Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Křesťanství a děti vzniklé ze znásilnění

28. 07. 2015 8:00:00
I v zemích, které jsou velmi restriktivní v otázkách potratů (jako třeba Polsko), se lze setkat s jejich zákonným umožněním v určitých vyjímečných případech. Početí ze znásilnění je jedním z nich.

Ortodoxní pro-life postoj však tvrdí, že potrat není legitimní nikdy a musí být vždy zakázán - i v případech znásilnění. Poslední číslo bulletinu českého Hnutí pro život je dokonce celé věnované tématu početí ze znásilnění a obhajobě toho, že takto počaté děti nesmíme zabíjet. Na internetu najdeme videa, kde lidé počati znásilněním hovoří pozitivně o svém životě. Americký republikán a katolík Rick Santorum měl dokonce tvrdit, že dítě ze znásilnění je boží dar. Na amerických pochodech pro život či jiných pro-life akcích pochodují lidé s transparenty jako na obrázku níže.

V první řadě bych chtěl vyjádřit, že souhlasím s tím, že takto počaté děti zabíjet nesmíme. Jsou nevinné a úmyslně zabít nevinného je vždy nedovoleno. Chtěl bych se však zamyslet nad fenoménem vzniku lidí skrz znásilnění z jiných hledisek a poukázat na filosoficko-teologické problémy, které tento fenomén obsahuje, z hlediska (katolického) křesťanství. Tyto problémy vyjdou najevo, když si uvědomíme pár věcí:

V první řadě, znásilnění je vždy odporným, těžkým hříchem. Dnešní sekulární svět sice křesťanskou sexualní morálkou opovrhuje, ale v případě znásilnění se s ní naprosto shodne: znásilnění je odporným zločinem. Důvody proč tomu tak je, stejně jako další podnětné myšlenky k tématu lze nalézt např. v této filosofické analýze znásilnění. Myslím, že hlavním důvodem, proč sekulární svět považuje znásilnění za odporné je to, že je ohromným zneuctěním autonomie jednotlivce - především ženy, protože když se hovoří o znásilnění, myslí se v 99 procentech znásilnění ženy mužem a o možnosti znásilnění muže ženou se spíše jen spekuluje, dá-li se něco takového pojmem "znásilnění" vůbec označit.

Ve druhé řadě si však lze položit otázku "jak člověk vlastně vzniká", ve smyslu, jestli jeho konkrétní původ mohl být nějak radikálně odlišný, než jaký fakticky je. Tzn. nejen jestli se mohl narodit v úplně jiné době úplně jiným rodičům, ale dokonce jestli mohl být počat z jiného vajíčka a spermie (byť stejných rodičů) a vůbec za jiných okolností, než z nichž byl fakticky počat. A existuje poměrně velké množství filosofů, kteří tvrdí, že nemohl. Filosofická pozice, která za tím stojí, má název origin essentialism1 (český ekvivalent zatím neexistuje, doslovný překlad by zněl "esencialismus původu", což je poměrně nesrozumitelné). Tato pozice tvrdí - o materiálních jsoucnech určitě, zda i o nemateriálních, nevím - že původ každé (hmotné) věci je pro ni nutný; např. žádný konkrétní stůl nemohl být vytvořen z jiného kusu dřeva, než z něhož de facto vytvořen je. Origin essentialism se zdá kořenit nejpozději u Aristotela, který ve své Metafyzice (teď nevím zda deváté či desáté knize) píše že - cituji volně - "toto konkrétní dřevo je látkou tohoto konkrétního stolu". Filosofický (a teologický) směr zvaný po osobě Tomáše Akvinského tomismus, který je v určitém smyslu oficiální, "kanonizovanou" naukou katolické církve, je pozicí, která v podstatě musí origin essentialism zastávat. Proč? Tomismus totiž tvrdí, že to, co činí hmotné individuum individuální, je látka - resp. velmi zjednodušeně řešeno hmota. "Totost" dané hmotné věci je dána právě hmotou. A z toho pak logicky vyplývá, že "totost" daného nově vzniklého člověka je dána identitou toho vajíčka a té spermie, z nichž byl daný člověk počat, protože toto vajíčko a tato spermie jsou jeho látkou. Co ovšem z takové pozice dost možná vyplývá? To, že žádný člověk, který byl počat skrz znásilnění, ani nemohl být počat jinak, než ze znásilnění. A to je, alespoň pro mne, hodně silná káva, z níž vyplývají problémy. Především jeden, který představím v následujícím odstavci.

Představme si situaci, kdy nějaký muž znásilní nějakou ženu a ta z toho znásilnění otěhotní. Narodí se jí dítě - a to dítě se třeba později stane křesťanem, který vykoná ohromné množství dobra. A nejen to: křesťanem se později stane i dotyčný násilník. Čeká jej první svatá zpověď, v níž se samozřejmě musí vyznat i z hříchu onoho znásilnění a litovat jej. Co ovšem tato lítost znamená? Mám za to, že aby lítost byla lítostí, musí být postoj litujícího následující: kdybych nyní znovu stál před možností vykonat tento hřích, kterého teď lituji a z kterého se teď vyznávám, tak bych jej rozhodně znovu neudělal. Je mi líto, že se tento hřích stal a dal bych přednost možnému světu, v němž se nestal. Co to ovšem znamená za předpokladu platnosti origin essentialismu a tomistického principu individuace látkou - hmotou? Že dotyčný lituje vzniku onoho počatého člověka, který se stal křesťanem a vykonal mnoho dobrého, protože tento člověk nemohl být počat jinak než oním hříchem znásilnění. Znamená to, že litující mu de facto implicitně říká: byl bych raději, kdyby jsi neexistoval (a tudíž ani nevykonal to dobro, které jsi vykonal). A něco takového je opravdu síla.

Zde by se křesťanství ohradilo nejspíš tak, že by řeklo, že takové uvažování je konsekvencialistické, protože se ohlíží především na vnější důsledky činu, tedy na vznik nového člověka. A poukázalo by na to, že zde jde především o vnitřní kvalitu činu a jeho shodu s mravním řádem. V případě, že platí origin essentialism / tomistický princip individuace, to však podle mne prostě nelze oddělit. Nelze říct, že lituji znásilnění, ale vznik nového člověka tímto znásilněním vítám. To je jako bych řekl, že lituji toho, že jsem kopl do míče, ale nelituji toho - naopak, jsem tomu rád - že ten míč se díky tomu kopu dal do pohybu. Křesťanství by stále mohlo oponovat tím, že by poukázalo na následující situaci: nějaký zloděj se vloupal do domu a jako zcela nezamýšlený důsledek tím zachránil (osvobodil) člověka, který tam byl uvězněný. V takové situaci by přece dotyčný zloděj stále měl být potrestán a měl by z morálního hlediska litovat svého skutku, a nikoliv osvobozen, či snad dokonce vyznamenán jen kvůli tomu, že nahodile a zcela nezáměrně svým morálně špatným činem osvobodil dotyčného člověka. Ale i kdybychom této analogii vyšli vstříc, tak by stejně nefungovala na ty případy, kdy dotyčný násilník znásilnil danou ženu za účelem, aby ji oplodnil - a takové případy se bezesporu děly/dějí (např. ve válkách).

Křesťané - tomisté, či obecně origin essentialisté, tedy čelí vážnému problému: ukázat, že lze bezrozporně litovat skutku znásilnění, a zároveň schvalovat vznik onoho ze znásilnění vzniklého člověka, děkovat za něj Bohu a chválit Jej za něj. Navíc, i na dotyčného člověka vzniklého ze znásilnění křesťanství implicitně apeluje, aby byl za svůj život a za svou existenci Bohu velice vděčný - i přesto, že vznikl ze znásilnění. Pokud však platí tomistický princip individuace / origin essentialism, pak ono "přesto" nutně splývá v jedno s "proto". Protože ten život ani jinak, než znásilněním vzniknout nemohl. Dotyčný člověk by měl tedy děkovat takto: Pane, děkuji Ti, že můj biologický otec spáchal hřích znásilnění, protože jinak bych tady nebyl. V této souvislosti by bylo zajímavé - a možná velmi depresivní - zjistit, jestli popř. kolik lidí v naší osobní rodové linii vzniklo ze znásilnění. V tom případě by za dané znásilnění museli být stejným způsobem vděčni všichni blízcí i vzdálení potomci, kteří na existenci tohoto ze znásilnění vzniklého člověka nějakým způsobem závisí.

Proti tomu lze ale stále namítat: i kdyby mohl daný život, který fakticky vznikl ze znásilnění, vzniknout pouze z toho daného vajíčka a dané spermie, není tím přece nijak řečeno, že okolnosti setkání tohoto vajíčka a této spermie musely nutně implikovat znásilnění. To je pravda, to - alespoň na první pohled - opravdu nemusely. Představme si ale následující situaci: muž - nějaký bandita ze 17. století - dostane náhlou a zcela nečekanou a vyjímečnou příležitost dostat se na přepadovou výpravu, kdy účelem je přepadnout a vyplenit jistý ostrov v moři, přičemž rozhodnout se musí okamžitě. Rozhodne se zúčastnit, na ostrov dorazí, plenitba je úspěšná a při zpáteční cestě utíkají bandité přes malou vísku, kde náš dotyčný muž uvidí mladou ženu, která se mu zalíbí. Neváhá, chytne ji, odtáhne do křoví a tam znásilní - a oplodní. Pak okamžitě prchá zpátky na loď, vrací se do rodné země a podobnou příležitost už nikdy do konce života nedostane. U podobných situací je strašně obtížné a poměrně alibistické říct, že dotyčné vajíčko a dotyčná spermie by se mohly setkat i za jiných okolností, protože samotné jejich faktické setkání je výsledkem ohromného množství spletitých nahodilých okolností. A tak tomu zřejmě je u řady mnohem méně komplikovaných případů.

Takže: pokud bychom dokázali vyvrátit origin essentialism a tomistický princip individuace, pak by tento problém, který jsem v minulých odstavcích popisoval, v nejlepším případě úplně odpadnul, nebo by se přinejmenším umenšil. Tomistický princip individuace látkou/hmotou je však jednou z tzv. 24 tomistických tezí, přijatých do určité míry závazně katolickou církví v 19. století. Jak to je s jejich platností/závazností dnes nevím, každopádně, mělo údajně jít "pouze" o disciplinární opatření. Tomisté se však svého principu individuace jen tak vzdát chtít nebudou - proto je ovšem výše prezentovaný problém adresován především jim.

To byl tedy hlavní problém. Na závěr ještě pár stručných, nesouvisejících komentářů resp. poznámek. V prvé řadě bych se odpíchnul od tvrzení na začátku zmiňovaného senátora Ricka Santorum, že dítě ze znásilnění je božím darem. Od takového tvrzení je už jenom kousek ke tvrzení, že bylo v božím plánu, aby dotyčné dítě vzniklo znásilněním. To ovšem zakládá obrovský problém, protože křesťané budou chtít samozřejmě obhájit, že i kdyby takovým boží plán opravdu byl, morální vina by spočívala jen a jen na člověku. Mnohem větší problém by to byl za předpokladu platnosti origin essentialismu / tomistického principu individuace, ale i tak se jedná o maximálně neprůhlednou záležitost. Svého času koloval po internetu takový dopis - příběh jisté balkánské řeholní sestry, která byla brutálně znásilňována nepřátelskými vojáky a z tohoto znásilnění počala. V dopise se vyznává své představené z prožitků vzniklých z vědomí, že jako řeholnice věčně věnovala své panenství Ježíši - nebeskému ženichovi, který ovšem i přesto dovolil, aby jí tento dar trvalého panenství byl takovýmto satanským způsobem odňat a aby dokonce kvůli počatému dítěti musela, neznalá "sekulárního" světa, opustit klášter a starat se o nové dítě, připravenost k čemuž dotyčná řeholnice vyjadřuje. Celý dopis je opravdu nářez a připuštěné zlo na hranici pochopitelnosti. Můj strýc, žijící již dlouho v Kanadě, zase jednou popisoval příběh, kdy nějaký obrovský černoch brutálně znásilnil nějakou ženu, kterou bezprostředně potom ovšem nějací křesťané, kteří v tom hráli nějakou roli, odmítali z křesťanských důvodů "vymýt" (tzv. vypláchnout ji, aby se jeho sperma nedostalo k jejímu vajíčku). Komentovat to nebudu. Zmínit lze také termín "znásilnění v manželství", kdy manželé vykonají pohlavní styk, který je ovšem z pohledu ženy naprosto nedobrovolný. V islámu je pojem znásilnění v manželství nesmyslem, kulatým čtvercem; jak to bylo a je v křesťanství, nevím. A nakonec, děti ze znásilnění se dříve v křesťanském prostředí běžně řadily mezi tzv. parchanty, mezi něž patřily i děti nemanželské, děti svobodných matek. Těmito dětmi společnost opovrhovala, a z křesťanského hlediska to má dokonce určitou tvrdou logiku, protože takové děti byly zplozenci čirého zla, těžkého hříchu. Něco malinko k tomuto fenoménu je v tomto článku.

Děti počaté znásilněním zde jsou, a natisíckrát bohužel, bezesporu i budou; jakkoliv to může znít skandálně, opravdu bych si v nějakém smyslu přál, aby nebyly - ne však samozřejmě kvůli nim, nýbrž kvůli těm znásilněním. V dnešní krizi s imigranty valícími se do evropy nesmírně často z úst jejich odpůrců slýcháme výkřiky vůči těm, kteří horují za jejich přijetí, ve stylu "vezměte si je domů a živte za svoje peníze!". Určitý kus správného zhodnocení situace v takových výkřicích je. Úplně stejně by se však mohli - a také to často dělají - obracet zastánci potratů vůči prolifistům: už jsem četl někde na webu názor nějakého zastánce (či ne-odpůrce) potratů, že každý prolifista by si měl vzít domů jedno nechtěné dítě a starat se o ně. A upřímně, do značné míry je takový názor oprávněný. Neboť, ruku na srdce, není to snad tak, že postoj nejednoho prolifisty je vyjádřitelný jako "nesmíte dělat potraty ani v případě znásilnění, ale veškeré starosti o to dítě si už vy druzí vezměte na sebe a mne do toho netahejte"? Podobně, jako mnozí sluníčkoví zastánci imigrantů de facto tvrdí "přijímejme imigranty, ale starejte se o ně a živte je za vaše peníze vy druzí a nás a naše peníze do toho netahejte". Povinnost přijímat imigranty však neexistuje, zatímco povinnost nezabíjet nevinného a bezbranného člověka ano. Takže, zvlášť pokud jde o děti počaté znásilněním, měli by zvlášť aktivní/aktivističtí prolifisté - ano, počítám do toho i sebe, ač prolife aktivista (oproti minulosti - viz) již víceméně nejsem - možná mít vyloženě POVINNOST např. poslat na každé takové ze znásilnění počaté dítě, zvlášť pokud jde o sociálně obtížnou situaci která pro jeho matku vznikla, nějakou finanční částku, hmotný dar atp. Minimálně proto, aby se neukázali být alibistickými, a navíc by tak snadněji zavřeli ústa svým odpůrcům. Ideální by tedy bylo, kdyby se ve spolupráci s nemocnicemi a sídly lékařů vytvořila určitá "informační síť", tak aby se informace o dítěti počatém ze znásilnění ihned dostala k prolife hnutí a jeho zástupci aby mohli ihned jednat. Musela by se samozřejmě ošetřit nabízející se možnost zneužití, ale i přesto bych to viděl jako možnou výzvu např. pro české Hnutí pro život.

