Zpověď rozervaného pseudo-lefébvristy (2/4)

předchozí díl zde

2010 - 2011

Léta 2010-2011 bych zpětně mohl zhodnotit jako mé nejzapálenější, popř. nejvíc „plnotučné“ tradicionalistické období. Neměl bych zapomenout, že asi ještě v závěru roku 2009 jsem se začal každodenně modlit růženec, na což se u tradicionalistů klade celkem důraz a z určité části bere jako samozřejmé. Později jsem se zapsal i do růžencového křížového tažení FSSPX. Můj vztah k FSSPX byl stále trochu rezervovaný, ale už méně než dříve. Na jejich mších jsem však až do dnešního dne (míněno dne, kdy píšu tento text) byl – nepočítám-li jedny exercicie v Jaidhofu, kde mše byla každý den – cca desetkrát.6 V první polovině roku 2010 jsem stále ještě bral věci tak, že když nebude zbytí, tj. nebude v neděli možnost jít na tridentskou mši, šel bych na NOM. Pamatuju si i na jednu malou při o tuto věc po mši ve Frýdku, kdy jsem hájil tuto pozici a byl jsem už spíše v opozici. Někdy v té době jsem se také zúčastnil – a stejně tak následující rok - údajně již tradiční, jednou ročně pořádané akce nazvané „pálení heretických knih“, založené údajně P. Tomášem Stritzkem FSSPX, který se akce pravidelně účastnil.7 Šlo o obyčejnou sešlost s pohoštěním a zábavou, na níž si mohli účastníci donést různé „heretické tiskoviny“, jimiž se pak zatopilo v táboráku. Pálilo se vše od nedůstojných mládežnických či ezoterických časopisů, přes Strážné věže, až po knihy autorů jako P. Karel Skalický. Nejvytouženějším materiálem ke spálení byly Halíkovy knihy, ale nikomu se za ně nechtělo vyhazovat peníze jen proto, aby je pak mohl spokojeně hodit do ohně. Někdy v té době jsem také uspořádal přednášku P. Marcela Tesarčíka o tridentské liturgii pro Vysokoškolské katolické hnutí Ostrava a kamarád začal pořádat tzv. Slezskou pouť na Cvilín u Krnova, které jsem se v letech 2011 a 2012 zúčastnil. Do Ostravy začal rovněž pravidelně jednou za měsíc jezdit „nestor českých lefebvristů“ Michal Semín, který zde přednášel na téma Sociální etika ve světle víry (a později také hospodářskou etiku a katolickou apologetiku), přičemž z těchto přednášek vzniklo CD, na jehož výrobě jsem se osobně podílel.

Důležitá událost přišla v létě r. 2010. Tehdy jsem jel na víkend navštívit bratrance do Brna, města, kde sídlí tzv. prioriát FSSPX v ČR, konkrétně na Faměrově náměstí v Brně-Černovicích, kde je kaple. Rozhodl jsem se, že tam zajdu na mši. Po ní jsem se osobně seznámil s pár tradicionalistickými signálníky, získanými (domnívám se) onou agresivní misií členů fóra Traditio na Signálech. Jel jsem pak s nimi na oběd do restaurace, přičemž celou dobu samozřejmě probíhala diskuze na tradicionalistická témata, kterou jsem ale víceméně jen poslouchal. Nicméně jedna osoba, stojící tehdy již plně na straně FSSPX, zde velmi sebevědomě prosazovala velmi striktní tradicionalistická pravidla účasti na liturgii: NOM byl (kromě tzv. pasivní účasti v případech jako svatba nebo pohřeb8) dle ní zcela zakázán a tridentská nebo řeckokatolická liturgie – která je pro tradicionalisty také přijatelná – byla povolena pouze tehdy, pokud kněz, který ji vysluhoval, byl „dostatečně pravověrný“; tzn. pokud dotyčný kněz např. vedle tridentské liturgie sloužil rovněž NOM, nebo uznával Druhý Vatikánský koncil, byla jím sloužená tradiční mše nepřijatelná, byť byla tridentského ritu. Účast na takových liturgiích – NOM netřeba zmiňovat – dotyčná osoba implicitně (možná i explicitně, to už si nepamatuju) vyhodnotila jako hřích. Jako na člověka, který má v sobě bohužel nemalý kus submisivnosti a který byl léta formován vlastním heslem „čím tvrdší, tím pravdivější“, to na mne udělalo dojem, který byl ale v posledku založen na strachu. A byla to myslím především asi tato „aura strachu“, nebo jak to nazvat, která ve mne po vyjití ven v restaurace vyústila v rozhodnutí, že na NOM již nebudu chodit a to principielně. Zde by možná bylo dobré zmínit, že jak mé rozhodnutí chodit pravidelně na tradiční mši, tak toto radikálnější rozhodnutí principielně nechodit na NOM se naštěstí setkalo s pochopením u mých rodičů, byť z toho druhého měla moje máma rozhodně obavy a nesouhlasila s ním, pokud by to mělo znamenat neúčast na nedělní mši jen proto, že nemůžu na trident.9 Tato věc, tedy neúčast na nedělní mši z důvodu nemožnosti jít na „dostatečně pravověrnou liturgii“, se mi naštěstí stala pouze jednou a zatím stále nemám v plánu se z ní zpovídat. Dnes jsou již věci poněkud jinak, ale nyní nebudu předbíhat.

