Rozhodnutí. Víme vůbec, co to je?

Můžeš se rozhodnout. Je to na Tobě. Mohl jsi to udělat. Nemusel jsi to udělat. Mohl sis vybrat. Můžeš si zvolit. Rozhodni se.

Tyto výzvy, oznámení, výtky, hodnocení atp. jsme všichni v životě jistě mnohokrát slyšeli. A  - předpokládám - rozuměli jim. Všechny ovšem stojí na mlčky předpokládaném a sdíleném rozumění jistému velmi záhadnému pojmu, který se dá vyjádřit více různými slovy. A to jsou právě slova výběr, volba a rozhodnutí.

Jednou mne však napadlo zeptat se, zda-li vůbec víme, co to vlastně je, rozhodnutí. A ať jsem se snažil jak jsem se snažil, ať se snažím jak se snažím, dosud se mi jej nepodařilo definovat. Zkusil jsem si tedy vzít google a v češtině i angličtině vyhledávat výrazy jako "philosophical definition of choice" a podobné. Byl jsem však trochu překvapen, že jsem víceméně nic nenašel. O svobodné vůli je toho spousta, ale pojednání vysloveně o pojmech jako volba či rozhodnutí jsem nenašel v podstatě žádné. Je samozřejmě možné, že jsem hledal nedostatečně, ale předpokládám, že by mi google takovou věc vyhodil hned v prvních položkách seznamu nalezených odkazů. "Nejúspěšnějším" nálezem byla následující anglická definice z tohoto filosofického slovníku:

Decision: (Lat. de + caedere, to cut) The act of assent in which volition normally culminates. See Volition. -- L.W

(Přičemž odkazovaný termín volition v dotyčném slovníku vůbec není)

Česká wikipedie není o nic sdílnější. 

Někdo by mohl říct, že rozhodnutí je prostě akt vůle. Jenže tím si moc nepomůžeme, protože s takovou "definicí" nám hrozí kruh. Protože se můžeme zeptat: co je to vůle? A odpovědět "to, z čeho vycházejí volby, rozhodnutí". A jsme tam kde jsme byli. Navíc otázka "co je to vůle?" je opět velmi obtížná na zodpovězení. To dokazují i mnozí naturalisté, kteří o vůli prohlašují, že neví, co to je, a v podstatě pojem vůle pokládají za zbytečný.

Pokud se budeme soustředit vyloženě na samotný akt rozhodnutí, musíme si - i když v mém případě třeba s nelibostí - přiznat, že jde o něco velmi tajemného a dokonce možná nedefinovatelného. A možná není náhodou, že s pojmem rozhodnutí úzce související pojem možnost je podobně obtížně definovatelný či nedefinovatelný, jak uvádí i Aristoteles v deváté knize Metafyziky. Dle Aristotela není třeba (a ani možné) všechno definovat a někdy stačí jen uvedení pár příkladů, na nichž pochopíme "o co jde". Tak je tomu podle Aristotela právě u pojmu možnosti, který z hlediska jeho kategoriálního rozdělení reality není jako takový ani substancí, ani akcidentem, a nemůže být definován v aristotelském smyslu, tj. pomocí dvojice rod-specifická diference.

Pojem či skutečnost rozhodnutí lze tak podle mne "definovat" pouze jaksi zkušenostně,  de facto psychologicky.¹ A mám za to, že v rozhodnutí jsou vždy přítomny následující dva znaky:

1. když stojíme před rozhodnutím, když se rozhodujeme, pak před sebou vždy máme, resp. vnímáme minimálně dvě alternativní možnosti, mezi nimiž se budeme rozhodovat. Ony možnosti nemusí být "reálné", stačí když je vnímáme jako tzv. epistemické. Rozhoduji-li se v příkladu Johna Locka vědomě odejít z pokoje, který je zamčený, přičemž já o tom, že je zamčený, nevím, pak skutečnost, že z něj fakticky odejít nemohu (protože nemám klíč) , nic nemění na skutečnosti, že jsem se skutečně rozhodoval a vykonal tak skutečnou volbu, která by mohla být např. mravně měřitelná. Svoboda vyžaduje epistemické alternativní možnosti. Neuznávám tzv. Frankfurt cases jako něco, co by mělo ukázat, že svoboda rozhodování je možná i bez alternativních možností.

