Jakub Moravčík

Španělští "alumbrados" a vlastní vůle

15. 07. 2015 12:00:00
V kontextu dnešní vypjaté situace kolem imigrantů, řecké krize apod. můj článek možná trochu zapadne, ale to nevadí. Snažím se psát texty, jejichž životnost je na blogu delší než těch standardních 5-10 dní.

Jednou, když jsem takhle něco hledal na wikipedii, jsem narazil na článek o neformálním "hnutí" španělských, mysticky laděných křesťanů z 15-16. století, souhrnně označovaných jako alumbrados (vždy, když pomyslím na to slovo, chce se mi říct "rozumbrados" :-) ), což v překladu znamená "osvícení". Toto hnutí, v jehož čele stály překvapivě ženy, bylo španělskou inkvizicí shledáno jako heretické (ačkoliv inkvizice měla problém s kategorizací alumbradické hereze a v podstatě trochu i identifikací, v čem je heretické) a bylo potlačeno. O co vlastně těmto alumbrados šlo a co tvrdili? Podle nich bylo možné v tomto životě dosáhnout tak vysokého stupně dokonalosti, sjednocení s Bohem a vydanosti jemu, že se v tomto stavu stávalo nemožným hřešit, takže si např. bylo možno "dopřávat" sexuálních uspokojení, které by v jiném stavu byly hříšné. Vnější kult, přijímání svátostí či prostřednictví církevní instituce bylo podle nich v takovémto stavu zcela zbytečným. Usilovali o tak dokonalou vydanost Bohu, aby jakákoliv jejich vlastní činnost byla dokonale utlumena, aby nepřekážela činnosti Boží. Požadovali dokonalé odpoutání se od stvoření a i jen meditace nad Kristovým lidstvím dle nich bránila dokonalé vydanosti Bohu. Popírali také existenci pekla a na druhou stranu tvrdili, že Adam, i kdyby nezhřešil, by nemohl vejít do nebe, kdyby se Bůh nevtělil a nezemřel. Kvůli alumbrados měl s inkvizicí problémy dokonce i zakladatel jezuitů sv. Ignác z Loyoly, protože s nimi měl údajně sympatizovat. Určité problémy kvůli jejich spirituálním metodám mělo později také učení sv. Jana od Kříže.

Katolická církev vyhodnotila alumbrados jako heretiky, konkrétně ediktem inkvizice z roku 1525, který odsoudil 48 heretických tvrzení.1 Dvě z nich (hlavně to druhé) mne velmi zaujaly. První, označené číslem 36: alumbrados měli tvrdit, že kdo miluje nějakého člověka, ale nemiluje jej skrz Boha (kvůli Bohu), smrtelně hřeší. Církev toto tvrzení odsoudila mj. proto, že mělo být proti obecnému učení svatých. To se mi ovšem zdá být kruhové vysvětlení, neboť výhradní kompetenci "určovat", kdo je svatý a kdo ne, si nárokuje právě katolická církev. Nicméně pojďme k druhému tvrzení, inkvizitory označeném číslem 40. Jistý alumbrado, když spatřil nějaké děvče přejít ulici, řekl, že to děvče spáchalo hřích, protože v tom skutku "přechodu přes ulici" vykonalo/splnilo svou (vlastní) vůli. I toto tvrzení inkvizice odsoudila se zdůvodněním, že evokuje tvrzení, jakoby všechny skutky, které vychází z naší vůle, byly hříšné.2

Musím přiznat, že dotyčný alumbrado, který to tvrdil, mi přijde jako velmi chytrý hoch, který jen dotahuje určité duchovní principy v křesťanství přítomné. Které to jsou? Abych to srozumitelně vysvětlit, budu muset okomentovat sousloví "vlastní vůle". Je jen minimum slov či sousloví, které má v křesťanství ještě horší a negativnější zvuk, než právě vlastní vůle. Co to ale ona „vlastní vůle“ vlastně je? Její význam se bude pohybovat v následujících mezích:

1. Vlastní vůle označuje stav, kdy chceme něco (materiálně) jiného, než co chce Bůh.

2. Vlastní vůle označuje suverenitu vlastního rozhodnutí; já sám si suverénně rozhodnu, co učiním, a nikdo nemá právo mi do toho jakkoliv „kecat“ nebo mi v tom bránit. Ani Bůh.

