Zpověď rozervaného pseudo-lefébvristy (4/4)

předchozí část zde

Liturgie, svátosti a „vatikánský“ klérus

Jedním z nejzákladnějších tradicionalistických témat, kterým je tradicionalismus v podstatě spoludefinován, je otázka liturgie. S tím je pak nutně spojeno i téma svátostí a samozřejmě také kléru, který tyto svátosti a liturgie vysluhuje. Na tato a spřízněná témata bych se rád podíval v tomto oddílu.

Velice zjednodušeně řečeno: tradicionalisté jednak uznávají a milují tzv. tridentskou liturgii, jednak kritizují a odmítají tzv. novou liturgii, nejčastěji zkráceně označovanou NOM – Novus Ordo Missa. Článků o kritice nové liturgie a jejích důvodech lze na webu najít spoustu a to i v češtině. Pokud pomineme již zmiňované „indultní“ katolíky (reprezentované nejčastěji kněžským bratrstvem sv. Petra, zkráceně FSSP), kteří novou liturgii principiálně neodmítají, tradicionalisté se odmítají mše v novém obřadu aktivně účastnit a tvrdí, že jeho zkažená povaha zbavuje katolíka povinnosti jej navštěvovat. Nemálo jich jde ještě dál a tvrdí, že je dokonce povinnost ji nenavštěvovat. Výjimkou jsou události jako svatby a pohřby, kdy je dle nich možno se nové mše zúčastnit, ale pouze tzv. pasivně – prostě jako by člověk na oné liturgii duchem vůbec nebyl.

Jelikož se i přes Summorum pontificum Benedikta XVI v naší zemi slouží tradiční liturgie jen na málo místech v republice, mají tradicionalisté principiálně odmítající NOM dvě možnosti. Buď nejdou na mši vůbec (protože nedostupnost mše je zbavuje povinnosti ji navštívit podobně, jako v případě nemoci), a nebo sednou do auta či na vlak a jedou třeba i desítky kilometrů na nejbližší tradiční liturgii. Na zmiňovaných exerciciích v Jaidhofu nás kněz podporoval k takovému přístupu. Lidem, kteří takto fungují, zvlášť pokud mají rodiny, lze jistě vyjádřit určitý obdiv, protože to může být spojeno s nemalou obětí.

Specielně bych se chtěl vyjádřit k následující záležitosti. Totiž, po vydání Summorum pontificum Benediktem XVI se v ČR přece jen objevil malý, ale postřehnutelný zájem o tradiční liturgii a to i mezi kněžími – vím, že se jednou před cca čtyřmi lety někde konal kurz tradiční liturgie, kterého se údajně zúčastnilo cca 25 kněží. Někteří kněží, sloužící novou mši, tak začali více či méně často sloužit i tridentskou. Je známé, že v roce 2009 sloužil tridentskou liturgii dokonce i biskup Jan Baxant, čímž si na krátkou dobu získal přece jen malinko zvýšenou pozornost tradicionalistů. Nicméně, co je nyní hlavní: kněz, který začně sloužit tridenskou liturgii, časem buď úplně přestane sloužit NOM a nebo ne. Jak jsem pochopil, FSSPX-tradicionalisté se k tomu staví následovně: když NOM kněz začne sloužit tradiční mši, byť vedle toho slouží NOM, může se této mše FSSPX tradicionalista aktivně zúčastnit, pokud je kněz ve fázi jakéhosi „hledání“ či rozhodování se ohledně toho, zda NOM přestane sloužit nebo ne. Takového kněze je jakože dobré podpořit účastí na jeho mši. Jakmile by ale u dotyčného kněze došlo k usouzení, že NOM a tridentská liturgie jsou stejně legitimní, pak se již FSSPX věřící nemají jeho liturgií účastnit, protože dotyčný kněz bohužel nepochopil „jak se věci mají“ (tzn. že NOM je špatný) nebo to třeba ani pochopit nechtěl. Jedním z takových kněží, který se nakonec postavil na „NOM stranu“, byl údajně P. Jan Gerndt z Prahy, do nějž byla původně tradicionalisty vkládána určitá naděje a někteří jeho tridentské mše původně navštěvovali. Jiným knězem, který začal sloužit trident, byl P. Vojtěch Protivínský tuším z Třebíče, ale jaký je jeho současný postoj k NOM nevím. V roce 2012 byli v ČR pouze dva ne-FSSPX kněží, které FSSPX „schválilo“, ale jejich jména prozrazovat nebudu. Jestli k nim od té doby někdo přibyl, nevím (kromě jednoho, který už ale nežije v ČR). Pro kněze každopádně otevřené hlásání toho, že NOM je špatný a odmítání jej sloužit může zadělat na obrovský problém – něco jako ztrátu zaměstnání – a tak pokud se k tomu někdo z kněží odhodlá (a nevezmou jej ve FSSPX nebo jiném, tradicionalisticky spřízněném společenství), je to od něj jistě projev značné odvahy.

