Katolická církev si celá století nárokuje obrovskou autoritu a tvrdí, že jí byla předána přímo Bohem skrz Ježíše. Nedávno mne napadlo, jestli ve zdůvodnění této autority neexistuje jistá trhlina. Mrkněme se na ni.
V čem konkrétně ta možná trhlina spočívá?
Totiž, katolická církev tuto autoritu hájí nejčastěji biblicky: ve známém úryvku z Matouše 16, 16-23 čteme o Petrovi-skále, na níž Ježíš zbuduje svou církev, jemuž dá klíče od nebeského království, moc svazovat a rozvazovat s platností na nebi i na zemi. Tento verš je nejčastěji používán k obhajobě papežství a jeho neomylnosti. V Matoušovi 18,18 zase říká Ježíš apoštolům, že cokoliv odmítnou či přijmou na zemi, bude odmítnuto či přijmuto na nebi. Jinde jim dává moc odpouštět hříchy. A jinde zase tvrdí, že kdo odmítne apoštoly, odmítá Jej samotného.
V čem spočívá problém? Podle mne jednoznačně v tom, že závaznost evangelií jako božsky inspirovaných a kanonických biblických knih stojí na - autoritě církve. Církev si totiž nárokuje autoritu nad Biblí; katoličtí apologetové argumentují tím, že církev, či její učitelský úřad, má jako jediná suverénní právo výkladu Bible, protože ona rozpoznala/ustanovila kánon inspirovaných knih a je v tomto smyslu autorkou Bible jakožto množiny určitých konkrétních knih. Takže zde máme Bibli legitimovanou autoritou církve, a zároveň autoritu církve legitimovanou Biblí. Neříká se v logice takové situaci logický kruh?
Jak z toho ven, pokud to jde? Jedna (a jediná) možnost která mne napadá je ta, že autorita církve byla samozřejmě ustanovena "bez bible" (která tehdy samozřejmě ani neexistovala, ani nebyl sepsán žádný novozákonní spis), a evangelium podle Matouše nám o tom už "jen" podává zprávu. Potom ale není možné argumentovat pro autoritu církve primárně přes obsah tohoto evangelia1, nýbrž přes jeho historicko-literární důvěryhodnost a spolehlivost a bez ohledu na jeho případnou inspirovanost. A samozřejmě také přes obhájené božství Ježíše z Nazareta, kdy bychom se ale opět nemohli odvolávat na inspirovanost biblických knih. Tuto autoritu totiž musíme demonstrovat bez předpokladu její platnosti a bez toho, co s její platností počítá; jinak z kruhu neunikneme. Dle mne to odpovídá i řádu reality, za předpokladu že věříme v řád nadpřirozený. Pokud totiž platí, že nadpřirozenost předpokládá přirozenost, že nadpřirozenost na přirozenosti stojí, pak je dle mne i zdůvodňování či dokazování různých "křesťanských záležitostí" provádět primárně v rovině přirozené - tedy bez ohledu na případnou božskou inspirovanost spisu - a až poté případně v rovině nadpřirozené. Argumentace primárně z nadpřirozenosti by se potýkala s podobným problémem, jako to, o čem nyní píšu - tedy autorita církve.
A to je vše. Je to banální? Nebo ne? Napadá vás jiná možnost, jak ven z toho kruhu? Nebo tam ten kruh podle vás není? Myslíte, že katolíci autoritu své církve a biblických spisů úspěšně obhájili? Rád si přečtu vaše komentáře.
Poznámky:
1. Nemáme možnost vycestovat v čase zpět do doby a místa události ustavení autority církve, abychom si jej ověřili osobně. Argumentovat přes evangelní spis je pak jedinou možností, která nám zbývá, ovšem pokud tento spis není podložen autoritou církve - protože tu teprve ověřujeme - ztrácí evangelijní spis určitou podstatnou část své autority.
