Zvláštní otázka, není-liž pravda? Proč by Adam nemohl v ráji chodit, proč by to měl mít zakázáno? Na to se podívám v dnešním textu.
Na základě svého studia dějin křesťanství a jeho spirituality jsem došel k následujícímu prozatimnímu - a tudíž principielně revidovatelnému! - závěru: jestli křesťanství něco chápe jako strašně obrovské, ba v jistém smyslu možná vůbec největší zlo, tak je to suverénní, autonomní skutek. A to v posledku bez ohledu na to, je-li či není ten skutek v souladu s Božím zákonem, s desaterem. Tzn. i velmi dobrý skutek, pokud by byl vykonán v této autonomii a vlastní suverenitě, by byl nesmírně zlý. To zní šíleně, říkáte si - a na první pohled oprávněně. Pojďme si však ukázat, proč by to na druhý pohled už tak šíleně znít nemuselo.
O křesťanském akcentu a apelu na zříkání se vlastní vůle jsem již něco málo psal, např. zde. Tam, kde není vlastní vůle, tam logicky nastupuje "cizí" vůle a tedy poslušnost vůči ní. Poslušnost byla stěžejním bodem kreda Ignáce z Loyoly, zakladatele Jezuitů. Ocitujme z knihy Dějiny křesťanství Paula Johnsona: "Pro ilustraci účinnosti jezuitské kázně a pravidel si zde uveďme zprávu Juana Polanca, který vypráví o na smrt nemocném novici, který představeného noviců požádal o povolení zemřít, což byla „věc, která přivodila velké povznesení“." Ještě výmluvnější je citát z diplomové práce Marka Szilvásiho "Technologie existence aneb člověk v díle Michela Foucaulta", který jsem již uváděl v jednom z dřívějších textů. Zvýraznění je moje:
"Antika téma pastýřské moci téměř neznala. Tyto instituce zahrnuly pod svá křídla velkou část lidské autonomie. Markantně je to možné vidět i na osobním vztahu mezi mistrem a žákem. Pro stoicismus byl tento vztah důležitý, ale plnil jen instrumentální funkci, byl založen na schopnosti mistra dobrými radami dovést žáka k šťastnému a nezávislému životu. V situaci, kdy žák tento stav dosáhl, vztah mezi nimi končil. Naproti tomu, křesťanský mnich byl vzhledem k svému mistrovi v celoživotním vztahu absolutní poslušnosti. Ani nejnepatrnější každodenní aktivita nesměla tomuto vztahu uniknout. Foucault na tomto místě cituje Jana Cassiana: „Cokoliv mnich udělá bez povolení mistra je jako krádež.“ Poslušnost tu znamená absolutní nepodmíněnou oddanost mistrovi, který permanentně kontroluje chování svého žáka. Žák se úplně zříká sebe sama, své vlastní vůle, v prospěch svého mistra. Jeho identita se konstituuje kolem normy poslušnosti. Mnich musí při každé aktivitě žádat povolení od svého představeného, dokonce i pro akt smrti. Stoická hodnota nezávislosti tu tak více nemá žádné místo. Pastýřská moc byla původně ošetřována v klášterech a mnišských řádech, dominikáni a františkáni postupně začali vykonávat pastýřskou práci mezi věřícími."
Vidíme tedy, že i kdyby mnich udělal nějaký heroický dobrý skutek, ale nepožádal představeného předem o dovolení ten skutek udělat, byl by jeho čin "jako krádež", tedy byl by zlý.
Kde se v křesťanství vlastně vzal tento spirituální důraz na heteronomii, na odpor k autonomii? Mám za to, že má kořeny ve scéně z ráje, kdy Adam a Eva utrhli jablko nejen bez Božího dovolení, nýbrž dokonce v rozporu s Božím příkazem. A možná také ve scéně s Lucirerem, který se vzepřel Bohu svým suverénním, autonomním "non serviam!".
Zdá se tedy, že v křesťanství platí následující princip:
Nejdřív je příkaz či dovolení, potom je jednání.
V tomto kontextu se tedy zdá být velmi poučným známý vtip o Chucku Norrisovi: když chtěl Bůh stvořit svět, Chuck Norris mu řekl "můžeš!". A nakonec, všichni si ze svých dětských let alespoň pamatujeme na situace, kdy jsme se hurá někam rozběhli nebo prostě něco udělali - byť to nebylo nějak mravně či jinak špatné - ale přesto nás za to rodiče ihned zpucovali ve stylu "jak to, že jsi to udělal, když ses nezeptal, jestli můžeš!?" A děti se běžně ptají svých rodičů "mami, můžu?" (jít ven, pohladit si to zvíře, vzít si čokoládu atp.)
Nelze samozřejmě jen tak přejít rozdíl, který existuje mezi příkazem a mezi dovolením. Zatímco příkaz je pozitivním aktem nařízení něco (ne)vykonat, dovolit něco znamená oznámit "(ne)vykonat tento skutek je legitimně možné". Příkaz je tedy zároveň v jistém smyslu dovolením (protože by byl rozpor něco přikázat, ale zároveň to nedovolit), dovolení však zároveň není příkazem. Dovolení je tedy v tomto smyslu základnější, než příkaz. Když tedy Bůh přikázal Adamovi a Evě, aby neutrhli jablko ze stromu poznání, tak jim zároveň v jistém smyslu "dovolil jej neutrhnout".
