Desirabilie: další typ možností?

Možnost je svou povahou jedním ze základních filozofických pojmů. Nejen v klasické filozofii antiky a středověku, ale i v moderní filozofii a moderní logice (např. David Lewis, Saul Kripke a tzv. sémantika možných světů) je základní význam pojmu možnost něčím, co oprávněně a pochopitelně vzbuzuje zájem filozofů.

Klasická aristotelsko-scholastická filozofie pracuje především se dvěmi základními významy pojmu možnost, z nichž budu v tomto textu vycházet. Prvním z nich je tzv. logická možnost, jež se chápe jako “pouhá“ formální bezrozpornost nějakého konceptu, který se myslí bez jakéhokoliv nutného vztahu k naší aktuální, dějinné realitě. Druhým z nich je pak možnost objektivní neboli ontologická, která se od možnosti logické liší právě tím, že je zasazena do konkrétních ontologických podmínek reálného světa. Z toho plyne, že množina ontologických možností je v jistém smyslu podmnožinou množiny možností logických.¹ Je-li totiž něco formálně-logicky bezrozporné, pak z toho ještě ipso facto neplyne, že je to (v aktuálním světě) také ontologicky uskutečnitelné – ab posse logico ad esse ontologico non valet illatio. Z hlediska logické bezrozpornosti je např. klidně možné např. to, že jsem mohl zplodit dítě s královnou ze Sáby: já jsem muž, ona je žena, a to se zdá být dostačující k tomu, abychom spolu mohli počít dítě. Je zde však množství nejen časoprostorových podmínek, jež, řečeno terminologií zmiňované sémantiky možných světů, v aktuálním světě proměňují tuto logickou možnost v ontologickou nemožnost: já a královna ze Sáby žijeme/žili jsme v naprosto různých časových periodách a tudíž jsme neměli reálnou možnost se setkat. To je však nutná podmínka k potenciálnímu početí dítěte.²Z toho je možné vyvodit, že zatímco logická možnost je vzhledem k uskutečnění podmínkou nutnou, avšak nikoliv postačující, ontologická možnost, v níž je logická možnost zahrnuta, je vzhledem k uskutečnění podmínkou jak nutnou, tak i postačující. Velmi zjednodušeně řečeno, logická a ontologická možnost se tedy zdají rámcově vyčerpávat možné významy pojmu možnost.

 Jedním ze základních závazků filozofie však je, že musí být velmi pozorná ke zkušenosti, neboť ta je neodmyslitelným materiálem a podnětem její činnosti a zkoumání. Ignorování zkušenosti je ve filozofii nepřípustné, neboť ona je jedním z referentů, vůči němuž poměřujeme správnost výsledků filozofického zkoumání. A nemusí se nutně jednat jen o tu zkušenost, jež považujeme za nezpochybnitelnou, obecnou a společnou všem lidem. Jeden typ takové, jak se domnívám, “nikoliv nutně obecné“ zkušenosti mne přivedl k uvažování o otázce, zda není možno regulérně vyčlenit ještě další, specifický typ možností, vedle možností logických a ontologických. Možnost logická a ontologická jsou totiž specifické tím, že se vyjevují logicko-noeticko-ontologickému zkoumání skutečnosti. Tedy zkoumání, které na skutečnost nahlíží především skrz metafyzické pojmy jsoucna a pravdy, zkoumání, jehož zkušenostní báze je především kognitivně-racionální povahy. Poměrně jiný horizont se nám však odhalí, podíváme-li se na skutečnost především optikou metafyzického pojmu dobra, když se na ni zaměříme z hlediska zkušenosti vůle, touhy a žádání, z hlediska spíše “existenciálního“, aniž bychom se tím však nutně vzdávali logicko-ontologických souvislostí. Uvedu příklad, aby to bylo jasnější. Zůstaneme-li u příkladu s královnou ze Sáby, pak nezávisle na tom, nakolik zplození mého dítěte s ní je či není možností logickou či ontologickou, zdá se, že nic nebrání tomu, abych z rozličných důvodů, jež nyní nejsou důležité, přesto toužil dítě s královnou ze Sáby zplodit. Mít dítě s královnou ze Sáby se tedy může, nezávisle na podmínkách jeho uskutečnění, bez problémů stát předmětem mé touhy, mého chtění. A nakolik je náš společný potomek aktuálně či potenciálně tímto touženým předmětem, natolik – a to je právě teze, o níž chce tento text základně pojednat – se stává v určitém smyslu možností. Stává se totiž možností mé touhy, mého žádání, něčím, co je schopno být chtěno, což v jistém smyslu není ničím jiným, než určitou definicí pojmu dobra. Inspirován skutečností, že se ve středověku jsoucna pouze možná nazývala “posibilie“, jsem se rozhodl nazvat tyto “možnosti chtění či touhy“ vlastním  termínem desirabilie.³