3. Vlastní vůle znamená činit něco proto, že to chci já, nikoliv proto, že to chce Bůh, i kdyby to zrovna bylo v (nahodilém) souladu s jeho vůlí.

4. Vlastní vůle označuje situaci, kdy posledním cílem mého jednání je mé vlastní dobro, má vlastní dokonalost, a nikoliv Bůh, jeho dobro a jeho sláva.

5. Doplňme ještě jeden význam, byť pro něj se označení „vlastní vůle“ příliš nepoužívá, ale který je důležitý vzhledem k tomu, co tvrdili alumbrados: vlastní vůle je označení pro situaci, kdy naše skutky nějak podstatně vycházejí z naší vůle jakožto jejich principu, kdy my jsme podstatně příčinou jejich vykonání (a nikoliv pouze Bůh).

Negativní hodnocení pojmu „vlastní vůle“ má velmi dobré zázemí jak v Bibli, tak ve výrocích světců. Tak ve starém zákoně se velmi často hovoří o svévolnících jako o těch, kteří nedbají na Boží cesty a příkazy a kteří budou potrestáni a zahynou. U Izaiáše 58,13 čteme: „Nebudeš-li činiti vůle své: tehdy kochati se budeš v Hospodinu, a vyzdvihnu tě na výsosti země. “ V obou případech je tedy vlastní vůle chápána v opozici k vůli Boží. V evangeliu se Ježíš vyjadřuje o nekonání vlastní vůle a plnění Boží vůle vícekrát; za všechny zmíním Jana 6,38: „ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal“. Dokonce i v Ježíšovi samotném tedy nalézáme alespoň pojmový rozdíl mezi vůlí jeho a vůlí Otce, přestože, jak je psáno jinde, jsou s Otcem jedno.

Světci, či jiní významní křesťané, jsou pak ještě explicitnější. Níže uvádím několik citátů:

„Ustaň vlastní vůle, a nebude pekla. Neboť co medle bude mučiti oheň onen, neli vlastní vůli?“ - sv. Bernard z Clairvaux

„Co činí řeholní život takovým záslužným? Je to vzdávání se vlastní vůle v každé chvíli, což je neustálá smrt v tom, co v nás nejvíc převažuje.“ - sv. Jan Maria Vianney

„Nemilujte, pokud je to možné, Boží vůli jen proto a jen tehdy, když je v souladu s vaší vůlí, nýbrž milujte svou vlastní vůli tehdy a proto, když je v souladu s vůlí Boží.“ - sv. Pio z Pietrelciny “

“Vaší hlavní starostí má být zničení vlastní vůle, aby nehledala a nechtěla nic jiného než následovat mou sladkou Pravdu, ukřižovaného Krista, a aby tak hledala úctu k Bohu, Boží slávu a spásu duší“ - (Dialog 100, Kateřina Sienská)

„Nakonec existují jen dva druhy lidí: ti, kteří řeknou Bohu ‘buď vůle tvá’, a ti, kterým nakonec řekne Bůh ‘buď vůle tvá’“ - C.S.Lewis