V průběhu roku 2011 jsem učinil pro mne obtížné a odvážné rozhodnutí, o němž jsem dlouho předtím váhal: přihlásil jsem se na exercicie u FSSPX v rakouském Jaidhofu, které se měly konat v lednu 2012. Myslím, že v témže roce (2011) jsem absolvoval pobožnost devíti prvních pátků. Někdy v polovině roku, nevím už přesně kdy, jsem se stal křestním kmotrem jednomu z dětí - dvojčat přítele z Koruny české a později Monosu (mimochodem muslima, ovšem se silným sklonem ke křesťanství a majícího za manželku katoličku). Kvůli mne se obřad musel odehrát na tridentské (resp. možná dominikánské, už si to přesně nepamatuju) liturgii, kterou v Uhříněvsi sloužil a křtil P. Cyprián Suchánek. Cca na podzim téhož roku jsem se pod (velmi nepřímým) vlivem tradicionalistické kamarádky rozhodl skoncovat s poslechem milované rockové hudby (kterou většina tradicionalistů odsuzuje jako protikřesťanskou): vyhodil či prodal jsem svá rocková CD a smazal všechny mp3 z disku. Tato abstinence mi však vydržela max. 3-4 měsíce, navíc toto rozhodnutí jako klasicky proběhlo v určitém depresivním duchu. Z určitých „duchovních“ důvodů, byť ne vyloženě tradicionalistických, jsem dokonce na podzim/v zimě 2011 prodal všechny své hudební nástroje kromě zobcové flétny: tzn. akustickou a eletrickou kytaru a také mandolínu. Dodnes mí známí úplně nepochopili, proč jsem to udělal, a pokud jsem to někomu občas vysvětloval, šlo to obtížně. Na podzim jsem se zúčastnil tzv. školy sv. Josefa, pořádané Michalem Semínem v Praze. Na konci listopadu se také konal generální sněm Koruny České, na němž naše Konzervativní platforma neobstála, což vedlo k našemu odchodu ze strany hned začátkem roku 2012 a plný přesun činnosti do tehdy již existujícího spolku Monos. Především jsem se ale v listopadu, ještě před generálním sněmem dověděl o jedné, pro mne tehdy velmi obtížné skutečnosti kterou nechci zveřejňovat, a při jejímž zjištění mi bylo malinko jako by mi někdo umřel. Díky ní jsem se také začal relativně intenzivně připravovat na exercicie v Jaidhofu, které byly asi určitým vrcholem mé „ortodoxně tradicionalistické éry.“

2012-2014

O exerciciích se nebudu nějak sáhodlouze rozepisovat, pouze zmíním pár věcí. Tzv. silencium (mlčení po celou dobu pobytu, pokud se zrovna nejednalo o mši, zpověď nebo rozhovor s knězem) jsem celkem bez problémů vydržel. Předsevzetí, které si má dát každý účastník exerciciích na jejich konci jsem dodržel max. rok a půl – šlo o předsevzetí nepsat do internetových diskuzí. A ještě bych zmínil, že již delší dobu rozhodně nemám v plánu je znovu navštívit – myslím exercicie u FSSPX. Paradoxně to nejdůležitější se odehrálo bezprostředně po skončení exercicií, při cestě domů autem s jedním známým, taktéž účastníkem. Došlo mezi námi k dost otevřenému rozhovoru, jehož obsah samozřejmě zůstává mezi námi, ale jež na mne měl nezamýšleně a nepřímo asi takový efekt, jako když se vám rozsype domeček z karet a celé vaše úsilí – alespoň do té míry, do nějž bylo nějak autentické – se najednou rozpadne.

