Vlastenecká spolupráce křesťanů a pohanů: je možná?

Téma dnešního textu se může, vzhledem k probíhajícímu koronašílenství, zdát úplně mimo mísu, nicméně primárně píšu texty, jejichž aktuálnost nemizí po pěti dnech od jejich vydání.

Úvodní vsuvka
Tento blog jsem sepsal ještě dříve, než vyšel druhý díl apologeticko-ďábloadvokačního seriálu. Ten vyšel ani ne den předtím, než zcela náhle a nečekaně umřel můj táta. Jeho smrt samozřejmě nijak přímo nesouvisí s tématy blogu, ale cítím potřebu to zmínit proto, protože nevím, jak tato skutečnost (ne)ovlivní mé další psaní a jestli apologeticko-ďábloadvokační seriál bude pokračovat. Tak jen ať se o tom ví.

Jedním z prvotních impulzů, který vyústil do myšlenky sepsat tento text, byla řeč Petra Hájka (odkaz míří přímo na místo kde Hájek začíná mluvit, je to 37:30 minuta) na téma civilizačních perspektiv  na letošním Vlasteneckém setkání v Příčovech. Komu se to nechce poslouchat, byť je to jen 15 minut, stručné shrnutí: Hájek se přihlásil k Huntingtonovu hodnocení náboženství jako prvku nejvíc identizujícího a rozlišujícího lidské civilizace. Následně stručně hodnotí vývoj evropské civilizace křesťanskou optikou, označuje ateismus za náboženství (dostane se mu za to nesouhlasného výkřiku z publika), poukazuje na rozklad morálních norem vlivem ateismu, odpor ke znovuvystavěnému mariánskému sloupu v náznaku spojuje k přihlášení se k hodnotám dekadentního západu a na závěr hodnotí problém civilizační sebeidentifikace jako velmi obtížný i pro společenství návštěvníků příčovského setkání.
Hájkova řeč mi přišla možná nejlepší z celé akce ani ne tak kvůli obsahu, jako spíš ohledně nastolení tématu, které i já považuji za důležité. Jaké totiž zhruba bylo rozložení panelistů, osobností i obyčejných účastníků setkání v Příčovech po stránce filosoficko-náboženské? Průzkum této věci jsem si samozřejmě na místě nedělal, ale přesto myslím, že společenství přítomné jak na letošním, tak na loňském ročníku tvořilo reprezentativní vzorek plus-mínus kulturně pravicových lidí, kteří se považují za vlastence (kulturně levicové vlastenectví je podle mne protimluv, rovněž pojem „pro-eurounijní vlastenec“ nemá ke kulatému čtverci daleko),z něhož je možné učinit určitý pseudo-statistický závěr. Co jsem průběžně vypozoroval, tak v této vlastenecké scéně jsou především křesťané (s převahou katolíků) a ateisté, ať už přesvědčení, nebo spíš takoví praktičtí polo-agnostici. Ale ve větším než zanedbatelném množství tam lze identifikovat ještě jednu skupinu, o které bude dnešní text především: (neo)pohané – u nás hlavně ti slovansky zaměření (1).
Setkání v Příčovech bylo mj pokusem o překonání rozporů a nesouhlasů mezi vlastenecky smýšlejícími lidmi, což se na „vnější“ úrovni určitě povedlo. Jak však naznačil Hájek, problém otázky spolupráce mezi ve filosoficko-náboženském smyslu zcela odlišně zaměřenými jednotlivci a skupinami bude mnohem hlubší a obtížnější, než se může zdát. Já bych se chtěl v dnešním textu dotknout problémů a možností spolupráce mezi vlasteneckými křesťany a vlasteneckými, v našem regionu především proslovansky zaměřenými pohany. Protože ačkoliv se v celostátním měřítku k pohanství hlásí zanedbatelné množství obyvatel (podle informace zde se při posledním sčítání lidu v roce 2011 jako „pohan“ označilo 864 lidí, byť dnes by to možná bylo více), v kulturně pravicové vlastenecké scéně tvoří pohani podíl, který už úplně zanedbatelný není. Proč tomu tak je, okomentuji níže.
Na otázku, zda a do jaké míry je taková spolupráce možná, je možno začít odpovídat tak, že se můžeme podívat do jiných evropských států, jak to funguje tam. Bohužel jediný stát, kde o téhle věci něco vím, je Slovensko. To je papírově stále převážně katolickou zemí (62+ % obyvatelstva je dle posledního sčítání lidu katolickí), ale (neo)pohanství je tam zdá se v ještě větším rozkvětu, než u nás. A jedna ze známých tváří slovenského neopohanství, zpěvák Reborn, párkrát zahrál na akcích pro-katolické Kotlebovy ĽSNS. A ještě známější slovenský zpěvák Ondrej Ďurica, který se také hlásí k pohanským bohům, jak plyne z tohoto rozhovoru, s ĽSNS spolupracuje dlouhodobě a v současnosti je i jejím poslancem. Nebo jiný příklad: v redakci (pro-)slovenského časopisu Reconquista jsou jak katolíci, tak pohani. Takže odpověď na otázku, zda je určitá forma spolupráce možná, je jednoznačně ano: je vidět, že když se chce, jde všechno. Druhou věcí je samozřejmě otázka, v čem a do jaké míry je tato spolupráce fakticky možná a logická. K tomu ale až později; nyní bych se rád vyjádřil k pro mne dříve netušené souvislosti pohanství a vlastenectví.
