Zpověď rozervaného pseudo-lefébvristy (1/4)

11. 03. 2015 12:00:00
....................................................................................................

Aktualizace 29.8.2015: Co jsem v textu lehce naznačil, se dnes opravdu stalo: dostal jsem kvůli tomuto textu sprostý, výhrůžný mail od psychopata, jehož nebudu jmenovat. Protože mi vyhrožuje občansko-právními důsledky, a protože s psychopaty se nehodlám do čehokoliv zaplétat, udělal jsem v textu pár drobných změn. Dál věc nebudu veřejně komentovat, nestojí to za ztrácení času.

Jsou věci, které by člověk v životě normálně neudělal, ale k nimž jej může život a jeho okolnosti v nějakém smyslu donutit. Tak tomu bylo v případě sepsání a zveřejnění mé předchozí veřejné zpovědi a stejně tak tomu bude i u této zpovědi, která je z mé strany v podstatě ještě odvážnějším krokem, než ten předchozí. V tomto, z praktických důvodů na čtyři části rozděleném textu, bych chtěl podrobně pojednat o etapě mého života, která z části (spíše menší) skončila, z části (spíše větší) stále pokračuje, a kterou jsem ve zmiňovaném předchozím textu zmínil spíše jen letmo. Jsem zvědavý jestli, až si jí přečtou někteří z těch, jichž se věc mimo jiné nějak týká, dostanu nějaký výhružný (nejspíš peklem), morálně-vyčítavý nebo odsuzující mail(y). Každopádně, někteří z nich, mezi nimiž mám stále přátele, budou asi následujícími řádky dost překvapeni, a to především nepříjemně. Motivace proč jsem se rozhodl tento text sepsat a zveřejnit je dána jednak potřebou jakési katarze a osvobození, jednak potřebou a nutkáním duševně a duchovně se „vyblít“ a jednak naléhavou potřebou pokusit se něco rozetnout a posunout k řešení, protože, jak jsem zpíval v jedné své písni, „nic se neděje, času ubývá, kromě naděje mnoho nezbývá“.

Kdo mne zná nebo čte můj blog, ten ví, že jsem katolík, nebo se za něj aspoň (možná naivně) považuji a označuji. V rámci mého katolického života došlo v průběhu jednoho období k určité podstatné změně, která můj život velice silně a zásadně ovlivnila. Touto změnou bylo setkání, postupné seznamování se a nakonec podstatný osobní příklon k tomu, co se vžilo pod názvem katolický tradicionalismus, anebo taky lidově „lefébvrismus“. Chtěl bych toto období pokud možno genealogicky popsat, a to až do dnešních dnů. A to občas včetně „hlubinných vnitřních pochodů a procesů“, které jej provázely. Prostě – kůže na trh.

K této mé „konverzi“ samozřejmě došlo v určitém kontextu, v určitých souvislostech, okolnostech, z určitých konkrétních motivů, za určitých dlouho formovaných podmínek, bez nichž by se pravděpodobně nikdy neuskutečnila. Na jedné straně by tedy bylo záhodno tento kontext, okolnosti a motivy uvést, abych nezačal věci popisovat „odprostřed“. Na druhé straně by to jednak neúměrně prodloužilo už tak dlouhý text, a jednak jsem tyto věci a souvislosti už částečně popsal zde.1

Pojďme tedy na věc. Budu postupovat většinou tak, že nejprve - v prvních dvou dílech - „historicky“ proberu průběh mého života v etapě a kontextu tradicionalismu a poté - v závěrečných dvou dílech - vyslovím různá osobní hodnocení a dojmy. A také kritiku.

