Nejsi katolík (papeži Františku). Opravdu?

Nejednou jsem především ze strany katolických tradicionalistů četl, nebo i slyšel, jak o někom, kdo se označuje za katolíka a je takto běžně nahlížen i svým okolím či souvěrci, tvrdí, že dotyčný katolíkem není.

Mezi ty dotyčné má patřit - možná na prvním místě - i papež František (ale také spousta dalších: Halík, Vacek, Marek Orko Vácha, různí nejmenovaní obyčejní věřící atp). A to ve mne znovu vyvolalo otázku, jaká že vlastně je definice katolictví a hlavně, jaká jsou kritéria "bytí katolíkem". Co musí někdo splňovat, aby katolíkem byl, popř. nesplňovat, aby jím nebyl? Vybavilo se mi, že v této otázce je mnohem víc nejasností než se zdá, a chtěl bych je nyní předestřít.

V zásadě se domnívám, že existují tři možná kritéria bytí katolíkem. Katolík je ten, kdo:

- má katolickou víru, ANEBO

- je katolicky pokřtěn, ANEBO

- je katolicky pokřtěn a zároveň má katolickou víru

Pojďme si postupně projít všechny tři možnosti a to odzadu.

Třetí: katolík je ten, kdo je katolicky pokřtěn a má katolickou víru. Toto kritérium se zdá být velmi blízké Ježíšovým slovům: kdo věří a dá se pokřtít, bude spasen. Myslím, že toto kritérium stojí na definici křtu. Pokud se křtem myslí pouze to, co pod ním všichni nejčastěji myslí, tedy standardní křest vodou, pak je toto kritérium nepravdivé i podle samotných katolíků. Ti totiž uznávají tzv. křest krve a křest touhy, i když zdůrazňují, že se jedná o tzv. mimořádné cesty ke spáse a že jsou spíše vyjímečné. Pokud bychom tedy tyto "alternativní způsoby křtu" do definice křtu zařadili, pak je toto kritérium žhavým kandidátem na to, být tím správným kritériem. 

Druhé: katolík je ten, kdo je katolicky pokřtěn. Toto kritérium by bezesporu zastávalo nejméně křesťanů/katolíků. Tohle kritérium totiž, řekl bych, implicitně nezahrnuje varianty křtu touhy a krve. Katolíky by podle tohoto kritéria však byli i všichni ti, kteří byli pokřtěni jako nemluvňata a v dospělém věku svou víru explicitně popřeli. Zdá se tedy být špatným kritériem; přesto však právě ona pokřtěná nemluvňata nechávají toto kritérium zčásti "ve hře", což bude však zřetelné až z kritéria prvního, viz níže. Je také dobré připomenout, že podle křesťanů je křest nesmazatelným znamením (neexistuje žádné "odkřtění"), což je pro toto kritérium také určitým plus.

První: katolíkem je to, kdo má katolickou víru. To je myslím nejčastější a nejprosazovanější definice; řekl bych, že mezi tradicionalisty určitě. Nemusíme nyní řešit, co je a co není katolická víra: beru to nyní jako jakousi černou skříňku. V kontextu tématu, tedy tvrzení, že někdo - např. papež František - není katolík, nás zajímá především to, jak poznat, že někdo katolík je, popř. není. A to je rozhodně mnohem větším problémem, pokud platí toto kritérium, než kdyby platilo kritérium druhé. U něj bychom jen dohledali křestní list a bylo by to; samozřejmě, nemůžeme vyloučit možnost, že kněz křtění daného jedince jen předstíral: vyslovoval sice křestní formuli a poléval křtěnce vodou, ale v duchu explicitně popřel úmysl křtít a ke křtu tak nedošlo. Ovšem stal se vůbec takový případ někdy v dějinách? A i kdyby ano, strašně těžko by se to poznávalo, pokud by to dotyčný kněz někdy později nezveřejnil.

Nicméně, a to je hlavní dotaz: jak poznat, že někdo skutečně má, popř. skutečně nemá, katolickou víru? Pokud pomineme nějaké hypotetické nadpřirozené a vlastním úsilím neosvojitelné možnosti, jak to poznat, pak máme jedinou možnost: poznat to z chování dotyčného jedince. 

Zde ovšem hned vyvstávají dva, byť trochu hypotetické problémy. Totiž, někdo, kdo katolickou víru ve skutečnosti nemá, může svým chováním dokonale předstírat, že ji má. A nebo taky někdo, kdo katolickou víru ve skutečnosti má, může předstírat - byť za cenu hříchu lhaní - že ji nemá. A nyní mi ukažte, kde je absolutně spolehlivé kritérium, kterým bychom u těchto předstíračů my pozemšťané poznali, že nám svým chováním nelžou. Jinou metodu, než odečítat to, co je skryto uvnitř jedince, z jeho chování a (dlouhodobé) životní konzistence, prostě nemáme. Ale pak - i když, jak jsem uvedl, je takové dlouhodobé předstírání spíše jen hypotetickou možností - nejsme uchráněni toho, že jsme se nechali napálit. Dává nám to ovšem dostatečný důvod o někom tvrdit, že není katolík? Možná v morálním smyslu ano, v absolutním smyslu zcela jistě ne. Nehledě na to, že pokud je katolická víra jakožto přítomná v člověku nadpřirozeným Božím darem, tak její přítomnost či nepřítomnost nelze rozpoznat už vůbec. Neboť jak by se takové rozpoznávání vlastně mělo dít? 