Vlastní vůle poprvé

Podívejme se nejprve na význam číslo 5 v souvislosti s tvrzeními alumbrados. Tento význam se totiž objevil ve výčtu jejich odsouzených tvrzení minimálně třikrát a ve všech případech je inkvizitoři odsoudili s tím, že tato tvrzení se zdají implikovat, jakoby všechny skutky, vycházející z naší svobodné vůle, měly být hříšné. Alumbrados se těmito tvrzeními hlásí k určitému kvietismu. Nebyli první, v tomto je předcházeli např. Bratři a sestry svobodného ducha nebo tzv. Bekhardi a Bekyně. 3 Nelze v žádném případě popřít, že tendence k anihilaci jakékoliv vlastní vůle v tomto chápání mělo svou logiku, kterou si dovolím popsat vlastními slovy, resp. vlastním argumentem. Bůh se totiž v tradiční filosofii chápe jako tzv. čirý akt, tzn. dokonalá činnost. Není v něm žádná trpnost, pasivita. Činnost je tedy něco po výtce božského. A dalo by se říct, že když jsme činní, když konáme nějakou naši činnost, tak si ono něco „po výtce božského“ jakoby uzurpujeme pro sebe, uzurpujeme si samotné božství – a to je skandální. Je tradičním znakem křesťanské spirituality tvrdit, že naše vlastní činnost Bohu zavazí a brání mu v nás jednat. Skok do radikální, absolutní pasivity celého našeho bytí, které se tak stane či má stát dokonalou loutkou Boží se tak jeví naprosto logickým krokem. A jakožto člověk značně „depresivně ovlivněný“ karmelitánskou spiritualitou (k tomu více zde) nemohu vůbec popřít svůj dojem, že v posledku přesně toto po nás křesťanská spiritualita chce a prezentuje nám to jako dokonalost a dokonalou svobodu. Z druhé strany nelze popřít to, že jsme ve své přirozenosti samotným Bohem vybaveni kapacitou k mnoha činnostem, pobádáni ke konání dobrých skutků atp. Takže zde vzniká napětí mezi požadavkem maximální pasivity a zároveň přirozeným požadavkem aktivity, které nejsem schopen vyřešit, ale z hlediska mého zde pojednaného hesla „čím tvrdší, tím pravdivější“ cítím jakési vnitřní puzení k chápání anihilace jakékoliv vlastní vůle jakožto té „správnější“ varianty, protože ji určitě vnímám jako tvrdou a extrémně „anti-sobeckou“. I sv. Bonaventura radí přisuzovat vždy více Bohu než naší svobodné vůli, abychom se uchránili hrozby pýchy, jak jsem v trochu jiném kontextu zmínil už zde . Zde by také stála za připomenutí známá katolická píseň, autorsky přisuzovaná sv. Františkovi z Assisi, nazvaná „Učiň mne, Pane, nástrojem“. Kdyby se měl název písně přepsat do scholastické terminologie, zněl by „Učiň mne, Pane, nástrojnou příčinou“. Nástrojná příčina je třeba sekera v rukou dřevorubcových – sekera má jakýsi svůj vlastní účiněk, ale neříkáme, že dřevo seká sekera, ale dřevorubec. Účiněk sekery je plně v rukou dřevorubce – a podobný by měl být dle všech „ničitelů vlastní vůle“ vztah mezi Bohem (jako dřevorubcem) a námi (jako sekerou). Nakonec i tvrzení svatého Pavla o tom, že „už nežiji já, ale žije ve mne Kristus“ (přeloženo do dřevorubečtiny: už nesekám já, ale seká Kristus) je s tím v plném souladu.

A navíc, já osobně konám skutky vlastní vůle – ať již v tomto významu, nebo i těch ostatních – velice rád, a troufám si že to platí téměř o každém člověku. Takovými akty mé vůle jsou ovšem např. i všechny údery do klapek klávesnice, které vykonávám při psaní tohoto textu. Podle dotyčného alumbradisty tedy každým tímto úderem do klávesy hřeším. Takové tvrzení je nakonec i v souladu s tím, co jsem psal už zde, tedy že jediný, autenticky svobodný skutek (v ontologickém smyslu), je skutek zlý – tedy skutek vlastní vůle.

Jedním z možných řešení onoho napětí by bylo tvrzení, že skrz akty vlastní vůle máme směřovat k anihilaci této vůle (tedy k jakési sebevraždě vůle), ale to zde nyní uvádím jen jako námět k diskuzi. Řešení onoho napětí zatím nemám, a vyzývám tímto k podávání návrhů, co by jím mohlo být.