1. Historie

Když se dnes chcete s nějakým katolíkem pobavit o záležitostech souvisejících s katolickým tradicionalismem, největším problémem bývá to, že většina z nich vůbec neví, o co jde – a tak je problém vůbec se začít bavit. I já jsem to do určité doby samozřejmě nevěděl. První informace o těchto věcech jsem se dověděl někdy v roce 2004-2005 a myslím, že prvním a velmi podstatným zdrojem těchto informací byl server Christnet, resp. jeho diskuzní fórum. To totiž bylo na přelomu tisíciletí a v první pěti-šestiletce nového milénia nesmírně živé a diskutovali tam nejrůznější osoby křesťanského spektra, včetně známých osobností české křesťanské scény. A mezi nimi byli i některé, diskuzně velmi aktivní identity, které již tehdy spadaly právě do „tradicionalistické škatulky“.2 Zpozoroval jsem, že tito lidé jsou ve svém vyjadřování dost nekompromisní a radikální a že je jim společný odpor vůči II. Vatikánskému koncilu. Že katolictví prosazují ve značné opozici vůči jiným křesťanským pozicím (protestanti, pravoslavní) jako jediné pravé náboženství a že jiné diskutující, jež by spadali do škatulky „moderní katolíci“, považují za zbloudilce, popř. rovnou škůdce a silně se vůči nim vymezovali. Tehdy jsem se poprvé dověděl, že existoval jistý biskup jménem Marcel Lefébvre, který založil nějaké Bratrstvo Pia X. (FSSPX), jehož stoupenci a členové jsou lidově nazýváni „lefébvristi“ (samotní stoupenci FSSPX toto označení nemají moc rádi a někteří je považují až za v náznaku urážlivé), a že toto hnutí bylo exkomunikováno za pontifikátu papeže Jana Pavla II. Když se budu snažit vybavit si svůj první dojem ze setkání s tímto směrem, pro mne poprvé ztělesněným v dotyčných diskutujících, pak byl asi následující: byl jsem rád, že „neměli pravdu“ - protože FSSPX bylo přece exkomunikováno, což jsem prostě tehdy bral jako fakt, který není třeba řešit a zpochybňovat – ale zanechalo to ve mne určitý drápek, což bylo bezesporu dáno mé určité oddanosti heslu „čím tvrdší, tím pravdivější“, o němž jsem se vice rozepsal zde. Stalo se to prostě něčím, nad čímž jsem nebyl schopen jen tak mávnout rukou a vymazat to z paměti.

2006 - 2007

Diskuze Christnetu jsem pak do značné míry přestal číst, ale v roce 2006 jsem se k nim z nějakého důvodu, který si už nepamatuju, zase vrátil. Hádky tradicionalistů s „modernisty“ jely dál na plné obrátky a možná ještě více, než o pár let zpět. A já jsem jim věnoval pozornost a četl si argumenty tradicionalistů. Tehdy jsem již zřetelněji zpozoroval, že jedním ze zásadních předmětů sporu je otázka liturgie. Jak jsem se dověděl, tradicionalisté kritizují a neuznávají tzv. nový mešní obřad (zkráceně NOM – Novus Ordo Missa. To je ta mše, která se dnes slouží prakticky v každém kostele) a někteří se jej principielně odmítají účastnit. Odmítají jej, neboť jej považují za „zprotestantizovaný“. Rád bych uvedl jeden argument, kterým to obhajovali, v podstatě jediný, který si z tehdejších diskuzí dobře pamatuju:

Jednou ze součástí mešního obřadu je tzv. proměňování. Tehdy kněz vyslovuje tzv. konsekrační slova, jejichž mocí se dle katolické nauky stává chlebová hostie a víno tělem a krví Kristovou. Následně kněz – v novém mešním obřadu - pozvedá hostii a pak poklekne. A bylo to právě pořadí těchto úkonů, které tradicionalisté kritizovali. Vysvětlovali věc následovně: reformátor Martin Luther tvrdil, že Kristus se stává eucharisticky přítomným pouze tehdy, pokud přítomné shromáždění věřících věří tomu, že se tak skutečně děje. Pokud nevěří, k ničemu nedochází. To je ovšem, jak jsem se dověděl, z katolického pohledu hereze. Podle katolické nauky dochází k proměnění hostie pouze skrz konsekrační slova platně vysvěceného kněze, který navíc může liturgii sloužit úplně sám – bez věřících. Jak s tím souvisí pořadí úkonů pokleknutí a pozdvihnutí hostie? Vyjadřuje se jím právě tento rozdíl v nauce. Pokud kněz před hostií nejprve poklekne, tak tím vyjadřuje právě to, že Kristus je eucharisticky přítomen pouze skrz moc konsekračních slov. Proto před takto přítomným Kristem ihned pokleká, protože je v hostii přítomen ihned po vyslovení konsekračních slov. A teprve potom jej může „ukázat“ věřícím. Zatímco pokud se nejprve hostie ukáže věřícím, tak se tím de facto (byť třeba jen materiálně, nikoliv formálně-úmyslně) vyjadřuje, že nejprve musí věřící do věci „vložit svůj podíl“, tzn. víru v přítomnost Krista (teprve tato víra má onu přítomnost působit) a až poté může kněz před takto přítomným Kristem pokleknout. Pořadí těchto úkonů tak nějakým způsobem vyjadřuje teologii eucharistie.