Poznámky

1. Viz také zde.

Autor: Jakub Moravčík | úterý 28.7.2015 8:00 | karma článku: 10.55 | přečteno: 1554x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Rodiče dětí úplňku volají o pomoc

ČT je v posledních letech terčem oprávněné tvrdé kritiky (i z mé strany),občas si však zaslouží pochvalu. Tu poslední za odvysílání dokumentu Děti úplňku, o dětech s těžkou formou autismu a jejich rodičích v pořadu 168.

29.4.2017 v 8:00 | Karma článku: 13.86 | Přečteno: 605 | Diskuse

Jakub Moravčík

Je to o morálce. Víc, než o politice

Moje "filosofická pauza", či útlum v zájmu o filosofii stále trvá a je vystřídan zájmem spíše o politiku. Nicméně v dnešním textu se k filosofii opět trochu vrátím, byť to bude hlavně v souvislosti s politikou.

27.2.2017 v 11:55 | Karma článku: 7.78 | Přečteno: 201 | Diskuse

Jakub Moravčík

Sluní czech a spol. aneb ještě jsem tady

Stručné "připomenutí se" při příležitosti založení mého youTube kanálu a k tomu trocha vlastní muziky.

19.12.2016 v 12:00 | Karma článku: 8.01 | Přečteno: 256 | Diskuse

Jakub Moravčík

Obnovení Československa?

Dnes jen kratince, především pro třicátníky a starší, o jedné krásné utopii, která má i dnes své zastánce, mezi které jsem se víceméně začlenil i já.

11.7.2016 v 12:00 | Karma článku: 24.44 | Přečteno: 1706 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Stepan Kutaj

Nazev neni

Povidka z letadla... Nevim jak ji nazvat... Poradite? Pardon za chyby! "Dobre rano lasko", rekl John a podival se do krasne hnedych oci Hannah a pohladil ji po vlasech a zaroven ji polibil na tvar. "Jak jsi se vyspal

18.8.2017 v 22:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 46 | Diskuse

Libuse Palkova

Verbální diarea

Taky máte pocit že takzvaný informační šum přešel v ohlušující rachot? Všichni mluví a nic nesdělují, nikdo nikoho neposlouchá, a když už něco zaslechneme tak tomu stejně většinou neporozumíme-většina lidí se už ani chápat nesnaží

18.8.2017 v 19:56 | Karma článku: 7.45 | Přečteno: 223 | Diskuse

Milan Šupa

O ženách a mužích dneška a o jejich devalvaci smyslu pro mravnost

Běda tomu, z koho pohoršení pochází! Je nanejvýš smutné, že právě touto větou třeba začít, pokud se chceme vyjádřit k působení ženy současnosti.

18.8.2017 v 15:15 | Karma článku: 12.28 | Přečteno: 523 | Diskuse

Martina Studzinská

Turíst? Zachvátčik?

O návštěvě naší metropole z pohledu jednoho ruského turisty. Nebo dobyvatele? Odpoví si už každý podle svého.

18.8.2017 v 14:29 | Karma článku: 16.71 | Přečteno: 649 | Diskuse

Pavel Nitka

Jak jsem potkal maminu aneb Není nad mateřskou lásku

Vždyť to přece každý ví. Malé dítě lásku své matky potřebuje jako Babiš advokáta, o tom se snad se mnou nebude nikdo přít. A jednu takovouhle milující maminu jsem včera potkal...

18.8.2017 v 13:02 | Karma článku: 24.41 | Přečteno: 768 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 611

Člen SPR-RSČ. Spoluzakladatel občanského sdružení Přátelé filosofie. Bloguji (resp. blogoval jsem) také zde a velmi občas také na blogu Kontrafikce.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube: https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw/videos?shelf_id=0&view=0&sort=dd


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.