Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nezaujate poznání - mýtus nebo realita?

11. 01. 2016 12:02:00
Apely na nezaujaté, nepředpojaté, našimi přáními neovlivněné poznání reality se to při (nejen filosofických) diskuzích občas jen hemží. I z osobních důvodů bych se dnes na toto téma rád zaměřil.

Pokud se chceme ptát, jaké poznání je nezaujaté, je dobré se možní nejprve zeptat, které poznání je zaujaté, co znamená "zaujatost".

Všichni asi známe starou lidovou moudrost "přání je otcem myšlenky", v anglické filosofické terminologii označenou jako "wishful thinking". Přejeme si, aby něco byla pravda, aby něco nějak bylo, nebo naopak nebylo - a to nás ovlivňuje v našem vidění světa i toho, co je za ním. Při poznávání nás toto naše přání může ovlivňovat, a to i v případě, že se vědomě snažíme jej z poznávacího procesu odfiltrovat. Nakolik se nám to nedaří - pokud o to ovšem usilujeme - natolik je naše poznání zaujaté.

Avšak ne pouze přání, aby něco bylo nebo nebylo, může učinit naše poznávání zaujatým. Často můžeme mít také nějakou špatnou zkušenost nebo nějaké trauma z minulosti. A pokud se toto trauma či špatná zkušenost v nějakém smyslu překrývá s tématem, o jehož poznání se usiluje, může to na nezaujatost našeho poznávání působit dost negativně, i když se snažíme držet na uzdě. Já sám s tím mám zkušenost. Je leckdy obtížné snažit se o skutečnou nezaujatost v případě, kdy to, o čem se např. hovoří, je pro nás emočně zatěžující, i když se s tím snažíme sami v sobě zápasit.

Vezměme ovšem termín "nezaujaté poznání" radikálně a do důsledků. Nemusel by být jedinec, který usiluje radikálně nezaujatě poznávat, zbaven úplně všech tužeb, kromě touhy poznat? V tom případě by ovšem musel přestat být člověkem, musel by přestat mít tělo. Protože tělesný člověk disponuje "touhami" po dýchání, zahnání hladu, žízně, po odpočinku atp. Toho všeho se ovšem, pokud chce zůstat člověkem, nemůže zbavit.

Na druhou stranu se přece jen nezdá, že by např. touha dýchat měla nějak negativně ovlivnit nezaujatost poznání. Zdá se, že dýchání či jezení s nezaujatostí poznávání až tolik nesouvisí, snad kromě hypotetických a extrémních situací, v nichž by vlivem okolností bylo z morálního hlediska povinné zemřít hladem nebo udušením. Ale to jsou spíše teoretické výjimky. Pak se ale nabízí otázka: o jaký typ touhy po něčem či odporu vůči něčemu se musí jednat, aby činil, nebo měl šanci učinit poznání zaujatým? Než se na to pokusím zodpovědět - pokud se mi to vůbec povede - udělám malou odbočku k dalším důležitým reflexím.

Jako člověk, který se považuje za katolíka a zároveň zajímající se o filosofii, se zajímám také o debaty resp. polemiky mezi křesťany (popř. obecně teisty) a ateisty, kteří se přou o existenci či neexistenci Boha, o pravdivost či nepravdivost křesťanství atp. A subjektivně jsem vypozoroval, že - pokud se nejedná o nějakou vysoce sofistikovanou debatu např. na akademické půdě, i když i tam se s tím lze setkat - obě skupiny si často vzájemně vyčítají zaujatost. Křesťané vytýkají ateistům, že nevěří v Boha nikoliv kvůli evidenci, popř. absenci evidence o jeho neexistenci, nýbrž protože jsou pyšní, sobečtí, nelíbí se jim křesťanská (zvlášť sexuální) morálka, nechtějí se zbavit svých hříchů a po smrti za ně nechtějí pykat v pekle. Dokonce tvrdí, že ateisté nikoliv že v Boha nevěří, ale že v hloubi srdce moc dobře ví že Bůh je, a že jej nenávidí - toto jsem de facto jednou slyšel i v kostele od kazatelny. Z druhé strany, ateisté zase křesťanům říkají, že věří v Boha proto, že se nedokážou smířit s faktem, že smrtí vše končí, že náboženství je berlička pro slabochy, popř. že potřebují ovládat a řídit životy jiných lidí, protože náboženství nikdy o ničem jiném než o touze po moci nebylo. A vytýkají křesťanům, že oni nemohou své případné omyly korigovat, protože mají od své církve zakázáno pochybovat o její autoritě a o pravdivosti křesťanství. Zároveň obě strany tvrdí, i když u křesťanů jsem se s tím setkal vícekrát, že kdo se na svět a život podívá OPRAVDU NEZAUJATĚ, pozná, že pravdu má ten, kdo na toto nezaujaté poznání takto apeluje.1