Když jsem si to přečetl, tak jsem musel uznat, že to má logiku. Pokud bylo v tradiční katolické mši pořadí „nejprve pokleknout, potom pozdvihnout“, pak zde byla otázka, proč se toto pořadí v nové mši vlastně změnilo, když tvůrci nového obřadu – teologicky vzdělaní lidé – museli o této „souvislosti s Lutherem“ vědět? To jsem se dověděl až později a nyní nebudu sled věcí přeskakovat. Pořadí „nejprve pokleknout, potom pozdvihnout“ každopádně přinejmenším lépe odpovídalo katolické nauce o eucharistii. To byl pro mne důležitý argument, a asi i díky němu jsem docela „zpozorněl“. Později takových argumentů přibývalo, nicméně k mé „konverzi k tradicionalismu“ ještě pár let chybělo.

Ačkoliv pár tradicionalistických webů již tehdy existovalo (např. Katolík revue pozdějšího šéfredaktora Te Deum, bývalého pankáče, později protestanta a nakonec tradicionalisty Martina Čejky), neexistovalo v ČR žádné tradicionalistické diskuzní fórum. To se ale mělo již záhy změnit, protože hádky na fóru Christnetu se stupňovaly a možná docházelo i k nějakým cenzurním zásahům. A tak někdy snad v srpnu 2006 došlo k založení ryze tradicionalistického diskuzního fóra, které existuje dodnes a jmenuje se Traditio. Většina tradicionalistů z Christnetu zmizela a přesunula se tam. Fórum si od začátku zvolilo silně autoritářský styl s přesně definovanými pravidly a hrozbami mazání za příspěvky, které nebudou dle adminů dostatečně katolicky košer. Původně jsem ono fórum nenavštěvoval, ale nakonec jsem se tuším v září 2006 zaregistroval.3 A teprve tam začala pořádná „tradicionalistická soda“, na kterou jsem postupem času začínal pomalu víc a víc „slyšet“.

Postupem času jsem se dovídal o klasických tradicionalistických tématech a důvodech, proč jsou kritizovány. První byl samozřejmě zmiňovaný nový mešní obřad, zavedený v roce 1969, na němž je kritizována jeho záměrná „protestantizace“ a proti němuž je stavěn tzv. tradiční římský ritus aneb lidově řečeno tridentská mše. Při ní kněz stojí čelem k oltáři, liturgickým jazykem je latina a mnoho úkonů a modliteb je více či méně odlišných od toho, co katolíci znají z nového obřadu (např. kněz se modlí Otčenáš nahlas sám, bez věřících). Dalším tématem je samozřejmě druhý vatikánský koncil. Na něm se kritizuje přílišné podlézání církve světu, liberalizace, akceptace moderní filosofie a především samozřejmě dvojznačnost koncilních dokumentů a faktické popření celé církevní tradice a v podstatě katolické nauky – tzn. ovládnutí církve svobodnými zednáři a jinými protikatolickými živly. Nejstručněji a zjednodušeně se dá asi říci, že zatímco před koncilem byl v centru křesťanova života Bůh, na koncilu a po něm je to člověk. Poukazuje se na špatné ovoce koncilu v podobě silného poklesu věřících na bohoslužbách, rapidního úbytku povolání k tzv. zasvěcenému životu nebo odchodu kněží/řeholníků do laického života, uvolněná morálka katolíků atp. Následovaly pak témata jako kritika chování současného kléru, moderní liturgické nešvary (kytary a bigbít při liturgii, ministrantky, děti držící se za ruce okolo oltáře, balónky či klauni při liturgii, tzv. liturgické tance, přijímání na ruku atp.), kritika různých křesťanských setkání mládeže, katolické charismatické obnovy (tu mnoho tradicionalistů opravdu nenávidí) či hnutí Focolare Chiary Lubich, moderních soukromých zjevení v čele s Medugorje apod. Nechyběly ale ani diskuze na teologická témata, nebo diskuze prostě o čemkoliv. Často někdo na fórum vložil odkaz na nějaký text nebo stránky, z nichž jsem se dovídal o dalších skutečnostech a argumentech podporujících tradicionalistické pozice. Zanedlouho po vstupu na fórum si mne na ICQ vyhledal jeho admin – mohu jen spekulovat proč, zřejmě se chtěl o mne něco dovědět a bokem si mne trochu pohlídat a proklepnout.