Tím se již dostáváme k otázce, která je zároveň názvem tohoto textu. Proč je tedy smysluplná otázka, jestli Adam mohl v ráji chodit? Představme si, že by Adam v ráji začal chodit, aniž by k tomu dostal od Boha nějaké dovolení. Byl by to problém? Z hlediska onoho křesťanského principu uvedeného výše zcela jistě ano. Chození je totiž pod kontrolou naší vůle, můžeme se rozhodnout jít, a nebo nejít. Předpokládejme, že Adam byl stvořen jako stojící, popř. sedící nebo ležící; jeví se mi to rozhodně plausibilnější, než že by Adam byl stvořen ve stavu "v chůzi". Potom však bylo rozhodnutí chodit mravně měřitelným aktem vůle. A jelikož implicitním stavem, v němž byl Adam stvořen, nejspíše nebyl stav "jdoucí", pak rozhodnutí chodit spadá pod mravní měřítko.1 Stále však není, resp. nemusí být jasné, v čem by měl být (pro Adama) tak obrovský problém, suverénně a autonomně se rozhodnout pro chůzi. No, právě v té suverenitě a autonomii. Suverénní a autonomní akt je totiž po výtce božský: Bůh se nikoho (kromě Chucka Norrise) neptá, jestli může učinit to a to. Je absolutní a závisí na něm vše, co existuje. To není případ člověka: ten závisí na Bohu ve své existenci. Adam by svým suverénním rozhodnutím chodit - které by bezesporu, jak věřím každý z nás zakouší, bylo zakoušeno jako přenesmírně sladké - deklaroval, že na Bohu v nějakém podstatném smyslu nezávísí.2 Už je doufám aspoň trochu jasné, kde je v tom "suverénním rozhodnutí chodit" problém.
Co z toho všeho plyne?
Pokud platí princip "nejprve příkaz či dovolení, poté jednání", a pokud zároveň Adam, popř. Eva, v mezidobí mezi svým stvořením a oním fatálním aktem utrhnutí jablka v ráji chodili, tak:
- buď chodili proto, že jim to Bůh explicitně přikázal
- nebo chodili proto, že jim to Bůh explicitně dovolil
- nebo chodili proto, že jim to Bůh implicitně dovolil, např. skrz nějakou vrozenou ideu, tzn. že Adam již v okamžiku svého stvoření slyšel ve své mysli Boží dovolení "můžeš chodit".
- nebo chodili proto, že Bůh explicitně či implicitně dovolil Adamovi zeptat se Jej, jestli může chodit, a následně mu to chození dovolil. Pokud by se totiž Adam Boha zeptal bez dovolení, že se zeptat může, řešili bychom stejný problém a článek by se mohl jmenovat "Mohl se Adam v ráji Boha ptát na to, co může dělat?"
Pokud by Adam v ráji chodil i bez dovolení či příkazu, pak se zdá, že jeho chození by bylo zcela stejným anarchickým a ďábelským skutkem, jakým bylo (podle křesťanství) utrhnutí jablka ze stromu poznání. Pokud však vezmeme jako pravdivou biblickou zvěst z knihy Genesis, tak vidíme, že její text nás o ničem takovém nespravuje, a že oním anarchickým aktem je explicitně označeno až ono utržení jablka. Tudíž Adam musel mít dovoleno či přikázáno v ráji chodit - a samozřejmě nejen chodit, nýbrž i konat všechny sebedrobnější skutky, které spadají pod kontrolu vůle.
Je třeba ještě zmínit, že existují teorie, byť katolická církev je nesdílí, že mravně jednajícím tvorem se Adam stal právě až oním anarchickým aktem utržení jablka: vždyť se jednalo o jablko ze stromu poznání toho, co je dobré a zlé. Předtím byl Adam de facto mravně nezodpovědným "kvazi-zvířetem". Pokud Adam nevěděl, co je dobré a zlé, jak mohl zhřešit? Jedině tak, že Bůh mu explicitně oznámil, že něco nesmí. Takové oznámení se však, zdá se, netýkalo chození. Je zde tedy ještě možnost, že pokud byl Adam před obdržením příkazu ohledně stromu poznání oním "kvazi-zvířetem", pak otázka, jestli Adam mohl v ráji chodit, ztrácí smysl; byla by to stejná otázka, jako jestli kočka může mňoukat. Jak to ve skutečnosti bylo, samozřejmě nevím a netroufám si rozhodnout. Přikláním se však k variantě, že Adam byl nějak mravně uvědomělý ihned od svého stvoření v čase, protože to více ladí s jeho člověčenstvím.
Takže to je všechno. Jsem zvědav na jakékoliv námitky a kritiku mé argumentace, kterou si dovolím ještě filosoficky posílit připomenutím mého "etického skeptika", tak jak jsem o něm mluvil zde.
Poznámky:
1. Samozřejmě, že pokud by byl Adam stvořen ve stavu "chodící", potom by otázka zněla: "Mohl se Adam v ráji zastavit? Mohl stát?"
2. Zde jedna technická filosofická odbočka: jak přesvědčivě uvádí např. Roman Cardal v návaznosti na Tomáše Týna ve své knize Bůh ve světle filosofie, rozměr substanciality a esenciality člověka je opravdu něco, co v podstatném smyslu nezávisí - ani na Bohu. Plyne-li z toho možnost nějaké na Bohu nezávislé autonomie v jednání, je jistě důležitá otázka. Ta však přesahuje rozsah tohoto článku.