Jak jsem již zmínil výše, FSSPX-tradicionalisté se ohledně „přípustnosti“ kněží řídí především úsudkem FSSPX kněží, případně vlastním úsudkem, a kněze „vatikánské“ církve někteří z nich obezřetně sledují, aby zjistili, zda jsou to úplní modernisté, nebo zda je u nich nějaká „naděje na obrácení“. V globálu je však jejich přístup k „vatikánským“ kněžím takový, že se jim prostě (bohužel) nedá věřit. Běžný katolík-laik se na ně podle nich nemá ve svých potřebách obracet, protože ač je to třeba od daného kněze nezaviněné, je nakažený modernismem a katolík-laik, nedostatečně teologicky vzdělán, by vystavoval svou víru (a tudíž i spásu) nebezpečí. Jedna osoba takto např. opustila svého původního zpovědníka a přešla ke tradicionalistickému knězi. Jiní tradicionalisté mají zase obavy přijímat hostie proměněné na NOM, protože se obávají neplatnosti obřadu proměňování v rámci nové mše. Pokud tedy zastáváte stejný postoj, jste v poměrně prekérní situaci, protože najednou máte v republice k dispozici všehovšudy 5 kněží, s nimiž můžete řešit vaše potřeby, aniž byste (podle FSSPX a jiných tradicionalistů) ohrožovali svou víru. I já jsem do sebe tento postoj nasál – postoj nedůvěry vůči všem „vatikánským“ kněžím. Ovšem časem jsem začal tento postoj zakoušet jako stále tíživější a v posledku jako nějak nedobrovolně vnucený, založený především na strachu. Pokud někoho z tradicionalistů taková situace těší a svým způsobem ji bere trochu jako adrenalinový sport a prostředek, jež živí jeho pocit elitářství, tak mne teda v žádném případě ne. Ale mnohem spíše by tradicionalisté beztak poukázali na historické situace typu, kdy křesťané např. v Japonsku nebo kde vlastně přežili mnoho let úplně bez kněze, mše, svátostí a měli k dispozici pouze růženec – a víru neztratili, a že si tudíž nemám na co stěžovat.

V prostředí tradicionalismu jsme tak svědky fenoménu, který jsem jednou soukromě nazval „katolické stbáctví“. Spočívá zhruba v tom, že tradicionalističtí laici hlídají kněze, popř. i jiné laiky, zda jsou dostatečně katoličtí, a pokud vyhodnotí, že nejsou, tak je případně napomenou a informují ostatní tradicionalisty, že tady je třeba dát si na dotyčného pozor. Ve mně to vybudovalo značnou vnitřní nesvobodu. Od jisté doby se nejsem schopen s tradicionalisty bavit zcela přirozeně, protože mne situace nutí být v permanentním střehu, abych – ač laik - nahlas neřekl něco netradicionalistického nebo dle nich nekatolického. To se může samozřejmě zdát značně debilním přístupem, ale v kombinaci především tradicionalistického důrazu na peklo (viz další oddíl) a také určitých mých povahových vlastností to tak prostě je. Že je to nesvobodné? Tradicionalisté svobodu opravdu příliš nemilují; mají rádi především svobodu od sebe sama. Zdůrazňují především povinnost neohrozit svou spásu.

