Nikdo není zcela duševně zdravý. Důvod k léčbě nastává až když se stav výrazně zhorší proti průměru. Nemocný to ale nerozpozná. Ani po léčbě nevěří, že jeho myšlenky byly zcestné, ale již se jimi nezabývá a nemučí ho. Duševně nemocný totiž trpí, až se to projevuje na jeho fyzickém stavu.

A co jste tím chtěl vlastně říct v souvislosti s mým článkem?

Přečetl jsem to celé, děkuji za poučení, kde všude mohou křesťané tápat ve víře. Doteď jsem si myslel, že jediný a zásadní problém dnešních lidí ve vztahu k Bohu je konflikt víry s vědou (což byl zrovna můj případ). Teď vidím, že u některých lidí jsou mnohem zásadnější problémy...

Za sebe můžu říct, že Boha miluji, těším se na druhý příchod Krista i na Boží království. I když nemám jistotu, že se do něj dostanu, o to víc se snažím.

Je to dáno mým předchozím životem a prožitky, který tady v diskusi nemůžu popsat - a kdybych to chtěl sepsat, bude to práce tak na 2 dny a ty asi teď nenajdu. Jestli jo, tak to bude tady: http://pruzkumnik.blogspot.cz/

Díky za komentář a budu se na to případné sepsání těšit.

Nejlepsi by bylo se ridit ciste NZ a na katolicke doktriny se vykaslat. Pokud z neceho pocitujete smutek, deprese a mate pocity viny, tak v tom Kristus prsty nema 

Pro autora:

"Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh jevěrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet,nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohliobstát." » Korintským 10:13

A s Vaší závěrečnou větou v odstavci "Závěr" nesouhlasím. Nemůže a ani nebude moc zle. Náš národ byl v minulosti podroben mnoha zkouškám, Vy vlastně též. Která vojska světa ještě se neprohnala našimi krajinami? Takže bude jenom líp.

Japonské slůvko "nankurunajsa"  přeloženo prý znamená "nakonec všechno dobře dopadne"! Tam kde je víra a láska, se naděje dostaví jaksi automaticky.

Sice jsem celý Váš článek nepřečetl, ale otázkami, které si kladete a na které se snažíte zodpovědět bych se příliš netrápil.

Podle statistik je na světě asi 20.000 náboženství a tisíce Bohů.

Z čehož plyne jednoduchý závěr, že náboženství i všemožné Bohy vymysleli lidé.

Bůh je tedy lidský produkt a všechny bohoslužby a přikázání jsou dílem člověka.

Žádné "plynutí" ve skutečném významu toho slova nevidím, i když chápu, co se snažíte říct.

"Bůh a žena jsou ti největší konkurenti": Jenže SZ i NZ topojímají přesně naopak. Jako nejlepší obraz vztahu Boha k lidem je použit vztahmuže a ženy, hodně toho lze najít i u mystiků. Podobnou zkušenost popisujete usvé zamilovanosti. Ale interpretace rozchodu „co když … Bůh mi dal totozamilování jen proto, aby mne při-obrátil k sobě, a pak je ze srdce zaseodejmul a onu dívku dal někomu jinému?“ mi také připadá hrozná. Půlka je reálná(vztah mj. jako prostředek přiblížení k Bohu) a nevidíte to tak sám, alerozchod jako účelové vystrnadění konkurence Bohem si nedovedu představit. Spíšto odpovídá popisu pokušení u prvotního hříchu.

Asi máte pravdu, když tuto zkušenost označujete jako základ problému s láskouk Bohu. Neuzdravení zranění z rozchodu a jeho interpretace jsou patrněbariérou, která účinně brání přijetí obrazu Boží lásky k nám. Bez toho nelzeBoha milovat; naše láska je až odpovědí. Bůh prakticky pojatý jako nekalákonkurence je velmi účinný výběrový efekt, který dokáže obrátit radostnou zvěstv pravý opak.

Nejprve oprava: vůbec nešlo o rozchod, protože nedošlo ani k "dání se dohromady" a vzhledem k mému tehdejšímu emočně-psychologickému stavu (nevyzrálosti) k němu ani dojít v podstatě nemohlo. Možná jsem v textu něco nešŤastně formuloval a vyznělo to jinak.