Zpočátku šly věci na fóru relativně dobře. Za jeden svůj příspěvek jsem si dokonce „vysloužil“ povýšení do „kurie“ adminů, které jsem ale velmi prozíravě s díky odmítl. Hlavě jsem se ale dovídal o tradičním římském ritu a časem dostal určitou chuť jej navštívit. Mohu tedy na chvíli opustit nudné internetové vyprávění a popsat, jak vypadaly mé první návštěvy tridentských mší.

Na tu první jsem jel někdy tuším začátkem roku 2007 (nebo konce 2006?) do Olomouce k dominikánům, kteří jednou za měsíc sloužili v neděli odpoledne tzv. dominikánský ritus, který se od klasické tridentské mše liší jen minimálně. Lidí na mši bylo docela málo, liturgii sloužil P. Štěpán Filip OP. Prožitek první tradiční mše bych charakterizoval asi jako lehce depresivní, lehce „majestátný“, nebo jak to vyjádřit. Z ritu dýchala starší doba, kdy církev měla větší moc, její autorita byla jaksi přísnější a měla nad řadovými věřícími větší vládu. Byla z ní cítit určitá nekompromisnost a Boží majestát. Zážitek to byl asi malinko nepříjemný, i když nebyl ničím proti tomu, co mělo přijít na příští návštěvě „tridentu“. V Ostravě se ovšem tradiční mše ještě nesloužila a já jsem byl liturgicky stále klasickým „NOMákem“, který tradicionalistou v silnějším smyslu ještě určitě nebyl.

Druhá návštěva tridentské mše byla trochu neplánovaná, protože mne na ni pozval jeden člověk z fóra, Vláďa, kterého jsem tehdy ani ještě osobně neznal. Zeptal se mne, jestli bych s ním nejel autem na mši do jedné z moravských „mekk“ tradicionalismu (a dnes už i sedesvakantismuviz ), do Frýdku-Místku, a to na mši slouženou přímo knězem bratrstva Pia X., tedy tzv. lefébvristů. Na jedné straně jsem už tehdy nějaké informace znal a asi jsem už věděl, že tradicionalisti zpochybňují platnost exkomunikací abp. Lefébvrea a jím čtyř vysvěcených biskupů, na druhé straně jsem ještě určitě nebyl stoupencem FSSPX a asi se mi úplně jet nechtělo; nicméně jel jsem. Liturgie se konala (a do dnešních dnů koná) v tzv. „andulkárně“ na Zámeckém náměstí - jde o místnost pronajímanou od klubu chovatelů exotického ptactva, protože „vatikánská církev“ kněze bratrstva do kostelů nepustí ani dnes, natož tehdy, kdy ještě nebyly Benediktem XVI. sňaty exkomunikace. Sloužil ji český FSSPX kněz, P. Tomáš Stritzko. Zatímco mše u dominikánů v Olomouci byla jen lehounce depresivní, liturgie v andulkárně pro mne byla vskutku tvrdou depkou. Dolehla na mne jak „katolicky-undergroundová“ atmosféra v místnosti, dojem z přítomných lidí (včetně nestorů moravského tradicionalismu, rodiny Železníkovy a Babincovy), hlučný autoritativní hlas kněze, melodie ordinária, velmi časté klečení ... při mši jsem při pohledu z okna cítil či představoval si ten nekompromisní katolický život v pokorné poslušnosti církvi a kléru a, jak se říká, poněkud se mi z něj svíralo hrdlo. Bylo to trochu jako v jiném světě, z jiné dimenze. Depka, která na mne z toho padla, mi už zůstala až do večera a rezonance s mým heslem „čím tvrdší, tím pravdivější“ byla velmi silná a děsivá zároveň. Na mši k bratrstvu Pia X. jsem, pokud si dobře pamatuju, už rozhodně nechtěl znovu jít. Nicméně proces mé postupné „tradicionalizace“ pomalu pokračoval.