Je ale třeba také zmínit, že i mezi tradicionalisty se vyskytuje pokrytectví, co se týče jejich „liturgické ortodoxie“. Jistý člověk, stoupenec Williamsonova Hnutí odporu, provozuje obchůdek s liturgickým vybavením, ovšem – pokud jsou mé informace správné – prodává také vybavení pro NOM kněze, čímž je vlastně v rozporu se svým odporem vůči NOM podporuje. Jiný williamsonista, ještě v době kdy Hnutí odporu neexistovalo, se z jistých důvodů jednu dobu pravidelně účastnil nové mše. A pokud jde o tu formu liturgické ortodoxie u FSSPX-tradicionalistů, dle níž by neměli navštěvovat mše kněží neschválených kněžími FSSPX (stručně vyjádřeno), tak to také někteří porušují navštěvováním indultních mší, nebo východních liturgií sloužených ne-tradicionalistickými kněžími. Nebo tak činí, když mají nějaký spor s P. Stritzkem.

Ohledně svých osobních postojů k těmto záležitostem se stručně vyjádřím v závěru textu.

Peklo a hřích

Jeden z nejvýznamnějších dopadů tradicionalismu na můj život souvisí s tím, jak se tradicionalisté stavějí k otázce pekla a hříchu.

Klasická tradicionalistická argumentace v této věci – a z katolického hlediska do značné míry oprávněná – poukazuje na to, že zvlášť od II. Vatikánského koncilu se v církvi přestalo o pekle a hříchu mluvit, začaly se bagatelizovat a na síle získávaly teorie o prázdném pekle, do nějž by přece milosrdný Bůh nikoho nenechal padnout. Vtipně to vyjadřuje tradicionalistická anekdota, že podle modernistů jsou v pekle pouze Hitler, Stalin a lefébvristi. A jelikož tradicionalisté berou nápravu věcí často do svých vlastních rukou, vzali ji do nich i zde a peklo opět učinili zvučným tématem. Myslím, že nenajdete tradicionalistický web, v němž by tématu pekla nepatřilo viditelné místo. Právě zde se aplikuje tradicionalistické pojetí lásky: je přece láskou ke druhému, říci mu, že pokud se neobrátí, půjde do pekla. A stejně tak má být projevem lásky ke druhému, pokud mu sdělím, že to a to jeho jednání je hříšné a že vede do záhuby, nebo že pokud nebude věřit tak a tak a v ty a ty pravdy víry, tak není katolík a je na cestě tamtéž.

Ve své proto-tradicionalistické a ranně tradicionalistické fázi mého života, ale i později, byl psychologický dopad tohoto zdůrazňování pekla zhruba následující: najednou se velmi rozšířil arzenál možných hříchů, které člověk může spáchat (zvlášť pokud se týkaly vyznávání konkrétních pravd víry), podmínky spásy se značně zpřísnily a úzká cesta k životu se ještě zúžila. Také jsem se zpočátku děsil představy zpovědi u tradicionalistického kněze a její přísnosti. Tradicionalisté by na to řekli, že se jedná pouze o dojem rozšíření arzenálu možných hříchů, způsobený laxností modernistického kléru, jeho mlčení o hříchu a špatné mravní formace svěřených věřících. Tudíž že oni vlastně jen obnovují normální stav, který dnes bohužel neplatí, a že bychom jim tak měli být vděční, že nám ukazují, čemu se vyhnout, abychom se nedostali do pekla. Svým způsobem reprezentativní a učebnicové vyjádření tohoto „peklo-přístupu“ k jinověrcům (a nevěřícím) je vyjádřený v tomto článku, jež také vyšel v Te Deum. Tuhne z něj krev v žilách.

Nezávisle na tom, zda peklo existuje či ne, lze říci, že zcela principiálně nemůže existovat dokonalejší metoda, jak ovládat lidi, jak někoho v životě naprosto zparalyzovat a ochromit, jak jej dostat pod naprostou kontrolu, než hrozit mu věčným posmrtným trápením. A říct mu, že jej právě to čeká, pokud bude (nebo naopak nebude) dělat to či ono – a velmi přesně to ono do detailů vydefinovat. Takový život se snadno může stát výhradně zoufalým útěkem před zavržením. Člověk prakticky nemůže ani otočit hlavou, aby tam na něj nečíhalo nějaké ohrožení spásy. Bůh se v něm velmi stane policistou, který vás hlídá na každém sebemenším pohybu a myšlence, aby vás nachytal na hříchu. Který vaši spásu zase až tolik nechce. Pro jistotu jsem žádnému tradicionalistovi dosud neřekl, že musím ve vykazování práce v mém zaměstnání používat kód tzv. požadavku, který zní KV-R0666. Jinak bych se možná ihned dověděl, že je mou morální povinností z tohoto zaměstnání okamžitě odejít. No, možná se to dovím teď, až si někdo z nich tento text přečte.

