Opravdu je dobré být? (3/3)

PEKLO A DOBRO NAHODILÉHO BYTÍ

Znovu upozorňuji že, jak jsem avizoval už v předchozím díle, následující odstavec bude "teologický" - bude předpokládat pravdivost křesťanského (konkrétně katolického) učení o existenci pekla. Kdo v jeho existenci nevěří, může sice tuto část teoreticky přeskočit, ale čtení textu jako celku pak do značné míry ztrácí smysl.

Nejdříve by bylo dobré se pozastavit u nelehké otázky, co to vlastně peklo je. Tato otázka se nemusí nutně vázat na konkrétní náboženství, jehož součástí je určité přesvědčení o existenci pekla a jeho konkrétní podobě. Peklo je totiž možné chápat i jako "čistou possibilii", tedy jako určitý, od faktické existence oproštěný koncept či dostatečně konkrétní představu, bez ohledu na to, zda skutečně existuje, nebo ne, a podrobit jí (fenomenologické) analýze. Osobně se domnívám, že provést takovou analýzu, včetně historické analýzy vzniku či důvodů zavedení konceptu pekla, jeho podoby u různých náboženství, jeho nahlížení a vliv víry v něj jak členy, tak nečleny těchto náboženství, by bylo nesmírně potřeba. Mimo jiné i proto, že by někdo mohl prohlásit koncept pekla za vnitřně rozporný, což by bylo značně třeba prověřit. Pokud na takovou analýzu budu mít dostatečně silné nervy, možná se o ni jednou sám aspoň zčásti pokusím. Pokud by o takové analýze - která ovšem bude opravdu analýzou, a ne jen cílenou náboženskou snahou co nejpůsobivějším vykreslením pekla člověka vyděsit za účelem jeho přičlenění k dané konfesi - věděl, budu velmi rád, když mi o ní dá vědět.

Jelikož jsem katolík, či se za něj alespoň považuji, budu pracovat s katolickým konceptem pekla, resp. s tím, o čem se na základě relevantní literatury domnívám, že katolickým konceptem pekla je. Jeho znaky jsou podle mne následující:

- jde o stav (a asi i místo) nejhoršího možného utrpení a neštěstí, které dalece přesahuje všechny naše představy o nejstrašnějších utrpeních na tomto světě

- toto utrpení je věčné a definitivní, nikdy neskončí

- je to stav nekonečného a nejhlubšího zoufalství

- je to stav, kdy nenávidíme naprosto vše

- je to - podle katolického učení - stav, za který si dokonalým způsobem můžeme sami. Nezavrhuje nás Bůh, nýbrž zavrhujeme sami sebe.⁹

- jakožto trest je peklo věc vždy naprosto spravedlivá a přiměřená, resp. jako taková je předkládána

- je to místo, kde končí obrovské množství lidí a podle některých dokonce většina křesťanů/katolíků

- peklo je něčím nahodilým, tzn. existují možné světy, v nichž peklo není. Peklo je důsledkem hříchu, který ovšem dle křesťanství, vynecháme-li radikální kalvinisty, byl něčím nenutným. Jak by řekl William Ockham, peklo je akcidentálně nutným.

Avizoval jsem, že budu v tomto textu poněkud osobnější a v této části to bude platit především. Považuji za dobré, abych ještě než začnu analyzovat vztah existence pekla a nárokovaného dobra nahodilé lidské existence, zmínil tyto osobní záležitosti přednostně. Někdo by totiž mohl označit mé vývody jako značně ovlivněné těmito záležitostmi. Apriorně možnost ovlivnění ani nepopírám, ani nevyvracím.

