Dnes bych se chtěl krátce zamyslet nad jedním kritériem katolicity, jehož platnost mi přijde jakákoliv, jen ne zřejmá.
V průběhu mého tradicionalistického období jsem byl seznámen s takovým neformálním a neoficiálním "kritériem" toho, jak rozlišit, co je katolické a co naopak (z katolického hlediska) heretické. Toto kritérium zní:
Katolické je to, co bylo věřeno vždy, všude a ode všech.
Není to asi stylisticky a výběrem slov zcela přesná formulace, ale jde o jeho význam.
Od jisté doby jsem začal pátrat po tom, jak toto kritérium vlastně vzniklo, a začal jej celkově podrobovat kritické reflexi. Motivem k tomu mi byla jeho nezřejmost a problémy, které jsem v něm od jisté doby začal vidět, pokud se aplikuje do důsledků. Zjistil jsem, že autorem této myšlenky je svatý Vincent Lerinský, mnich žijící v pátém století. Ten uvádí tento princip ve svém spisu Commonitorium, sepsaném pod pseudonymem peregrinus (tj. poutník), v němž polemizuje s heretiky. Věta o tom, co všude, co vždycky a co všichni věřili, se pak začala často citovat v teologických sporech. Tolik wikipedie.
Abych ukázal, v čem vidím problém tohoto kritéria, zkusím jej nyní rozebrat po jednotlivých složkách, tedy ohledně slov vždy, všude a ode všech.
1. Vždy. Tato složka se mi jeví nejméně problematická. Trvalá kontinuita společně sdíleného přesvědčení se jeví být celkem spolehlivou známkou, proč nad existencí takového přesvědčení jen nemávnout rukou. Teoreticky by se sice dalo představit, že by se nějaké přesvědčení z dějin nadobro ztratilo, aby se po nějaké době zase objevilo a rozšířilo; na jeho pravdivosti by se tím logicky nic neubralo. Ale jelikož ono Vincentovo "kritérium katolicity" chce být asi především praktické, jde spíše o spekulativní námitku.
2. Všude. Tato složka se mi už jeví hodně problematická. V jakém smyslu máme totiž chápat to všude? Všude na zeměkouli? To těžko: křesťanství tehdy dominovalo v malé části světa a o existenci spousty dalších částí světa jako např. o kontinentech, později nazvaných Severní a Jižní Amerika, se vůbec nevědělo. Máme tedy ono "všude" chápat jako "všude, kam se křesťanství dostalo"? To by, obávám se, znamenalo tautologii, resp. nicneříkající banalitu. Navíc je otázka, co by v takové interpretaci znamenal pojem křesťanství. Kritérium se má totiž vymezit proti heretikům a mám značné pochybnosti, že by sv. Vincent a další katolíci té doby označili heretiky za křesťany. Heretici byli naopak chápáni jako nebezpečnější než pohané, jako to největší zvěrstvo. Pokud by je za křesťany skutečně označili, pak by ono kritérium "všude" ztratilo smysl. A v neposlední řadě netuším, jak by chtěl někdo s jistotou ono "všude" ověřit. Stroj času neexistuje a stroj časoprostoru, který by prohledal každý kilometr čtvereční, a detekoval, zda se na něm nachází nějaký pravověrný katolík, už vůbec ne. Kritérium "všude" se tedy jeví jako minimálně vachrlaté.
3. Ode všech. Tato složka se mi jeví jako nejproblematičtější ze všech, a to především z podobných důvodů, jako kritérium "všude". Opět se lze zeptat: kdo jsou ti "všichni"? Všichni katolíci? To je opět banální a nicneříkající tautologie, která navíc apriorně předpokládá pravdivost katolické víry; kritérium má však onu katolicitu naopak detekovat/ověřovat. Všichni církevní preláti resp. hodnostáři? Netuším, proč by to mělo být omezené jen na ně. A opět: jak historicky (a nejen historicky, nýbrž i v současnosti) ověřit, že všichni jednotlivci z této množiny "všech" opravdu měli katolickou víru, opět naprosto netuším. Navíc: pokud má být kritérium "všech" bráno jako relevantní i v případech, kdy se vyhlašuje nějaké dogma, pak lze např. ukázat na absenci této všejednoty při vyhlašování dogmatu o neomylnosti papeže. Pokud by tato všejednota existovala, proč by se po vyhlášení tohoto dogmatu od římské církve odtrhávala skupina, která se posléze pojmenovala jako starokatolická církev?
Lze také poznamenat, že katolíci rádi poukazují na to, že když něco zastává většina, tak z toho nijak neplyne, že je to pravda. Kritérium "vždy všude a ode všech" je však z povahy věci kritériem většiny. Takže zde hrozí dvojí metr: jednou většina má být relevantním kritériem, jindy zase nikoliv.
Kritérium "vždy, všude a ode všech" se tedy při bližším prozkoumání začne jevit jako značně nepřesvědčivé a já se tímto ptám po nějakém dobrém důvodu, proč by se k němu vlastně mělo nějak vážně přihlížet. A také by mne zajímal historický důvod, proč se tak ujalo.
Dovolil bych si v této souvislosti na závěr citovat starokatolického faráře Petra Jana Vinše z jedné nejmenované internetové diskuze. Neuvádím kontext, ale i bez něj jsou podstatné myšlenky citátu myslím zřejmé:
No, je to Vincenc Lerinský, který se stal velmi populární v této lehce zvulgarizované podobě v době osvícenství, liberalismu a modernismu... ale jinak jako jo. Starokatolíci si to přímo dali jako motto. I když ono když to vezmeš trochu kriticky, tak odpověď na otázku co všichni všude a vždy věřili je poměrně jasné NIC.