Vlastní vůle podruhé

Na druhém místě bych okomentoval vlastní vůli ve významu 1 a 2, protože jsou nějak propojeny. K významu 1 bych uvedl asi jen to, že křesťanství dle mne za celých 2000 let nedokázalo vysvětlit, jak „chtění něčeho jiného, než co (a proč) chce Bůh“ vlastně vzniká. Univerzálním žolíkem je odpověď „protože hřích“ popř. „protože svobodná vůle“, ale tím se otázka pouze posunuje o krok dál a nic neřeší. Nicméně řešit ji zde nebudu, protože by vydala na samostatný článek. Přejdu nyní k významu 2. Ten je totiž v křesťanství asi nejpřirozeněji chápán jako význam oné „ďábelské“ touhy „být jako Bůh“: skrze vlastní vůli chceme disponovat tou suverenitou, kterou disponuje Bůh. A zde asi spočívá kořen toho, proč, aspoň dle mého dojmu, chce křesťanství veškeré naše jednání učinit maximálně heteronomním, tedy jaksi závislým na někom jiném a na suverenitě tohoto druhého. Protože touto heteronomií se bude touha po autonomii maximálně umrtvovat. Stejně tak by mohl tento apel na nikoliv-vlastní-vůli kořenit v úmyslu permanentně nám připomínat, že nejsme Bůh, že nejsme od sebe, nýbrž „od jiného“, a že tudíž i to, co máme konat, má být v tomto duchu, „od jiného“. Na úvod to budu ilustrovat citací z diplomové práce Marka Szilvásiho se zdánlivě nesouvisejícím názvem Technologie existence aneb člověk v díle Michela Foucaulta, z kapitoly „Pastýřská (pastorační) moc / domestifikovaný člověk–stádní zvíře“. Zvýraznění je moje a ještě předem připomenu, že mnišský/řeholní život je dle křesťanství ideálem toho, jak život žít:

„Aktem nahrazení ́epimeleia heautú ́ za ́epimeleia tón allón ́ se otevřela cesta pro pastorační moc, v rámci které se péče o duši stala úkolem pastoračních církevních institucí. Antika téma pastýřské moci téměř neznala. Tyto instituce zahrnuly pod svá křídla velkou část lidské autonomie. Markantně je to možné vidět i na osobním vztahu mezi mistrem a žákem. Pro stoicismus byl tento vztah důležitý, ale plnil jen instrumentální funkci, byl založen na schopnosti mistra dobrými radami dovést žáka k šťastnému a nezávislému životu. V situaci, kdy žák tento stav dosáhl, vztah mezi nimi končil. Naproti tomu, křesťanský mnich byl vzhledem k svému mistrovi v celoživotním vztahu absolutní poslušnosti. Ani nejnepatrnější každodenní aktivita nesměla tomuto vztahu uniknout. Foucault na tomto místě cituje Jana Cassiana: „Cokoliv mnich udělá bez povolení mistra je jako krádež.“ Poslušnost tu znamená absolutní nepodmíněnou oddanost mistrovi, který permanentně kontroluje chování svého žáka. Žák se úplně zříká sebe sama, své vlastní vůle, v prospěch svého mistra. Jeho identita se konstituuje kolem normy poslušnosti. Mnich musí při každé aktivitě žádat povolení od svého představeného, dokonce i pro akt smrti. Stoická hodnota nezávislosti tu tak více nemá žádné místo. Pastýřská moc byla původně ošetřována v klášterech a mnišských řádech, dominikáni a františkáni postupně začali vykonávat pastýřskou práci mezi věřícími.“4