Přejděme k pár konkrétním příkladům na téma „peklo a tradicionalisté“. Tak např. jeden tradicionalista na webu hlásal (nemám-li použít termín „chvástal se“), že on to ohledně svého života vidí na věčné zavržení. Nevím, co tím chtěl sdělit, jestli nějak otřást s modernizujícími či ne-tradicionalistickými mládežníky i nemládežníky … těžko říct. Jiný tradicionalista to ve své době viděl tak - nevím, zda to tak vidí stále - že spaseno bude jen minimum lidí. Dále, na tradicionalistických webech se nezřídka můžeme setkat s články jako je tento. P. Stritzko v informačním letáku FSSPX napsal, že „Naše hřbitovy jsou neustále více jícnem pekelným“ a „I dříve křesťanské hřbitovy – místo očekávání a naděje pro věčnost – dostávají podobu místa soudu a zatracení.“ Když v kázání na nějaké tradiční mši mluvil kněz o pekle a zavržení, po mši venku před kostelem to mezi věřícími pochvalně mručelo ve stylu „dneska bylo dobré kázání!“, „dnes se otec vytáhl!“ apod. Na závěr těchto ukázek bych už rád pouze do vzduchu vyslovil jeden dotaz. Totiž, zajímalo by mne, zda tradicionalisté tvrdí „Kdo zemře v NOMu, bude zavržen“. Předpokládám ovšem, že by se odpovědi na tuto otázku snažili alibisticky vyhnout s tím, že v posledku jen Bůh ví, jaký bude kdo mít věčný osud.

Již výše jsem zmínil, že tradicionalisté nejsou nějaká homogenní masa, nýbrž že i v rámci tradicionalismu existují skupiny, mezi nimiž jsou vážné spory. Pokud si tuto skutečnost spojíme s tvrzením (tradicionalisty předpokládám uznávaným), že ďábel se skrývá v detailech, pak z toho pro tradicionalisty podle mne plyne vážný problém. Pokud se ďábel, a tedy i tenká demarkační linie oddělující nebe a peklo, skrývá v detailech, pak se lze zeptat: co když tato demarkační čára vede přesně mezi Fellayem a Williamsonem? Nebo mezi Williamsonem a Cekadou? Nebo mezi Fellayem a kardinálem Burkem? Každý zastánce FSSPX, Hnutí odporu i sedesvakantismu má své argumenty pro správnost své pozice a mylnost těch ostatních. Avšak nemůže si být jist, že zrovna v té jeho argumentaci není nějaká díra, která pro něj bude mít zcela tragické důsledky.

V určité věci ale nelze tradicionalistům nedát za pravdu. Totiž, některé církevní či papežské dokumenty a dogmata, týkající se podmínek spásy, jsou nefalšovaně hororové ohledně přísnosti těchto podmínek. A jak uvádí tento článek, drtivá většina dávných katolických učenců – na které se tradicionalisté, v opozici k “moderním“ světcům, velmi rádi odvolávají - zastávala tvrzení, že většina lidí bude zavržena a to včetně křesťanů (ohledně těch křesťanů byl výjimkou např. Francisco Suárez, který tvrdil, že z křesťanů bude většina spasena). Což se zdá být zcela v souladu s tím, jak věci vidí tradicionalisté. Pokud se ovšem věci mají takto, pak mám za to, že je z hlediska tradicionalismu logické aby tvrdili, že děti by měli mít pouze a jen katolíci – a jelikož dle tradicionalistů jsou jediní katolíci právě oni, pak by měli tvrdit, že jen oni by měli morálně dovolené mít děti. Protože u nově vygenerovaných ne-tradicionalistů je příliš malá morální pravděpodobnost spasení příliš malá. Nazývám tuto pozici „umírněný katolický antinatalismus“ a argumentuji pro něj ještě v poznámce 11, která je na konci této věty. 11 Myslím, že tradicionalisté by se měli s touto pozicí vyrovnat,  protože je jasné, že jí budou odmítat. Jenže takové odmítání může být označeno jako projev nelásky. Není snad lepší metoda, jak zabránit pravděpodobnému zavržení daného jedince, než jej vůbec nenechat vzniknout?

