Zpověď rozervaného pseudo-lefébvristy (3/4)

předchozí část zde

2. Rozbor a kritika

Byť se stále do nemalé míry považuji za tradicionalistu, z minulých odstavců bylo poznat, že jsem od něj do určité míry odstoupil. V následujících řádcích se pokusím okomentovat některé tradicionalistické záležitosti a postřehy a vyjádřit určité mé aktuální názory a postoje. Předem poznamenám, že budu především kritický. Zároveň bych chtěl také předeslat, že když budu mluvit o tradicionalistech, záměrně nebudu rozlišovat mezi knězi, laiky atp. Budu mít na mysli především pozice FSSPX a tzv. Hnutí odporu, ale zčásti i tzv. sedesvakantisty. Nemusím asi dodávat, že všechna tato tři hnutí jsou vzájemně ve sporu, vzájemně před sebou varují věřící atp.

Když jsem zmínil ten název „Hnutí odporu“, tak jen zběžně vysvětlím, o co se jedná. V říjnu 2012 byl z FSSPX vyloučen nejradikálnější z jeho čtyř biskupů, Richard Williamson, který již delší dobu předtím kritizoval vedení FSSPX (především „šéfa“ Bernarda Fellaye) za údajnou servilnost vůči modernistickému Vatikánu, slábnoucí kritice pokoncilní církve a nepřijatelné snaze dosáhnout jednoty s Vatikánem za cenu pravdy. Postupně se k bp. Williamsonovi přidalo několik desítek tradicionalistických kněží i některé kláštery. I u nás si hnutí získalo své příznivce z řad stoupenců FSSPX, kteří začali původní FSSPX nazývat „neoFSSPX“ a obviňovat jej z příklonů k modernismu. Jistý známý tradicionalistický podivín dokonce v jednom komentáři na webu napsal, že současné „Fellayovo“ FSSPX je pro věřící ještě nebezpečnější, než KHS (Koncilní Humanistická Sekta, což je dotyčného název pro současnou „oficiální“ vatikánskou církev).

Různé poznatky a postřehy

Jelikož mám na srdci hodně věcí, které spolu třeba až tolik nesouvisejí, bude možná následující sekce malinko chaotická, ale pokusím se to udržet v mezích. Na některá témata si pak nechám samostatné odstavce.

Co mne tedy v souhrnu několik let nazpět přesvědčilo o pravdivosti tradicionalismu? Z předchozích odstavců to asi bylo do určité míry poznat, ale uvedu to ještě konkrétněji. Tedy, jednak to bylo mé dlouholeté duchovní heslo „čím tvrdší, tím pravdivější“. A tradicionalismus jsem zakoušel jako opravdu hodně tvrdý a nekompromisní. To mi na něm sice vůbec neimponovalo, ale právě i to neimponování do uvedeného hesla nějak spadalo, bylo s ním v souladu. Ono neimponování jsem navíc mohl snadno přičíst mé pýše, sobectví, pohodlnosti a dalším neřestem, které jsem si mohl ať pravdivě či nepravdivě připsat. Dále to byly argumenty. Tradicionalisté na mne přes internet určitě zapůsobili svým vzděláním, znalostmi teologie, dějin církve atp. Jako další důvod bych asi uvedl kombinaci mé vlastní (nemilované) submisivnosti a z druhé strany sugestivnosti a alespoň z vnějšku se jevící suverenity tradicionalistů. Značné zdůrazňování pekla a věčného zavržení ze strany tradicionalistů také zahrálo na strunu strachu a mělo svůj vliv. V této souvislosti bych ještě zmínil, že často agresivní a hulvátský styl argumentace tradicionalistů na Traditiu a Signálech jsem měl tendenci omlouvat tím, že důležité je přece to, co jsem v nich považoval za pravdivé – tedy ne forma, ale obsah. Dnes bych jej asi už tolik neomlouval.

