Jsem (nekatolický) křesťan. Víra na mne nebyla přenesenavýchovou či vštěpováním v dětství, dal jsem se pokřtít ve svých 28 letech.Nedokážu si dost dobře představit, jak se někdo stává křesťanem bez(minimálního, rozhodujícího či jinak „předchozího“) důvodu. Jistě, kdo se dokřesťanského prostředí narodí, možná v dětství navštěvuje mše, bohoslužby činějaké církevnické vzdělávání, protože „se“ to (u nich) dělá. Ale asi bude běžné, že v pubescenci, kdy začne být člověk „kritický“ k mnoha jevům životaa světa, tyto děti buď nějaký minimální důvod pro křesťanství (s)hledají, nebo ses křesťanstvím rozejdou. Domnívám se, že na hledání a nalézání důvodů (včetně„předchozího“ typu) ani na konfrontaci takových důvodů s pochybnostmi není nicšpatného. Co je totiž alternativou? Zákaz myšlení? Setrvání „uvnitř“křesťanství z důvodu strachu? Strachu z reakce okolí nebo dokonce z „božíhotrestu“? To vše mi připadá nedůstojné jak člověka, tak i víry. Ale nechci aninikoho soudit, ani nechci problém dvou tomášovských typů důvodů nějak hrotit.Možná ti, co v křesťanství setrvávají, mají důvody, u nichž bychom těžkorozlišili, nakolik jim patří přívlastek „předchozí“ a nakolik „následné“. Toje nakonec i můj případ. Zaznamenal jsem se ve svém životě několikrát mocný a zmého pohledu nezasloužený vstup Boží milosti. Jsem za to Pánu vděčný, ale(zpětně?) se zdráhám přistoupit na tezi, že Mu a v Něho věřím „proto“, čidokonce „za to“, jak se ke mně sklání. Jednak jakousi „směnečnou“ složku vírypovažuji za stejně nedůstojnou, jako složku „zastrašující“. A za druhé, i kdyžvím, že mám zač být vděčný, přesto některá svá břemena nenesu zrovna snadšením.

(Nyní jsem si přečetl diskusní příspěvek pana MichalaSedmíka s návrhem rozlišení důvodů pro „přirozenou“ autoritu Boží a proautoritu „formální“ – kdy je člověk k jakémusi uznání „dotlačen“, ale nikolivnitřně přesvědčen. S takovou terminologií i s její aplikací souhlasím.)

Podíval jsem se na tu pasáž Summy a pochopil ji trochu jinak; odkaz v češtině

http://summa.op.cz/sth.php?&A=10

Sv. Tomáš uvádí, že jsou důvody, které zásluhu víry nezmenšují, a to podle kladného vztahu k vůli a ilustruje to dvěma biblickými citacemi (list Petrův, Jan o Samaritánce). V souvislosti s diskuzí u předchozího článku o autoritě lze říct, že z Bible Tomáš kladně hodnotí důvody, které vedly k přijetí božské autority jako přirozené, nikoli jen formální. V tomto smyslu lze najít mnoho dalších biblických citací, např. Pavlovo Vím, komu jsem uvěřil. Vlastně jde o primární důvody přijetí víry (či božské autority), termín následné zde nevidím jako nejvhodnější. Pokud je člověk argumenty dotlačen a nebere celek vnitřně za svůj, to podle mého chápání Tomáš označuje za méně záslužné a používá termín „lidské důvody“.

.

Co se týká rozhodujícího důvodu víry, je spíš v rovině zkušenosti, jež má i svoji logiku. Rovina zážitku v emoční rovině zde není primární.

"V souvislosti s diskuzí u předchozího článku o autoritě lze říct, že z Bible Tomáš kladně hodnotí důvody, které vedly k přijetí božské autority jako přirozené, nikoli jen formální."

Můžete pls. uvést kde tak Tomáš činí?

"Pokud je člověk argumenty dotlačen a nebere celek vnitřně za svůj, to podle mého chápání Tomáš označuje za méně záslužné a používá termín „lidské důvody“."

Z které části Tomášova textu tak usuzujete?

"Co se týká rozhodujícího důvodu víry, je spíš v rovině zkušenosti, jež má i svoji logiku."

Předpokládám tedy, že je příliš intimní na to, abyste jej chtěl prozradit :-) Ale to samozřejmě chápu, já bych to v mnoha věcech měl podobně.

Pochybnosti mohly někoho ve "starém světě" dovést na hořící hranici? To je naprostá hloupost, která vyplývá z nánosů protikatolické propagandy. Pokud nečtete jen filozofii, doporučuji trochu historie např.Radomír Malý: Je dovoleno bránit inkvizici? nebo "Černéstránky církve" od Messoriho. (Dokumenty lze získat i online.)

Možná Vás překvapím, ale zmiňovanou knihu R. Malého mám a četl jsem a z Messoriho jsem četl pár kapitol, co bylo na webu. Mimochodem, pokud jste náhodou z ostravska, R. Malý začíná příští čtvrtek v Ostravě přednáškový cyklus o dějinách církve.

Jinak ale uznávám, že s tou hranicí za pochybnost jsem to možná trochu přehnal. Ale třeba za teď nevím zda pokus o překlad nebo pouhé soukromé čtení bible laiky se člověk opravdu mohl dostat až v ohrožení života. Alespoň to uvádí Paul Johnson (římskokatolík) ve svých Dějinách křesťanství.

Víra může být přenesena kulturní tradicí a výchovou a nebo k víře můžete dojít na základě nějakého poznání. To je můj případ. Tedy nejsem křesťan, ale nejsem bez víry. To v co věříme můžeme postupně objevovat a upřesňovat a mělo by nás to naplňovat nějakým duchovnem, to znamená nějakými emocemi. Pokud vás vaše víra duševně obohacuje a pokud její praktikování nezasahuje násilím do života jiných lidí, pak je to víra správná. Bez ohledu na to v co věříte. Proto slova Tomáše Akvinského přesahují hranice křesťanství.

Proč jsem stále ještě křesťan?

Nevím, asi proto, že mne nikdy nikdo nedokázal přesvědčit o pravdivosti-pravosti jiného názoru.

Tedy aby nebyla mýlka - s postupem času jsem naopak stále více přesvědčení o pravdivosti křesťanského názoru na svět. Čím víc toho vím, tím se má víra zmenšuje, neboť víra je postupně nahrazována věděním nebo osobním prožitkem. Kde dřív byla jen víra, je dnes mnohdy vědění.