Dále: pokud katolík zhřeší, tak tím nepřestává být katolíkem. Pokud by někdo tvrdil, že to platí jen u některých hříchů, měl by ukázat u kterých to neplatí a proč.

Dále je zde také možnost, že přítomnost katolické víry v jednotlivci není nic "spojitého", souvislého, a že se katolická víra v jedinci střídavě nachází a nenachází. A to nikoliv v intervalech řekněme roků či desetiletí, nýbrž teoreticky i hodin a minut, s tím, jak katolík střídavě o něčem z katolické nauky pochybuje, popírá - a zase se vrací a své pochybování a popírání odvolává. Je sice otázka, jak takové kolísání sladit s tvrzením, že víra je nadpřirozená milost: znamená to, že Bůh střídavě - tedy třeba i co hodinu - takovou milost odebírá a zase dává, v reakcích na to, jak dotyčný jedinec kolísá? Nevím. Každopádně nám tahle varianta opět nedává dostatečný důvod k tomu, abychom o někom suverénně tvrdili, že není katolíkem. Minimálně proto, že bychom to mohli tvrdit zrovna v intervalu, kdy dotyčný katolíkem je, i když dříve se nám zdálo, že jím není.

Velmi zapeklitá je varianta pokřtěných nemluvňat. Když je nemluvně pokřtěno, je katolíkem, nebo není? Proti tvrzení, že není, by se jistě spousta katolíků, zvlášť katolických maminek, ohradila. Na druhou stranu se zdá, že pokud jsou katolíky, pak nemůže platit kritérium, které vyžaduje přítomnost katolické víry. A nyní se dostávám k - přiznávám - pro mne velmi kontroverzní záležitosti a to tzv. zástupné víře. Podle katolické církve totiž za děti, ještě neschopné věřit samy za sebe, věří rodiče.1 Otázkou ovšem je, jestli zástupná víra není to stejné, jako kulatý čtverec. Pokud by kulatým čtvercem byla, pak buď pokřtěné nemluvně není katolík, nebo neplatí kritérium, dle nějž být katolíkem znamená mít katolickou víru. A každopádně je aspoň zčásti zpochybněna legitimita křtu nemluvňat, což je ovšem z katolického hlediska hodně silné tvrzení a tenký led. Já tuhle otázku nyní zakončím pouze tím, že vyzvu, aby někdo smysluplnost zástupné víry dobrými argumenty, např. z nějakých analogií z běžného života, zkusil obhájit (za dobrý argument bych ale asi nepovažoval tvrzení "dělalo se to tak vždycky") a pokud je zde někdo, kdo zná historii pojmu zástupné víry, její vznik a případně vývoj, moc jej prosím, aby o tom napsal něco do komentáře.

To nás přivádí k poslední variantě a sice k té, že by někdo mohl říct, že kritérum toho, zda někdo je či není katolík, je závislé na kontextu a situaci. V tom smyslu, že jiné kritérium platí pro nemluvňata, jiné pro dospělce, jiné pro toho, kdo je ve víře málo vzdělán, jiné pro toho, kdo hodně. Když pomineme, že situačně-kontextuální záležitosti ve věcech víry a morálky nemají hlavně konzervativní katolíci rádi (vidí v tom čertíka relativismu, situační etiky atp.), pak pokud "situační kritérium" opravdu platí, rád bych si to přečetl z nějakého oficiálního katolického závazného textu. Tak kdyby mne na něj mohl někdo odkázat ...

Doufám, že se mi podaří tímto textem trochu rozvířit debatu na toto téma. Každopádně se domnívám, že je o čem polemizovat, k čemu argumentovat, co obhajovat. A ono rychlé a suverénní označování druhých za nekatolíky považuji za velice silné tvrzení a vůbec bych s takovým označováním nespěchal. Možná jsme zde v analogické situaci, na jakou se vztahuje Augustinovo "hřích nenávidět, hříšníka milovat". Tak jako jsme schopni rozlišovat mezi člověkem a jeho skutky, tak - když už to někdo má potřebu dělat - označujme za nekatolické jednání a mluvení, ale ne jednajícího a mluvícího člověka. Označujeme-li jej za nekatolíka, nárokujeme si poznání, které s největší pravděpodobností nemáme, a tudíž pravděpodobně jednáme špatně.

A na úplný závěr si už zcela mimo téma neodpustím znovu připomenout můj důležitý text o umírněném katolickém antinatalismu. Snad se mi jednou podaří jej napsat znovu ve srozumitelnější a polopatičtější podobě.

Poznámky:

1. Zde se nabízí ještě jeden myšlenkový experiment a možná ne až tak nereálný, jak se na první pohled zdá. Představme si, že rodiče, popř. jeden rodič (pokud jde o manželství věřící a nevěřící strany), dal(i) své dítě pokřtít jako nemluvně. Brzy po té by ale ztratil(i) víru a tím pádem by za své dítě zástupně nevěřil(i). Znamenalo by to, že by dotyčné dítě přestalo být katolíkem? Nevím, ale zajímají mne vaše názory.