Tradicionalismus však v žádném případě není něco homogenního, kde všichni smýšlejí stejně. I v jeho rámci existují skupiny, které spolu „válčí“ (samozřejmě „jen“ slovem a perem) a radikálně se rozcházejí. Tak máme na jedné straně „indutní“10 tradicionalisty, kteří navštěvují pouze či především tridentské mše vysluhované „vatikánským“ (rozuměj ne-FSSPX) knězem a více či méně uznávajících druhý Vatikánský koncil a novou liturgii, uprostřed FSSPX (jehož velkým stoupencem byl mj. známý francouzský herec Louis de Funés, viz) a na opačné straně škály pak sedesvakantisty, podle nichž je papežský stolec od dob Jana XXIII neobsazen, novodobí „papežové“ jsou heretici, a sedesvakantisté odmítají FSSPX i Hnutí odporu. Máme tradicionalisty, pro které je Michal Semín možná už příliš „ultra“, a na druhé straně tradicionalisty, jako např. ty co stojí za obskurním blogem Monarchia Catholica, pro něž je Semín ultraliberálem a nekatolíkem. No a co se týče mne, ve svém „vrcholném“ tradicionalistickém období jsem se ideově, alespoň formálně, pohyboval někde kolem FSSPX, pričemž  liturgicky jsem byl doma v „indultních“, na základě Summorum pontificum sloužených mších P. Tesarčíka.

Nicméně, co jsem během svého „pobytu“ mezi tradicionalisty zaregistroval? Na některé věci si nechám samostatné odstavce a to ostatní uvedu následovně. Samozřejmě nelze zdaleka říct, že by následující věci platily o každém jednotlivci (to zdůrazňuji!), ale leccos se dá vcelku zobecnit.

Začněme třeba přesvědčením o tzv. stavu nouze v církvi. Stavem nouze má být (nejpozději od II. Vat. koncilu trvající) situace, kdy vatikánská církev selhává ve svém učitelském/pastoračním poslání a jedná dokonce proti němu, kdy se zpronevěřuje své tisícileté tradici v nauce i jinde. Podle většiny tradicionalistů je v tomto směru stav církve suverénně nejhorší, jaký kdy v dějinách byl (zvlášť od nástupu papeže Františka, který jistě je nesmírně problematický), a proto je dovoleno výjimečné jednání, jako bylo třeba (Vatikánem nedovolené) vysvěcení 4 biskupů abp. Lefebvrem v r. 1988. Samotný Vatikán podle radikálních tradicionalistů vede katolíky do zkázy, a proto se tradicionalisté považují za jediné skutečné katolíky, držící prapor jediné spasitelné víry – ač i zde je nutno rozlišovat mezi FSSPX, Hnutím odporu a sedesvakantisty. Jaké to má mj. důsledky?

Jedním z nich je např. určité elitářství a pocit vlastní výjimečnosti, který se může v životě jistě stát obrovským motorem. Je to celkem logické, pokud se považujete za jakési „spasitele světa“, resp. ty, pouze skrze něž k tomuto spasiteli vede cesta – všechna další náboženská uskupení s podobným přesvědčením to jistě nemají jinak. Pak se ale často stává, že se považujete za jakousi suverénní osvícenou elitu, která se (v případě tradicionalismu) svrchu dívá na ty nechápavé „NOMáky“, kteří jsou úplně mimo (nebo i zlí) a které nejednou paušalizujete do jedné homogenní masy. Zvlášť v internetových diskuzích je taková povýšenost a arogance patrná a vždy mne dost iritovala. Někteří tradicionalisté si uvědomují ono pokušení pýchy. Já, i když jsem se vědomě snažil do něčeho takového neupadnout, jsem tomu jistě taky občas podléhal.

Bohužel z takové věci, i když nejen z ní, plyne také absence sebereflexe. S tou se u tradicionalistů setkáte málokdy, zvlášť pokud se jedná právě o přesvědčení o pravdivosti tradicionalismu a tradicionalistických způsobech jednání. Docela by mne zajímalo, kolik tradicionalistů má vůbec ochotu podstoupit své přesvědčení revizi. Nepřekvapilo by mne ovšem, kdyby někdo z nich už jen ochotu k něčemu takovému považoval za hřích. Jeden člověk, který původně docela koketoval s FSSPX, ale nakonec skončil u katolické charismatické obnovy, mi sdělil, že o míře sebereflexe, s níž se u KCHO setkal, si tradicionalisté mohou nechat jen zdát. Osobně nejsem stoupencem KCHO, nicméně právě této informaci nemám důvod nevěřit. Pro tradicionalisty s jejich vztahem k charismatikům taková informace ovšem bude nejspíš apriorně k smíchu.

