Důsledky bytí tvorem (aneb I am God, you are not)

Toto je perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex. Perex.

Přiznám se, že jsem nevěděl, jak přesně téma uchopit, a trochu to nevím doteď. I název/názvy blog(ů), v nichž jsem chtěl o tématu psát, nebylo snadné vymyslet. V hlavě mi rezonovaly – pro mé křesťanské přátele, známé a rodinu, pokud to zde někdo z nich čte, jistě ne právě potěšující – možné názvy jako „Co mne děsí na křesťanství?“ nebo „Můj (ne)katolický coming out“. Ano – a to je dnešní první „zpovědní vyznání“ - ač jsem křesťan, je pro mne křesťanství, resp. některé jeho pravdy, zároveň kamenem úrazu. Tak to je – asi to už nemá cenu zamlčovat. (1) A cítil jsem potřebu o tom po delší době něco napsat. Protože ale sepsat vše do jednoho textu by znamenalo sepsat blog kilometr dlouhý, jak je občas mým nedobrým zvykem, rozhodl jsem se sepsat jen část z toho, a dle reakcí pak případně pokračovat dalšími články.

A jak tedy začít? Tak, že půjdu rovnou na věc. V dějinách (katolického) křesťanství se myslitelé opakovaně pokoušeli pochopit obtížnou věc: totiž, proč vlastně došlo k Luciferovu pádu. (2) Já mám každopádně za to, že nejlepší teorii jeho pádu představil český katolický spisovatel Jaroslav Durych ve svém článku Kořeny pýchy. Kdybych to měl říct stručně, pro Lucifera byla nepřekonatelným kamenem úrazu skutečnost, že byl stvořen. A to nejen proto, že se – logicky - nemohl stvořit sám, ale také (a podle mne hlavně) proto, že pro něj bylo nepochopitelné, proč absolutně dokonalá a dokonale šťastná Bytost, která nepotřebovala nic než sebe, vykonala tak hyperabsurdní a pro stvořený rozum skandální akt, jako že vůbec něco stvořila.(3) A já dodávám – nejen, že něco stvořila, ale ještě navíc určila, že určitá část stvořených bytostí (totiž těch rozumných a se svobodnou vůlí)  – jejichž neexistence by absolutně nikomu a ničemu nechyběla - může (vlastní vinou) „strávit“ věčnost v nekonečném utrpení, rozuměj v pekle a celou věčnost si tak přát, aby se nikdy nenarodily, resp. nevznikly. 

Aby pak skandálnost dosáhla vrcholu, tak musím přiznat, že v tomto Lucifera naprosto absolutně chápu. Jenže dejme opět slovo Durychovi, cituji z výše odkazovaného článku: „A tu se již projevuje služebnost tvorstva a vůle Boží. Bůh chce a také vymáhá, aby tvorové přijímali určení, které jim dává, a plnili je podle ustanoveného řádu. Tvor pak to má přijímati a plniti s úplnou odevzdaností do Jeho vůle.“ Uznáváme-li totiž, že Bůh je věčný, absolutní a zcela suverénní – což zcela jistě je – pak je absolutně Jeho svatou věcí, proč tvoří spíše než netvoří (4) a my do toho logicky nemáme co "kecat". A také je jeho svatou věcí to, proč tvoří zrovna nás a ne jiné možné lidi, proč jedněm lidem dává více dobra a jiným méně, proč jedny nechává hrozně trpět a jiné ne, proč jedny tvoří jako „panáky“ a jiné jako „půllitry“ (5), proč nás nechává toužit po poznání odpovědí na tyto a podobné otázky a zároveň nám ty odpovědi odepírá atp. Na otázky po tom všem by bylo možno odpovědět v duchu Jan 21,22: to není tvá věc, ani tvůj úkol, poznat to. (6) Následuj mne, plň Mou vůli! 