V roce 2007 pak v katolické církvi došlo k veliké události. Papež Benedikt XVI vydal tzv. Motu proprio „Summorum pontificum“, které podstatně liberalizovalo podmínky pro možnost sloužení tridentské mše. Ta se do té doby mylně chápala jako „zakázaná“ (což byl naprostý nesmysl, protože nikdy zakázána nebyla) a splnění podmínek pro dovolení jejího sloužení byly na hranici splnitelnosti, resp. plně závislé na dovolení místního biskupa. To vše se Summorum pontificum padlo; další věci z dokumentu, jako Benediktem deklarovaná „mimořádnost“ tradičního ritu oproti řádnosti NOM, nyní probírat nebudu. Stala se však věc nevídaná: v naší Ostravsko-Opavské diecézi byl ustanoven P. Marcel Tesarčík jako kněz, který nebude mít vlastní farnost a se bude věnovat výhradně věřícím sympatizujícím s tradičním ritem. Pravděpodobně jím byl ustanoven i na základě zájmu věřících, především zmíněné rodiny Babincovy z Frýdku. Každopádně se začala pravidelně dvě neděle v měsíci, snad někdy od září 2007, sloužit tridentská liturgie ve Slezské Ostravě v kostele sv. Josefa, později se tam trident sloužil i každou středu. Se zmíněným Vláďou jsme se zúčastnili hned první mše, kde si nás dokonce někdo vyfotil – asi aby někde mohl ukázat přítomnost mládeže na starém ritu. Můj dojem z liturgie byl asi podobný jako té od dominikánů, pocit z přítomných věřících byl ale asi trochu divnější. Stále jsem byl „NOMákem“, ale tridentské liturgie jsem se začal, myslím že cca jednou za měsíc, účastnit.

2008 - 2009

V roce 2008 došlo ke dvěma zásadním událostem, o kterých zde chci poreferovat. Tou první bylo, že o velikonocích jsem byl na dlouhou dobu naposledy u zpovědi a sv. přijímání. Neřešil jsem tehdy totiž pouze tradicionalismus, nýbrž i křesťanství a život obecně a dospěl jsem z určitých důvodů k tomuto rozhodnutí. Tehdy začala má první velká „krize“, protože jak popíšu níže, u zpovědi a přijímání jsem pak byl až v záři roku 2009 a během onoho roku a půl jsem pouze z povinnosti a jakési „iracionální“ vytrvalosti chodil na nedělní mše, účast na nichž pro mne byla značnou depkou. Druhá „událost“ souvisela přímo s tradicionalismem a nechám si na ni samostatný odstavec.