Vztah tradicionalistů k „oficiální“ katolické církvi je také velmi „pestrý“. Na jedné straně nade vše milují papežství, autoritu církve, její neomylnost a učitelský úřad – odvolávají se na ně snad častěji než na Bibli. Jejich nejoblíbenějším dogmatem je pravděpodobně dogma o neomylnosti církve a papeže z prvního Vatikánského koncilu. Jejich argumentace je prošpikována odkazy na různé papežské dokumenty, neopomínají zdůrazňovat, že a kdy se jedná o tvrzení s vysokým stupněm závaznosti, kterému katolík musí věřit, chce-li zůstat katolíkem (a tedy nebýt zavržen). To vše se ovšem týká pouze předkoncilních papežů. Ohledně těch pozdějších však nemůže na mysli nevytanout rčení o tom, když je někdo „papežštější než papež“. Tradicionalisté si na kritice pokoncilních papežů velmi zakládají (v některých věcech je tato kritika jistě oprávněná) a rádi ji obhajují odvoláváním se na různé světce a katolíky minulých století, kteří se ve své době nebáli papeže kritizovat. Zvlášť oblíbenou analogií je pro ně situace za sv. Atanáše a jeho boji proti ariánům, jimž podlehla velká část věřících včetně „ariánského papeže“ Liberia, a kterou si legitimizují své jednání dnes. Případnost analogií teď hodnotit nebudu. Každopádně, pokud si vezmeme FSSPX a Hnutí odporu, pak se dá říct, že jejich vedoucí osobnosti, tzn. Bernard Fellay a Richard Williamson jsou pro své stoupence de facto jakýmsi "materiálním papežem". Formálně a z hlediska historické kontinuity sice většina z nich uzná Františka (dříve Benedikta XVI, Jana Pavla II) jako skutečného papeže, ovšem takového, který zradil svůj úřad, škodí a musí se obrátit. Teologicky jsou jako papeži implicitně bráni spíš zmínění biskupové. U sedesvakantistů je to samozřejmě jinak, ti mají papežů po světě několik, protože i sami sedesvakantisté nejsou jednotní. V ČR mají nově „biskupa“ s jménem Lohelius Koráb, ze Slovenska je pak dlouhou dobu známý Oliver Oravec, který nedávno umřel.

Právě skrz biskupa Williamsona a sedesvakantisty se ukazuje to pravdivé z námitky prezentované v jedné z nejznámějších českých diskuzí o tradicionalismu, kterou v roce 2001 vedl na stránkách konzervativně-filosofické revue Distance Jiří Fuchs s Michalem Semínem (oba zakladatelé Distance). Fuchs Semínovi a tradicionalistům vyčítal protestantský přístup, protože si dle něj vybírají to, co se jim hodí - byť si vybírají většinou jen to ultrakonzervativní - a nedrží se papeže a Vatikánu. V této námitce je pravdivé minimálně to, že do takového přístupu tradicionalisté velmi lehce sklouzávají. A vždy si to mohou obhajovat zmíněným stavem nouze. Vatikánské církvi a jejím knežím se podle nich až na pár výjimek nedá věřit a tak se musí laici o svou duchovní orientaci postarat sami, resp. pouze u tradicionalistických kněží.

Jedna z nejčastějších výtek vůči tradicionalistům tvrdí, že jsou příliš tvrdí a chybí jim láska. Na to tradicionalisté odpovídají mj. tím, že dnes je pojem láska zcela pokřivený a že je přece projevem lásky ke druhému říct mu, že cesta, kterou kráčí, nevede do nebe ale do pekla. Svou logiku to asi má a dříve bych to asi také hájil, dnes už méně, ač použitelné to někdy být může. Jinak ale tradicionalistům určitý rozměr lásky každopádně chybí. Trochu těžko se ten rozměr popisuje a upřímně se mi do toho popisu ani nechce, protože by to jen mohlo zavdat dlouhým neplodným diskuzím. Navíc by to jistě neuznali.

V dnešní době můžeme pozorovat něco, co by se dalo nazvat „kult autenticity“, což znamená značný důraz na shodu jednání a přesvědčení, záměrně upozaďující otázku jde-li o přesvědčení pravdivé. Pro tradicionalisty má naopak naprostou přednost pravda – v extrémních případech až tak, že všechna autenticita je jakože k ničemu, pokud není (tradicinalisticky) katolická. Bohabojně a mravně čistě žijící protestant je tak pro tradicionalisty nejspíš horší, než katolicky věřící morální zvrhlík. Proto také někteří z nich považují novodobé papeže za mnohem horší, než renesanční papeže typu Alexandra VI. Ti totiž podle tradicionalistů sice žili zvrhle, ale nedělali to nejhorší – neměnili nauku víry. Téma by mohlo vyvolat zajímavou a důležitou debatu „pravda vs. autenticita v Bibli“, protože lze zaslechnout hlasy, že evangelium klade na autenticitu přece jen větší důraz. Ale to tady samozřejmě nemohu řešit.