Je otázka, zda debaty s těmito v posledku ad-hominem osočeními mohou někam smysluplně vést. Pokud někdy ano, tak spíš nahodile. Přesto mám za to, že ateisté či agnostici mají na nezaujatost poznání přece jen malinko větší šanci, než křesťané. Narážka ateistů na to, že křesťané mají, pokud jsou členem nějaké církve - především katolické - zakázáno pochybovat o pravdě své víry má totiž reálný základ. Sám jsem o tom dříve psal (a dokumentoval stránkou z katolického katechismu) např. zde. Ateisté naopak většinou členy nějakých programově ateistických organizací, které by jim něco podobného nakazovaly, nejsou. Domnívám se tedy, že představa křesťanů, především katolíků, o vlastním nezaujatém poznávání je veliká iluze, a jejich apel na nezaujaté poznávání u druhých vyznívá trochu pokrytecky, i když samozřejmě ne vždy a u všech.2 Můžeme si v této souvislosti ocitovat odvážný odstavec z knihy Paula Johnsona Dějiny křesťanství, který věci částečně ilustruje přímo v nejvyšší hierarchii - byť někdo může s Johnsonem jistě z dobrých důvodů nesouhlasit. Zvýraznění je moje:

"V roce 1907 Pius celou kampaň formálně schválil vydáním dekretu Lamentobili, který rozeznával šedesát pět tezí patřících k takzvané „herezi modernismu“. Katolické hierarchii ve Spojených státech se mocně ulevilo, když zjistila, že „amerikanismus“ mezi nimi není. Modernismus, jak ho pojímal Pius, byl – povšechně vzato – pokusem za pomoci objektivního využití vědních disciplín, jež se rozvinuly v průběhu a po skončení osvícenství, vrhnout světlo na dějiny a učení křesťanství. Papežův dekret tím, že odmítal objektivní přístup ke studiu, bránil sledování pravdy bez ohledu na to, kam může vést, čímž vyvolával dojem, že rozlišuje mezi vírou a pravdou, což je samotný základ pavlovského poselství. Můžeme se tedy přít o to, zda samotný dekret Lamentobili nebyl kacířský; prezentovat takovou argumentaci však v té době nebylo možné."

Pojem nezaujatost poznání se nám tedy dostal do těsného kontaktu s pojmem otevřenosti poznání. Jedná se ovšem o dvě různé věci: zaujatost poznání znamená, že nějaká moje touha se promítá do mého úsilí o poznání a ovlivňuje, resp. zkresluje jej. Otevřenost poznání naproti tomu znamená být principielně přístupný všem možnostem toho "jaká může pravda být"; pokud nějaké možnosti předem vylučuji, např. předem vylučuji možnost že Bůh existuje, pak nejsem v poznávání otevřený. V tomto smyslu jsou křesťané (židé, muslimové) určitě náchylnější k uzavřenosti v poznání než ateisté, protože ti nejsou v žádné "ateistické církvi", která by mohla pochybnost o jejich přesvědčení hodnotit jako hříšnou.