Peklo, ve své nezměrné hrůznosti, radikální nahodilosti jeho existence a nenahlédnutelnosti toho, v čem je jakožto trest přiměřené, se pro mne stalo nejzákladnějším pojmem či principem křesťanství. Díky němu se stal základní a prakticky jedinou hybnou silou mého náboženského a tudíž v podstatě veškerého života strach.¹⁰ Vědomí, že (nejen) moje radikálně nahodilá existence, kterou Bůh naprosto nepotřebuje, může, a to dokonce velmi pravděpodobně¹¹, skončit ve věčném utrpení nepředstavitelného stupně, čas od času paralyzuje můj život a naplňuje mne hrůzou z budoucnosti, ze smrti vlastní i smrti druhých, a prakticky z existence vůbec. Víra, od níž se běžně a přirozeně očekává spíše vnitřní klid, pokoj a vyrovnanost, je tak pro mne zdrojem emocí a stavů přesně opačných - flustrace, deprese, strach, pochybnosti o dobru vlastní existence (nakolik je tato dobrem pro mne, ne nakolik je dobrem pro jiné lidi). Skutečnost, že Bůh, který nás naprosto nepotřebuje, nás přesto nemilosrdně staví před pravděpodobnou možnost zavržení - možnosti stavu, v němž by pro nás bylo lepší, abychom se nikdy nebyli narodili¹² - je pro mne, stejně jako údajná přiměřenost pekelného trestu, děsivě nepochopitelná a má na můj osobní vztah k Bohu podstatný dopad. V podstatě kvůli tomu koketuju s přáním, aby křesťanství nemělo pravdu. Pokud by totiž křesťanství nemělo pravdu, pravděpodobnost existence pekla, či alespoň jeho nejhorší myslitelné varianty, by značně klesla. Nesmyslnost života v ateismu se ve srovnání s nepochopitelným peklem jeví být  o něco snesitelnější. 

Tak tomu u mne samozřejmě nebylo vždy. Postupný vznik tohoto stavu má svou zcela konkrétní historii, která začala zhruba 6-7 let zpátky, a kterou nyní pochopitelně nemohu podrobně vyložit. Snad jen jako náznak příčin mohu povšechně poukázat např. sem, sem, sem, sem, sem či sem¹³, ač to je jen neúplný, byť zcela směrodatný poukaz, který by bylo nutno doplnit mým osobním duchovně-myšlenkovým příběhem. Nicméně v následujících řádcích s tím budu počítat bez ohledu na to, nakolik je to "objektivní" nahlížení věcí či subjektivním psycho-spirituálním "mindrákem".

Jak to tedy je s tou údajně samozřejmou dobrotou vlastního bytí při vědomí či přesvědčení o existenci pekla?

První a hlavní věc, kterou si musíme uvědomit, je skutečnost, že každý človíček, který se narodí a dospěje k užívání rozumu, už může "skončit" pouze na dvou místech: buďto v místu věčné blaženosti, tzn. nebi, nebo ve věčném trápení, tj. v pekle. Je to takový "existenciální princip sporu": buď a nebo, tertium non datur.¹⁴ Naše existence je tedy rizikem, a to rizikem neodvolatelným, a největším možným představitelným. Jsou si tedy křesťanští rodiče vědomi toho, jak velkému riziku vystavují své dítě tím, že jej uvádí do existence?¹⁵

