Necítím se být natolik erudovaným odborníkem a filosoficky do hloubky vyzrálým, jako přítomní diskutující, ale s přihlédnutím ke všemu, co zde zaznělo si neodpustím jednu životní zkušenost: pouze na problémech se roste. Ať už mám na mysli rozvoj jedince nebo společnosti a s plným vědomím možnosti existence pekla nebo jiných hrůz, které by teoreticky mohly hrozit v rámci sejití z té správné cesty...Jaká je ta "správná cesta?"...Je to v silách jedince a jednoho života ji najít?...Jsem hluboce přesvědčen, že ne.  "Víc hlav víc ví" - aforismus skrývající řešení. Miliony a miliardy cest a zkušeností by se měly slévat do studnice moudrosti lidstva. Projití všech slepých cestiček tak, aby se ty zbytečné neopakovaly. Kolik je na získání této zkušenosti potřeba lidí, mozků a zkušeností? Nekonečně! A proč? Protože život je neustále tekoucí řekou, která se mění a dvakrát do ní nelze vstoupit. Zdá se to na první pohled vše zbytečné a nepochopitelné ve víru se neustále měnících podmínek, ale zkušenosti generací minulých, na kterých lze ( ale pouze částečně - podmínky se mění ) stavět, nezaručují pro současnost nalezení 100%ně správných odpovědí. A v tom je kouzlo, zázrak a zábavnost tohoto světa. Za peklo, utrpení a konec považuji všeobjímací neměnnost, nekonečnou nudu a z ní vyplývají znechucení trpět tuto neměnnost, či prostě naprostou bezdůvodnost existence za neměnných podmínek. Lidí je a vždy bude málo. Pokud přijmeme fakt, že jako nitky sbíráme jemné nuance zkušeností svého života do nějakého centra, které z něj čerpá, pak čím víc zdrojů informací, tím je informace kompletnější. Pokud se bude blížit limitně nekonečnu, bude téměř dokonalá. Nebudu řešit ekologické, energetické a jiné dílčí a současné problémy. Když budeme chtít, vyřešíme je. Pokud ne, zanikneme a lidstvo v nějaké formě vznikne jinde a bude mít stejnou šanci jako my...

Díky za komentář. S tím, že pouze na problémech se roste, by se dalo za určitých podmínek i souhlasit, ale zbytek vašeho příspěvku mi přijde jako takový trochu "romantický agnosticismus". Osobně konvergenci všeslitých zkušeností lidstva ke kýženému nekonečnu moc nepozoruju.

" Za peklo, utrpení a konec považuji všeobjímací neměnnost, nekonečnou nudu a z ní vyplývají znechucení trpět tuto neměnnost"

No, ono by stačilo, kdyby z vás někdo zrušil "kapacitu k omrzení" a v ten moment by žádná nekonečná nuda nehrozila :-) Ale jinak se s vašim názorem určitě nesetkávám poprvé. Já naproti tomu, když třeba sedím někde v krásné přírodě a kolem je jen klid a krása, v tu chvíli vím, že "tohle by mohla být věčnost", a že by žádná nuda ani znechucení nehrozilo ...

Ještě pár zajímavých odkazů k tématu:

http://isaywhattheywont.wordpress.com/2008/08/14/real-concerns-for-christians-concerning-children/

http://merecomments.typepad.com/merecomments/2007/03/dont_be_born.html

Standardní mámení padlého anděla, který závidí lidem a nenávidí je a snaží se lidstvo přimět k neexistenci, ať již vzájemným vyvražděním či nerozmnožováním se, neboť pak zanikne důvod existence stvořeného světa a andělé (i ti padlí) budou mít Boha "jen pro sebe".

Nejlépe je ta snaha přesvědčit lidi o tom, že existence je utrpení a proto je lépe nebýt, vidět na budhismu. V budhismu jde Zlý duch tak daleko, že lidi straší existencí, straší je tím, že se nikdy nevymaní z utrpení a budou muset opakovaně a opakovaně existovat a jediná naděje je být naprosto lhostejnými, na vše kašlat a nic nekonat, k ničemu nemít vztah - pak prý dosáhnou štěstí neexistence. A i přes tuto ďábelskou ideologii se i budhisté množí a množí... protože to množení po nás chce Bůh. On sám nám touhu mít děti vložil do srdcí. Dítě je plod lásky a co je pro křesťana více než láska, když sám Bůh je láska?

To vše zní logicky, ale to, co jsem nazval "hell-based" antinatalismus je myslím trochu jiná záležitost, založená na jiných motivech. Viz např. tento komentář (dejte si jej kdyžtak do translatoru) na nějž jsem odkazoval už v článku: http://antinatalism.wordpress.com/2013/07/19/should-christians-have-children-in-todays-world/#comment-93

Dovolte mi 4 poznámky. 1. Podle Vás by teoreticky měli z katolíků být největšími antinatalisty tradicionalisté - lefevbristé, což dál nerozvádíte. Že tomu tak v praxi není jistě víte, proč tak činíte se mohu pouze domnívat. 2. Pavel v listu Timoteovi doslovně píše :,,žena bude spasena rozením dětí." Duchovní matka se opírá o špatný překlad, resp. je to katolický konstrukt. Písmo vůbec bych do toho netahal, antinatalistou by paradoxně mohl být označem i Hospodin, který před potopou litoval, že stvořil člověka. 3. Nezmínil jste Jehovisty, kteří mají ,,nedoporučeno" mít děti. 4. Tzv. antinatalisté jsou jistě i u katolíků. Při setkání s nimi je nejlepší vzít nohy na ramena a utíkat k lesu. 5. I přes drobné nedostatky se mi článek líbil a dávám mu karmu.

Díky za komentář

1. Možná jsem to v článku nedostatečně jasně vyjádřil, ale ten antinatalismus tradicionalistů byl míněn nikoliv do jejich vlastních řad (vím, že mají většinou hodně dětí), nýbrž to bylo myšleno tak, že by "měli být" antinatalisty vůči jinověrcům a ateistům. Tedy, měli by jakoby říct: "děti bychom měli mít pouze my, nikdo jiný". Rád si ale poslechnu argumenty, které tomu budou důvodně oponovat. 2. Je to věc výkladu, doslovnost ještě nemusí hrát roli. Jaký je oficiální výklad ale, pravda, nevím. 3. Díky za upozornění, vím akorát o tom, že mívají/jsou nabádáni k tomu, aby měli jen jedno dítě. 5. Díky.

Zajímavý a velice pečlivě zpracovaný článek, díky P. S. Jestli chcete, nahlédněte i do Trubače, ve kterém řeší hlavní hrdinové podobné otázky vlastní existence či neexistence: http://www.bezvydavatele.cz/book.php?Id=447

Díky za kompliment a informaci, kniha asi nebude mít prioritu, nicméně - jakých reakcí se vám na ni dosud dostalo? Nějaké recenze?