Co říci na závěr? Asi to, jak se na mne tradicionalismus v tomto smyslu podepsal: Bůh se pro mne stal hodně spravedlivý a málo milosrdný. Přiblížil se Bohu islámu, Bohu strachu. Můj duchovní život se postavil především na strachu a značně zesílila skrupulozita. Z křesťanství se stala spíše zvěst o zatracení, než zvěst o spáse. Navíc se mi nechtěně podařilo onen strach do určité míry přenést na mého dobrého kamaráda, který byl v mém vrcholně tradicionalistickém období ovlivněným adresátem mých tradicionalistických mailů, odkazujících na různé články z tradicionalistických webů. A to mne mrzí.

Tradicionalismus, partnerství a manželství

Poslední oblast, k níž bych se chtěl v souvislosti s tradicionalismem vyjádřit samostatně, se týká otázek partnerství a manželství.

Ve většině náboženství je ctěn princip, že do partnerského vztahu/manželství by měli vstupovat pouze příslušníci stejné víry. Jinak se, mírně řečeno, zadělává na vážné problémy. Manželé totiž předpokládaně budou vychovávat děti a v katolické církvi je jim ukládána povinnost vychovat je v katolické víře – mj. proto, že děti patří více Bohu, než rodičům. Když k tomu navíc připočteme skutečnost, že mnozí tradicionalisté pokládají ne-tradicionalistické katolictví za JINOU víru než katolictví (jež je pro ně identické s tradicionalismem), pak z toho vyplývá jasné pravidlo: tradicionalista si může vzít pouze tradicionalistku a naopak. Relativně nejvíc explicitním a také nejbrutálnějším vyjádřením v tomto směru byl článek P. Stehlina v Te Deum, nazvaný „Nebezpečí smíšených manželství“. Autor varoval před manželstvím katolické strany s nekatolickou a celý článek zakončil tvrzením, že manželství je buď cesta ke spáse, nebo k zavržení. Implicitně bylo jasné, že je spáse povede zřejmě jen manželství tradicionalistické. Tento článek se na mně taky velmi silně podepsal. A jen tak mimochodem, v zahraničí dokonce existuje i pár tradicionalistických webových seznamek (např.).12

Nechápu ovšem, proč tradicionalisté nemají dostatečné koule na to, aby tuhle věc řekli otevřeně a natvrdo stejně, jako otevřeně říkají jiné věci týkající se koncilu, nové mše, současného Vatikánu atp. – alespoň já jsem to od nikoho z nich takto neslyšel. Většinou se spokojují se zakuklenými náznaky v článcích v Te Deum (tzn. v „druhém katechismu“ některých laických tradicionalistů). Např. v příběhu nějaké zahraniční tradicionalistky, která jezdila autobusem, který řídil nějaký protestant, který se do ní zamiloval, ale ona prohlásila, že si vezme jen tradičního katolíka (dotyčný protestant se pak obrátil k tradicionalismu a vzali se). Takový přístup, tedy neříct natvrdo „tradicionalista pouze tradicionalistku, jinak zakázáno“ a místo toho to všelijak zaobalovat, se mi ovšem připadá dost neférový.