Křesťanství tedy, zdá se, minimálně ve středověkých dobách, vší silou bojovalo proti autonomii jednotlivce, protože ta měla stát na počátku všeho zla. Adam a Eva v ráji vykonali akt autonomie, přivlastnili si onu suverenitu vlastního rozhodnutí. Dává mi smysl tvrdit, že právě to byl důvod, proč křesťanství vůči autonomii jednotlivce tak bojovalo/bojuje. V křesťanství se zdá, že platí princip: nejdříve je dovolení nebo příkaz, potom je jednání. Jednání, které proběhlo bez explicitního příkazu či dovolení kompetentní autority, se stává zlým, i kdyby se jednalo třeba o heroický dobrý skutek – prostě proto, že jeho vykonavatel se rozhodl autonomně sám, že jej udělá. Když se v biblické knize Genesis uvádí, že Adam pojmenovával zvířata, které Bůh utvořil, není zde řečeno, jestli to Adam dostal od Boha jako příkaz nebo zda mu to bylo explicitně dovoleno, ale podle onoho principu nejspíš muselo k něčemu z toho dojít. Dám ještě přirovnání z populární kultury. V jednom dílu populárního seriálu Simpsonovi, nazvaném „Bartovo vnitřní dítě“, se konal festival s názvem „Dělej si co chceš“. Moderátor tam uvedl festival zhruba těmito slovy: „Vítáme vás na festivalu s názvem ' Dělej si, co chceš' ! Po loňském festivalu, nazvaném 'Dělej, co Ti řekneme'“, je to vítaná změna!“ Zdá se, že ideálním světem podle křesťanství je právě svět, který je neustálým festivalem „Dělej, co Ti řekneme“ (tzn. Dělej, co ti církev řekne). A jelikož i skutky jako pohnutí prstem, mrknutí okem, nebo udělání kroku nohou jsou skutky, které mohou být vykonány autonomně či heteronomně, pak by měla Církev z hlediska tohoto principu každému jednotlivému věřícímu nadiktovat život do absolutně nejnepatrnějších podrobností, jen aby někde náhodou nedošlo k vykonání aktu anarchické autonomie, kterému nepředcházelo explicitní dovolení či příkaz – např. v autonomním rozhodnutí, co dnes uvařit na oběd.5 Prakticky se to ukazuje jako těžko realizovatelné (ač ve středověku k tomu tendence pravděpodobně byly), ale chtěl bych slyšet nějaký dobrý argument, proč by určitý typ skutků podléhat heteronomii měl a jiný ne. Zatím jsem žádný neslyšel.

Vlastní vůle potřetí

Jako poslední bych rád probral významy 3 a 4 sousloví „vlastní vůle“. Ty jsou opět sobě navzájem velmi podobné. Poukazují na otázku motivu vykonání skutků, jejich cíle a toho, jestli tímto cílem je či není Bůh. Tento význam pojmu „vlastní vůle“ již příliš nesouvisí s dotyčným alumbradickým tvrzením č. 40, nicméně rozhodně souvisí s alumbradickým duchem a s křesťanskou spiritualitou (zvlášť asketicko-mystickou) vůbec. Připomeňme, že alumbrados v odsouzeném tvrzení č. 36 tvrdili, že kdo miluje člověka, ale nemiluje jej skrz Boha / pro Boha, těžce hřeší. Než to z fleku odsoudíme jako blbost, přečtěme si, co napsal Vojtěch Ruffer o karmelitánce, svaté Magdaléně de Pazzi. Zvýraznění je moje:

Sv. Máří Magdalena z Pazis své spolusestry nabízela, aby všecky své činy zevnitřní konaly z lásky k Bohu, a radila jim, aby s takovým úmyslem i ta nejmenší hnutí svých oudů, ano i ta mžikání očí Bohu obětovali, a slibovala jim, že zachovajíce to, do nebe se beze všeho očistce dostanou.“ 6

Zde se ještě o hříšnosti skutků nemotivovaných Bohem nehovoří, ale vidíme, že i tak nepatrné „mikročiny“ jako pohnutí ruky nebo mrknutí oka mají být dle dotyčné řeholnice zacíleny na Boha a konané z lásky k němu. Tedy i ty nejnepatrnější mikročiny mají být vědomě v mravním zřeteli, což je koneckonců v souladu s 1. Korintským 10,31: „ať už jíte nebo pijete, ať už děláte cokoli, všechno to dělejte k Boží slávě.“ Podle katolické mravouky Antonína Vřešťála, který v tomto sleduje tomistickou nauku, je pak cílení všech úmyslných činů vědomě na Boha povinností (která váže pod lehkým hříchem), odvozenou z výše uvedeného citátu z listu Korintským.7 Tím se nám ovšem svorka uzavírá: povinnost se vztahuje i na sebenepatrnější činy. Vřešťál sice v odpovědi na námitky vůči takovému pojetí odpovídá, že mnoho těchto „mikročinů“ spadá do kategorie „čin člověka“8 a že tudíž z tohoto mravního filtru odpadají. Nicméně katolický apel na maximální bdělost a vnitřní přítomnost u toho, co konáme, má za jeden z cílů počet činů člověka co nejvíce eliminovat a proměnit je na činy lidské, a tudíž mravně měřitelné.8