Zkusím se nyní vrátit k otázce, jaký to tedy vlastně musí být typ touhy, aby negativně ovlivňovala nezaujatost poznání. Zde si ale můžeme všimnout ještě jedné věci. Mít touhy je pro člověka přirozené. A některé touhy jsou u něj dokonce zcela nutné - nelze být člověkem a nemít je. Nejvíc se to týká touhy být šťastný, touhy cítit se dobře nebo touhy po nepomíjející lásce. Co nám to říká? Dle mého soudu to, že přítomnost takových tužeb nejen že nemusí nutně deformovat nezaujatost poznání, ale naopak sama její existence je důležitým "údajem", který je v procesu poznávání důležité zvážit. Je pravda, že takovéto hodnocení zmíněných tužeb se vyskytuje především mezi teisty. Ateisté popř. naturalisté se budou snažit existenci těchto tužeb spíše "vysvětlit" - chemicky, evolučně, psychologicky atp, a redukovat je tak na něco jiného, než čím jsou. Osobně se domnívám, že takové "vysvětlení" selhává a navíc je takovým přístupem de facto předpokládáno, že člověk v "přirozeném stavu" je vlastně (filosofickým) naturalistou, což je ovšem naprostý omyl. Ale to už je jiná debata.

Musím přiznat, že najít charakteristiku touhy, kterou bychom mohli označit jako "negativně ovlivňující nezaujatost poznání", se mi najít dosud nepodařilo. Je to tedy výzva i prosba na vás, čtenáře, abyste mi s tím pomohli.

Nicméně, na závěr bych se přesunul k trochu "pozitivnějšímu" resp. kontruktivnějšímu přístupu k nezaujatému poznání. Praktická otázka totiž zní: jak maximální nezaujatosti v poznávání vlastně dosáhnout? Pokusím se přednést dva nedokonalé návrhy:

1. Prvním krokem je podle mne osobní přiznání si každého, že jeho osobní úsilí o poznávání má co do nezaujatosti značné rezervy. Že pokud se někdo domnívá, že jeho poznání je dokonale nezaujaté, tak nejspíš žije v naprosté iluzi. Buďme k sobě v této věci skeptičtí a přiznejme si, že naše poznávání prostě není dokonale nezaujaté. Já si to sám o sobě přiznávám. Člověk totiž jednoduše není dokonalý, a tudíž je maximálně pravděpodobné, že je nedokonalá i jeho nezaujatost v poznání. Podívejme se třeba na wikipedii na heslo cognitive bias, pročtěme si seznam všech možných "poznávacích předsudků" a zeptejme se, jestli se v některých aspoň z části nenajdeme. Vezměme naprostou nezaujatost poznání jako horizont, k němuž se chceme přibližovat, ale jehož dokonalé dosažení se ze zkušenosti podaří jen opravdu málokomu, pokud vůbec někomu.

Nyní mi někdo může položit "fuchsovskou" otázku: a nejsi potom zaujatý v poznání toho, je-li naše poznání nezaujaté? Není Tvé hodnocení lidského poznání jako zaujatého výsledkem tvojí vlastní zaujatosti - třeba proto, že si přeješ, aby poznání druhých nebylo nezaujaté, abys ve své vlastní zaujatosti nebyl osamocen? K tomu bych řekl tři věci. V první řadě, nemyslím si to. Má skepse k nezaujatosti poznávání je spíše výsledkem zkušenosti se sebou i s druhými. Ve druhé řadě, i kdybych v této věci zaujatý byl, myslím si, že je to menší "průser", než kdybych byl zaujatý např. ohledně poznání původu světa, vesmíru atp. A za třetí: i když to, co nyní napíšu, vyzní jakoby popření všeho, co jsem dosud psal, tak je třeba uznat i to, že zaujaté poznání neznamená nutně falešné, nepravdivé poznání. Ne každé zaujaté poznávání musí automaticky vyústit v omyl. Tím ovšem rozhodně není řečeno, že tím pádem zaujatost poznání nijak negativně neovlivňuje. Chce se jen říct, že jej nemusí deformovat nutně, ale to není důvod k tomu, abychom (ne)zaujatost neřešili. To, že ne každý pád ze sedmého patra končí smrtí také není důvodem k tomu, abychom ze sedmého patra běžně a bez obav skákali.