 Výše jsem uvedl, že množina ontologických možností je v určitém smyslu podmnožinou množiny možností logických. Jak do tohoto vztahu, nakolik je to možné, zařadit desirabilie? Je jisté, že cokoliv je logickou či ontologickou možností, je zároveň i desirabilií: může se to stát předmětem něčího chtění. Každodenně chceme spoustu věcí, kterých běžně dosahujeme - nebo sice nedosahujeme, ovšem pouze fakticky, nikoliv logicky nutně. Často také ale chceme věci, jež nejsou ontologicky možné. Např. možnost, že bych zplodil dítě s královnou ze Sáby je z logicko-ontologického hlediska možností logickou, nikoliv však ontologickou. V takovém případě se však stále ještě naplno neukazuje to, co u desirabilií považuji za stěžejní. To se ukáže v případě, kdy bych např. toužil být o sobě aseitní (tedy de facto být Bohem), být svobodný “v Berďajevovském smyslu“ (tedy být, alespoň v pozemských podmínkách, osvobozen od „svazující nutnosti v každý okamžik volit mezi alternativami“), nebo kdy bych toužil, aby neplatil princip sporu – ať už univerzálně, nebo jen v některých případech.⁴ Možnost, že bych byl aseitní, nebo možnost, že by neplatil princip sporu, však nejen není, alespoň podle klasické filozofie anticko-scholastického ražení, možností ontologickou, nýbrž ani možností logickou. Předměty takových tužeb jsou logicko-ontologické nemožnosti. Budeme-li však pozorní ke zkušenosti, nemůžeme popřít nezřídkou přítomnost chtění těchto ontologických nemožností, tedy tužeb po tom, aby byly ontologickými možnostmi, potažmo skutečnostmi. Zvlášť univerzální platnost principu sporu či jiných metafyzických principů byla (a pravděpodobně stále je) mnohým lidem a filozofům trnem v oku, neboť se jim jevila blokovat a omezovat skutečnost⁵ – kvůli těmto principům např. nejde vrátit čas nebo (pravděpodobně) nemůže existovat kentaur či jiné bájné bytosti. A nenecháme-li se předem “eticky zdeklasovat“ Aristotelovým mravním zhodnocením, že chtít nemožné je pošetilost, máme zde velmi zajímavé pole filozofického výzkumu. Z něj ihned zjišťujeme, že množina desirabilií nejen že není podmnožinou posibilií, ani s ní není identická, nýbrž že množina logických možností je naopak z jistého hlediska podmnožinou množiny desirabilií. Neboť předmětem touhy či chtění se mohou, dle svědectví zkušenosti, stát jak skutečnosti logicky či ontologicky možné, tak “skutečnosti“, jež se při bližší analýze zdají, alespoň z hlediska univerzální platnosti principu sporu, být absolutně nemožné a o nichž klasická filozofie tvrdí, že mají pouze jakýsi jazykový či imaginativní statut. Avšak už pouhá zkušenost s jejich schopností “být objektem chtění“ a důvodem, proč jím jsou, nám de facto ukazuje, že by teoreticky mohly mít i jiný statut, než jen jazykový. Neboť nemáme zkušenost, nebo o ní alespoň nevím, že by čistě jazyková jsoucna (jakým je např. výrok „žádný soud není pravdivý“) byla předmětem chtění pro tuto jejich pouhou jazykovost. Řečeno jinak: chtěl-li by někdo desirabilie popřít tvrzením „lze je říct, ale nelze je myslet“, lze kontrovat takto: „Lze je říct, nejde je myslet, ale přesto je lze jaksi (např. v představě jejich uskutečnění), alespoň v náznaku, okoušet, prožívat, ochutnávat. Např. mohu v náznaku okoušet radost, jež by mi způsobilo narození společného potomka mne a královny ze Sáby.  A takové zkušenosti nepovažuji za nepodstatné.