V souvislosti s tím se lze zmínit o metodě, kterou se snaží tradicionalisté šířit/předat jimi věřenou pravdu svému okolí. Možná jsem zde příliš ovlivněn internetovými diskuzemi, nicméně nevím, proč bych na ně měl brát nějaký umenšený zřetel, zvlášť když měly na můj příklon k tradicionalismu podstatný vliv a když do nich píší lidé z masa a kostí. Nejednou jsem se setkal se situací, kdy někdo tradicionalistům na webu vytkl jejich ponurost, tvrdost a zachmuřenost, nebo se jej nějaký nevybíravý komentář dotkl. Reakce tradicionalistů byla ovšem nejednou taková, že dotyčnému sdělili, že nemá smysl pro humor, že je nesmyslně soudí podle internetového vyjadřování a že v reálu jsou milí a příjemní. Já takovou odpověď považuji za pokrytectví a dvojí tvář. Nicméně metoda předávání tradicionalistické pravdy je leckdy dost nevybíravá, což je z jejich strany hájeno tím, že s dotyčným těžko zatřese nějaký cukrkandlový přístup. Vzpomínám si, když mi jeden tradicionalistický mládežník před cca třemi lety řekl, že se mu nejvíc líbilo, když P. Stritzko říkal něco ve smyslu „já tu pravdu do nich prostě naperu a oni ať se s tím už porvou, jak umí“. Možná to na někoho může fungovat, stejně tak to ovšem může výborně fungovat jako spolehlivá metoda dolamování nalomených třtin. A ještě když jsem zmínil tu ponurost, jež se tradicionalistům často vytýká: je zábavné, když proti tomu tradicionalisté záměrně dávají na web fotky, na nichž B. Fellay hraje kalčo nebo nějaký FSSPX seminarista skáče do hromady shrabaného listí, aby tak vyvrátili svou zachmuřenost a ukázali, jak jsou vlastně strašně čupr.

Na závěr už jen stručně pár věcí. Velkou popularitu má mezi tradicionalisty časopis Te Deum, mnohými považovaný za jediný český katolický časopis. Získal jsem trochu dojem, že pro některé věřící je tento časopis takřka druhým katechismem. Dále, tradicionalisté také leckdy „zachraňují“ staré katolické knihy např. z far, což je samozřejmě dobře, protože mnozí moderní kněží by jinak bohužel povyhazovali. Z druhé strany vím o případu – pokud si to dobře pamatuju – že jedna osoba naopak vyhodila pár ekumenických Biblí, aby nemohly škodit (protože byly nekatolické), dokonce jich možná za tímto účelem pár koupila v antikvariátu. Dále jsem od tradicionalistů nejednou zaznamenal přístup, že i když jde o nějaké dobré veřejné dílo, např. boj proti potratům, spolupráce tradicionalistů s nekatolickými/modernistickými subjekty na takovém díle může být pouze omezená, protože katolíci nemůžou s lidmi nestejné víry/světonázoru příliš spolupracovat, byť jde o dobrou věc. Tento přístup mne, přiznám se, docela irituje, zvlášť když si člověk na webu přečte perly typu „raději islám, než Konvičku“. No a na závěr by se dalo ještě zmínit, že tradicionalisté zřejmě milují pokyn sv. Pavla ohledně (morálního) napomínání druhých, protože to jim jde velice dobře. Říkat a psát, co katolík musí a co nesmí – velmi frekventovaná činnost tradicionalistů. Na druhou stranu, abych nebyl nespravedlivý, takové napomínání je jistě oblíbenou doménou i nejednoho ne-tradicionalistického katolíka.

pokračování 12.03.2015 20:00

Poznámky:

10. Slovo indult označuje v kanonickém právu výjimku, kterou uděluje příslušná církevní autorita ohledně něčeho, co není standarně povoleno, nebo co není řádným stavem. V kontextu tradicionalismu se slovem indult myslí především „povolení“ sloužit (nikdy nezakázanou) tridentskou mši, které vydal v roce 1984 papež Jan Pavel II. Z pohledu FSSPX a spol. tradicionalistů má slovo indult pejorativní nádech.