonismus – záleží, jak „vznešený“ je předmět potěšení – tak nesmírně přirozeným, jednoduše pochopitelným a častým základním filosofickým postojem a smyslem života, kvůli kterému děláme cokoliv, co děláme. I já to u sebe velmi pozoruji.

  2. Láska k vlastnímu neutrpení, k absenci utrpení. Svým způsobem je to láska identická s tou předchozí, ale svým způsobem taky ne, a osobně se domnívám, že je pro velkou většinu lidí ještě důležitější, než láska k potěšením a k radosti. Jakmile začneme zakoušet nějaké citelnější utrpení, získává potřeba zbavit se tohoto utrpení nejvyšší či téměř nejvyšší prioritu v našem životě. Z toho poznáváme lásku k vlastnímu ne-utrpení. A v momentě, kdy se nám stane nějaká velká tragédie, přinášející trvalou řezavou bolest, žal či obecně trvalou ztrátu něčeho, co se v našem řádu lásky nacházelo ohromně vysoko, a tedy trvalé obrovské utrpení, řada lidí volí raději sebevraždu, než jeho snášení. Z toho je poznat, jak obrovskou důležitost ne-utrpení v našem hodnotovém žebříčku má, a mám za to, že u velkého množství lidí okupuje v jejich řádu lásky nejvyšší příčku.

    Tyto dvě lásky – budeme-li je chápat jako dvě strany téže mince – jsou nesmírně často principem všech ostatních lásek, jsou tím, kvůli čemu milujeme cokoliv ostatního, co milujeme – jsou cílem. Později se dostanu k tomu, co k těmto láskám říká autor pojmu „řád lásky“, biskup Augustin.

  3. Další lásky „z medailových pozic“ by se možná daly chápat jako určité konkretizace lásky k vlastní příjemnosti a vlastnímu potěšení, ale bude dobré je vyjmenovat sólově. Patří sem např. láska k vlastní cti, láska k vlastní dokonalosti v tom či onom, láska k vlastní suverenitě, k vlastní důležitosti, vlastní úspěšnosti v tom či onom. Svorníkem těchto lásek je ovšem opět ono slovíčko „já“.

  4. Po medailových příčkách sahají jako předmět lásky bezesporu druzí lidé – nejčastěji je to vlastní manžel(ka) či přítel(kyně), vlastní děti a vlastní rodiče, někdy také nejlepší přátelé.

  5. No a samozřejmě na medailové příčky u mnoha lidí patří jimi vyznávané náboženství a Bůh.

Kdo by s výše uvedenými body resp. láskami v nich uvedenými nesouhlasil, rád si přečtu jeho námitky v komentářích, ale jsem si tím, co jsem v těchto bodech uvedl, hodně jistý. Jistě jsem mohl něco opomenout, ale v tom, co jsem neopomenul jsem si hodně jistý v tom, že jsem se nezmýlil.

Augustin a „Bůh versus já“

A pátý bod mi bude přechodem k tomu, abych přešel k jedné velmi podstatné věci, kterou o řádu lásky říká „objevitel“ jeho skutečnosti, sv. Augustin. Mezi jeho dva známé výroky patří tyto:

  1. Dvě lásky založily dvě obce, pozemskou – totiž sebeláska až ke zhrzení Boha, nebeskou pak láska k Bohu až ke zhrzení sebe. (místo slova zhrzení se často používá termín „pohrdání“)

  2. Když je Bůh na prvním místě, je vše na svém místě.

V tuto chvíli již tento text nemůže o řádu lásky pojednávat zcela bez ohledu na filosofickou koncepci světa a bytí. Augustin totiž jednoznačně předpokládá existenci Boha, který je však pro ateisty „imaginárním kamarádem“ či ve Feuerbachovském smyslu projekcí vlastních nesplněných či nesplnitelných tužeb. Text zde bude pokračovat v jednoznačném předpokladu, který je shodný s tím Augustinovým. Pokud i přesto nějaký čtenář-ateista dočetl až sem, budu určitě rád, když i přesto bude číst dále, alespoň pro zajímavost. Text se už stejně blíží ke konci.

Augustin tedy de facto v prvním citátu tvrdí, že v životě člověka jsou pouze a jen dvě možné lásky, které mohou být těmi nejvyššími, a které navíc staví do nesmiřitelného protikladu: buď každý člověk miluje Boha více než sebe, a nebo sebe více než Boha: třetí možnost, např. láska k jinému člověku jakožto láska nejvyšší, je de facto vyloučena. Prostě buď je člověku bohem skutečný Bůh, a nebo je jím onen člověk sám – a to se všemi důsledky. To, která láska z těchto dvou jediných možných nejvyšších lásek zvítězí, nakonec určuje jeho věčný osud; vítězná láska v okamžiku smrti určuje věčný osud jednotlivce - jeho zařazení do zástupu spasených, či zatracených. To vyjádřil C.S.Lewis, tuším, že ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: „Nakonec budou jen dva druhy lidí. Ti, kteří Bohu řeknou: ‚Tvá vůle se staň.‘ A ti, kterým řekne Bůh: ‚Tvá vůle se staň.‘“

Pokud bychom chtěli celou věc přece jen, alespoň slovně, trochu vyjmout z křesťansky-náboženské rétoriky, je možné pojmenovat problém takto: miluji více p(P)ravdu, v křesťanství ztotožněnou s Bohem, než sebe a své potěšení, nebo miluji sebe a své potěšení více, než pravdu?