V dnešní "křesťanské scéně" existuje velmi široký rozptyl názorů na peklo: od ultraliberálních konfesí a společenství, které existenci pekla buď popírají, nebo tvrdí, že je prázdné, po ultrakonzervativní-tradicionalistická společenství, která, mírně přehnaně ale přesto výstižně řečeno, posílají do pekla všechny kdo nevěří přesně stejně jako oni. Z výše uvedených odkazů snad čtenář pochopil, která z těchto dvou pozic na mne měla a má silný vliv. A je jisté, že na tom, jakou pozici který křesťan v této věci zastává, se může odrazit jeho osobní přístup k otázce vzniku nových lidí. Proto ovšem právě tradicionalistům, kteří jsou většinou zároveň radikálními prolifisty, v této věci, slabě řečeno nerozumím. Je jasné, že podporují křesťany (kterými jsou pro ně ovšem především, ne-li výhradně ti, kteří smýšlejí jako oni), aby měli hodně dětí, aby generovali hodně nových občanů obce Boží (ovšem s jediným čistým motivem, tj. líbit se tím Bohu). Ale jaký je jejich postoj k množení jinověrců a ateistů? Nebylo by od nich logické a láskyplné, zvláště v duchu podobných výroků jako tento, aby usilovně odrazovali/modlili se za všechny jinověrce a ateisty od toho, aby měli děti, a aby tak negenerovali další zavržené? Pokud by odpověděli, že všichni tito lidé se přece mohou obrátit, pak bych se jich zeptal, jaká by asi podle nich byla v tomto světě pravděpodobnost jejich obrácení, vezmeme-li jejich výroky o současné oficiální církevní hierarchii, II. Vatikánském koncilu, misionářů kteří již neusilují o obrácení na katolickou víru, jejíž explicitní zastávání je nutné ke spáse atp. Předpokládám, že zde by diskuze uvázla v mrtvém bodě, nicméně mohli by samozřejmě odpovědět, že nejdůležitější je, aby člověk slavil Boha, a je v posledku lhostejno, zda by jej slavil svým spasením, či zavržením; slavil by jej tak jako tak, množit se je Boží příkaz a více lidí, ať spasených či zavržených, znamená více slavení Boha, což je jediné důležité. Pak už bych na to asi, pravda, neměl co říct - snad kromě toho, že se děsím jednak jich, jednak své vlastní existence v takovémto hororovém světě.

Závěr předchozího odstavce, spojený s tématem "Bůh a dobro nahodilého bytí" probíraném v předchozí části, přivádí k další hrůzné myšlence. Představme si totiž, kdyby někdo řekl: "pokud existuje jediný zavržený, Bůh všechno prohrál". Jenže právě skutečnost absolutní Boží soběstačnosti tuto větu činí nepravdivou. A nejen to - Bůh by neprohrál, ani kdyby byli zavrženi úplně všichni. Být vítězem je součástí Boží esence - a z toho vyplývá v posledku naprostá indiference stvoření a jeho údělu. Postavme si vedle toho všeho nyní otázku, zda je opravdu dobré být, a odpovídejme ve světle těchto skutečností.

Ve světle (či spíš temnotě) pekla dostává nový ráz např. také problém potratů. Ty jsou nepřípustné - a zůstávají jimi i při vědomí existence pekla. Přesto však myšlenka toho, že potratář vlastně vykonává pro tyto ještě nenarozené lidi vlastně to největší dobro, protože je takto zachraňuje od pekla a de facto z nich vyrábí mučedníky, logicky občas přichází na přetřes - ve smyslu, že se této myšlence v křesťanských kruzích odporuje, ale důležité je, že se vůbec probírá. Je pravda, že v teologii existuje spekulace, že i potracené děti dostanou v okamžiku smrti milostí darovaný rozum, aby se tak mohly rozhodnout, zda nebe či peklo, a možnosti zavržení takto neujdou. Co k tomu více dodat, nevím, ale chtěl jsem to zmínit.

Zkusme se na chvíli vrátit nad kolíbku našeho právě narozeného človíčka, nad nímž se rodiče, popř. i další členové či nečlenové rodiny, rozplývají a jsou rádi, že je - považují jeho existenci za dobrou. Radost a idyla. Ale udělejme takové kruté srovnání. Před tímto človíčkem stojí život, a nikdo kromě Boha neví, kam jej zavede, kde tento človíček jednou skončí, čím bude. Jak by asi bylo jeho rodičům, kdyby měli u této kolíbky možnost vidět do budoucnosti, jak jejich milovaná holčička za 20 let točí tvrdé porno, nebo je prostitutkou nakaženou AIDS ... nebo jak je jejich chlapeček vrahem, nebo zničeným feťákem, násilníkem ... a, co je nejhroznější varianta, kdyby měli možnost znát jeho věčný úděl, kterým třeba právě v jeho případě bude peklo. Radovali by se ještě tak bezelstně nad dobrem jeho bytí? Nedala by se pak otázka Mirka Dočkala, totiž zda lze tvora poškodit jeho nestvořením, obrátit a zeptat se, zda jej nejde poškodit jeho stvořením?