"rozchod jako účelové vystrnadění konkurence Bohem"

Takto jsem to nemyslel. Ale neslyšeli jsme mnohokrát za život myšlenky o tom, že Bůh záměrně používá utrpení jako prostředek k přiblížení se k němu a že jakékoliv dobro přirozené musíme být v posledku připraveni obětovat pro dobro nadpřirozené? A že tak může na člověka i záměrně seslat např. těžkou chorobu? Vyvstávají zde také myšlenky od sv. Ignáce o indiferenci, kdy si člověk nemá přát ani zdraví, ani nemoc atp. a ke všemu, co je, se má stavět pouze jako k prostředku (nebo naopak "odváděče") od Boha.

"Spíšto odpovídá popisu pokušení u prvotního hříchu."

Teď nerozumím, jak to myslíte ...

Ad druhý odstavec. Ano, je pravda, že dodneška jsem prostě nedokázal zkousnout, jak mi Bůh mohl něco takového udělat. A zopakuji: pokud si rozumově udržím pojetí Boha jako nejvyššího, Pána, cíl života atp., tak chtě nechtě musím uznat, že on má právo na cokoliv, já mu bytostně patřím atp. a nemám právo mu to vyčítat. V srdci je pro mne ta představa ale stále naprosto hrozná, zvlášť když celou věc, jak jsem psal v textu, nevykompenzoval "prožitkovou" láskou k němu, což neudělal dodnes a věci jsou naopak stále horší (viz nechození ke svátostem atp.)

Jednou z příčin chybějící lásky k Bohu může být výběrový efekt.Člověk často dává větší váhu informacím, které odpovídají jeho zkušenosti či názoru.Vzniká tak kladná zpětná vazba, kterou se člověk utvrzuje v nastoupeném směru.Je to patrné v uvažování, zda je Bůh spíš majitel nebo otec. Další příklad z textu:citujete Augustina, který posílal nekřtěňátka do pekla, ale už nehledíte na jinéinterpretace jejich osudu jako limbus nebo naději pro ně vyslovenou např.Benediktem XVI. Pojetí dědičného hříchu jako dědičné a zároveň osobní viny,které je Vám tolik proti mysli, je úletem mimo oficiální nauku, viz např. http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Hrich-dedicny-hrich-abel.html: „Termín "dědičný hřích" není příliš šťastný pro vyjádření toho, coje jím skutečně míněno. Pod slovem hřích obvykle rozumíme osobní čin: a tímprávě dědičný hřích zrovna není. Kromě toho církev učí, že pouze na základědědičného hříchu nebude nikdo zavržen.“ Viz též KKC 397-408: „Ačkoliv jeprvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobníviny [404].  Je to stav, a ne skutek [403].“

"Jednou z příčin chybějící lásky k Bohu může být výběrový efekt.Člověk často dává větší váhu informacím, které odpovídají jeho zkušenosti či názoru.Vzniká tak kladná zpětná vazba, kterou se člověk utvrzuje v nastoupeném směru."

Díky, tak to jistě může být. Na druhou stranu: není to absolutně přirozené? Ukažte mi jediného křesťana, který to v zásadě nedělá.

"Pojetí dědičného hříchu jako dědičné a zároveň osobní viny,které je Vám tolik proti mysli, je úletem mimo oficiální nauku, viz např. http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Hrich-dedicny-hrich-abel.html";

A právě zde se nám krásně a učebnicově předkládá ten nešťastný a vážný spor tradicionalismus vs. modernismus. Zde bychom si museli vzít texty "současné" a texty "předkoncilní", porovnat katechismy atp. Od Augustina jsem totiž také citoval jinou větu ("zhřešili jsme všichni v jednom, když jsme ještě byli onen jeden"), kterou jsem si přečetl v knize Základy katolické věrouky (Josef Kašpar), od níž by člověk opravdu nečekal nějakou "volnost interpretací". Odkazovaný text z webu pastorace odkazuje myšlenky, které by u nejednoho tradicionalisty vztyčily varovný prst. Např. fakt nevím o tom, ře by ŘKC ponechala otevřené, zda lidstvo pochází z jednoho páru či ne. Dokumentací toho budiž např. skutečnost, že když biologové přišli s teorií, že lidstvo z jednoho páru nepochází, církev se ihned ozvala, aby to korigovala. Ateistický filosof Tomáš Hříbek na tom pěkně dokumentoval, jak církev na jedné straně volá po tom, aby jednotlivé obory nepřekračovaly své kompetence (viz dnešní zkratka NOMA - non overlapping magisteria), a pak to sama dělá. Co se týče toho, jestli pouze na základě d. hříchu nebude nikdo zavržen, tak jedině zde fakt nevím, je možné, že se to tak vždy učilo. Opět bychom se museli podívat do "starých dokumentů".