Já osobně se přiznám, že nevzbuzuji doporučovaný úmysl odnášet všechny činy k Bohu vůbec – v prvé řadě proto, že nechci být pokrytec a Bohu sprostě lhát do očí o tom, že chci všechno konat k jeho slávě, když to není pravda. Podle dotyčného alumbradisty, uvedeného v úvodu textu, pak ovšem dost možná pravidelně každým mikroskutkem hřeším, protože se každý takový skutek stává skutkem „vlastní vůle“. A tudíž to vypadá, jakoby dotyčný alumbrado měl alespoň zčásti pravdu.

Následující odstavec bude provokativní záměrně. Totiž, můžeme se také zeptat, kolik asi katolíků důsledně dbá na odnášení všech svých činů a jejich motivů k Bohu a jeho slávě? Nebude jich naprosté minimum? Jak tomu asi bude v tolik ožehavé sexuální oblasti? Kolik katolíků či křesťanů obecně vědomě souloží pro větší slávu Boží? Kolik z nich tento úmysl před souloží vzbuzuje a kolik z nich je k ní tímto úmyslem motivováno? Mnoho českých křesťanů i nekřesťanů vyzdvihuje osobnost Jana Husa, toho údajného kritika církevních zlořádů, kterého za tuto kritiku „zlá církev“ upálila. Tito všichni by se možná velice divili, co tento jejich oblíbenec o sexu a o motivech k jeho provozování napsal.9 Podle Tomáše Akvinského jsou jen dva bezhříšné motivy k souloži: rozmnožit počet členů obce Boží a dostát povinnosti svému zákonnému partnerovi. Další motivy jsou už alespoň lehkým hříchem. Ano, je pravda, že dle katolické mravouky stačí, aby byl člověk v tzv. milosti posvěcující (tj. aby neměl na duši těžký hřích, tzn. byl po zpovědi), ale např. taková teologická kapacita jako Reginald Garrigou Lagrange klade důvod pádu Lucifera vyloženě do motivu a ne do skutku samého. O andělech tvrdí:

„Nejprve obdrželi jasnější informaci o Božím bytí, jedné podstaty ve třech osobách, a bylo jim přikázáno vroucně Jej milovat a zbožně Jej uctívat jako svého Stvořitele a nejvyššího Pána, nekonečného ve Své podstatě a atributech. Všichni se podvolili tomuto příkazu a byli jej poslušní, ale s jistým rozdílem: dobří andělé byli poslušní z lásky a z toho důvodu, že to bylo spravedlivé. Nabídli svou lásku a dobrou vůli a svobodně uznali a uvěřili tomu, co bylo nad jejich chápání, a byli poslušní s radostí. Na druhou stranu Lucifer se podvolil, protože opak se mu zdál nemožný. Neučinil tak s dokonalou láskou, protože byl, tak to bylo, rozpolcený ve své vůli mezi sebou a neomylnou pravdou Pána.“10

Kromě toho, že zde opět nevidíme vůbec žádné vysvětlení toho, jak se mohla Luciferova vůle rozpoltit (katolické „vysvětlení“ je prostě jen „najednou BUM, vlnová funkce zkolabovala, vůle se zvrátila, TEČKA“), nelze popřít naprostou děsivost takové myšlenky. Protože mají-li se věci takto a má-li být absolutní čistota motivu požadována i od věřících, jeví se šance být spasen opravdu mizivá. Však také autor článku, z nějž jsem předchozí odstavec citoval, tvrdí, že většina katolíků bude zavržena. Což je v mých očích vážný argument pro antinatalismus, a nejen ten „umírněný katolický“, o němž jsem psal minule.