Nevím už přesně proč, ale z hlediska jakési „pocitové retrospektivy“ se mi zdá, že dny po návratu z exercicií paradoxně znamenaly jakýsi nepatrný zlom – v tom smyslu, že poté už můj osobní tradicionalismus v nějakém smyslu stagnoval a postupem času se mi citelněji a citelněji začal stávat břemenem a zdrojem depresí. Ale k tomu až později. Každopádně jsem si zadal trvalý příkaz s menší měsíční částkou určenou jako dar pro český prioriát FSSPX. Na mši u FSSPX ve Frýdku brzy po návratu z Jaidhofu ode mne jeden farník „očekával“ nadšené dojmy z exercicií, které jsem mu ale úplně neposkytl. Velikonoce toho roku pro mne byly velmi depresivní, byť s exerciciemi to myslím nesouviselo. V červenci na svátek Cyrila a Metoděje jsem se zúčastnil poutě FSSPX v Uherském Hradišti, konající se pár dní po vysvěcení čtvrtého českého FSSPX kněze. Nezapomenu na hřímání P. Stritzka proti Benediktovi XVI během promluvy a vůči katolíkům, kteří „naivně očekávají, že by od Benedikta snad mohla přijít nějaká náprava věcí v Církvi“ a jeho veřejné „seřvání“ jiného mladého FSSPX kněze po mši za to, že se vybavuje s věřícími a nepomáhá se sklízením oltáře a liturgického náčiní. Především však nezapomenu na komentář jednoho tradicionalistického mládežníka po mši, kdy se vyjádřil, že „až zvítězíme, pověsíme je všechny dokola na Svatopetrském náměstí“ - rozuměj všechny ty heretické biskupy a kardinály, co drží Vatikán v modernistickém područí. V srpnu 2012 jsem se s Monosem zúčastnil protestní akce proti zvrhlosti zvané Prague Pride (a dovedu si i dnes představit, že bych se jí zúčastnil znovu). Čas od času jsem v neděli místo tridentu docházel na řeckokatolickou liturgii, s čímž jsem začal myslím už cca rok předtím. Bylo to především díky jednomu staršímu pánovi, dlouholetému řeckokatolickému ministrantovi, kterého jsme poznali ještě za časů Koruny České.

I když si už nepamatuju přesně, ve které době to bylo, vím, že věci se ve mne tehdy začaly pomalu hýbat a trochu měnit. Začala mi více vadit kritika, zaznívající např. při rozhovorech věřících po mši na Slezské, nezřídka patřičně okořeněná ironií nebo břitkým humorem, na adresu „pokoncilní“ Církve, jednotlivých „modernistických“ věřících, kněží či událostí a v podstatě všecho „nelefébvristického“. A také určitá suverenita a snad i nadřazenost s tím spojená/projevovaná. Cítil jsem silněji, že srdcem se za to nejsem schopen postavit, ale racionální vůle spolu se strachem mne uchovaly v mlčení či vnějškovém souhlasu, byť uvnitř probíhala depka, flustrace či obecně nepříjemné pocity. Asi v tuto chvíli je vhodný čas vyjádřit důležitou věc. I když má akceptace tradicionalismu byla navenek asi pevná a jak jsem se dověděl, takto byla zřejmě vnímána i mým okolím, včetně některých nejbližších, vždy v ní byl nemalý prvek sebezáporu a vědomí toho, že se nejednalo o akceptaci srdcem, nýbrž jakousi racionální vůlí a asi i v duchu určitého strachu. A vždy jsem v koutku srdce věděl, že pokud by v životě mělo dojít na nějaké existenciální lámání chleba, tak že taková akceptace nemůže poskytnout dostatečnou sílu a že by se v takovou chvíli něco podstatného, případně celá má osobnost, musela nutně zhroutit.

K velmi důležité věci došlo na konci listopadu 2012. Ještě než ji napíšu, tak jen stručně něco o mne a svátosti smíření. Za svých „NOM časů“ jsem k ní chodil většinou tak jednou za 1.5 měsíce. S příchodem tradicionalistických časů od r. 2009 se začala intenzita mé účasti u svátosti smíření rapidně zvyšovat. Můj rekord byl, že jsem jednou byl u svátosti smíření jen tři dny poté, co jsem u ní byl předtím. Vzhledem k tomu, že jsem se potýkal a potýkám především s jedním konkrétním hříchem, bylo tomu často tak, že jsem v neděli před mší šel ke zpovědi a večer jsem k ní mohl jít zase znova.