Ve svých 35ti letech jsem stále sám. Nebudu rozebírat důvody, proč tomu tak je, vztahovou rovinu svého života zde i přes svou otevřenost opravdu nehodlám podrobně rozebírat. Nicméně jestli mi tradicionalismus v nějaké konkrétní oblasti opravdu šíleně zkomplikoval život, pak právě v této. Pamatuju si, že když začínalo mé ortodoxně tradicionalistické období, tak máma s tetou, tedy svou sestrou, bědovaly, že teď už to je se mnou ohledně případné přítelkyně úplně v háji. A je celkem pochopitelné proč to tak viděly. Kdo to nechápe, ať si zkusí tipnout, kolik asi po České republice (nemám-li hovořit jen o místě mého bydliště, resp. jeho okresu/kraje) chodilo/chodí nezadaných lefébvristek mi věkově blízkých. Je pravda, že jednu dobu v mém tradicionalistickém období jsem věci viděl tak – viděno prizmatem staré katolické sexuální mravouky - že sex či sexuální oblast obecně je pro mne, byť v manželství, minovým polem možných smrtelných hříchů a že tak můžu vlastně být velice rád, že jsem sám, a tomuto minovému poli se do určité míry vyhnout. Nicméně to teď pomiňme. Každopádně, kdybych se jednou objevil na nějaké tradiční mši s nějakou „NOMačkou“, tipuju, že jedna z prvních věcí, kterou bych se od kolegů tradicionalistů posléze dověděl, by byl pokyn, že jestli ji neobrátím na tradicionalismus, musím se s ní ihned rozejít. A stejně tak si dovedu dobře představit, že by mi bylo od tradicionalistů řečeno, že problém s nedostatkem potenciálních tradicionalistických nevěst je holt můj kříž, který mám obětovat za obrácení duší k tradicionalismu, neboť jde v posledku jen o spásu a zatracení. A kdyby se hypoteticky stalo, že bych si chtěl vzít nějakou ne-tradicionalistku, tak kdo ví, jestli by mne tradicionalističtí kněží neodmítli oddat. Prostě, netradicionalistické manželství je v očích tradicionalistů opět, jako skoro vše ostatní, především čím? Správně, ohrožením spásy. Tím více aktuální se ovšem stává moje námitka "umírněného katolického antinatalismu".

Pár postřehů z tradicionalistické scény v této souvislosti. Pamatuju si, jak se v dávných dobách na Traditiu kritizovala tzv. setkání mládeže, jak jsem už zmiňoval někde výše, ovšem kupodivu se tam ozvalo pár hlasů, jež vyjádřily zhruba to, že je možné na taková setkání jet za účelem sbalení potenciální nevěsty. Paradoxy, že … (jasně, z té potenciální nevěsty se nejdřív musí udělat tradicionalistka). Dále, P. Jaromír Kučírek FSSPX se údajně jednou vyjádřil, že pravá výchova je buďto katolická, nebo není výchovou vůbec. Takže vězte, rodičové-netradicionalisté, že vaše děti, i když jsou už dospělé a žijí spořádané životy, jste vlastně vůbec nevychovali. Děti totiž vychovává jen pár tradicionalistů. Zajímavé, že … vlastně, pardon, vaše děti nežijí spořádaným životem, to se jen mylně domníváte, že ano - spořádaným životem žijí pouze (některé) děti tradicionaistů. Pak si např. pamatuju, jak jistý williamsonista jednou na Duších a hvězdách I. Pospíšilovi v reakci na něco (co se ale vůbec netýkalo partnersky-manželského tématu) hloupě napsal, ať se ožení. Samozřejmě už ale nedodal, že si může vzít pouze williamsonistku – asi to mělo být jakože implicitně jasné. A ještě snad mohu zmínit, to bylo dokonce někdy loni, že mi po jedné tradiční mši venku před kostelem jeden kamarád říkal, že byl v Rakousku na nějaké FSSPX pouti a seznamoval se tam s ženami, a naznačoval mi tak, že já bych vlastně také mohl/měl brázdit zahraniční FSSPX poutě a hledat si na nich tradicionalistickou nevěstu. No jo ...

Na závěr by asi bylo dobré poznamenat, že jsem některé věci formuloval záměrně s náznakem ironie – aniž by to však znamenalo, že v jádru nejsou míněny vážně. Každopádně, pokud se k tomu někdo z tradicionalistů bude vyjadřovat, ocenil bych, kdyby se ti tradicionalisté, kteří se vdali/oženili ještě jako „NOMáci“ (a k tradicionalismu konvertovali až poté), nebo kteří mají partnery nevěřící či jinověrce, vyjádřili až jako úplně poslední. Myslím, že je jasné proč.