2. Nesnažme se poznávat izolovaně a o samotě, nýbrž vyhledávejme "poznávací společnost". Konfrontujme své poznání s poznáním druhých lidí. Nikoliv fuchsovských "ideálních oponentů", nýbrž skutečných lidí z masa a kostí. V této souvislosti mne napadlo, jak by mohla taková ideální "poznávací společnost" vypadat, i když její realizace by byla bezesporu maximálně obtížná. Ideální by bylo společenství lidí o počtu řekněme 4-6, kteří si navzájem velmi důvěřují. Jsou schopni přijmout kritiku a nebojí se před druhými vnitřně "obnažit" - odhalit před nimi své hluboké touhy a přiznat, že by si přáli, aby pravda byla taková a taková. Neměla by to být "filosoficky homogenní" skupina, tzn. nebylo by úplně ideální, aby všichni členové této skupinky byli ateisté nebo naopak katolíci. Z druhé strany by jistě nebylo dobré, aby se taková skupinka cíleně skládala ze světonázorově maximálně odlišných lidí. Světonázor se totiž může změnit, což je zcela legitimní a není to důvodem pro vyhazov člověka z takovéto skupinky.

Poznámky:

1. Je však otázka, jestli takový výrok není na či za hranicí ad hominem argumentace. Když totiž někdo na adresu někoho, kdo nesouhlasí s jeho názorem na věc, řekne "pokud to prozkoumáš opravdu nezaujatě, zjistíš že já mám pravdu", tak mu tím vlastně říká, že dosud zkoumal zaujatě a kvůli této své osobní nekvalitě se mýlí. Hodnocen je tak vlastně oponent a nikoliv to, o čem je veden spor.

2. Tuto iluzorní "nezaujatost katolíků" bych se nyní pokusil dokumentovat vlastní kůží přinesenou na trh. Budu samozřejmě hovořit jen sám za sebe a svou psychiku, ale třeba se v něčem z toho najde nejeden další křesťan či katolík, který to bude číst. Takže:

Když v nějaké diskuzi přejdou na přetřes nějaké argumenty proti křesťanství nebo někdy i jen proti teismu, tak mi často brzy vytanou na mysl skutečnosti jako existence dogmat Církve, nadpřirozená jistota víry zaručená Bohem jež nemůže klamat, neomylnost Církve kterou je zakázáno zpochybňovat apod. A vyskočí mi myšlenka, že i kdyby mi argumenty proti teismu/křesťanství/katolictví připadly sebepřesvědčivější, stejně bych se musel vší silou, třeba i "iracionálně" držet dogmat Církve. A nebo by mne samotného napadlo, jestli přesvědčivost oněch argumentů není spíše než těmi argumenty dána mou pýchou nebo sobectvím, které zatemňují mou mysl, a odporem k přísné katolické morálce (hlavně sexuální) atp. Připomene se mi zákaz pochybovat kladený Církví na své věřící, hodnocení pochybností jako nějaké morální slabosti věřícího a apel na to, že skutečný katolík nepochybuje. A koneckonců co je hlavní, v těchto debatách z pohledu ŘKC nejde o nějaké nezávazné intelektuální cvičení, nýbrž o vážné úsilí přiblížit ateisty a posl. záchraně od věčného zavržení. Nejsou snad ty ateistické argumenty pokušením Satanovým? Mnoho katolíků, zvlášť těch "lidově zbožných", by jistě souhlasilo. Na závěr ještě malý příklad. Pamatuju si na kurz katolické apologetiky, který u nás v Ostravě jednu dobu jezdil přednášet Michal Semín. 80-90% posluchačů tvořili pravidelně tradicionalisté "ze Slezské a z Frýdku", takže celý kurz byl takovým "přesvědčováním předem přesvědčených". Když se mi ve výkladu něco nezdálo, tak občas jsem sice získal odvahu se ozvat, ale jinak jsem raději mlčel. Proč? Možná je v tom kus mého předsudku, ale bál jsem se, že mé časté namítání by v tradicionalistech - skoro všichni byli mí známí - vyvolalo hodnocení mé osoby ve stylu "ten Jakub nějak moc namítá, musíme se za něj modlit, aby neodpadl. Nestojí za tím jeho namítáním nějaká mravní špatnost nebo nechuť ke katolické morálce? Možná i na peklo bychom jej mohli upozornit". Nechť si tedy čtenář-katolík sám zhodnotí, jestli jsou řádky výše výsledkem mé úzkostné psychiky, nebo jestli se v něčem z toho sám nenašel.