Peklo je problém, před nímž všechny ostatní problémy okamžitě blednou a mění se v banalitu. Právě i proto bych tak nesmírně uvítal, kdyby někdo sepsal nějakou "fenomenologii pekla", neboť, jak jsem bokem zmínil jinde, už jen hypotetická existence pekla může v člověku vyvolat strach z něj a úsilí, aby v něčem takovém jednou neskončil.¹⁶ Peklo je jakýmsi existenciálním úhelným kamenem, neboť jen opravdový blázen a zoufalec by chtěl riskovat, že v něm bude trávit svoji věčnost. I kdyby peklo ve skutečnosti neexistovalo a náboženství by bylo jen iluzí, žádný vůdce žádné sekty by nenašel a nemohl najít lepší páku, jak ovládat lidi (strachem), než právě koncept pekla. S žádnou jinou pákou by jej nešlo ani hypoteticky srovnat - právě pro jeho věčnost a nekonečnost, a proto, že je schopno spolehlivě děsit i jako neexistující - podobně, jako nás děsí reálně neexistující hororové bytosti jako upíři či zombie. Pokud je ovšem peklo skutečné, potom nemáme jinou možnost, než dělat vše pro to, abychom se do něj nedostali, jakkoliv se nám při vědomí jiných možných světů bez pekla jeho nahodilá realita (resp. akcidentální nutnost) může jevit tragicky a hororově.

Na závěr této sekce nemohu nezmínit, že ze strany křesťanů mi jistě bude vytčeno, že mi úplně chybí křesťanská naděje a že mé pojetí křesťanství je vlastně perverzní, protože takový Bůh může být těžko pojímán jinak, než jako krutý tyran, který vlastně chce mít peklo přecpané. Budou mi předneseny argumenty, že do pekla nepůjde nikdo, kdo do něj skutečně jít nechce, a že Bůh jistě spasí každého, kdo s ním bude spolupracovat. Nyní se k tomu nevyjádřím. Nicméně, jak v posledním odstavci tohoto komentáře zmiňuje ekonom a filosof Dmitry A. Chernikov¹⁷, v případě konceptu preexistence duše, jež stojí před možným vstupem do hmotného světa s vědomím, že výsledkem jejího pozemského pobytu může být zatracení, náklady jednoznačně převažují výnosy a míra rizika je obrovská. Tak to prostě je. A i když Katolická Církev preexistenci duše neuznává a stvrdila to dokonce dogmaticky, analogicky lze říci, že je zde určitá "preexistence" duše dítěte v jeho rodičích. Především na potenciální křesťanské rodiče, uvažující o dítěti,  lze tedy v duchu všeho, co jsem zde napsal, a s připomenutím první sloky mé básně Nahodilost z předchozího dílu, na závěr opět zaapelovat: buďte si prosím vědomi toho, co přivedením nového člověka na svět činíte, a jak veliká je míra rizika ...

ZÁVĚR

Opravdu je dobré být? To byla ústřední otázka tohoto třídílného textu. Odpověď na ni nepodám. Pouze, podobně jako v textu, meditujícím nad údajně nepochybnou "lepšostí" svobody ve srovnání s determinismem, rozhodně bez přemýšlení neřeknu "ANO ... to je přece evidentní, jak o tom vůbec může někdo pochybovat?!?". 