Druhý citát je pak především praktickou radou: budeme-li Boha milovat na prvním místě, všechny naše ostatní lásky k ostatním jsoucnům se uspořádají tak, jak by tomu dle objektivního řádu lásky mělo být.

Zakončení s „praktickým nádechem“

V tomto textu jsem se chtěl držet toho, abych řád lásky „pouze“ teoreticky popisoval, abych vystihl – snad trochu srozumitelně – jeho existenci, identitu, vlastnosti, charakteristiky atp. Chtěl jsem mít zdejší myšlenky nějak uceleně sepsané, abych se na ně v případě potřeby mohl v budoucnu odvolat.

Uznáváme-li však „Augustinovskou“ koncepci objektivně daného řádu lásky – a zvlášť jsme-li křesťany – vyvstává jednoznačně otázka praktická: jak je na tom můj osobní řád lásky a jak moc je v souladu s tím objektivním? A z hlediska „Augustinovského“ konceptu je hlavní, či snad dokonce jedinou praktickou otázkou tato: miluji Boha víc, než sebe, nebo miluji sebe víc, než Boha?

Tyto otázky zde již nebudu rozvíjet, ač prsty mne trochu (no, trochu víc) svrbí. Nevylučuji však, že po čase opět neseberu klávesnici a nevyplodím pokračování dnešního blogu, které by bylo právě na toto praktické téma. A to téma naznačí i píseň, která – podobně jako tomu bylo o dva blogy zpátky – dala dnešnímu „teoretickému“ blogu „praktický“ název a kterou jej zakončím. Píseň prosebná a naléhavá ... snad v mém životě přijde den, kdy budu moci prohlásit, že její text už neplatí.

Autor: Jakub Moravčík | čtvrtek 6.12.2018 12:01 | karma článku: 4.19 | přečteno: 195x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Dvě poznámky: k determinismu a antinatalismu

Přestože filosofie u mne za poslední 3-4 roky šla do velmi silného útlumu, rád bych krátce uvedl dvě své aktuální myšlenky týkající se dvou filosofických směrů, které mne z určitých důvodů filosoficky hodně interesovaly.

4.11.2018 v 19:59 | Karma článku: 5.83 | Přečteno: 191 | Diskuse

Jakub Moravčík

Czechoslovakia - země, co znal celý svět

Tak už jen pár dní a již téměř 26 let neexistující Česko(-)slovenská republika oslaví své sté narozeniny, byť už jen „in memoriam“. A to je určitě důvod, proč při této příležitosti po delší době sepsat pár řádků.

22.10.2018 v 11:59 | Karma článku: 12.83 | Přečteno: 748 | Diskuse

Jakub Moravčík

Vznik nových lidí: problémy

Po delší době přináším dlouhý text na filosofické téma (byť nejen na něj), přičemž jeho účelem bude především veřejně položit otázky (jejichž souhrn najdete na konci článku) a vyzvat k pokusu o odpovědi na ně.

22.1.2018 v 12:04 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 796 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jan Klar

Jsem těhotná, ale léčím se

Pseudochlap není urážka ani nadávka nebo pokus o zesměšnění. Je to pojem, který příhodně vystihuje fenomén dnešního muže.

11.12.2018 v 12:06 | Karma článku: 11.07 | Přečteno: 249 | Diskuse

David Vlk

Ovečko, nemáš nejaký problém s tym sexem???

"Tož ovečko, ale nedělaj si s tým hlavu, šak si možeš kúpit také ty modré pilulky, co to v tych filmoch ty chlapi vždycky hltajú jak děcka lentilky .

11.12.2018 v 11:15 | Karma článku: 28.14 | Přečteno: 1070 | Diskuse

Dušan Póč

Stříbrná neděle? Ne! Stříbrná…

Za pár dnů tu máme třetí adventní neděli, stříbrnou. Ve Vsetíně se však stříbřilo již pár týdnů před tím. Bez fanfár, bez jakéhokoliv bombastického povyku. Asi proto, že stříbrnou se stala nezisková organizace Diakonie Vsetín.

11.12.2018 v 10:20 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 210 |

Pavel Pokorný

Ubývá nás, no a co?

Pořád někde čtu, že nám ubývá populace a že jsou potřeba imigranti, aby úbytek nahradili. Ale proč? Aby měl kdo platit daně a aby bylo na důchody zvětšujícímu se počtu důchodců?

11.12.2018 v 10:07 | Karma článku: 20.37 | Přečteno: 417 | Diskuse

Marek Valiček

Rusalčiny měsíčky

Zřejmě zklamu mlsálky a gastronauty, ale v tomhle případu nepůjde o nový recept na jedno z vánočních cukroví. Věc se má jinak...

11.12.2018 v 10:02 | Karma článku: 14.01 | Přečteno: 498 | Diskuse
Počet článků 69 Celková karma 7.61 Průměrná čtenost 644

Něco jako písničkář. Ostravák. 

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz