Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Umírněný katolický antinatalismus a možný rozpor tradicionalistů

15. 06. 2015 12:12:12
V následujících řádcích nenapíšu asi nic zásadně nového (až na pár věcí) ve srovnání s tím, co jsem uvedl ve čtvrté části své "tradicionalistické" zpovědi, konkrétně v poznámce 11 a odstavci, k němuž se tato odkazuje.

Protože se ale domnívám, že jde o věc závažnou, a protože ne každý, kdo začal "seriál" číst, dočetl až na dotyčné místo, chtěl bych jí věnovat tento samostatný článek a trochu více ji rozvést. Text je určen hlavně katolíkům, křesťanským filosofům a zdaleka ze všeho nejvíc právě tzv. katolickým tradicionalistům, kteří často sami sebe považují za jediné pravé katolíky.

Účel tohoto textu

Na úplný začátek bych rád ujasnil, co bude cílem tohoto textu. Velmi zjednodušeně a obecně řečeno, chci ukázat, že z určitých předpokladů či premis pravděpodobně plyne určitý závěr, a že kdo ty premisy zastává, ten by měl zastávat i závěr, aby nebyl sám se sebou v rozporu. Co jsou premisy, o tom bude část článku. Ti, kdo tyto premisy, nakolik jsem to měl možnost alespoň v našem českém prostředí poznat, zastávají, jsou na prvním místě zmínění katoličtí tradicionalisté, i když nejen oni. A závěrem plynoucím z dotyčných premis je právě to, co jsem tak záhadně a technicky nazval "umírněný katolický antinatalismus". Tento termín je můj a v následujících řádcích samozřejmě vysvětlím, co znamená.

Až na úplný závěr, kde stručně naznačím svůj osobní postoj k věci, se chci věci věnovat co nejvíce objektivně, tzn.byl bych nerad, kdyby všechno, co níže na píšu, bylo hned automaticky bráno jako můj osobní názor (jen proto, že jsem to napsal).

Vyjasnění pojmů

Antinatalismus je morálně-filosofická pozice, která tvrdí, že bychom neměli mít děti, že bychom se neměli množit, a v mnoha případech dokonce tvrdí, že množit se je nemorální. Je to pesimistický pohled na naši realitu, v níž vládne utrpení a smrt, a proto podle antinatalistů je nejlepší vůbec nevzniknout. Lidstvo by dle nich mělo co nejdříve vymřít, protože nebýt je lepší než být. O antinatalismu je dnes již spousta článků, blogů a několik knih. Samotné slovo antinatalismus má kořeny v knihách o populační problematice z dvacátého století, ale idea se vyskytovala již v dávných předkřesťanských dobách. Nejznámějším antinatalistou moderního věku byl filosof Arthur Schopenhauer a současným intelektuálním leaderem antinatalismu je jihoafrický filosof David Benatar, autor základní knihy o antinatalismu Better never to have been: the harm of coming into existence, přeložené také do češtiny. Antinatalistické myšlenky insiprovaly také populární televizní seriál Temný případ. Další informace o antinatalismu např. v mém starším článku zde.

Speciálním, byť minoritním typem antinatalismu, vyskytujícím se především v protestantském prostředí (i když je i v něm minoritní pozicí), je tzv. křesťanský antinatalismus. Ten se od obyčejného, "sekulárního" antinatalismu liší především v motivaci toho, proč by noví lidé neměli vznikat. Ta motivace spočívá v přesvědčení o existenci věčného zavržení v pekle a zároveň o poměrně vysoké pravděpodobnosti v pekle skončit (odvozované např. z evangelijního verše "Široká je cesta vedoucí do záhuby"), přičemž být v pekle se považuje za horší variantu, než vůbec nebýt. Katolický antinatalismus tedy není nic jiného než křesťanský antinatalismus zastávaný na základě určitých tezí katolické doktríny či jejích důsledků, plus názorů mnohých katolických myslitelů včetně světců. K tomu se dostanu později.

Ortodoxní antinatalismus tedy tvrdí, že lidstvo by mělo cíleně směřovat k vyhynutí: děti by neměl mít nikdo. Pokud by se však neusilovalo o tak radikální cíl a řeklo by se, že děti mohou mít jen někteří, nikdo jiný však ne, bylo by možno hovořit o umírněném antinatalismu. Tento termín je opět můj, v odborné ani neodborné literatuře jej nenajdete, ale domnívám se, že je poměrně výstižný.

Když si tedy spojíme vše výše řečené dohromady, vyjde nám následující pokus o definici umírněného katolického antinatalismu: umírněný katolický antinatalismus je teze, podle níž by pouze katolíci měli mít dovoleno mít děti, protože pouze u nich je dostatečná morální pravděpodobnost toho, že tyto děti budou spaseny (budou totiž vychovávány v jediné pravé víře). Tuto tezi má smysl vyslovit pouze z hlediska katolictví, protože pro nekatolíky (a nakonec i leckteré katolíky) bude samozřejmě naprosto směšná a absurdní.

Níže se tedy pokusím obhájit (pravděpodobnostní) platnost implikace: velká pravděpodobnost zavržení ==> důvod pro katolíka zastávat umírněný katolický antinatalismus. Protože možných argumentů a protiargumentů je mnoho a já nechci článek příliš prodlužovat (byť ze zkušenosti vím, že se mi to často nedaří), pokusím se vystihnout hlavně to základní a zbytek nechám na diskuzi pod článkem, která doufám vznikne.

Velká pravděpodobnost zavržení: mýtus nebo realita?

Křesťanský antinatalismus je tedy postaven na přesvědčení či víře, že je obtížné být spasen a naopak snadné být věčně zavržen; zavržení se tak jeví být (mnohem) pravděpodobnější než spasení. Je tato víra oprávněná a má solidní základ? Jak to s takovou vírou bylo v historii katolické církve a jak to s ní je u současných katolíků, především tradicionalistů, považujících se za jediné skutečné katolíky?

V první řadě nám něco mohou napovědět samotné biblické citáty. Již jsem zmiňoval ten o široké cestě do záhuby, přidat je možno např. také Matouše 19,24 a některé další. Určitý biblický základ tedy existuje. Nauka katolické církve, vyjádřená např. v koncilech, je ve věci přísnosti podmínek spásy velmi nekompromisní (srovnej např. zde). Velmi důležitá je však otázka toho, jaký většinový názor na tuto věc panoval mezi církevními otci, učenci a teology. Zde vycházím z informací z tohoto článku, kterým nemám důvod nevěřit, dokud někdo neprokáže opak. Dovídáme se z něj, že mezi většinou církevních otců a středověkých teologů včetně světců (např. Augustin, Tomáš Akvinský, Jan Zlatoústý, Cyril Jeruzalémský, Robert Bellarmin a další), na něž se tradicionalisté rádi odvolávají, byl názor jednoznačný: většina bude zavržena a to včetně katolíků. Názor, že většina bude spasena, byl menšinový (např. Řehož Naziánský, Řehoř z Nyssy, samozřejmě Origenés). Speciálním případem, důležitým pro tento text, byl barokní teolog František Suárez. Ten se sice řadil mezi zastánce toho, že většina bude zavržena, ale narozdíl od ostatních tvrdil, že pokud jde o katolíky, většina bude spasena. Pro umírněný katolický antinatalismus je to důležitá pozice vzhledem k tomu, že kdyby chtěl někdo z přesvědčení o většině zavržených vyvozovat oprávněnost radikálního antinatalismu, mohl by to někdo z katolíků označit (do velké míry oprávněně) jako hřích proti ctnosti naděje.1 V tomto směru se Suárezova pozice, ač ojedinělá, jeví jako v něčem vyvážená.

Jak se pak celá věc má mezi současnými katolickými tradicionalisty? V první řadě bych chtěl upozornit, že když říkám prostě "tradicionalisté", nemyslím a samozřejmě nemohu myslet každého jednotlivého tradicionalistu, už jen proto, že jsou různé typy tradicionalismů; nicméně mám důvod k určitému zevšeobecnění. Svůj názor na věc navíc vyvozuji pouze ze svých zkušeností s tradicionalismem a tradicionalisty, jak osobních (takřka výhradně v českém prostředí) , tak především webových. Z různých tradicionalistických článků nebo diskuzí (např. na portále Duše a hvězdy nebo nechvalně proslulém fóru Traditio), nebo občas i z vyjádření biskupa tradicionalistického tzv. Hnutí odporu Richarda Williamsona, můžeme vypozorovat časté zdůrazňování pekla, přísnosti podmínek spásy, vyjádření o tom kolik duší údajně Druhý Vatikánský koncil, nová liturgie (NOM) nebo selhání modernistických misií uvedly do věčného zavržení a podobná tvrzení.2 Mám tedy osobně dostatečný důvod se domnívat, že názor, že většina lidí bude zavržena, by tradicionalisté měli logicky zastávat. Svědčí o tom i zveřejňování článků jako je tento či tento na jejich webech.

Teze křesťanského antinatalismu o tom, že je snadnější být zavržen než spasen a zdůrazňování této hrozby se tedy minimálně v oblasti/oblastech, v jejichž rámci mne tato věc zajímá, rozhodně jeví být opodstatněná a podložená.

Obhajoba smysluplnosti diskuze o (křesťanském) antinatalismu

Přestože myšlenková tradice antinatalismu pochází až z předkřesťanského starověku, zůstává antinatalismus poměrně extrémní pozicí. Tomu napovídají i reakce těch, kteří se o existenci antinatalismu dozví: často se domnívají, že myslet takovou myšlenku vážně může jen šílenec a reakce bývají emotivně zabarvené. O tom by mohl vyprávět i zmiňovaný leader antinatalismu David Benatar, který na svou knihu Better never to have been obdržel mnoho reakcí z filosofické obce, ale jen málo z nich bylo věcných. Filosof Sami Philstrom koketuje s myšlenkou, že adekvátní reakcí na myšlenkové pozice jako antinatalismus je ignorace jejich proponentů a jejich textů; David Benatar však jeho myšlenky dle mne úspěšně odrazil. S Philstromem zdá se souhlasí i český katolický filosof Jiří Stodola, který na facebooku mimo jiné označil antinatalismus jako cynický, blbý a amorální. Z křesťanského (a zvlášť tradicionalistického) prostředí je podobná reakce nepřekvapivá a na první pohled logická: mezi konzervativními katolíky panuje přesvědčení o tom, že mít hodně dětí je velmi dobré a především je dobrý samotný život. Chtěl bych tedy jen stručně předložit určité argumenty, proč je diskuze o antinatalismu v kontextu křesťanství legitimní.

Hlavním podkladem mi budou informace z tohoto článku katolického teologa Václava Ventury, jimž opět nemám důvod nevěřit, dokud někdo případně nedokáže jejich nepravdivost.3 Kdo může, nechť si jej přečte, opravdu stojí za to. Z článku se dozvíme, že minimálně v raném, patristickém křesťanství byl přítomen určitý "krypto-antinatalismus", byť byl samozřejmě důsledkem jiných myšlenek, než pravděpodobné možnosti zavržení. Tak např. Tertullián tvrdil, že příkaz "Ploďte a množte se" byl Kristovým příchodem zrušen podobně jako různé starozákonní předpisy. Podle sv. Jana Zlatoústého je manželství důsledkem pádu. Podle mnoha starých otců se Adam s Evou původně neměli vůbec rozmnožovat. Podle Metodiose z Olympu směřují dějiny od incestu k celibátu. Lze tedy vidět, že v důsledku těchto myšlenek nebylo rozmnožování v konkurenci s ideou celibátu právě "favorizováno", a tato myšlenka byla součástí silné tradice. Pro mne je to dostatečný argument k tomu, aby debata o antinatalismu nebyla prvoplánovitě smetena ze stolu jako "nemorální", nýbrž aby byla seriózně vedena.

Hlavní argumenty a protiargumenty

Nyní bych rád probral pár základních argumentů pro a proti jakémukoliv typu (křesťanského) antinatalismu, tedy antinatalismu zdůvodněném hrozbou věčného zavržení. Nejprve bych uvedl argumenty proti antinatalismu a následně se na ně pokusil odpovědět, přičemž ty odpovědi lze brát právě jako argumenty PRO antinatalismus.

Argumenty proti libovolné formě (křesťanského) antinatalismu jsou zhruba tyto:

1. Děti jsou v Bibli jednoznačně hodnoceny jako požehnání, Hospodin přikázal Adamovi a Evě "ploďte a množte se".

2. Antinatalismus je založen na konsekvencialistické etice, vyvozuje své imperativy z budoucích možných důsledků a nejvyšším je pro něj měřítko radost-bolest. Taková etika je ale chybná a spolu s ní padá jakýkoliv antinatalismus.

3. Antinatalismus je důsledkem myšlení, které myslí více na lidi a na jejich osud než na Boha, jeho vůli a na závažnost hříchu. Takové myšlení je špatné a musí být odmítnuto.

4. I nekatolíci se přece mohou obrátit a být spaseni. Není tedy důvod, proč bychom jim my, katolíci, měli "zakazovat" mít děti.

Ad 1. S těmito argumenty se již křesťanští antinatalisté vyrovnávali a já se pouze odkážu na jejich argumentaci, na prvním místě na sympaticky krátkou knihu Martina Smitha nazvanou No baby, no cry. Možno taky znovu poukázat na informace z článku Václava Ventury. Co je však pro mne důležité je skutečnost, že tyto námitky (že děti jsou požehnáním atp.) nejsou v rozporu s tím, co jsem nazval umírněný katolický antinatalismus. Nejen to, dokonce nejsou v rozporu ani s pro-life postojem, ale o tom až níže.

Ad 2. Tato námitka se mi zdá o něco silnější, navíc osobně také nejsem konsekvencialista. Hlavní věc, kterou bych k tomu řekl je ta, že křesťanská etika při hodnocení mravnosti nějakého skutku vždycky budoucí možné důsledky tohoto skutku brala vážně v potaz a jejich nezvážení mohlo zesílit závažnost hříchu. Zvažování budoucích možných důsledků ještě samo o sobě není konsekvencialismem.4

Ad 3. Toto je v podstatě námitkou filosofa Shawna Bawulského (pravděpodobně kalvinisty), kterou předložil jinému filosofovi, Kennethu Himmovi, ve své reakci na jeho text Birth as a grave misfortune: The doctrines of hell, exclusivism and salvific luck. Bawulski v ní mimo jiné píše (překlad je můj): "Pokud přijde na křesťanovo rozhodnutí plodit a na možnost, že zplozené dítě definitivně odmítně Boha a ponese následky svého odmítnutí, myslím že - opět čerpám z celkového bohatství křesťanského světonázoru - výpočet a porovnání rizik se staví na stranu víry, protože rodiče musí věřit, že Bůh povede jejich dítě k pokání, a v případech, kdy k němu (k pokání) nedojde, musí rodiče věřit že Bůh je i přesto všestranně dobrý a moudrý."

U této námitky se obávám toho, že nemá jak zabránit tomu, aby se člověk a jeho subjektivita naprosto ztratila ze zřetele křesťanského myšlení a života. Pokud, jak říká Bawulski, "God matters most", pak lze tvrdit, že to, jak konkrétně bude věčný osud toho kterého člověka vypadat, je v posledku zcela lhostejné, protože Bůh a jeho větší sláva je to jediné, o co jde, a zavržení slaví Boha pořád více, než lidé nestvoření/neexistující. Tudíž - klidně ať je nebe prázdné a peklo plné, Boží slávy bude i tak víc. Jediná možná částečná zábrana je teoreticky v odkazu na biblickou zvěst a na to, že Bůh tvoří člověka pro nebe, ne pro peklo.5 Jestli je to dostatečná zábrana, je otázka.

Zbývá ještě krátký komentář k té části námitky, která adresuje závažnost hříchu. Podle katolictví totiž samozřejmě neplatí dvojí predestinace (tedy předurčení nejen ke spáse, ale i k zavržení) a každý, kdo je zavržen, je zavržen zcela spravedlivě v důsledku vlastních, zcela svobodně spáchaných hříchů, kterých stejně svobodně odmítl litovat. Mohlo by tudíž být řečeno, že jelikož dopředu prostě nevíme, jak kdo dopadne a jak se rozhodne, a že je to na každého svobodné vůli (svobodná vůle je zcela univerzálním argumentem křesťanů prakticky na všechno); je tudíž nesmysl po komkoliv chtít, aby "legitimně" neměl děti prostě jen proto, že jim "hrozí zavržení". Kolem této otázky, která nás do značné míry vrací k námitce konsekvencialismu, by mohla vzniknout dlouhá a speciální debata, kterou zde nebudu otevírat a nechám ji případně na diskuzi. Zmíním jen jednu věc. Existuje jeden argument, kterým křesťanství obhajuje oprávněnost vyhubení starozákonních pronárodů (amálekité, midjánci) izraelským národem; jak je totiž známo, na toto vybíjení pronárodů izraelem bývá oponenty křesťanství poukazováno jako na důkaz o tom, že Bůh je násilný, krutý a sadistický. Dotyčný argument říká, že tyto národy byly v tak hlubokém stavu mravní zkázy, že nebyla šance je napravit a děti, které by se jim narodily, by byly mravně zkažené úplně stejně. Tento argument lze ovšem použít rovněž jako argument pro umírněný katolický antinatalismus: neběduje snad mnoho především konzervativních katolíků nad ohromným mravním marasmem dnešní, především západní společnosti? A chtějí snad tito katolíci, aby děti, které se do této mravně zkažené společnosti narodí ateistům a jiným nekatolíkům, štafetu této nemravnosti přebraly? Pokud ne, je ovšem jejich implicitní tvrzení "ať ateisté a jiní nekatolíci klidně mají děti" poměrně špatně opodstatněné a velmi alibistické.

Ad 4. U tohoto argumentu bych se chtěl zastavit nejdéle. Byl by pravděpodobně nejčastěji vznesenou námitkou vůči nějaké formě (křesťanského) antinatalismu.

Pokud nechceme být kalvinisty, pak je jistě pravda, že z hlediska křesťanství má šanci obrátit se a být spasen každý. Jinou věcí ale je, jestli je pouhá existence takové šance dostatečným důvodem pro to, aby ti, kteří tvrdí platnost určitých podmínek spásy, schvalovali a nebo doporučovali mít děti těm, kteří tyto podmínky momentálně nesplňují. Již v odpovědi na předchozí argument jsem zmiňoval argument legitimity vyhubení pronárodů izraelity z důvodu hluboké mravní zkaženosti těchto pronárodů. Nemohlo by se ale i o nich říci, že se také mohli obrátit? Ať mohly či nemohly (a dotyčný argument implikuje to, že nemohly), byly vyhubeny, a s nimi i všechny jejich "budoucí možné děti". Jeví se tedy rozumné ohlížet se na něco, co bychom mohli nazvat "morální pravděpodobností" toho, že nově vzniklý člověk se obrátí, vzhledem k morálně-filosofickému zázemí, do nějž by se tento narodil. Ostatně, církevně-právní praxe na takovou věc velmi úzkostlivě dbala/dbá, ale k tomu až za chvíli.

Výše zmiňovaný Kenneth Himma předkládá dle mého soudy pěkný argument z analogie. Zákony společnosti, ve které jezdí motorová vozidla, fungují běžně tak, že řidič nesmí sednout za volant po té, co pil alkohol, a pokud tak učiní a je zastaven policií, je sankciován - a to i v případě, že během jízdy "pod vlivem" nezapříčinil žádnou nehodu. I u tohoto řidiče tedy existovala určitá morální pravděpodobnost toho, že nezpůsobí žádnou nehodu, a tato pravděpodobnost byla tím vyšší, čím nižší byla hladina alkoholu v krvi. Přesto tyto řidiče pokutujeme, i když žádnou nehodu nezpůsobili. Řidič se zachoval špatně už jen tím, že s alkoholem v krvi sednul za volant a hodlal řídit. A analogie k antinatalismu je jasná: pokud dotyčný člověk nedisponuje "spasitelnou vírou", je např. ateista, muslim nebo protestant, pak toto jeho "nekatolictví" je analogií alkoholu v krvi, přičemž mít sex bez antikoncepce v tomto stavu je analogií onoho sednutí za volant. Rozdíl je samozřejmě v tom, že když někdo sedá s alkoholem v krvi za volant, tak si to v většině případů uvědomuje a ví že se to nesmí. Zatímco nekatolík to v případě "prokreace" nejenže neví, nýbrž je přesvědčen, že je to naprosto v pořádku a myslet si něco jiného by mu přišlo naprosto absurdní a směšné. To nás ale nyní vůbec nemusí trápit, protože účelem tohoto textu je pouze to, ukázat, že konzervativní katolíci v čele s tradicionalisty, zastávajícími velkou pravděpodobnost zavržení, by měli na tyto skutečné či potenciální rodiče nahlížet stejně, jako na opilé řidiče sedající za volant, a jejich jednání uvnitř či navenek neschvalovat podobně, jako vystavování se "blízké příležitosti k hříchu", které už samo hříchem je.

Co je pro tradicionalisty a spol. ještě větším oříškem je církevně-právní praxe katolické církve v této věci. Mám nyní na mysli požadavek církve, aby si muž-katolík vzal ženu-katoličku a naopak. Plus požadavek slibu, že manželé-rodiče budou své děti vychovávat v katolické víře. Církevní praxe se po druhém vatikánském koncilu v této věci poněkud dost rozvolnila a dnes kněží oddávají katolíky s nekatolíky "jako na běžícím pásu". To je však pro tradicionalisty dekadentním důsledkem právě druhého vatikánského koncilu a modernismu vůbec, důsledkem, který kritizují a kterým se ve svých společenstvích, vedených tradicionalistickými kněžími, samozřejmě neřídí. Církevní praxe v této věci byla dříve velmi nekompromisní. Sňatek katolické a nekatolické strany byl povolován jen ve vyjímečných případech, jen z určitých důvodů a po důkladném zvážení.6 Pokud ovšem církev nepovolovala sňatek katolické a nekatolické strany, pak zároveň implicitně tím méně chtěla, aby dotyčný pár, kterému nedovolovala vstoupit do sňatku, spolu měl děti.

Důvod implicitního zákazu sňatku katolické a nekatolické strany7, týkající se předávání víry potenciálním potomkům, však dle mne představuje pro tradicionalisty a spol. vážný argument pro umírněný katolický antinatalismus. Pokud nekatolický partner představuje nebezpečí ohledně úspěšného předání víry potomkům, pak u sňatku dvou nekatolických partnerů je nikoliv pravděpodobné, nýbrž zcela jisté, že dotyční partneři své děti v katolické víře vychovávat nebudou. To je ale přece vážné ohrožení jejich spásy! Paradoxně by to tudíž mělo být tak, že by církev měla naopak sňatky katolické a nekatolické strany vítat a podporovat, protože tak existuje aspoň nějaká šance, že jejich dětem bude víra předána. Pokud je to však naopak, a pokud zkušenost ukazuje, že takové sňatky pro katolickou víru dětí dopadají naopak nevalně (jak se, pokud si dobře pamatuju, naznačuje i v článku odkazovaném v poznámce 7), pak tím více by církev měla neschvalovat sňatky nekatolíků vůbec, byť prakticky samozřejmě nemá žádnou pravomoc (a asi ani právo) jim zamezit. Kdybych to měl napsat trochu extrémně, církev by se v této logice ke každému dítěti, počatému nekatolickým párem, měla stavět zhruba podobně jako dítěti narozenému ze znásilnění: nesmí být potraceno, musí se usilovat o jeho spásu (která je tím více ohrožena, když se narodí nekatolíkům), ale jeho vznik je svým způsobem něco špatného, stejně jako je špatné znásilnění.

Církevně-právní praxe "před-druhovatikánské" církve je tedy paradoxně argumentem PRO umírněný katolický antinatalismus.

Praktické důsledky umírněného katolického antinatalismu

Co vše by tedy prakticky znamenalo zastávání umírněného katolického antinatalismu?
V první řadě, ten katolík, který by jej zastával, by na prvním místě neměl schvalovat skutečnost, že nekatolíci se pokoušejí mít děti; k tomu by podle něj měli mít právo jen tehdy, pokud se stanou katolíky. Otázkami zůstává např.: zda by to měl neschvalovat i vnějším způsobem, nahlas a veřejně (a nekatolíky od plození odrazovat), nebo jen uvnitř sebe, zda by měl čin plození, vykonaný nekatolíky, považovat za objektivní hřích či ne, zda by měl nekatolíkům gratulovat k potomkům, nebo zda by se ke vzniku jejich potomka měl stavět zhruba podobně, jako kdyby dotyčné dítě vzniklo znásilněním, tedy nelegitimním způsobem, zda by své případné schvalování toho, že nekatolíci se pokoušejí mít děti, měl pokládat za hřích či ne.
Jiným, trošku bizarním důsledkem by bylo, že by takto katolíci získali konkrétní postoj k řešení problematiky přelidnění: umírněný katolický antinatalismus by jej vyřešil - děti by měli mít dovoleno plodit pouze katolíci :-) Tím by získal na síle i argument, proč by katolíci měli mít hodně dětí - ležel by na nich úkol udržet populaci dostatečně početnou.
Dobré je také zdůraznit, že umírněný katolický antinatalismus by byl, resp. byl schopen být, plně kompatibilní s pro-life postojem a odmítáním potratů, antikoncepce, homosexuálních svazků, eutanázie apod; katolickou sexuální morálku by bylo možno zcela zachovat. Jediné, co by tuto kompatibilitu mohlo narušit, by byla otázka, jestli by někdo měl povinnost se oženit (bez čehož by z hlediska katolické morálky nemohl legitimně mít děti), protože pokud je mi známo, běžně tuto povinnost nikdo nemá.

Závěr

Kenneth Himma (který není katolíkem) ve svém článku ze svých argumentů vyvozuje nikoliv "tvrdý praktický antinatalismus", nýbrž právě pro povahu antinatalistických důsledků přísnosti podmínek spásy vyvozuje neplatnost křesťanského exkluzivismu a tradiční nauky o pekle. Taková neplatnost je velmi "lákavá", ovšem udělat něco podobného je v rámci katolictví samozřejmě nemožné, protože by toto popřelo samo sebe. Katolíci čele s tradicionalisty tedy nejspíš povedou svou případnou odpověď vůči tvrzení, že by měli zastávat umírněný katolický antinatalismus, aby byli se sebou konzistentní, nějak podobně, jako to udělal Himmův oponent Shawn Bawulski.8 Myslím, že jsem ale předložil dost důvodů, proč by se jejich případné zastávání toho, že nekatolíci mohou mít bez problémů děti, ukázalo jako značně alibistické, v horším případě jako projev (teoreticky i hřích) značné nelásky vůči budoucím možným lidem.
Jsem samozřejmě otevřen všem protiargumentům a těším se na případnou diskuzi. Bohužel mám na základě pár zkušeností určitý důvod se domnívat, že místo diskuze si přečtu spíše to, že jsem slovy Elizabeth Anscombeové "corrupt", že jsem nějak morálně špatný a proto prezentuji takové myšlenky. A že o takových myšlenkách se vůbec nemá diskutovat, nýbrž se mají cíleně ignorovat a proti jejich autorovi se případně polemicky vymezit. Nebudu ale dopředu malovat čerta na zeď. Třeba budu příjemně překvapen.
Na začátku jsem slíbil, že v závěru stručně vyjádřím, jak celou věc vidím já osobně. Tvrdím totiž o sobě, že jsem katolík, navíc s tradicionalistickou minulostí (a z části, jak se domnívám, stále přítomností). Upřímně, není pro mne snadné svůj postoj vyjádřit, navíc je v současnosti docela "neostrý" a nerozhodnutý. Problém je totiž v tom, že přání bývá nesmírně často otcem myšlenky. A moje přání je, aby peklo vůbec nebylo, nebo aby aspoň nebylo věčné. Obojí je však jednak s katolictvím neslučitelné, jednak wishful thinking prostě neplatí. Tudíž nastává značně zapeklitá situace, protože biblický a tradiční základ pro "vysokou pravděpodobnost zavržení" se nezdá být zrovna vratký. Zároveň však antinatalistou upřímně nechci být, a to ani umírněným; přesto mám často pocit, že jím budu muset být. Zakončím tedy text pouze tímto vyjádřením tohoto svého vnitřního existenciálního rozporu, jenž není vyřešen. V čem mám však zcela jasno je to, že především peklo zdůrazňující tradicionalisté by si měli svůj postoj k umírněnému katolickému antinatalismu velmi rychle vyjasnit - pokud nechtějí zjistit, že jejich pozice je značně vnitřně nekonzistentní.

(až po mé soukromé "uzávěrce" článku jsem objevil pokračování diskuze Kenneth Himma - Shawn Bawulski. Myslím, že Himma svou odpověď Bawulskému zvládl se ctí a já jsem velmi zvědav na pokračování této velmi důležité debaty.)

Poznámky

1. Katolický filosof Jiří Stodola na facebooku označil naději na spásu jako to, co činí křesťanský antinatalismus nesmyslným.

2. Částečně srovnej s posledním dílem mé minulé "zpovědi".

3. Z časů, kdy jsem často brouzdal tradicionalistické weby a diskuze si pamatuji, že tradicionalisté hledí na web Getsemany, z nějž článek pochází, jako na liberárně-modernistický škvár. I kdyby jím však skutečně byl, tak to nijak neimplikuje nepravdivost tvrzení z dotyčného článku. Tudíž podobná dehonestace časopisu není žádným argumentem.

4. Navíc mne překvapila formulace, kterou ve svém blogu použil katolicky-tradicionalistický bloger Ignác Pospíšil. Ten napsal: "A pamatuji si, že když jsem se v mládí jednou s mamkou nějak náhodou dostal k tomuto tématu, tak mi naprosto samozřejmě řekla, že žena, dokud může mít děti, nemá právo kouřit a pít může maximálně nějakou symbolickou skleničku na oslavu či něco málo z léčebných důvodů. Právě s ohledem na povinnosti ke svým potenciálním budoucím dětem." Pospíšil v této věci samozřejmě není odborníkem a jeho názor není možno brát jako nějak oficiálně katolicky-reprezentativní, nicméně tato formulace o povinnosti k budoucím možným dětem se zdá stavět "námitku konsekvencialismu" na hlavu.

5. Protinámitkou proti principu "maximum oslavy Boha, ať spasením či zavržením " by mohl být princip o maximální umenšení něčeho, co bych nazval "globální index hříchu" - zavržení v pekle totiž permanentně hřeší nenávistí k Bohu, a čím méně zavržených bude, tím méně bude této nenávisti. A nejméně zavržených bude tehdy, když bude existovat co nejméně lidí. Více k tomu v tomto článku.

6. Ještě v první polovině dvacátého století byla praxe taková, že když se z manželského páru manžel obrátil a chtěl se dát pokřtít, pak se podle představ církevního práva měla manželka buď nechat pokřtít také a to z lásky k manželovi, a nebo ji měl muž raději opustit a najít si jinou, katolickou ženu, protože ve hře byla spása. Právě to doporučoval Jacques Maritain Charlesi Péguymu, vážně uvažujícímu o křtu. Viz přednáška Matěje Širokého o Charlesi Péguym, cca 70 minuta.

7. Ohledně tradicionalistického postoje ke smíšeným manželstvím srovnej tento článek.

8. Pro tohoto teologa je vůbec peklo ústředním zájmem jeho bádání. Viz jeho web.

Autor: Jakub Moravčík | pondělí 15.6.2015 12:12 | karma článku: 11.11 | přečteno: 583x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Rodiče dětí úplňku volají o pomoc

ČT je v posledních letech terčem oprávněné tvrdé kritiky (i z mé strany),občas si však zaslouží pochvalu. Tu poslední za odvysílání dokumentu Děti úplňku, o dětech s těžkou formou autismu a jejich rodičích v pořadu 168.

29.4.2017 v 8:00 | Karma článku: 13.86 | Přečteno: 634 | Diskuse

Jakub Moravčík

Je to o morálce. Víc, než o politice

Moje "filosofická pauza", či útlum v zájmu o filosofii stále trvá a je vystřídan zájmem spíše o politiku. Nicméně v dnešním textu se k filosofii opět trochu vrátím, byť to bude hlavně v souvislosti s politikou.

27.2.2017 v 11:55 | Karma článku: 7.78 | Přečteno: 206 | Diskuse

Jakub Moravčík

Sluní czech a spol. aneb ještě jsem tady

Stručné "připomenutí se" při příležitosti založení mého youTube kanálu a k tomu trocha vlastní muziky.

19.12.2016 v 12:00 | Karma článku: 9.47 | Přečteno: 258 | Diskuse

Jakub Moravčík

Obnovení Československa?

Dnes jen kratince, především pro třicátníky a starší, o jedné krásné utopii, která má i dnes své zastánce, mezi které jsem se víceméně začlenil i já.

11.7.2016 v 12:00 | Karma článku: 24.44 | Přečteno: 1759 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stanislav Jahoda

Babiš není ani Trump, ani Orbán: hraje za sebe a je na straně EU a Sorose

Na iDnes vyšel článek o tom, že si Američané ohledně našich voleb kladou otázku, zda Babiš je český Trump a vydá se cestou Orbána. Babiš není ani jedno – není patriot a hraje pouze za sebe.

18.10.2017 v 15:00 | Karma článku: 24.75 | Přečteno: 437 |

Jan Pražák

Vašek aneb smutný konec jednoho domácího porodu

„Podruhý už mě do porodnice nikdo nedostane,“ svěřila se Stáňa své kamarádce Martě po potvrzení dalšího těhotenství. „Doma budu mít klid a vyhnu se těm problémům, který jsem měla po narození Lukáška.“

18.10.2017 v 14:27 | Karma článku: 23.91 | Přečteno: 865 | Diskuse

David Gruber

Oslavy 120 let Matičního gymnázia Ostrava pohledem účastníka

Ano, pravda, je to text především pro současné a bývalé studenty tohoto ctihodného ústavu. Ale i jiní si mohou přijít na své; pokud si chtějí něco přečíst o užaslém Ladislavu Špačkovi nebo o Ivanu Lendlovi plném citů a emocí...

18.10.2017 v 13:49 | Karma článku: 8.04 | Přečteno: 198 | Diskuse

Jan Klar

Když už nevěra, tak pořádná

Kolik je na světě starých kyselých „panen“? Když Eva ještě vyučovala ve škole, její kolegyně jí občas připomínaly klevetnice na tržišti. Hlídaly se navzájem, aby se náhodou neošidily.

18.10.2017 v 13:11 | Karma článku: 13.65 | Přečteno: 700 | Diskuse

Jiří Turner

Nápravník islámských bubáků II.

Co je to basmala? Jak to bylo s knihou Bez dcerky neodejdu? Je bičování jen trest? Bilal Philips – poturčenec horší Turka. Odkud kam sahá Blízký východ? Boko Haram. Burky a burkiny. Jak chápe Korán cizoložství? Komu sluší čádor?

18.10.2017 v 11:05 | Karma článku: 10.45 | Přečteno: 1099 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 618

Člen SPR-RSČ. Spoluzakladatel občanského sdružení Přátelé filosofie. Bloguji (resp. blogoval jsem) také zde a velmi občas také na blogu Kontrafikce.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.