Za účelem kategorizace desirabílií pak navrhuji následující taxonomii:

 Ontologická desirabilie – desirabilie, jež je z hlediska racionální metafyziky ontologickou možností. Příklad – vypití dobrého piva.

Logická desirabilie – desirabilie, jež je z hlediska racionální metafyziky sice možností logickou, ale nikoliv ontologickou. Například zmiňované moje početí dítěte s královnou ze Sáby.

Čistá desirabilie – desirabilie, jež je z hlediska racionální metafyziky logicko-ontologickou nemožností.  Například zmiňovaná neplatnost principu sporu.

 Základní tezi, či spíše otázku, jež v tomto textu kladu, je tedy možno formulovat takto: je to, co nazývám “desirabilie“, něčím specifickým, co je hodno specifické pozornosti a samostatného vyčlenění, nebo je lze úspěšně redukovat na “něco jiného“, co už filozofie dávno zná a kvůli čemu není třeba zavádět žádný specifický název? Osobně se aktuálně kloním k první variantě. Její případnou pravdivost, o níž si v tuto chvíli netroufám nic dalšího tvrdit, bude jistě třeba prověřit různými námitkámi. Stručná tematizace některých z nich bude závěrečnou částí tohoto textu.

 Proti existenci či smysluplnosti desirabilií lze namítat různě. Máme zde například již zmiňovaný Aristotelův výrok o tom, že chtít nemožné je pošetilost. Z etického hlediska je chtění nemožnosti (resp. toho, co se jako nemožnost běžně ukazuje) zřejmě diskutabilní, ale myslím, že nic nebrání tomu, aby se chtění nemožností učinilo předmětem teoretického zkoumání, a to s respektem ke vší zkušenosti, jíž s tímto chtěním máme.⁶ Další námitka míří spíše konkrétněji a sice na zmiňovaný příklad touhy po aseitě. Nejen, že z etického hlediska se tato touha oprávněně jeví velmi problematická, ovšem podle aristotelsko-tomistické filozofie je taková touha vlastně nemožná, protože chtít být plně aseitní, tedy chtít být Bohem, by znamenalo nebýt sebou a tedy v důsledku nebýt vůbec. To je podle Tomáše Akvinského nemožné, neboť „každý chce nutně své bytí“. Námitka je to jistě vážná, ale i přesto se domnívám, že je zde třeba být pozorný ke zkušenosti, abychom se náhodou nedopustili logického klamu nazvaného apriorismus.⁷ V porovnání např. se základními (onto)logickými principy jako princip identity, sporu atp. se totiž poznání vlastností či sklonů substancí, jimž realistická filozofie nárokuje přirozenost a tedy nutnost, jeví být přece jen více závislé na zkušenosti a pozorování, než zmiňované principy. Poslední námitka, která mne nyní napadá, by se snažila desirabilie redukovat na jakýsi důsledek hry představivosti. Vezměme si např. desirabilii, kdy velmi miluji nějakou ženu a touha s ní maximálně sdílet své bytí ve mne vyvolá jistou konkrétní touhu, totiž aby se naše těla nebo jejich části mohly fyzicky prostupovat, aniž by však úplně ztratila svou numerickou identitu. Podle aristotelské fyziky je však nemožné, aby se jedno těleso nacházelo prostorově na témže místě, kde se nachází jiné těleso; pokud by se nacházelo, nebylo by to už jiné těleso. Na tomto příkladě se nám však ukazuje další podstatný rys desirabilií – z desirabilního hlediska je mi lhostejné, jestli je cíl mé touhy logicky či ontologicky možný. Neboť jeho žádoucnost a případná zakoušená „předchuť blaživosti, působené jeho představovaným dosažením“ nemusí být vědomím o její případné (onto)logické nemožností nijak umenšována; a dále, jsem schopen nějak rozumět tomu, že má touha by dosažením jejího předmětu byla nasycena - bez ohledu na jeho (onto)logickou nemožnost. Námitka by však jaksi mířila na to, že filozofická tematizace desirabilií je takto pouze opomenutím principu, že do metafyzických úvah se nesmí zatahovat představivost, což se ve zmíněném příkladu děje. Námitku lze však podle mne lehce vyvráti poukazem např. na to, že desirabilií může být také jakési překrývání, sdílení vědomí dvou či více osob, tedy situace, kdy v jistém smyslu jsem někým druhým (skrze plnou účast na jeho vědomí), aniž bych ztratil své vědomí a svou identitu, aniž bych přestal být sebou. A taková věc už se nedá vysvětlit představivostí, neboť vědomí a introspekce není nic o sobě smyslového, byť jistě může být smyslovými hnutími doprovázeno.