Závěr

Na začátku dnešního textu jsem vyjádřil určitou „sympatii“ vůči alumbradistovi, který měl pronést „tezi č. 40“ o dívce, jež vykonáním vlastní vůle skrz akt „přejití přes ulici“ zhřešila. Okomentoval jsem různé významy pojmu „vlastní vůle“ a nyní mne čeká ta nejnesnadnější část – přednést nějaký závěr. Tím ovšem asi bude pouze vyjádření určitého napětí a přednesení určitých otázek. Napětí, pro mne dost trýznivé, je přítomno mezi snahou resp. apelem křesťanství o maximální anihilaci vlastní vůle, jež má být příčinou všeho zla, na jedné straně, a současně (přinejmenším předstírané) úsilí o zachování určité, alespoň malé autonomie jednotlivce na straně druhé. Toto napětí působí jak pochopení pro to, že tvrzení dotyčného alumbradisty se jeví poněkud přepísknutě, tak pro to, že z hlediska radikálního křesťanství mířil správným směrem. Vůbec mne nepřekvapuje, že alumbrados se rekurovali z řad spirituálních františkánů. A nejen toto „cílení správným směrem“ je důvodem dotazu, proč se vlastně církev už nesnaží řídit život svých oveček do absolutně nejmenších podrobností (včetně mrkání očí a hnutí prstů), když ve středověku o tuto „pastýřskou péči“ usilovala, a když je to přece tou nejlepší metodou, jak vykořenit pýchu a touhu po „ďábelské autonomii“. I když, v některých tradicionalistických společenstvích (kláštery ani nemusím zmiňovat) se této pastýřské péči možná přibližují.

A ještě bych dodal, že „liberální“ příkaz resp. stanovisko církve, že přítomnost úmyslu k odnášení všech činů k Bohu je dostatečně splněn milostí posvěcující, mi z alumbradického hlediska přijde jako závdavek ke značnému „obechcávání“ úsilí o čistotu motivu k jednání – které ovšem nejsem schopen ani v nejmenším. Naopak, vědomí povinnosti konak sebemenší mikroskutek pro větší slávu Boží mne deptá a bere mi chuť žít.

Poznámky:

1. Seznam těchto tvrzení je možno nalézt zde. Mnoho dalších informací o alumbrados může čtenář nalézt také zde .

2. Velmi podobné je tvrzení 10 a jeho odsouzení inkvizitory, viz zde. Stejně tak tvrzení 41.

3. Více informací o těchto hnutích poskytuje anglická wikipedie.

4. Viz zde.

5. Jak jsem o tom již psal zde.

6. Citováno z Vojtěch Ruffer: Devět stupňů k spasení, čili, Putování za Pánem Ježíšem do nebe, Bedřich stýblo 1855. Online zde.

7. Vřešťál dále upřesňuje, jak konkrétně má být tato povinnost plněna, a není příliš rigorózní: implicitním zacílením na Boha je stav milosti posvěcující a explicitní vzbuzení tohoto zacílení je „pouze“ doporučeno např. při ranní modlitbě. Viz Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl I. Povšechný, Praha 1909, str. 103-104 (online zde).

8. Katolická morálka dělí činy mj. na činy lidské a činy člověka. Čin lidský je zhruba to stejné, co Aristotelova „záměrná volba“, tedy rozumem promyšlený a vůlí vykonaný skutek, zatímco činy člověka předchozí vědomou rozvahu a rozváženou volbu postrádají – sem patří různá pohnutá prstem, mrknutí okem, činy vykonané v opilosti, polospánku atp. Viz Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl I. Povšechný, Praha 1909, str. 57-58 (online zde).

9. Viz http://www.ceskestudny.cz/jan-hus-o-sexu/ , kapitola 53 B) a 54.

10. Viz http://vendeecz.blogspot.cz/2014/10/proc-jde-tolik-lidi-do-pekla.html

Autor: Jakub Moravčík | karma: 8.49 | přečteno: 473 ×
Poslední články autora