Závěr

A je to venku – dalo by se říci. Jak jsem psal na úplném začátku, to, co se dostalo ven, bude pro některé mé tradicionalistické známé zklamáním, pokud se týče mé osoby. Také se možná od některých tradicionalistů dovím, že jsem zlý a že ve skutečnosti tradicionalistou jsem nikdy nebyl, že jsem maximálně měl určité tradicionalistické inklinace (což už každopádně nemůže popřít nikdo), protože tradicionalistou lze buď být, nebo nebýt a nic mezi tím není. Ale to už je jedno. Ještě totiž není všem zklamáním konec, a to asi  největší zklamání přijde právě nyní.

V textu jsem zmiňoval, že 29.7.2014 na dovolené v Jeseníku jsem udělal jistou věc. Některými tradicionalisty za ni budu možná odepsán, označen jako zrádce, odpadlík nebo nepřítel Kristova kříže, ale takový už je život. Tedy, právě 29.7.2014 jsem byl po čtyřech dlouhých letech na nové mši s AKTIVNÍ účastí. A od té doby až do dnešního dne ještě několikrát. Stabilně stále střídám trident a řeckokatolickou liturgii, ale konzervativní NOM bez modernistických výstřelků již pro mne není problémem. Mám svůj argument, proč je přípustný, ale na druhou stranu nemám povinnost se z něj někomu „zpovídat“. Jistě že by bylo lepší, kdyby se všude sloužil trident popř. východní liturgie, protože vážné problémy v nové liturgii samozřejmě nelze popřít. Ale je rozdíl mezi tím, nemít povinnost se něčeho účastnit, a mít povinnost se něčeho neúčastnit. To první v případě NOMu asi spíše uznávám, ale to druhé ne. Z druhé strany, ač sám nechodím na mše FSSPX, nesouhlasím s nedoporučením (zákazem?) účasti na nich ze strany Vatikánu a v tomto smyslu bych na ni neměl problém jít. Z hlediska jakési kategorizace tradicionalistických pozic se tedy momentálně nacházím zřejmě zhruba kolem „indultní“ pozice. Kromě mé změny týkající se nové mše taky už asi tak dva roky nečtu Te Deum a přiznám se, že kdyby jej nechtěl číst můj táta, na jehož adresu jsou čísla stejně zasílána, tak bych hned zrušil předplatné. Stejně tak jsem na 99% přestal s četbou tradicionalistických webů/blogů.

Jelikož mezi tradicionalisty (samozřejmě neříkám, že to platí o všech!) je patrné určité konspirační myšlení, tak bych pro jistotu rád napsal, že nejsem ani jsem nebyl žádný „sabotér“ nebo „insider“, nýbrž chci fungovat s otevřeným hledím. Myslím, že s některými lidmi bych neměl problém probrat výše uvedené věci někde u piva mezi čtyřma očima (ale ne mezi šesti, osmi a výše). Při svém „vstupu do tradicionalismu“ jsem neměl žádné nekalé úmysly či zlou vůli a nemám je ani teď, i když jsem připraven na to, že to někdo z tradicionalistů zpochybní.

V Bibli je napsáno „pravda vás osvobodí“. Z hlediska mého zakoušení mne však tradicionalistická pravda spíše uvrhla do žaláře. Doufám, že se mi z něj podaří nějak dostat. Zatím se to podařilo pouze z malé zčásti.

Jedním z takových mých malých snů je zúčastnit se polemického semináře na téma katolického tradicionalismu, pokud by jej někdo uspořádal. Takového, na němž by si vedle sebe sedli jak tradicionalisté (FSSPX, Hnutí odporu, sedesvakantisté), tak „pokoncilní konzervativci“ a hezky by si to mezi sebou „rozdali“ - a třeba několik dní v kuse. To se však nejspíš nikdy nestane, neboť tradicionalističtí kněží by se něčeho takového zřejmě odmítli zúčastnit a nejspíš by to (pod hříchem?) zakázali i svým ovečkám. No ale co už. Největší sen mého života to zcela jistě není.