V této věci navážu na svůj předchozí text o pohanství a knize Alaina de Benoista „Být pohanem“ a čtenáři doporučím, aby si z něj nyní přečetl aspoň poslední tři odstavce oddílu „Apologetické a ďábloadvokační komentáře k uvedeným znakům pohanství a křesťanství“. Myšlenka, kterou v nich uvádím a jež byla i pro mne určitým „objevem“ říká, že vlastenectví je vlastně původně pohanský koncept. Zní to možná trochu nadneseně, ale v minulém článku je naznačeno proč tomu tak je. Vlastenectví je totiž láskou k vlasti, tzn. kusu země popř. státu, kterou/který jsem si zvolil za svou vlast (byť moje národnost je třeba jiná). Vlastenectví tedy znamená určité pouto k záležitosti hmotného světa, k "matce zemi", což má filosoficky blíže k pohanství než křesťanství, které naopak zdůrazňuje potřebu odpoutanosti od věcí tohoto světa. Křesťanství bývá "obviňováno" z jakéhosi kosmopolitismu a „globalismu“, což se sice vlastenecky založeným křesťanům může zdát nesmyslné, ale má to určitý logický základ, plynoucí z křesťanského univerzalismu. Nevím už ve které knize jsem navíc četl větu z níž plynulo, že svatá říše Římská národa německého měla ve středověku v plánu ovládnout celý svět a učinit z něj jediný stát s jediným (katolickým) náboženstvím. Pokud jde tedy o vlastenectví, to rozhodně původně není křesťanským konceptem; křesťan samozřejmě vlastencem být může, jak uznává i pohanský autor tohoto článku, ale kdyby chtěli být pohané „škaredí“, mohli by vlastenecké křesťany trochu obvinit z toho, že jim vlastenectví tak trochu „ukradli“. Ona navíc taková ta vlna zdůrazňování národnosti („jaro národů“), což s vlastenectvím dost souvisí, se objevuje až koncem 18 století, a když tedy Katolická církev i v katechismech, jako v tom od F. Spiraga, hovoří o lásce k vlastnímu národu a vlasti a dává to do souvislosti se čtvrtým přikázáním desatera a láskou k bližnímu, lze to chápat i jakousi dobovou reakci na „trend“ ve společnosti (ale pokud se mýlím, ať mne v tomto znalci dějin katolicismu prosím opraví). Navíc zmíněný F. Spirago na úvod v logickém souladu s biblickým příběhem o pádu Babylonské věže ve výše odkazovaném katechismu na str. 30 uvede, že pluralita národů je v prvé řadě Božím trestem; a jeho následné argumenty pro současnou „chtěnost plurality národů Bohem“ vyznívají malinko více jako „wishful thinking“, než jako něco logicky vyplývajícího z křesťanské nauky. Suma sumárum, i já jako křesťan uznávám, že vlastenectví je původně více „pohanské“, než by si vlastenečtí křesťané možná přáli, a mělo by k tomu od nás/nich být rozhodně přihlédnuto právě v otázce možné vlastenecké spolupráce křesťanů a pohanů. Jistě je třeba zmínit i to, že existují i „levicoví pohané“, které bychom v současnosti našli např. v radikálně ekologických (ekoteroristických) kruzích. Nevím, jak jsou na tom s vlastenectvím, ale tipuji že to nic žhavého nebude a s kulturně pravicovými vlastenci určitě chtít spolupracovat nebudou, stejně jako oni s těmito také ne.
Otázka, zda je spolupráce kulturně pravicových křesťanů a pohanů možná, má tedy - alespoň za mne - odpověď ano. Jinou otázkou je, do jaké míry / v čem je možná a zda je žádaná/žádoucí. V této věci je rozhodující, nakolik která strana zaujme spíše ortodoxistický, nebo spíše pragmatický postoj. Je jisté, že na obou stranách „barikády“ budou existovat skupinky a jednotlivci, pro něž ortodoxie bude svatá a pro které bude taková spolupráce nemožná zcela principielně a ve všem. Já patřím spíš mezi zastánce pragmatického postoje. Máme totiž obě skupiny společného nepřítele, kterým je neoliberální levice se svými multikulturalismy, gendery, black lives mattery, zelenými úděly, imigracemi, LGBTQI +-*/ atp, která destruuje všechno – křesťanství nekřesťanství, pohanství nepohanství. A krom toho jsou nepřáteli především naši, ale i zahraniční vlastizrádní politici, světoví bankéři, nemorální milionáři typu Bill Gates a spol. Je zde tedy možnost zachování se dle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Vím, že leckomu bude takové heslo připadat už příliš „liberální“ a že se budou ozývat hlasy, že s ďáblem 1 není možno se spojovat jen proto, že je taky proti ďáblu 2. Proto bych viděl jako ideální, kdyby si obě skupiny sedly za společný stůl a zcela férově si o možnostech,  podmínkách, předmětech a formě spolupráce promluvily. Ostatně, takovou debatu bych si ohromně rád poslechl.

