Je nešťastná láska důsledkem prvotního hříchu?

Je nebo není? To byla moje první velká teologická otázka a v jistém smyslu "matka" veškerého mého filosoficko-teologického života. A zůstává jí dodnes, protože odpověď dodnes neznám.

Fenomén zamilování hodnotíme různě. Pravděpodobně dost lidí jej bere jen jako jakousi excitaci hormonů, která může, ale také nemusí být vstupní branou do reálné, skutečné lásky, kterou dle těchto lidí zamilování samozřejmě není. Zamilování z tohoto hlediska v životě přichází a zase odchází, střídá se jeho objekt, a není třeba se nad tím nijak dál pozastavovat, dělat z toho vědu a hlavně už vůbec, pokud zůstane nenaplněno, z něj nedělat nějaké životní tragédie, které radikálně zpřeházejí náš život, natož snad motiv k sebevraždě, jak to předestřel Goethe v Utrpení mladého Werthera (knihu jsem nečetl, jen v obryse vím, o čem zhruba je).

Od přirozenosti jsem nepatřil a nepatřím k lidem, který by k zamilování měli tento přístup. Měl jsem opravdu přístup spíše opačný. Zamilování jsem zakoušel jako něco strašně vážného, něco, z čeho se nesmí stát nějaký terč vtípků či uculujícího se pochichtávání a usmívání - to mi vždy přišlo jako skoro zločinná degradace té svaté a vážné skutečnosti, že se někdo (resp. především samozřejmě já) zamiloval a že se pro něj objekt zamilování stal doslova smyslem života. A pro mne jedno z mých - jak jinak, než nešťastných - zamilování, ke kterému došlo, když mi bylo 18, v důsledku znamenalo - i když by to na mne mé okolí nepoznalo - opravdu zlom v životě, a to takový, že největší: dodnes dělím svůj život především na "před dotyčnou" a "po dotyčné", resp. před 18ti lety a po 18tém roku. Něco malinko jsem o tom zmínil už zde.

Křesťanství chápe tento svět jako svět, se kterým je něco ukrutně, strašlivě v nepořádku, a to zcela principielně a základně. Proč? Protože je to svět, v němž se zabíjí, krade, nenávidí, mučí, podvádí, lže ... a spousta dalšího zla. Je to svět, v němž je zlo, a to zlo si žádá - vedle jeho eliminace, která se stále nedaří - také vysvětlení; proč je, odkud se vzalo atp. Křesťanství má na tuto otázku odpověď v prvotním hříchu prvních lidí, Adama a Evy. A co chci nyní především napsat je, že mezi tyto perverze reality osobně řadím i nešťastnou lásku. To, že se lidé nešťastně zamilovávají, je podle mne opět "perverzí reality", znak toho, že s tímto světem není něco v pořádku. Že ve světě, který by v pořádku byl a v němž by k prvotnímu hříchu nikdy nedošlo, by žádná nešťastná, neopětovaná láska neexistovala. V něm by se člověk zamiloval pouze jednou, a to do protějšku, který by si pak reálně vzal za ženu/muže. Věděl by tedy, že když se zamiloval, má vyhráno, protože to dopadne dobře, protože se zamiloval do svého budoucího celoživotního partnera.

Ale je to skutečně tak? Nijak nyní neskrývám, že výše popsané je úplně ze všeho nejvíc mým zbožným  a ohromným přáním: strašně toužím, aby to tak bylo. Onu svou "hlavní nešťastnou lásku" jsem však, jak popisuji ve výše odkazovaném blogu, tehdá ve finále vyhodnotil jako součást Boží pedagogiky - jako něco, co mi Bůh záměrně seslal, ovšem pouze za pedagogickými účely, s tím, že dotyčná se pak samozřejmě vdá za někoho jiného a já na ni zapomenu. Jestli jsem ji tak vyhodnotil pravdivě či mylně, nevím, a možná se to nedozvím ani v posmrtném životě, pokud tento existuje. Nicméně svět, v němž není žádné z výše zmiňovaných zel, ale je v něm nešťastná láska - právě jako jeden z možných prostředků Boží pedagogiky -  je představitelný, a někomu se třeba vůbec nemusí jevit nijak skandální. 

A tak všechny předchozí odstavce jsou vlastně jen takovou předmluvou (či doslovem?) k otázce, která byla položena již nadpisem a kterou nyní kladu na přítomné čtenáře - křesťany: jak to vidíte vy? Je nešťastná láska důsledkem prvotního hříchu? A jak byste svou odpověď zdůvodnili? Připadá vám přítomnost nešťastné lásky v realitě jako její perverze, nebo ne? Jsem zvědav na vaše komentáře.