 Krátké shrnutí na závěr: existují desirabilie jako specifický typ možností? Jaký je jejich ontologický statut? Jaké jsou podmínky jejich “možnosti“? Jaká je jejich formální příčina? Jaký je účel jejich existence? To vše jsou otázky, jež mne v souvislosti s tématem napadají. V tomto krátkém textu, jež si v žádném případě neklade nárok na úplnost, jsem na ně chtěl pouze základně upozornit, protože se domnívám, že pozornosti hodné jsou. Nechť o tom z části a nepřímo svědčí i fakt, že Slovenská metafyzická společnost pořádá 19-20.9.2013 v Bratislavě konferenci nazvanou Issues on the (im)possible – tedy Otázky týkající se (ne)možného. A nemožnými se  z logického hlediska přirozeně jeví právě i (čisté) desirabilie.

Poznámky:

 1. Dělení možností je samozřejmě více. A. Vaidya např. dělí možnosti (jiným slovem „modality“) takto:

epistemická možnost – znalosti nevylučují X
logická možnost – X je konzistentní v systému S
konceptuální možnost – X není vyloučeno množinou všech konceptuálních pravd
metafyzická možnost – X je pravdivé v metafyzicky možném světě
fyzická možnost – X je logicky konzistentní s fyzikálními zákony

(volně citováno z: Ondřej Havlíček, Svobodná vůle a přístup k informacím o vlastních intencích (dipl. Práce), str. 17-18. Dostupné na http://melkor.hys.cz/share/2012-11-07_Havlicek_DP_Svobodna-vule.pdf.
Z hlediska mnou zvoleného dělení lze však zhruba zahrnout metafyzickou a fyzickou možnost pod možnost ontologickou a zbylé možnosti (snad kromě epistemické) pod možnost logickou.

2. Modálním realismem Davida Lewise, jakkoliv se jedná o zajímavé téma, se zde zabývat nebudu. Z hlediska (extrémního) modálního realismu se totiž dá říci, že i když v aktuálním světě je mé početí dítěte s královnou ze Sáby ontologickou nemožností, v některém z jiných možných světů (resp. v některých jiných možných světech) je nejen zcela reálnou ontologickou možností, nýbrž dokonce skutečností.

3.Šel by použít i latinsky správnější termín desiderabilie, ale to už je pro český jazyk moc dlouhé a zní to méně libozvučně.

4. Dalšími příklady podobných desirabilií mohou být např. anihilace všeho jsoucího nebo touha dokonale poznat sama sebe.

5. Přičemž je nutno připomenout, že princip sporu jakoukoliv skutečnost vůbec principielně umožňuje, na což tito filozofové zapomínají. Avšak nelze popřít, že lze nějak rozumět tomu, když se někomu jeví princip sporu skutečnost naopak omezovat. Tak uvažoval např. ukrajinský existencialista Lev Šestov, podle nějž věčné principy filozofie blokují např. možnost, že by Bůh mohl Kierkegaardovi vrátit milovanou Reginu. Možnost „vrácení Reginy Kierkegaardovi“ je každopádně pěkným a srozumitelným příkladem desirabilie.

6. Jsem si vědom toho, že jsem sám zpochybnil jak existenci něčeho, co by mohlo být označeno jako “čistá teorie“, tak možnost úplné suspenze etického hodnocení teoretické činnosti. Viz můj text Problém etické legitimace filozofie na mém domovském blogu, především část 3, námitka 6 a odpověď na ni (plus můj doplňující komentář pod článkem).

7. Apriorismus je logický klam, kdy se ignoruje nebo popírá ta (vlastní či cizí) zkušenost, která odporuje nějakému dosud zastávanému principu nebo tezi.