Věřím, že jedním z motivů setkání v Příčovech bylo i pokusit se překonat rozdrobenost vlastenecké scény. Rozdrobenost, která je velkým problémem, protože s ní bude nepřítel vždy silný, kdežto my slabí. Dokážou ji v rámci boje za společnou věc aspoň na čas překonat i tak protikladné skupiny, jako křesťané a pohané? To záleží jen na nás / na nich. Pokud tento můj text bude impulzem, aby se v tomto směru „začalo něco více dít“, bude to velkým úspěchem.

Poznámky:

1) Koho vlastně řadím do té české „pohanské“ scény, která je s tou vlasteneckou ochotná být v nějakém kontaktu (např. právě na akcích jako Příčovy) a sdílí s ní určité podstatné náhledy? Lze vyjmenovat „kontroverzního“ religionistu a dříve i kandidáta za Národní demokracii Jana Kozáka, který je mimochodem asi jedinou mi známou výraznou angažovanou osobností českého pohanství; to je mimochodem jeden z deficitů českého kulturně-pravicového pohanství, že jí chybí výrazné osobnosti. Částečně sem lze asi zařadit také skomírající českou pobočku Generace identity, ještě mnohem částečněji některé stoupence Koncepce sociální bezpečnosti (mezi něž zřejmě patří i malé nakladatelství Zakázané vzdělání Jana Buzka, které také mělo stánek v Příčovech a které prodává i knihy výše zmiňovaného Jana Kozáka), nebo – pravděpodobně – i Zdeňka Říhu, který rovněž na vlasteneckých akcích prodává knihy a další předměty a kromě toho vede web Slovanská kultura.