Některé momenty z pasáže o aseitě mi připadají poněkud jednostranné. "Čím však má být mravní svoboda dokonalejší, tím více se dle mne musí vztahovat na všechny nejmenší a nejbanálnější rozhodnutí typu pohnutí malíčkem či mrknutí okem, které by měly být konány přesně dle vůle Boží." To je mentalita "desátků z máty a kopru", jež není v NZ právě vyzdvihována. Nejednou se zdůrazňuje svoboda jako Boží dar.

"Augustinova obec Boží je určena láskou k Bohu, kdežto obec pozemská láskou k sobě - té je třeba se prostě bez ptaní vyvarovat a zničit." A co "miluj bližního svého jako sebe sama"? Špatná je nezřízená láska zakřivená jen do sebe, láska k Bohu je spojenou nádobou s láskou k lidem i přiměřenou láskou k sobě.

"Jak vzniká nezřízené zalíbení v sobě samém?" Možnou odpovědí je Augustinovo "Nepojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě, Bože." Biblické pojetí člověka jako Božího obrazu obsahuje i nepominutelnou složku vztahu - "stvořil člověka jako muže a ženu". Pokud původně zamýšlený zdroj naplnění chybí, snaží se prázdný prostor člověk naplnit jinak. Být sebou podle křešťanství úzce souvisí s pojetím člověka jako Božího obrazu, který má dynamiku vnitřních vztahů (Nejsv.Trojice). K přiblížení by mohla pomoci díla teologů-mystiků (Terezie z Avily, Jan od Kříže, Augustin..., ovšem ideálně setkání s nějakým živým). V analogii k moderní vědě se u nich spojuje oblast teorie a experimentu, což u scholastické teologie tolik spojeno není a nutně zde dochází ke značné redukci bohatství popisovaných jevů.

Chesterton: Básnik si jen žádá, aby mohl strčit hlavu do nebe. Logik se však snaží dostat nebe do své hlavy. A co praskne, to je hlava.  Takže při Vašem úctyhodném záběru lze doporučit i nadhled a vědomí principiálních omezení zvoleného přístupu.

"A co "miluj bližního svého jako sebe sama"?"

Na to se dá odpovědět otázkou, jaký je motiv, pro nějž milujeme/máme milovat sebe sama. Jsem-li to já nebo Bůh.

Třetí odstavec jsem asi ne úplně pochopil ... jinak ale co se týče Terezie z Avilly, Jana od Kříže atp., tak k tomu jen tolik, že větší deprese a hrůzu z křesťanství než oni (jejich spiritualita) mi přineslo už jen máloco. Takže v dohledné době jejich díla zcela určitě znovu otevírat nebudu.

A ad Chesterton: jo, to znám, to je z Ortodoxie. Já bych proti tomu mohl postavit Platóna: "básníci mnoho nepravdivého navymýšlejí" . Ale nechci tady určitě spouštět nějakou samoúčelnou polemiku. Chesterton je každopádně člověk, který proti dvojici pravda x omyl (popř. nepravda) staví dvojici zdraví x nemoc. Něco jsem k tomu napsal tady: http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/nekolik-poznamek-ke-zdravemu-rozumu.html

Omlouvám se, že jsem to celé nečetl (až úplný konec) a rovnou taky sděluji, že jsem katolík a navíc jsem před časem přečetl 7 dílů klasické realistické filosofie J. Fuchse, tak bylo milé se s těmi pojmy zase jednou setkat.

Proč Bůh dává člověku absolutní svobodu chápu v rámci své floskule "láska je rozhodnutí" tak, že Bůh si přeje, aby se člověk rozhodl pro něj, tedy pro dobro. Ale to rozhodnutí nutně musí mít v každém okamžiku možnost odmítnutí, jedině pak je láskou. Pouze tehdy, mohu-li volit lákavé zlo, ale přesto volím "nudné" dobro, je to opravdová láska. Není svoboda k dobru a svoboda ke zlu, je pouze a jedině svoboda, absolutní, nedeterminovaná. Dobro je transcendentní a subjekt svým rozhodnutím spojený s dobrem též transdenduje, přesahuje fyzický zánik. Bez tohoto spojení smrtí jeho existence coby subjektu zaniká. Odmítnutím dobra se do toho zániku sám vrhá (tedy zavrhává se, činí se zavrženým).

"Omlouvám se, že jsem to celé nečetl (až úplný konec)"

Není zač se omlouvat. Jinak, na té fotce mi hodně připomínáte Vlastu Redla :-)