Na samotný závěr se nabízí otázka, kterou už jen položím do placu, a sice zda je dobré vědět toto všechno, co jsem zde sepsal (je-li to pravda, samozřejmě). Zda je vůbec dobré si to uvědomovat. A je pravda, že v takových chvílích mi přichází na mysl verš ze znamenité písně Roberta Křesťana a Druhé trávy: až budu vědět věci, které líp nevědět ...

předchozí díl zde

Poznámky:

9. C.S.Lewis ve své slavné knize Velký rozvod nebe a pekla popisuje spasené jako ty, kteří řeknou Bohu "Buď vůle Tvá", zatímco zavržené jako ty, který řekne Bůh "Buď vůle Tvá".

10. Tudíž ateisté, kteří tvrdí, že univerzální a vždy účinná metoda všech náboženství a církví - práce s lidským strachem - by ve mne pravděpodobně našli praktické potvrzení tohoto svého přesvědčení. Na druhou stranu nepochybuji, že někteří tradicionalisté (a nejen oni) by mi byli schopni říct, že můj strach je pořád příliš malý, když si troufám psát texty jako je tento. Je dlužno dodat, že tento strach jistě není zakoušený permanentně, nicméně život mi komplikuje i tak v dostatečné míře.

11. Tuto pravděpodobnost lze v základě odvodit z evangelijních výroků o široké cestě do záhuby a úzké a trnité cestě k životu, kterou málokdo nalézá.

12. Což mi připomíná další mezi křesťanskými filosofy probíranou otázku, totiž jestli je lepší nebýt, nebo být v pekle. Nemohu zde prezentovat jasné stanovisko druhých, nicméně vždy jsem měl dojem, že většinová odpověď je, že je lepší být v pekle, než nebýt. Resp. že je to lepší objektivně (protože nebytí je vždy největší zlo), ale nikoliv subjektivně. Toto rozlišení na subjektivně-objektivně však považuji za značně kulhající a možná i zcela nefunkční; již jsem s ním polemizoval zde.

13. A vedle těchto odkazů by na prvním místě bylo třeba uvést samotná biblická evangelia, z nichž všechno vychází. Evangelium se tak pro mne stává nikoliv radostnou, nýbrž hororovou zprávou.

14. Jacques Maritain dokonce někde uvádí, že dle Jana od sv. Tomáše duše v pekle "prožívá kontradikci".

15. Z hlediska pravidosti křesťanství toto v nesrovnatelně větší míře platí samozřejmě o rodičích, jež křesťany nejsou. Avšak vzhledem k tomu, že tito rodiče nejspíš v žádné peklo nevěří, je vztahovat tuto otázku k nim značně obtížné.

16. Tuto myšlenku, resp. sebemenší její praktickou aplikaci, může někdo považovat za absolutně směšnou a absurdní. Může říci, že i když už jen hypotetická existence upíra v nás může vyvolat strach z něj, bylo by přece zcela nesmyslné nosit sebou v noci všude česnek, ostrý kůl a další výbavu na likvidaci upírů pro případ, že by upíři náhodou existovali. Přesto se domnívám, že peklo je poněkud specifičtější příklad. Jednak proto, že každý z nás umře a jistotu o tom, co bude po smrti, založenou na evidenci, nemá prostě nikdo. A jednak např. proto, že víra v nějakou formu posmrtného života včetně možnosti posmrtného trestu byla historicky součástí všech nebo většiny civilizací.

17. Dmitry A. Chernikov je americký ekonom, filosof a křesťan (pravděpodobně katolík), který se na svém blogu nebojí řešit z hlediska křesťanství ty nejvíce fundamentální otázky, jako otázku stvoření (později padého) anděla, jeho motivace ke vzpouře, jeho "psychologie", otázku přiměřenosti pekla, teologický determinismus a další. Samozřejmě ne vždy s jeho myšlenkami souhlasím, ale za přečtení jeho články rozhodně stojí. Zde je pár odkazů na některé z nich:

Why infinite punishment for finite crimes?

Gen 1: The fall

Do not fear the devil (and why)

A theology of Lucifer

Lucifer 3: Why did God create him?

Faith as trust, 1

Faith as trust, 2

God the utilitarian, 2