2. když stojím před rozhodnutím, tak v nějakém ne-prosvětleném, mlhavém smyslu zakouším, že já jsem v nějakém relevantním smyslu autorem volby. Že bez mého autorství by se tato volba neuskutečnila a z oné volby vyplývající stav věcí by nenastal. Jsem zodpovědným autorem, kauzálním činitelem toho, kterému z možných světů svou volbou "udělím milost" a které z možných světů "věčně zavrhnu". Jsem zodpovědným autorem svého rozhodnutí.

Bude to možná překvapení pro některé z těch, kteří znají mé osobní filosofické pozice, ale přesouvám se zřejmě k přesvědčení, že svoboda patří do, kantovsky řečeno, noumenální oblasti, a že teoretickým rozumem ji nelze dokázat. O pojmu svobody rozhodování lze totiž snadno a plausibilně říci, že vyjadřuje pouze tzv. epistemickou nouzi. Zavádíme jej proto, protože nedostatečně poznáváme kauzální příčiny - asi podobně, jako kdybychom nevěděli o gravitační síle a snažili se padání těles vysvětlit působením neviditelných létajících trpaslíků, kteří každé těleso tlačí dolů. Podobně jako naturalisté hovoří o tzv. Bohu mezer, lze hovořit o "svobodě mezery"; totiž mezery v poznání, kterou tak můžeme vyplnit entitou zvanou "svoboda rozhodování". Occamova břitva ale tuto svobodu mezery v posledku snadno odřeže jako nadbytečnou - podobně jako by odřezala ony neviditelné trpaslíky - údajné příčiny padání těles. Spinozovo tvrzení, že svoboda je poznanou nutností, má  v tomto smyslu hodně do sebe. Přes čistou teorii se ke svobodě zřejmě nedostaneme (ano, ani přes Fuchsův důkaz svobody z rozpornosti deterministy, o němž se domnívám že neplatí, neboť poznání může determinovat, aniž by se tak stalo iracionálním). Dostat se k ní můžeme - bohužel - pouze přes praxi a to konkrétně přes fenomén zla, tedy přes něco, co fakticky nechceme a co považujeme za defekt v realitě. Zlé skutky jsou vlajkovou lodí svobody, jejím hlavním zdůvodněním a indikátorem - a to je důvod, proč nejsem jejím milovníkem a nadšeným obhájcem, jak jsem už ostatně vyjádřil např. zde nebo zde.

Se svobodou rozhodování se tedy setkáváme pouze v interním, "psychologickém" prožitku onoho napětí či úzkosti, plynoucího z onoho vědomí, že přede mnou stojí různé možnosti a že je pouze na mne, kterou z nich si vyberu. Nevím o jediném deterministovi, který by se na základě svého zastávání determinismu tohoto prožitku úzkosti či napětí, plynoucího z vědomí volby (byť podle něj iluzorního), navždy a úplně zbavil. Pokud někdo o někom takovém ví, velmi rád se o něm dozvím. 

Nejintenzivněji se se svobodou rozhodování setkáváme, když se rozhodujeme mezi příjemným a morálním, když cítíme to bolestné, rozporné napětí mezi povinností a touhou. Kierkegaardovsky řečeno: když stojíme před volbou mezi etickým a estetickým. Když stojíme před trýznivou volbou mezi sebezapřením a sebeprosazením. Nevíme, proč to tak musí být. Ale je.

Když tedy leckdy tak suverénně častujeme druhé výroky jako "můžeš se rozhodnout, je to na Tobě", nebo "Tvůj problém, mohl ses rozhodnout jinak", víme, co vlastně říkáme? Možná spíše než "víme" by byla na místě odpověď "zakoušíme" - a předpokládáme, tak trochu dle pořekadla "podle sebe soudím Tebe", že ten druhý to zakouší stejně. Jestli to skutečně zakouší, o tom se nemůžeme nikdy stoprocentně přesvědčit, protože do nitra nejsme schopni sami vhlédnout, ale přesto je to předpoklad poměrně silně plausibilní. I když dál než k zakoušení nezasahuje.

A pokud se někdo domnívá, že se mu podařilo pojem rozhodnutí opravdu úspěšně a kvalifikovaně definovat, jsem první člověk na světě, který chce takovou definici ihned slyšet. A také mít možnost ji posoudit :-)

Poznámky

1. V tomto kontextu je velmi zajímavou otázkou, zda má smysl říci (a jaký), že i Bůh se rozhoduje. Ale to by bylo na samostatný článek.