Autor: Jakub Moravčík | pondělí 11.1.2016 12:02 | karma článku: 6.24 | přečteno: 209x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Rodiče dětí úplňku volají o pomoc

ČT je v posledních letech terčem oprávněné tvrdé kritiky (i z mé strany),občas si však zaslouží pochvalu. Tu poslední za odvysílání dokumentu Děti úplňku, o dětech s těžkou formou autismu a jejich rodičích v pořadu 168.

29.4.2017 v 8:00 | Karma článku: 13.86 | Přečteno: 634 | Diskuse

Jakub Moravčík

Je to o morálce. Víc, než o politice

Moje "filosofická pauza", či útlum v zájmu o filosofii stále trvá a je vystřídan zájmem spíše o politiku. Nicméně v dnešním textu se k filosofii opět trochu vrátím, byť to bude hlavně v souvislosti s politikou.

27.2.2017 v 11:55 | Karma článku: 7.78 | Přečteno: 206 | Diskuse

Jakub Moravčík

Sluní czech a spol. aneb ještě jsem tady

Stručné "připomenutí se" při příležitosti založení mého youTube kanálu a k tomu trocha vlastní muziky.

19.12.2016 v 12:00 | Karma článku: 9.47 | Přečteno: 258 | Diskuse

Jakub Moravčík

Obnovení Československa?

Dnes jen kratince, především pro třicátníky a starší, o jedné krásné utopii, která má i dnes své zastánce, mezi které jsem se víceméně začlenil i já.

11.7.2016 v 12:00 | Karma článku: 24.44 | Přečteno: 1759 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Jahoda

Babiš není ani Trump, ani Orbán: hraje za sebe a je na straně EU a Sorose

Na iDnes vyšel článek o tom, že si Američané ohledně našich voleb kladou otázku, zda Babiš je český Trump a vydá se cestou Orbána. Babiš není ani jedno – není patriot a hraje pouze za sebe.

18.10.2017 v 15:00 | Karma článku: 24.60 | Přečteno: 437 |

Jan Pražák

Vašek aneb smutný konec jednoho domácího porodu

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

18.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 23.91 | Přečteno: 865 | Diskuse

David Gruber

Oslavy 120 let Matičního gymnázia Ostrava pohledem účastníka

Ano, pravda, je to text především pro současné a bývalé studenty tohoto ctihodného ústavu. Ale i jiní si mohou přijít na své; pokud si chtějí něco přečíst o užaslém Ladislavu Špačkovi nebo o Ivanu Lendlovi plném citů a emocí...

18.10.2017 v 13:49 | Karma článku: 8.04 | Přečteno: 198 | Diskuse

Jan Klar

Když už nevěra, tak pořádná

Kolik je na světě starých kyselých „panen“? Když Eva ještě vyučovala ve škole, její kolegyně jí občas připomínaly klevetnice na tržišti. Hlídaly se navzájem, aby se náhodou neošidily.

18.10.2017 v 13:11 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 700 | Diskuse

Jiří Turner

Nápravník islámských bubáků II.

Co je to basmala? Jak to bylo s knihou Bez dcerky neodejdu? Je bičování jen trest? Bilal Philips – poturčenec horší Turka. Odkud kam sahá Blízký východ? Boko Haram. Burky a burkiny. Jak chápe Korán cizoložství? Komu sluší čádor?

18.10.2017 v 11:05 | Karma článku: 10.09 | Přečteno: 1099 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 618

Člen SPR-RSČ. Spoluzakladatel občanského sdružení Přátelé filosofie. Bloguji (resp. blogoval jsem) také zde a velmi občas také na blogu Kontrafikce.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.