Myslím, že to bylo 25.11.2012, kdy jsem byl u zpovědi u řeckokatolického kněze. V tu chvíli jsem ještě netušil, že až do tohoto dne, kdy píšu tento text, pak absolvuju zpověd asi už jen 3-4 krát (naposledy 7.9.2014). Na konci listopadu po této zpovědi jsem si totiž přečetl jeden text na jednom slovenském tradicionalistickém blogu. Text se jmenuje Malý počet spasených křesťanů a jedná se o kázání nějakého františkána z 18. století. Týkalo se právě i zpovědi. Kázání na mne zapůsobilo tak, že jsem se rozhodl, že se zpovědí je šmytec, protože jsem si nemínil rozmnoživat konto těžkých hříchů svatokrádežnými zpověďmi. A pokud neměla být zpověď, neměla být přirozeně ani eucharistie.Uvnitř jsem se odvolal na povinnost přistoupit k těmto svátostem jednou za rok, ale věděl jsem, že i to bude velký problém. Nevěděl jsem ale ještě, jestli je povinnost přistoupit k nim o Velikonocích nebo ne. Každopádně jsem na Velký pátek 2013 ke zpovědi šel, nicméně k přijímání ne. Celé Velikonoce byly každopádně opět velká deprese, ale to jsem trochu předběhl. Z konce roku 2012 bych ještě zmínil přerušený asi čtyřměsíční kontakt s jednou slečnou z nedalekého města, s níž jsem se seznámil přes katolickou (pro tradicionalisty: rozuměj modernistickou) seznamku. Jiskra mezi námi nepřeskočila, nicméně jeden z rozhodujících důvodů pro ni bylo, když jsem jí nedlouho předtím sdělil, že kdyby pro mne v neděli nebyla jiná možnost než jít na NOM, nešl bych na mši vůbec.

            Má vnitřní rozervanost ohledně tradicionalismu, ale v posledku i křesťanství vůbec, každopádně stoupala. Myslím, že to bylo někdy v té době, kdy jsem zdvořile a prozíravě odmítnul kamarádovi z kostela na Slezské jeho žádost, abych mu šel za křestního kmotra, a zpětně to hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí. Někdy cca v únoru se stala taková „interní“ událost. V jeden den mne prostoupilo trochu těžko popsatelné děsivé uvědomění si toho, že Bůh mne opravdu může zavrhnout. Že já na tom nic nezměním a že mu stvoření mne, zcela nahodilé a totálně nepotřebné pro kohokoliv a na prvním místě pro Něj, za to zavržení stojí. Ztuhlý a bez hnutí jsem ležel na posteli a jen prožíval ten nepochopitelný katolický horor, z nějž nebylo kam utéct. Obrovská deprese, která přesto nezabránila sejít se ještě tentýž den s další slečnou z modernistické seznamky (sraz to byl první a poslední). V květnu 2013 jsem absolvoval rozhovor s P. Tesarčíkem po jedné středeční mši na Slezské, z mé strany docela otevřeným. Oceňoval jsem padreho klidný a naslouchající přístup, nicméně nic zásadního z rozhovoru nevzešlo. Na konci června 2013 jsem sebral odvahu a 30.6. jsem napsal skupinový mail členům Monosu o mém vystoupení ze sdružení – neudal jsem důvody, proč to činím, jen jsem popsal pár důvodů, z nichž jsem to nečinil. Monos se totiž hodlal stále více založit právě na tradicionalismu a já jsem uvnitř cítil, že už jsem právě proto nemohl být dostatečně autentickým členem, a ani jsem už členem být nechtěl – vyloženě jsem chtěl pryč, nechtěl jsem být členstvím jakkoliv, byť třeba jen „morálně“ k něčemu vázán. Jako submisivnímu člověku, jehož život dost provládá strach, jsem po odeslání mailu měl dost špatnou noc. Reakce mi však nepřišla žádná, za což jsem v posledku rád. Nechal jsem rovněž se vypsat z růžencového křížového tažení FSSPX i z tzv. modliteb za nejmenší, abych neměl žádné závazky, z jejichž nedodržení by mi naskakovaly na konto další hříchy.  V tomtéž roce jsem také skončil s každodenní modlitbou růžence, která pro mne uvnitř byla čím dál tím víc namáhavá, flustrující a díky velmi špatné soustředěnosti snad i zbytečná. Někdy v průběhu tohoto roku jsem také zcela přestal číst Te Deum a přestával číst i tradicionalistické weby. Přestal jsem také chodit na přednášky z apologetiky a na konci roku jsem zrušil trvalý příkaz s příspěvkem pro FSSPX.