To je úděl tvora – úděl, který je či může (ale také nemusí) být naprosto hororový pro toho, kdo odpovědi na výše uvedené a podobné otázky jako já touží poznat. Tvor, nakolik je tvorem, tedy stvořeným, je na svém Tvůrci bytostně existenčně závislý, je jeho absolutním majetkem – a jako takového je jeho první a prakticky jedinou povinností být svým majitelem dokonale vlastněn. Tvor v ontologickém smyslu nemá žádná „práva“, protože vůbec nerozhodl o své existenci, ani ji nepůsobí – vůbec totiž netuší, jak existuje, pouze ví, že svou existenci vůbec nijak nepůsobí. Tvor de facto nemůže nebýt vlastněn svým Tvůrcem: jediné co může, je se svým „bytím vlastněn“ buď ve svém srdci souhlasit a milovat jej, nebo  s ním nesouhlasit a nenávidět jej. A zdá se, že právě to rozhoduje o jeho věčném osudu. Asi nemusím zdůrazňovat, v jak absolutní kontrapozici vůči moderním názorům (např. libertariánským) o absolutním sebevlastnění každého jednoho člověka sebou samým, taková koncepce tvora je.

Na všechny výše položené otázky křesťanství v podstatě odpovídá v biblické pasáži Sírachovec 3, 21-24. Můžeme chtít poznat určité odpovědi – ale našim úkolem to z hlediska křesťanství, zdá se, není. Prvním přikázáním je „Miluj Boha celým svým šílenstvím“, nikoliv „Miluj a vyhledávej odpovědi na podobné otázky, které tě tak dráždí“. K myšlence, že tyto odpovědi (třeba) poznáme po smrti v nebi lze dodat „a nebo budeme v nebi zbaveni touhy je poznat: naše láska k Bohu je tam svatě a bezbolestně 'spálí'“. (7) Neboť, jak pravdivě říká jedna z „věčných pravd buddhismu“, všechna strast má příčinu v nějaké (neukojené) žádosti. Kde není žádost, např. žádost znát určité odpovědi, není ani strast …

My ale víme, že – řečeno velmi mírně – tak jednoduché věci nejsou. Už dávno nežijeme v době, kdy nepídění se po zapovězeném poznání (8) bylo tak přirozené a samozřejmé, jako dýchání vzduchu, a kdy jej děti sály s mateřským mlékem; žijeme spíše v době přesně opačné. Mnohdy navíc nelze říci, že toužíme; lze říci, že „ono to touží tak nějak samo“. Ani nežijeme v době, kdy se o existenci Boha a pravdivosti katolicismu nepochybovalo a kdy taková pochybnost znamenala společenské vyloučení, nebo v horším případě i ohrožení života. Abych se opět vyznal, tak vůči lidem, kteří se v dnešním společensky-morálním klimatu výše uvedeným požadavkům plynoucím z „bytí tvorem“ bezprostředně, hbitě a radostně odevzdávají se všemi důsledky, chovám směsici respektu a hrůzy. Jsou to asi lidé, kteří již v dostatečné míře dokázali učinit to jediné důležité ve svém životě: srovnali lásky řád pokřivený a začali Boha a Jeho vůli milovat více, než sebe. Či spíše – z křesťanského hlediska řečeno – jim Bůh milost takové lásky  udělil, kdežto mně (a mnoha jiným) doteďka ne. A také v tom je Boží suverenita: že „voluntaristicky“ dává či nedává komu, jak a kdy (ne)chce, v jeho (ne)dávání, zdá se, nelze rozpoznat žádné racionální důvody. Jsme mu kompletně vydání na milost – či nemilost.

Když člověku, který nemá dostatečně proměněné srdce dojde, co do nejhlubších důsledků znamená „být tvorem“, může u něj dojít právě k tomu, co Durych popisuje ve druhém odstavci svého článku – nebo dokonce k tomu, že, podobně jako padlí andělé, začne raději toužit po svém nebytí. V tu chvíli si však uvědomí, že nemá jak se anihilovat (pokud věří v nesmrtelnost, ví, že sebevraždou se mu to určitě nepovede) a uvědomí si, že má povinnost existovat – právě proto, že je tvorem, že je dokonale vlastněným majetkem svého Majitele, jež rozhodl o jeho vzniku. Uvědomí si naprostou bídu a bezmoc své vlastní existence a dokonce začne lehce pošilhávat po něčem, co by jej dříve snad jen při pouhém pomyšlení rozzuřilo: po tom, aby byl zbaven právě těch „zapovězených“ tužeb, po jejichž splnění tak touží, a aby, v duchu verše Roberta Křesťana z písně Až si jednou zapomněl věci, které (z hlediska neproměněného srdce) „lépe nevědět“. Jenže požadavek milovat Boha se vrací neúprosně ve formě otázky: co miluješ více? Boha, nebo absenci svého utrpení, plynoucího z tvých nesplněných tužeb, kterých se teď chceš zoufale zbavit proto, abys (sobecky) netrpěl? A když si uvědomíme (psal jsem o tom zde), že zřejmě neexistuje větší přirozená tužba, než (v nějakém definitivním a hluboce řezavém smyslu) netrpět , pak „masakrálnost“ takové existenciální situace asi není třeba dále popisovat. 