Na fóru Traditio jsem měl za sebou první konflikt s jeho adminem, s nímž jsem si paralelně psal na ICQ, a náš virtuální vztah se mírně zhoršil. V létě (ještě v r. 2007) se konalo legendární setkání křesťanské mládeže v Táboře-Klokotech, které se stalo terčem ostré kritiky tradicionalistů na fóru. Tenkrát mi to docela vadilo (vadilo mi teda víc věcí, ale tohle byla jedna z nich). Zároveň během setkání v Klokotech byla spuštěna nová verze křesťansky mládežnického serveru Signály, která se stala takovým „českým mládežnicky-ekumenickým facebookem“ a kde jsem se také zaregistroval. No a jak mne iritovala ta nepřetržitá kritika tradicionalistů vůči Klokotům, udělal jsem jednou zdánlivě nevinnou věc. Do jedné diskuze na Signálech jsem dal odkaz na onu kritizující diskuzi z Traditia a k tomu připojil dvojznačný komentář se smajlíkem a dodatkem, že jsem zvědav, zda to od členů Traditia, pokud se o tomto mém odkazu dozví, schytám, nebo budu naopak pochválen za to, že signálníky nepřímo upozorňuju na existenci tradicionalistické větve. Záhy jsem zjistil, že varianta č. 1 je správná, když jsem se na Traditio den poté nemohl přihlásit a zjistil jsem, že mi byl na měsíc zablokován účet. Číst jsem však mohl a ihned se dověděl, že dotyčný ban byl trestem za mou „práskačskou“ činnost v podobě onoho odkazu. Trest však přišel pouze od správce a jiným členům fóra to nijak nevadilo, jeden z nich dokonce napsal „díky Maftíku, sranda muší bejt“. Se správcem fóra jsem se rozkmotřil a na Traditio do značné míry zanevřel. Proč však popisuju takové nudné detaily? Z jediného důvodu: tento můj „nevinný“ odkaz do Traditia na Signálech totiž zapříčinil invazi členů fóra na Signály, kde se pustili do těžké a agresivní „misie“ vůči zbloudilým modernistickým mládežníkům a kněžím. Neudělal jsem si tenkrát screenshot, abych to teď mohl dokázat, nicméně správce Traditia mi do vzkazníku na Signálech napsal něco ve stylu „dobře víš, že to co se teď na Signálech děje, je jen Tvoje zásluha“. A vzhledem k tomu, že jejich misie, kterou muselo těžce řešit i vedení Signálů, byla časem u několika lidí úspěšná, tak mohu lehce nadneseně říct, že za větší či menší konverzí těchto několika lidí nepřímo stojím já. I když dnes nevím, jestli je to něco, na co mám být hrdý. Každopádně mám zpětně dojem, že popsané období mělo za následek alespoň malé seznámení katolické mládeže s tradicionalismem, byť místy silně agresivní až povýšenecký styl „kampaně“ si logicky mnoho následovníků získat nemohl.4 Naopak, celou „invazi“ začalo řešit vedení signálů a došlo i na zablokování některých účtů, důvod čehož tradicionalisté samozřejmě viděli především v „heretičnosti“ a odporu vedení signálů a na nich působících moderních kněží vůči skutečnému katolicismu. Bylo to mimochodem právě v tomto období „tradicionalistické invaze na Signály“ a díky ní, kdy trojice „signálníků“ v čele s Ignácem Pospíšilem založila dnes známý tradicionalisticky-katolický portál Duše a Hvězdy. Někdy zhruba ve stejné době vznikl portál Vendée, který se spolu s tehdy již pár let existujícím (a dnes již mrtvým) webem Institutu sv. Josefa stal jedním z hlavních zdrojů tradicionalistických informací a argumentů v ČR.

Ono výše popsané období „krize“ nemělo vliv na to, že bych tradicionalismus neřešil – naopak, pomalinku jsem s depresí a flustrací začal vidět věci tak, že se nejspíš nedá nic dělat a jednou u „lefébvrismu“ budu muset chtě nechtě skončit. S flustrací a depresí proto, že jsem si stále přál, aby „lefébvristi neměli pravdu“, ale stále více se mi postupem času zdálo, že jí mají víc a víc. V lednu 2009 navíc došlo k důležité události v církvi, neboť papež Benedikt XVI sňal exkomunikace z biskupů bratrstva Pia X.5 včetně Richarda Williamsona, který v rozhovoru pro švédskou televizi o rok dříve popřel existenci plynových komor v Osvětimi. Díky tomuto snětí exkomunikací měli tradicionalisté ve světovém měřítku zase o něco lepší pozici. V září roku 2009 jsem učinil rozhodnutí – nebudu popisovat, co k němu vedlo, není to teď důležité – že se vrátím ke svátostem, a že – a to naopak důležité je – začnu pravidelně v neděli chodit na tridentský ritus na Slezskou Ostravu. Bylo to rozhodnutí jakési racionální vůle a do určité míry i sebezáporu: tradicionalismus mé srdce stále především v podstatě děsil, ale rozum velel k jeho stále většímu potvrzování a dával mi na vědomí, že nepříjemné se musí překonat; není důležité, jestli je příjemné, ale jestli je pravdivé. Nicméně tradicionalismus pro mne byl věcí vyloženě rozumu a prakticky vůbec srdce. Každopádně, s P. Marcelem Tesarčíkem jsem se mailem domluvil na duchovním rozhovoru a zpovědi, po kterých jsem se však cítil ještě hůř, než předtím (čímž ale nechci říct, že za to může padre). Nevím už, jestli jsem tak učinil hned z kraje, nicméně brzy jsem začal dojíždět na mše i do Frýdku a účastnil se tak tridentské liturgie každou neděli. Také jsem si myslím někdy v té době předplatil hlavní „tradicionalistickou hlásnou troubu“, časopis Te Deum. Každopádně jsem však stále bral a provozoval věci tak, že pokud nebudu moci jít na tradiční mši, půjdu normálně na NOM.