A to je asi vše, co jsem chtěl říct. Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Poznámky:

11. „Umírněný katolický antinatalismus“ tedy z říká, že pouze katolíci by měli mít (dovoleno mít) děti, protože pouze u jejich dětí je dostatečná předpokládaná morální pravděpodobnost spasení – dá se pravděpodobněji očekávat správná výchova ve správné víře, což se u jinověrců a nevěřících předpokládat nedá, a v morálně zkažených společnostech je navíc malá pravděpodobnost obrácení. Samozřejmě taková pozice neimplikuje dovolenost potratů nebo něco podobného. Navíc je jisté, že nekatolíci děti mít prostě budou a katolíci samozřejmě nemají právo podnikat přepadovky nekatolických ložnic, aby násilím bránili nekatolíkům v souložení a tedy potenciálnímu početí. Jde spíš o vnitřní (popř. i vnější) postoj neschvalování toho, že se nekatolíci děti vůbec pokoušejí mít. 

Nezapomeňme na to, že čím víc zavržených, tím větší bude „globální index hříchu“, neboť zavržení v pekle, alespoň podle tradiční teologie, permanentně hřeší nenávistí k Bohu. Je to něco, co chtějí tradicionalisté neustále zvyšovat? Pochybuji. Nicméně, tradicionalisté mohou jistě odpovědět, že nejdůležitější je zvyšovat „globální index slavení Boha“, kterého slaví jak zavržení, tak spasení. Problém se nám tedy mj. stáčí k otázce porovnávání možných světů. Je lepší možný svět, v němž existují pouze dva lidé – jeden spasen, druhý zavržen – nebo možný svět, v němž existuje 1000 lidí, z nichž jsou dva spaseni, ale 998 zavržených? Pokud by ovšem někdo tvrdil, že ten druhý, tak už k tomu asi osobně nemám moc co říct …

Je pravda, že mi stejně není jasný postoj tradicionalistů k jinověrcům a nevěřícím. Nízkou morální pravděpodobnost obrácení přinejmenším lidí v ateistické České republice musí uznat, navíc jsou tito předmětem jejich morální kritiky – a přesto bědují nad nízkým populačním indexem v zemi, která je třetí nejateističtější na světě. Kdybych chtěl být malinko jízlivý, pak bych řekl, že tradicionalisté tyto lidi prostě potřebují mít (pokud tedy nežijí v nějakém ghettu), protože jinak by neměl kdo budovat a zajišťovat infrastrukturu, výrobu, zásobování a vůbec všechno důležité pro chod společnosti, jíž jsou součástí. Vždyť kdo jiný by pak vyráběl všechny ty výrobky, kterými si pak např. FSSPX vybaví své semináře, kdo by jim je vůbec postavil, apod? Těch celosvětově několik set tisíc tradicionalistů to prostě samo nezvládne. Účel holt světí prostředky.

Nicméně, globální klišovitá odpověď by zřejmě prostě zněla, že člověk má přece svobodu a může se obrátit. K tomu už asi moc co říct nemám. Kdyby však chtěl někdo tvrdit, že moje argumentace je konsekvencialistická a tudíž neplatná, pak lze odvětit, že je rozdíl mezi konsekvencialismem a mezi zvažováním budoucích možných důsledků. S tím druhým se v katolické morálce vždy počítalo a ovlivňovalo to „tíži hříchu“.

Samozřejmě, moje argumentace se může zdát velmi bizarní. Ale v křesťanské filosofii se s takovou argumentací běžně pracuje – viz např. (http://monist.oxfordjournals.org/content/93/1/96.full-text.pdf). A hlavně si myslím, že tradicionalisté by se s ní měli vyrovnat. Na závěr sem ještě dávám odkazy na tři texty k tématu – u toho třetího jsou důležité pouze strany 74-78.

https://www.academia.edu/3988457/_Birth_as_a_Grave_Misfortune_The_Doctrines_of_Hell_Exclusivism_and_Salvific_Luck_

https://drive.google.com/file/d/0B3Ad4KbZcW-rcGNhZV9KZDZRODg/edit?usp=sharing

https://docs.google.com/viewer?a=v&pid=sites&srcid=ZGVmYXVsdGRvbWFpbnx2dm9oYW5rYXxneDpjZTRiZDk2ODZlMjE4YzQ

A na závěr moje maličkost ...

12. Minimálně jedné z nich však budiž ke cti – pokud si to dobře pamatuju – že jedna z kolonek, specifikujících katolickou příslušnost inzerenta, umožňovala vyplnit i variantu FSSP (tzn. výše zmiňovaný indult). Dokonce možná i NOM, ale to už si nepamatuju přesně.