Protože článek se samozřejmě nadměrně prodloužil, je tady čas, byť poněkud useknutě, skončit. Nicméně v základu jsou výše popsané "důsledky bytí tvorem", doufám, srozumitelné. Další díl bude snad za čas, nebudou-li případné reakce na tento příliš negativní.

Poznámky

1. Jestli má cenu to přestat i v nějakém smyslu navenek předstírat, o tom mimo jiné bude – pokud bude – další díl.

2. Filosof Max Scheler, který se v průběhu života stal katolíkem, později katolictví zase opustil a to údajně mj. kvůli pro něj neuspokojivé katolické teorii Luciferova pádu. 

3. Myslím, že se nepletu v tom, že otázka, proč zcela soběstačné Absolutno tvoří, byla i velkou otázkou filosofa Plotina.

4. Četl jsem jednou někde na facebooku, že podle sv. Jana od Kříže je stvoření darem Otce Synovi: intrabožským motivem stvoření je tedy touha Otce dát Synovi dar. Nemohu to potvrdit ani vyvrátit, ale také se mi v souvislosti s Nejsvětější Trojicí matně vybavuje myšlenka C.S.Lewise, který jsem kdysi četl v cyrilometodějském katolickém časopise Světlo: šlo v ní o něco v tom smyslu, že vnitřní Trojiční život je ten „hlavní kšeft“, kdežto stvoření je absolutní „vedlejšák“. Možná si jádro té Lewisovy myšlenky nevybavuju přesně, ale tak, jak jsem jej uvedl, je zcela v duchu vztahu majetku a majitele. Jako stvoření jsme majetek Boží, a zároveň dar Otce Synovi. V jistém podstatném smyslu tady o nás lidi či tvory obecně – paradoxně, např. vzhledem ke spásonosnému sestoupení a ukřižování Syna – vůbec nejde, jde jen o Trojici.

5. Narážka na myšlenku sv. Terezie z Lisieux, podle níž je každý v nebi dokonale šťastný, ale každý podle „míry své kapacity“: i ten, kdo má kapacitu přijmout tolik, co panák, i ten, kdo má kapacitu přijmout tolik, co půllitr, je zcela naplněn, a v tomto smyslu je šťasten dokonale.

6. Srovnej k tomu např. myšlenky sv. Bernarda z Clairvaux z knihy „7 stupňů pokory a pýchy“, kde podle Bernarda je zvědavost prvním stupněm pýchy, tedy největšího hříchu.

7. Totéž mimochodem platí o naší touze požívat v nebi společenství s blízkými, které jsme na zemi milovali, kteří nás ovšem již předešli ve smrti. Nevíme, jestli nám v nebi na našich blízkých bude ještě jakkoliv „záležet“, protože všechno bude řídit a všemu bude dominovat láska k Bohu a Jeho Vůli. Zřejmě i proto C.S.Lewis ke konci své předposlední knihy „Svědectví o zármutku“ nazývá motiv či naději na shledání s milovanými zemřelými po smrti v nebi „bianco šekem“. Někdy mám v této souvislosti dokonce až tendenci trochu pochybovat o zdánlivě neproblematické a nekonfliktní části věrovyznání „věřím ve společenství svatých“.

8. Zde si přece jen neodpustím jednu, možná malinko mimoběžnou poznámku. Amatérský, křesťanství (a judaismus) nenávidící religionista Jan Kozák tuším v této přednášce zmínil jednu zajímavou věc: totiž, dle něj - nemohu to ani potvrdit, ani vyvrátit, protože prostě nemám jak - v každé náboženské mytologii figuruje motiv stromu. Ovšem dle něj pouze v křesťanství jsou tyto stromy dva - přičemž jeden je stromem poznání, druhý stromem života - zatímco ve všech ostatních mytologiích jde údajně vždy o jediný strom poznání i života zároveň. Kozák pak ze slov knihy Genesis vyvozuje závěr, že biblický Bůh je proti poznání a zakazuje jej. Jestli to zde náhodou čte někdo religionisticky znalý, budu rád, když v komentáři či na mém mailu jeho tvrzení o dvou stromech potvrdí či vyvrátí.