Do této doby se datují dvě věci, které hodnotím jako pozitivní. Jednak jsem se postupně začal cítit být plnokrevným členem farnosti, s nímž se počítá. Bylo to sice hodně specifické, protože se ve správním smyslu prakticky nejednalo o klasickou farnost, nýbrž o malou skupinku „ideově spřízněných“ katolíků, ale jde o to, že jsem něco podobného ve svém dřívějším katolickém životě v podstatě nezažil. Druhá pozitivní věc, za níž tradicionalismu otevřeně vděčím, je impulz, který mi tradicionalismus dal k tomu, abych se začal více zajímat o věci veřejné a také se začal osobně „veřejně“ angažovat. Hlavní podíl na tom měl, pokud si dobře pamatuju, jeden článek či zpráva v Te Deum. Prvním tímto angažmá byla aktivizace v kontextu jednoho z klasických katolických témat – potraty a ochrana života. Začalo to tím, že jsem si objednával propagační materiály Hnutí pro život a začal je rozhazovat do schránek okolních domů. Později šla aktivizace o level výš a já jsem v Ostravě spoluuspořádal první výstavu Stop genocidě u gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě (později jsem jich spoluorganizoval ještě několik). Paralelně s aktivizací v prolife oblasti jsem se náhodou dověděl, že jeden z farníků je členem strany Koruna Česká a že chce pořádat tzv. Slezský zemský sněm této strany. Politicky jsem vždycky byl naprostým analfabetem a přirozeně politické buňky prostě nemám, nicméně chuť se v těchto věcech angažovat jasně vyhrála i přesto, že zrovna z Koruny České jsem nebyl úplně nadšen a nějaký spor monarchie vs. republika jsem vůbec neřešil, ani o něm prakticky nic moc nevěděl. Každopádně Slezský zemský sněm se konal, povedl se, já jsem získal pár nových přátelství a kontaktů a hlavně, měl jsem chuť být aktivní. Později jsem se stal registrovaným příznivcem Koruny České a ještě později se stal členem tzv. Konzervativní platformy, kterou tvořilo 4-5 lidí, dva z Ostravy a dva-tři z Prahy. S platformou jsme byli hodně aktivní a „úderní“, byla to doba plodné spolupráce a činnosti a já na své působení v konzervativní platformě docela rád vzpomínám. Nicméně se vrátím zpátky k tradicionalismu, ve kterém jsem se postupně stále více zabydloval, ač tradicionalismus samotný se v mém srdci zabydloval velice pomalu, pokud vůbec nějak. Možná to však byly právě výše zmíněné pozitivní zkušenosti, byť s kontextem nauky víry a spol. víceméně nesouvisející, které můj vztah k tradicionalismu učinily více pozitivním.

Pokračování 11.3.2015 20:00

Poznámky:

1. Možná by ale za alespoň stručnou zmínku stálo říct, že z mamčiny strany byla naše rodina poměrně dost katolicky konzervativní a že mamka dlouhá léta odebírala a četla známý katolický časopis Světlo. Později k tomu přibyl časopis Mezinárodní katolický report, který se zvlášť v posledních 2 letech kdy vycházel stal nejradikálnějším katolickým časopisem v ČR. Na jeho troskách později vznikl vlajkový časopis současného tradicionalismu, kardinálem Vlkem zakazovaný časopis Te Deum. Do Reportu již tehdy delší dobu pravidelně psal asi nejznámější český tradicionalista Michal Semín. Tyto věci na mne měly bezesporu svůj vliv.

3. Po registraci jsem dostal uvítací mail od správce, který jako by vypadl z pera někoho typu Thomase Torquemady. Mimochodem, před několika týdny mi došlo oznámení o smazání mého účtu, zřejmě kvůli dlouhodobé neaktivitě. Rozhodně nemohu říct, že by mne to mrzelo.

4. Jedna z takto získaných „signálnic“ s přezdívkou Ctihodná je dnes v tradicionalistickém dominikánském klášteře někde ve Francii.