            Čas ubíhal, za dveřmi byly velikonoce 2014 a s nimi i doba jednoho roku, kdy jsem byl naposled u zpovědi a kdy mi tedy hrozil těžký hřích, kdybych k ní nešel. Původně jsem měl trochu v plánu, že budu holt muset napsat P. Tesarčíkovi dotaz, jestli je těžším hříchem nedodržet příkaz jít jednou za rok ke zpovědi, nebo k ní sice jít, ale svatokrádežně (o čemž jsem se důvodně domníval, že by pravděpodobně byl můj případ – z důvodů, které zde ale nebudu rozvádět). Nakonec jsem s padrem měl jen krátký rozhovor po mši ve Frýdku, pod jehož vlivem jsem se nakonec rozhodl ke zpovědi jít, ač o její platnosti raději nepřemýšlím. U přijímání jsem byl dvakrát na Velikonoce a pak zase šmytec – jak zpověď, tak eucharistie. Ke konci června jsem měl třicáté páté narozeniny, díky nimž jsem upadl do dlouhodobější depky. Začal jsem více cítit, že se svým stavem musím nutně brzy něco udělat, protože mi šíleně komplikoval každodenní život. 29. července na krátké dovolené v Jeseníkách jsem učinil věc, za kterou mne někteří tradicionalisté nejspíš odsoudí/odepíšou, ale o co šlo sdělím až později. V srpnu jsem absolvoval první duchovní rozhovor s naším řeckokatolickým knězem, ale o tématu tradicionalismu jsem se na něm ještě nezmínil, ač jsem o tom původně dost uvažoval. 7.9.2014 jsem byl zatím naposledy u zpovědi a přijímání, k čemuž mne přiměla skutečnost, že nevlastní děda (nevěřící, s negativním vztahem k církvi) si zlomil klíční kost a byl v nemocnici – 25.9. umřel. Někdy v průběhu tuším září září jsem se po delší depce a získávání odvahy rozhodl požádat jednoho známého z kostela na Slezské o krátký  rozhovor (či spíše jsem mu chtěl něco sdělit) – neřekl jsem mu předem o čem, ale mělo jít o téma křesťanství a trochu i tradicionalismus. Rozhovor se uskutečnil, ale neměl jsem z něj moc dobrý pocit a cítil jsem se možná ještě hůř, než předtím. Nicméně i tak jsem byl rád, že jsem to udělal, protože to byl první krok na cestě ven z krunýře, z nějž jsem se ještě ani teď zdaleka nedostal. Po té jsem ještě udělal ještě pár podobných kroků, které už ale nebudu zmiňovat. Každopádně jsem dokráčel až do okamžiku, v němž dopisuji tuto větu a tím končím „historickou“ část tohoto textu.

pokračování 12.03.2015 12:00

Poznámky:

6. Jednu z těchto mší jsem absolvoval v Paříži v katedrále sv. Nicholase de Chardonnay, asi nejznámějším světovém „lefébvristickém“ kostele. Při této mši jsem však byl překvapen tím, že někteří účastníci mše při obřadu proměňování neklečeli, což je z tradicionalistického pohledu (který konkrétně v této věci sdílím) docela skandální.

7. Dnes bych se takové akce již v žádném případě nezúčastnil. Vím, že to bude znít dost provokativně, ale nedávno jsem se dověděl o zajímavém citátu německého spisovatele Heinricha Heineho: kdo začne s pálením knih, ten skončí s upalováním lidí.

8. Připomněl se mi jeden případ, o němž jsem slyšel, kdy jeden již starší tradicionalista ze Slovenska dokonce odmítal přijít své dceři na svatbu, protože ta se měla konat na novém mešní obřadu; čili ani pasivní účast pro něj nebyla přijatelná. Dotyčný tradicionalista byl, pokud si to dobře pamatuju, víceméně sedesvakantistou. Když jsem se kamaráda, který mi o tom vyprávěl, zeptal, jak se k tomu všemu dotyčný dostal, tak mimo jiné řekl, že věc začala četbou Te Deum.

9. Zmiňuji to, protože vím, že někteří tradicionalisté mají se svým tradicionalismem značné problémy u svých nejbližších, včetně vlastní rodiny. Někde na webu jsem jednou četl o případu, že jeden chlapec, který se přidal k hnutí Juventutem (které navíc podle FSSPX vůbec není hodno názvu „tradicionalistické“), se od svého dědy dověděl, že se tím vyloučil z církve. Což jen svědčí o tom, jak mnozí čeští katolíci neznají svou církev, její nauku a neví o tom, co se v ní děje.