Summa teologická sv. Tomáše Akvinského je nejmonumentálnější dílo scholastické filosofie. Dnešní text bude o jednom jejím artikulu, který má pro mne z jistých důvodů eminentní důležitost.
Jedná se o STh II-II, q. 2, a. 10 a název artikulu ve starém českém dominikánském překladu zní: Zda důvod, použitý k věcem víry, zmenšuje zásluhu víry. Nebudu jej zde samozřejmě celý přepisovat, pouze stručně popíšu o co v ní jde a v jakém smyslu je pro mne důležitá.
Tomáš v bezprostředně předcházejícím artikulu argumentuje, že z víry plyne zásluha, resp. že věřit je (nejspíš nadpřirozeně, to není v kontextu poznat) záslužné. A nyní se ptá, zda tuto zásluhu může něco umenšovat a konkrétně, zda tím umenšujícím činitelem může být důvod pro víru. Dnešnímu uchu, zvlášť ateistickému, se to může zdát bizarní až absurdní: přece kvůli čemu jinému než kvůli důvodům bychom měli něčemu věřit? Tomáš ve třech námitkách vysvětluje, proč by důvod pro víru mohl umenšovat její zásluhu. Jádro vysvětlení shledávám ve druhé námitce: dle Tomáše (a Bible) je víra "o věcech neviditelných" a platí, že "čím více důvodů se pro něco uvádí, tím méně je to neviditelné". Důvody nám tedy jaksi "zviditelňují neviditelné" a tím činí důvodnou víru méně záslužnou.
V odpovědi Tomáš klasicky provede rozlišení a to rozlišení typů důvodů. Jsou důvody předchozí, díky kterým resp. pro které věříme, a dále důvody následné, které (parafrázuji Tomáše) např. vymýšlíme či hledáme z lásky k víře, kterou již máme a která vyrůstá z předchozí ochoty vůle věřit. Jádro odpovědi zaslouží celou citaci: "Jako totiž člověk má konati úkony mravních ctností pro úsudek rozumový, nikoli pro vášeň, tak má člověk věřiti věci víry nikoliv pro lidský důvod, nýbrž pro autoritu božskou." Ve výsledku tedy dle Tomáše důvod předchozí zásluhu víry umenšuje, protože takový důvod jakožto spolu-příčina víry nutně znamená, že víra neexistuje pouze kvůli božské autoritě, nýbrž i kvůli něčemu lidskému, což je dle Tomáše méně dokonalé. Důvod následný však zásluhu nutně umenšovat nemusí, protože rozhodující dle Tomáše je, má-li člověk vůli ochotnou věřit jen pro božskou autoritu bez ohledu na možné (lidské) důvody.
Tomáš je člověk "starého světa", světa, který z filosofického hlediska můžeme nazvat před-descartovský. Jednou z charakteristik starého světa bylo, že o určitých věcech či přesvědčeních se prostě nepochybovalo - narozdíl od descartovského a post-descartovského světa, kterému slavný filosof a matematik Descartes vložil do vínku pokyn "de omnium dubitandum est", tedy že o všem je třeba pochybovat. O všem, tedy i o existenci vnějšího světa, Boha, o pravosti a spolehlivosti Bible, autoritě katolické církve a vůbec o všem tom, o čem by pochybnost mohla člověka starého světa dovést až na hořící hranici. Proč to píšu? Tomáš se totiž odvolává na existenci božské autority (pravděpodobně vyjádřené Biblí, učením a tradicí církve) v protikladu k lidským důvodům. O božské autoritě se však ve starém světě zřejmě nepochybovalo. Ne tak v moderním světě. Pro víru o existenci božské autority totiž požadujeme "lidský důvod". Chceme vědět, zda a v jakém rozsahu lze opravdu věřit biblickým knihám, zda se zázraky skutečně staly, zda a která křesťanská církev je opravdu "jediným mluvčím Boha" atp. Lidským důvodům se tedy každopádně neubráníme, alespoň ne tehdy, pokud jsme se nenarodili a nevyrostli v nějakém (v našem případě křesťanském) ghettu, v němž je přesvědčení o božské autoritě nezpochybňovaným identizujícím prvkem komunity, je nám vštěpováno výchovou a pochybování o ní je naprostým tabu.
Minulý odstavec však byla jen taková vysvětlující odbočka. To hlavní, proč o této otázce ze Summy teologické píšu je to, že bych rád veřejně prohlásil, že i když se považuji za katolíka, lidské důvody pro víru jsou pro mne mnohem důležitější než to, nenechat si zásluhu víry těmito tzv. lidskými důvody. umenšovat Pokud má katolictví pravdu se všemi důsledky (především mám na mysli samozřejmě důsledek, vyjádřený Ježíšem ve větě "kdo neuvěří, bude zavržen") a pokud na tom jsem tak, jak jsem (viz např. zde, popř. zde, dále můj přirozený "racionalismus" atp., o některých věcech by bylo třeba se ještě zvlášť rozepsat), pak je pro mne osobně důležité mít maximum lidských důvodů pro víru, zvlášť pokud se mi tato v určitých věcech neustále jeví být zdůvodněná špatně a pokud se mi některé argumenty proti ní jeví silné. A onu zásluhu víry pro to klidně celou obětuji. Za celý život navíc nemám žádný "náboženský zážitek", který by důvody pro víru mohl do nemalé míry suplovat.
V souvislosti s Tomášovou otázkou mi na mysli samozřejmě tane ještě jiný Tomáš, a to apoštol Tomáš - Didymos, známý jako "nevěřící Tomáš". V kontextu předchozích odstavců jsem zcela jistě také takovým nevěřícím Tomášem, prahnoucím po lidských důvodech, které činí věci neviditelné v jistém smyslu viditelnými. Tomuto Tomášovi Ježíš ve finále řekl "blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili". Původně jsem se chtěl o tomto evangelním výroku, který jistě lahodí uším fideistů a jiných křesťanských existencialistů, trochu více rozepsat, ale nakonec tak neučiním. Zakončím text pouze otázkou na čtenáře-křesťany: jaký minimální a rozhodující důvod je pro vás osobně ten, díky kterému jste křesťané? A pokud chcete, můžete si slovo křesťané nahradit některým ze slov "katolíci, pravoslavní, metodisté, baptisté, husité, křesťané bez denominace" a odpovědět i na takto upravenou otázku. Napište to do komentářů; jsem na odpovědi moc zvědav.