Tápete upřímně a bolestně.  Mýlíte se bolestně. Prozatím se ohlédněte zpět. Nehledejte peklo nikde jinde, než ve zkušenostech. Trpíte a nevíte, proč. Jděte zpět svým životem a najdete zdroj utrpení. Zaujala mne stať, v níž píšete o myšlenkách, které vás napadaly: "...a v posledku to bude dobré pro tebe...." (tak nějak, že?) Nebude vám nic utajeno z toho, čemu tolik nerozumíte. Pochopíte i to, že je o vás postaráno nejlepším terapeutem a že to, co se vám jevilo jako překvapivé vlastní myšlenky, byla Jeho slova. Neprožíváte žádné nesmyslné či samoúčelné utrpení. Co prožívají lidé, když procházejí nějakou terapií, v níž se jim otevřou zdroje jejich problémů, nepříjemných emocí? Odžívání...........(nashromážděných emožních zátěží). Máte téměř výčitky svědomí, že necítíte lásku (k tomu, kdo vás těch zátěží zbavuje). Kolik lásky cítí člověk k milované osobě, když si zlomí ruku, když má vysokou horečku a bolí ho pořádně v krku? Co je to to světlo? Opak negativních emocí. Opak toho, co se v každé terapii odžívá. Ani Ježíš se neradoval na kříži. Protože byl člověk. Ne nadpřirozený stroj zbaven emocí v bolesti. Stíny se rozpouštějí, bolí to. Jejich místo zaplňuje to světlo - jemná energie

"Nebude vám nic utajeno z toho, čemu tolik nerozumíte."

No, to by bylo samozřejmě moc fajn. Ale opět zkusím připomenout C.S.Lewise a jeho knihu Svědectví o zármutku, kde Lewis uvádí myšlenku (cituji jen zhruba a zpaměti): "Teď, když máte chuť na bonbóny, žádné bonbóny nedostanete. Až vám nebude na bonbónech vůbec záležet, dostanete jich libovolné množství" Jinak řečeno, jak vím, že mi - pokud můj život dobře dopadne - ještě bude záležet na tom, abych to věděl? Pokud byste řekl "no, však to nevadí, když vám na tom už nebude záležet, ne?", tak já odpovím otázkou, na čem by mi potom mělo záležet teď a nyní. A zda vůbec na něčem jiném než na tom, co řekl sv. František: Bůh je a to stačí. Pokud stačí, že je Bůh, je vše úplně jedno.

Jinak jsem asi úplně neporozuměl, co je to to odžívání.

Já to vidím tak, že ten váš článek je až úmorně dlouhý.

Záleží na tom, kdo si jak představuje Boha. Někdo jako velebného kmeta rozdávájícího moudrosti a já například jako Vesmir, kterého jsme všichni součástí. No a ten můj Bůh nepotřebuje žádné církve a žádné náboženské a modloslužebné obřady - to je jen divadélko pro lidi a ne pro Boha. Můj Bůh potřebuje jen to, abychom se všichni pokud možno snažili žít tak, abychom svého Boha - tedy tu část existujícího Vesmíru kde žijeme, využívali jen jako svůj domov, který budeme pro příští generace udržovat a nebudeme ho svou činností a svými skutky poškozovat. Naše věčná existence vyplývá ze zákona o zachování hmoty a energie. Vždycky z nás něco zbyde - trochu hmoty a trochu energie. Jestli se ta hmota a energie zase jednou zformuje do nějakého života je složité řízení Vesmíru (Boha) a na to nemám žádný vliv.

Když si to uvědomím takto - mohu říci, že Boha miluji, protože jsem rád na tomto Světě.

To je dost blízké buddhismu, co říkáte.

My ale věříme v Boha osobního, tedy v osobu (ne v sílu, ne v princip, ne ve vesmír). Osobu, které vše stvořila, i ten vesmír, to je prostoročas s podmínkami, za nichž v něm může existovat hmota-energie, a to takovým způsobem, aby v něm mohl být i život a to život inteligentní. A tento život Tvůrce vesmíru vyvolal a vedl k inteligenci a hýčká si ho, aby se rozvinul a mohl by mu být přítelem. Proto také ta svobodná vůle: nemůže být Vaším přítelem ten, kdo nemá svobodnou vůli a nemůže se svobodně rozhodnout nebýt Vaším přítelem.

Samozřejmě, že Bůh nepotřebuje církev a náboženství. Ale my to potřebujeme, a proto nám to dal. My to potřebujeme, nám to pomáhá k životu tak, abychom ho netrápili a naopak potěšili. Proto když jsem na mši, děkuji Bohu, že mne tam přivedl, že mně umožnil účast, aby mne tím posílil a pomohl mi.