5. Pomiňme nyní fakt, že bratrstvo Pia X. a jeho stoupenci tyto exkomunikace vždy považovalo za nelegitimní a v rozporu s církevním právem, a tudíž podle nich k žádnému jejich „snětí“ ani dojít nemohlo. Přesto tato událost kněžské bratrstvo do určité malé míry rehabilitovala či legitimizovala v očích katolické veřejnosti.

Autor: Jakub Moravčík | středa 11.3.2015 12:00 | karma článku: 16.68 | přečteno: 2089x

Další články blogera

Jakub Moravčík

Porušil zastupitel Bělica ústavní práva občanů?

Ještě v tuto chvíli, kdy vydávám tento blog, probíhá zasedání zastupitelstva moravskoslezského kraje. A děly se tam dnes věci.

7.12.2023 v 14:26 | Karma článku: 11.30 | Přečteno: 787 | Diskuse

Jakub Moravčík

Rakušanocie opět sebrala básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka

Šikana nejperzekuovanějšího českého (a aktuálně nemocného) básníka a písničkáře Pavla J. Hejátka Rakušanovou policií má ode dneška další neblahé pokračování

27.11.2023 v 19:37 | Karma článku: 24.62 | Přečteno: 880 | Diskuse

Jakub Moravčík

Historicko-apologetické kapely. Měly by smysl?

Moderní populární hudba je dlouhodobě produkována nejen pro zábavu, ale také pro určité "ideové" účely. Početná množina hudebních fanoušků takové zaměření moderní populární hudby odmítá, ale já mezi ně rozhodně nepatřím.

6.8.2023 v 19:00 | Karma článku: 4.56 | Přečteno: 192 | Diskuse

Jakub Moravčík

Pavla J. Hejátka chtějí zavřít na 7-9 let.

Dnes v podstatě jen krátký "oznam" o dalším politickém procesu, kterých nám začalo nebezpečně přibývat.

29.3.2023 v 21:10 | Karma článku: 31.12 | Přečteno: 3718 |

Další články z rubriky Ostatní

Ladislav Jakl

Dělají z nás ženy! Nebo jen hlupáky?

Jsme všichni obětmi tajemného spikleneckého experimentu, kdy pomocí přísad do potravin globální vládci nadělají z chlapů zženštilé hermafrodity, neschopné plodit děti?

28.3.2024 v 18:55 | Karma článku: 30.40 | Přečteno: 625 | Diskuse

Milan Šupa

Čerpejme sílu ke vzestupu z prožití reality Ducha

Myslím, tedy jsem! Tato slova jsou lež! Jsou omylem! Kdo je akceptuje, sází na falešnou kartu a promrhává svůj život. Ztotožňování vlastní jsoucnosti s rozumem a myslí je tou největší tragédií, která nás může postihnout.

28.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 53 | Diskuse

Jiří Herblich

Slovo, které radí člověku je Božské tím, že chápe princip Božství

Kdo najde slovo své jako Božské tím, že uvěří. Ten najde slovo společné jako svoje a bude to slovo Boha v člověku.

28.3.2024 v 6:28 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 25 | Diskuse

Yngvar Brenna

Jakou chcete budovat společnost aneb pryč s Velikonocemi

Skutečně je to něco, za co máte utrácet peníze i čas a úsilí, abyste ty dopady potírali, či alespoň pokoušeli, byť zcela marně, zmírnit? Přece jde o to, jakou chcete budovat společnost.

28.3.2024 v 1:56 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 304 |

Jan Andrle

Nový oblek

Jak slíbil, tak udělal. Sliby se mají plnit, že. A já to stihnu nejen do vánoc, ale dokonce do velikonoc. Tady to je, přátelé blogeřníci.

27.3.2024 v 22:17 | Karma článku: 19.80 | Přečteno: 532 | Diskuse
Počet článků 121 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1012

Ostravák a etnický čechoslovák. 

Nejčastější témata, o nichž zde (většinou z konzervativního pohledu) píšu, jsou asi tato: politika, společenské dění, filosofie a křesťanství. A občas samozřejmě zabrousím i jinam.

Email: maftik@seznam.cz.

YouTube kanál: 

https://www.youtube.com/channel/UCe0J9k3Nb2v_t24rqORQMdw


 

Seznam rubrik

Oblíbené stránky

Oblíbené články

více

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...